Rozhovor s Karlem Čapkem o knihách, knihovnách, čtení z roku 1931

Rozhovor s Karlem Čapkem o knihách

Karel Čapek v rozmluvě s Vilémem Závadou, Rozpravy Aventina, 22. 10. 1931

Vilém Závada: Pane doktore, redigujete Knihovnu životní moudrosti. Dal jste popud k jejímu založení. Co byste nám řekl o jejím poslání?


Karel Čapek: Po mém soudu každé čtení je do jisté míry poznávání – i čtení románů. Jsem už takový Bildungsphilister – takový věčný chlapec –, těší mě dovídat se a poučovat se. V dnešní době specializace zájmů považuji za užitečné pro sebe i pro jiné vychovávat, pokud to lze, sebe i jiné k jakési univerzálnosti. Pokud možno, znát všechno, zajímat se o vše. Už leta jsem záviděl devadesátým letům knihovnu Pelclovu a Laichterovu. To byl takový pokus shrnouti poznání své doby. Dnešní době scházejí ty širší obzory. Jeví se to v politice, literatuře i jinde. Vždycky si myslím, jak ideální by byla ediční činnost, která by tomu mohla čelit. I pro nás je nutno ponenáhlu sbírat materiál ke kompletní univerzální kultuře, sbírat poznatky i myšlenky, fakta i zásady.

Knihovna životní moudrosti je jen částečkou toho, co bych si přál pro dnešního čtenáře. Ta moderní kultura, jež se má sbírat, musí být kultura demokratická, přístupná každému. Najít tu fazónu a způsob přednesu jsou těžké věci, ale dá se v tom hledat a zkoušet. Jak je vidět na prvních svazečcích této knihovny, věnoval jsem hlavní pozornost bohemikám. Vybral jsem z českého života věci, které pořád zapadají, ale které by měly mít stále živou hodnotu, tak kupříkladu taková Česká přísloví, Vymazalova Zrnka aj. Benešův Rok 1848 ukazuje nám tradici, která tu je, aniž o ní víme. Doufám, že mi také Peroutka udělá pro knihovnu výbor z Havlíčka. ¨

Člověk si musí vždycky uvědomit, pro koho co píše. I jako novinář, i jako autor si musí stále říkat: vychovat, vychovat, vychovat. Výchova není v tom, poučovat lidi nebo jim dělat kázání, ale dát jim příležitost, aby sami mysleli, aby sami srovnávali. Vyšel ode mne impuls, aby Aventinum vydávalo Angloamerickou knihovnu, ne jako mustr, ale aby český člověk mohl srovnávat. Radil jsem k vydávání Zeměpisu a Rostlinopisu. Knihovna Plutarchos má vychovávat k hlubšímu uznání osobností. Tyto edice plní druhou část úsilí o moderní kulturní univerzálnost.

Co sám v nejbližší době vydáte?
Knihu Na okraji literatury. Není to sbírka kuriozit. Obšírně se referuje o sbírce čtrnácti básní, které vyšly ve 220 exemplářích na holandu, ale o to, co se dostane do ruky statisícům, co je literární potravou velkého počtu, o to se lidé málo zajímají. I v tom směru je třeba trochu více demokracie. Máme si toho aspoň všimnout. V tom jsem viděl mezery. Když jsem to psal, chtěl jsem se poučit sám, co vlastně mám psát. Mají čtenáři právo, aby byli ukojeni literaturou ve svých živých a třeba naivních potřebách? Má to básník dělat, je to dobré? Při psaní této knížky jsem si uvědomoval, co vlastně je posláním literatury.

Dále vydám pohádky pro děti. Když vidím malé děti od čtyř od pěti let nahoru, tak mě u nich překvapuje ta frenetická potřeba jazyka, jak milují slova, jak jsou šťastné, když najdou nové slovo. Myslím tedy, že dětská literatura má mít ten nejbohatší a nejkypřejší jazyk. Odnese-li si dítě málo slov z dětství, bude jich znát málo po celý život. To je pro mě problém dětské literatury. Dát dětem co nejvíce slov, představ a schopností vyjadřovat se – pamatujte si, že slova jsou myšlenka, celý duševní fond.

Potom bych rád dokončil třetí díl Hovorů s T. G. Masarykem. Tento díl by se týkal výhradně jen jeho filozofické soustavy.

Nepíšete nové drama?
Zatím ne. Nechci zapadnout do žádné kategorie. Nechci být pouze dramatikem ani pouze romanopiscem. Chci dělat všechno.

Co byste nám řekl o zfilmování svého Loupežníka?
Neviděl jsem ani jednu zkoušku, to víte, v létě mám co dělat na zahrádce. Mohu vám říci jen tolik, že jsem byl zásadně proti.

Rád bych se vás, pane doktore, zeptal na Povídky z jedné a z druhé kapsy. Myslím, že většina kritiků, kteří o knize psali, šla jaksi vedle. Mohl byste nám o tom něco říci?
Předně, člověka omrzí psát věčně jen sloupky, esejíčky a fejetony. Dále i v tom je jistý literární problém, jak má vypadat povídka pro noviny. Představte si tajemný čtenářský okruh lidí, kterých neznáte, ale s nimiž chcete mluvit. První můj autorský zájem o detektivky vycházel z problémů noetických, jak se poznává a objevuje skutečnost. Povídky z jedné kapsy jsou tedy povídky noetické. Jakmile jsem se začal zabývati světem zločinu, zaujal mě proti mé vůli problém spravedlnosti. Asi v polovici mé knihy najdete ten přelom. Místo otázky, jak se poznává, převládá otázka, jak trestat. Povídky z jedné kapsy jsou tedy povídky noetické a justiční. Justiční povídky jsou myslím o něco lepší.

V Povídkách z druhé kapsy mě zas upoutal motiv literární, problém kolokviální řeči: Chtěl jsem zkusit nosnost jazyka mluveného, který by vyjádřil všechny odstíny. Té stránky si v knížce všiml jedině profesor Mukařovský. V obou případech jsem se zbavil komplexu, který mne tlačil. Byly to nahromaděné zkušenosti, s kterými jsem musil jednou ven. V těch dvou knihách je daleko víc reálného, co se skutečně stalo, než si kdo myslí.

Nijak si nestěžuji, ale ty dvě knihy nebyly pochopeny dobře. Nebyly to žádné odštěpky, považuju je za stejně důležité jako své ostatní knihy. V obou knihách mě dále ještě zajímal problém krátké povídky. Málo se o tom přemýšlí, jak se má krátká povídka udělat. Formálně je pro toho, kdo to dělá, taková 8–10–12stránková povídečka stejný požitek jako sonet nebo jiná uzavřená forma básnická. Myslím, že Angličané naučili se tak dobře psát jen na povídkách a jen tady našli ten úžasný dril, nepustit se na špacír.

Nechtěl byste nám, pane doktore, říci něco o své pracovní metodě?
Většinou píšu nahlas, musím si větu přeříkat, jak zní. To dělám při psaní divadelních her, povídek a pohádek.

Jak se díváte na své novinářské povolání?
Domnívám se, že jsem novinář. Nedělám to vedlejší rukou, beru to stejně vážně jako literaturu.

Přál bych všem spisovatelům, aby měli novinářskou školu, aby se naučili o vše se zajímat. U literatury mě hrozně trýzní, že autor většinou vězí ve svém uzavřeném světě. Spisovatel má žít ve světě, který patří všem. I novinářství je pokus o univerzálnost. Po všem se musí jít, nutno se zajímat o celý svět, nejen o určitý výsek. Chesterton, Wells, Shaw jsou také novináři.

Sbíráte exotické gramofonové desky a zajímáte se o přísloví a písničky různých národů. Co byste nám o tom řekl?
Jsou to moje koníčky. Takové desky, to je vlastně cestování po cizích duších. Je to nejpohodlnější a nejpřímější poznávání světa. Shání se to s velikými obtížemi, ale právě tím se to stává sportem.