Lidé si nejsou rovni! Již při tělocviku na základní škole (například) se projeví genetické předpoklady. Co nadaný žák skočí do výšky s půvabem, to zvládne ne ke skokům disponovaný nakonec taky, ale vyvine oproti předskokanovi extrémní úsilí. Toto úsilí je vidět jen zčásti, ale skok nebude elegantní, nýbrž vydřený.
Kdyby se známkovalo, pravděpodobně dostane hoch bez genů pro sport dvojku, zatímco jeho genově po předcích vybavený spolužák jedničku. Kdyby se ovšem známkoval skutečný výkon, vyvinuté úsilí, možná i překonání psychologické bariéry a takříkajíc „praní se člověka se sebou samým“, náležela by výborná samo sebou méně nadanému.
Bylo by to ale skutečně spravedlivé vůči borci od přírody? Pochybuji.
Přesto má řada lidí právě opačný názor a je zajímavé pozorovat tvář talentovaného, inteligentního žáka ve chvíli, kdy inkluzí do stejné třídy přidané dítě inkasuje jedničku za úkol, který by stejný učitel ohodnotil jedničkáři trojkou. Jedničkář, je-li správně vychován, zůstane nad věcí a řekne si, že v praktickém životě jeho nebohého druha stejně dojde k brzkému kolapsu. Co škola zamaskuje, realita tolerovat nebude, a pokud ano, běda lidstvu.
Za socialismu na vojnu taky brali takřka všechny a podle toho to vypadalo.
Ideální armáda sestává oproti tomu z mužů a žen, kteří do ní vstoupili dobrovolně, kteří si ji zvolili jako povolání. Podobní lidé mohou být samozřejmě třeba i psychopati, ale bylo dávno dokázáno, že existuje i psychopatie přínosná. Nepřínosné psychopaty se podaří většinou oddělit již při náboru prostřednictvím testů.
Jako si nejsou rovni lidé obecně, nemohli si být samo sebou rovni ani příslušníci Československé lidové armády.
Někteří sice možná neměli dost handicapů na modrou knížku, ale měli tedy obdržet bledě modrou, řekl bych, a „do zeleného“ nejít. A když v rámci solidarity a altruismu napěchujete třídu inteligentních dětí žáky, kteří by dříve chodili do takzvaných zvláštních škol, vznikne něco podobného. Tito žáci se možná stanou i občasným objektem šikany, to nevím, ale nepochybně budou objektem tolerance. A protože těm nadanějším nebude možno při známkování křivdit (na to si již rodiče dohlédnou), bude od nadanějších vyžadováno pro jedničku daleko méně. V normální armádě, tak například americké, by za něco podobného byl ihned suspendován ministr obrany, ba možná i sám Donald Trump, ale v socialistické armádě jste se s tímtéž museli smířit a v inkludovaném školství se smiřujete jakbysmet.
Nezaměňujme ovšem tento problém například s rozdíly plynoucími ze sexuální orientace.
Zatímco tlusťoch laťku nepřeskočí a obdrží „sardel“, homosexuál a heterosexuál jsou si v normální společnosti rovni a nevidím jediný důvod, proč by první z nich musel být podřadnější (anebo naopak ten druhý, k čemuž je dnes tendence).
Homosexuálové jsou samo sebou na něco talentovanější a heterosexuálové také. Některé problémy nemá tato skupina, jiné zase ta druhá. A celkově... Celkově by se to snad mělo takřka vyrovnávat.
Jestliže ale genově vybavený sportovec obdrží známku vygenerovanou s ohledem na genově nenadané nemehlo, které laťku takřka smetlo zadkem, košer to nebude.
V kinech právě běží nový film o slavném závodu „24 hodin v Le Mans“, a ten končí hodně podobným dilematem. Má jet hlavní hrdina s plynovým pedálem na podlaze a podat maximální výkon ve voze Ford? Nebo má akceptovat přání „těch nahoře“, zvednout chodidlo a dojet do cíle spolu s oběma pomalejšími vozy amerického týmu? Dost dlouho sledujeme z profilu jeho tvář, když se rozhoduje, a protože závodníka hraje Christian Bale, je to docela zážitek. Nakonec borec dojede s týmem, ale doplatí na to, protože po celkovém sčítání má lepší čas McLaren.
Ale vraťme se ještě k homosexualitě. Ta není, třeba na rozdíl od špeků, vidět, což je notná výhoda, a za druhé pro ni rozhodně neplatí žádné „ostré“ čáry, za kterými už někdo je gay a jiný ne.
Tato představa je sice všeobecně rozšířená, ale vcelku vzato absurdní a podle všeho, co pozorujeme jinde v přírodě, se i sexuální orientace pohybuje po škále, kterou bychom klidně mohli očíslovat od jedné do sta. Znamená to, že někdo je homosexuální pouze ze 40% a někdo jiný z 80%. Neznamená to ale, že o sobě tato čísla ví, ta zná (opět) jen „někdo nahoře“, ale tentokrát asi sám pán Bůh.
Pan Brázda se snad neurazí, když jej tu budu jmenovat, ale ještě mám někde pořád jeho knihu, ve které „šacoval“ známé osobnosti právě i z hlediska orientace. Také Elvis Presley má v tom díle přesně odhadnutu míru, v jaké byl teplý. Jak to pan Brázda zjistil, opravdu netuším, asi ze skleněné koule, nicméně s tou škálou od jedné do sta určitě propagoval pravdu.
Když jsem byl za socialismu na vojně, jednou v létě jsme šťastni vyrazili z uzavřeného „kasína“ v Benešově do plochých srubů vybudovaných v lesní přírodě.
Hezky jsme si tam lehli všichni vedle sebe a každý den ráno byl nástup, ale to také bylo vše, co jsme tam z vojenského hlediska praktikovali. A po určité době jsme se vrátili do kasáren.
Samozřejmě jsem si lehl vedle kamaráda Váši a jako obvykle měl zásobu četby. Nikoho tenkrát ještě naštěstí nenapadlo považovat čtení za něco škodlivého, takže jsem měl klid. A jen když přišel Radek Váša, anebo jsme usínali, chvíli jsme si povídali.
Ranní nástupy se stávaly čím dál tím formálnější a nakonec jsem je takřka přestal vnímat, takže jsem klidně vzal knihu a šel si číst do lesa už brzy ráno. Po několika hodinách mě vyrušila četa vojáků, která proběhla nedalekým porostem. Četl jsem dál. Najednou zase kráčeli zpátky. Vstal jsem, že se připojím, protože ve srubu se přece jen leželo lépe, a dostal jsem vynadáno. Desátník dokonce zuřil: „Nebyl jsi na nástupu!“
„Aha.“ Teprve mi to došlo. Někdo si mé nepřítomnosti všiml a desátník za mě odpovědný mě nyní musel dovést k veliteli. Ten seděl ve svém samostatném srubu a kouřil:
„Kde jste byl?“
„V lese.“
„Celou noc?“
„Ne. Jenom od rána.“
Důstojník sotva znatelně zavrtěl hlavou a v jeho očích jsem zahlédl jiskérku obdivu. „Kdo by to do Fencla řekl,“ mohl si myslit: „Tak on zvládl jet přes noc za ženskou. A dokonce si to protáhl na dopoledne. „Můžete jít.“ Čímž to skončilo. Nebyl jsem mrtev, a tak se nic nemuselo řešit, to bylo hlavní.
Zřejmě shodou okolností jsem šel úplně na konci tohoto laxně proflákaného „cvičení“ do stráže právě s Radkem Vášou. Nepamatuji si již, co byl zač objekt, který jsme tu noc hlídali, ale sklad zbraní ani prachárna snad ne. Pamatuji si, že první část noci hlídal jeden z nás, zatímco ten druhý spal, a ve druhé půlce služby tomu bylo naopak. Skutečně jsem ve své části hlídání poctivě bděl, procházel jakousi chodbou a zatáčel za jakýsi roh. Docela jsem se těšil, až mě přijde Váša vystřídat, protože mě napadlo několik dobrých vtipů. Ty jsem skutečně při střídání využil a šel jsem spát. Ráno jsme se vraceli ke srubům.
Ale ne spolu. Pod nějakou záminkou jsem najednou odbočil a šel po cestičce pod jakousi terénní vlnou, zatímco Radek mířil „domů“ nejkratší cestou. Proč jsem jej opustil?
Na to se odpovídá opravdu zatroleně těžko. Ale z nějakého důvodu jsem měl pocit, že musím dát veřejně najevo, že mě k mému kamarádovi nic nepřitahuje. A přitahovalo snad?
Ano. Kamarádství. Ale strávili jsme během cvičení tuto jedinou noc jen sami spolu, v uzavřeném objektu, a kdybychom chtěli, mohli jsme spolu mít sex. Snadno. O nic podobného jsem sice nestál, nicméně jsem poměrně vnímavý, takže jsem si tou dobou byl jist, že pár mých spolubojovníků ano. Byla to jistě jejich věc a měli možná smůlu, že je s Vášou do stráže nedali, ale mně připadalo, že mi budou zvláště ráno při návratu závidět, z čehož se u nich vyvine třeba i nechuť ke mně a nenávist. A protože jsem nebyl tou dobou zřejmě ještě dost silná osobnost a prostupovala mě naopak jistá naivita, šli jsme s Vášou ze stráže z mého rozhodnutí každý jinou cestou, přičemž já tou trochu delší, a teprve s odstupem mi došlo, že to pro někoho mohlo deklarovat pravý opak toho, co jsem chtěl.
Závěrem musím konstatovat, že vy mi samozřejmě nemusíte věřit a můžete si odteď s klidem Angličana myslet, že jsem Radka Vášu ve skutečnosti milovat teple. V opačném případě bych se od něj přece ve finále natolik deklarativně neodtrhl, nebo snad ano? I radíte mi, již to slyším, abych se nad sebou již konečně zamyslil. Jsem gay?
Ne. Přesto však se mi vybavuje ona nejmenovaná kniha pana Brázdy a její procenta. Ostré přeryvy neexistují! Aha. Tak to asi budu gay tak z deseti procent.
Celkem nic ale nenasvědčuje ani tomu a řekl bych, že homosexualita v armádě představuje jeden z těch nejmenších problémů. Inkluze gayů a heterosexuálů ve vojscích přece skrytě probíhá, co svět světem stojí, a je spíš k prospěchu věci.
K neprospěchu války jsou oproti tomu inkluze s kriply. Ale někdy se stane, že válka už takříkajíc visí ve vzduchu a diktatura verbuje.
Proč by se vlastně vyhýbala kriplům? Ale jistě, i oni jsou pracovní síla, jenže „poddaní“ se množí jako králíci a možná nebude na škodu (řeknou si více i méně vědomě elity), když veřejný prostor brutálně „pročistíme“... Ti „lepší“ (a jen někdy geneticky dokonalí) nechť se stanou důstojníky, zatímco „chamraď“, ta nechť je zredukována nepřítelem. Ne?
Ne? Věřme, že se podobně uvažuje skutečně jen v totalitních režimech a že nefungovaly za časů všeobecné branné povinnosti nefungují „inkluze“ vedené podobným záměrem. A co se dnešní, aktuální inkluze ve školství týká? - Jak to vnímám já, taktéž s ní se asi budou muset každý rodič, kantor i žák popasovat pokaždé jen sám za sebe.
