Slovní základ hip vznikl někdy na přelomu 30. a 40. let 20. století lehkou úpravou slova hep, jež je doloženo již v r. 1915 jako studentský slangový výraz pro člověka, jehož názory jsou informované, jdoucí s dobou, moderní, nové, znalé povahy věci a jenž si je vědom, o co jde, a stojí si za svým. Ve 30. letech se začal používat výraz hep-cat pro fanoušky tehdy nového a moderního jazzu a swingu a dále pro všechny, kteří patřili mezi velkoměstskou bohému. Českým ekvivalentem – nikoliv odtažitě od amerického významu – je „kocour“, „sekáč“, „pard“, „pásek“ nebo „potápka“.
Na přelomu 40. a 50. let se objevil výraz hip-cat, hepster
nebo častěji hipster, hip, který znamenal pořád totéž, jen se používal (pokud jde o hudbu) pro příznivce tehdy módního cool jazzu nebo bopu, zatímco tomu, kdo „ustrnul“ u swingu hrozilo, že se stane square, tedy „prďolou“, „masňákem“ nebo „paďourem“, prostě zpohodlnělým otrapou. První zdokumentované použití výrazu hippie pochází z r. 1952, ale mezi jazzovými fanoušky se prý používalo již kolem r. 1945.
Když Allen Ginsberg ve své básni Kvílení (Howl, 1956, č. 1989)
hovoří o „hipsterech s andělskými hlavami“, vytváří tak spojnici k dalšímu důležitému pojmu 50. let – k beatnikům. Výraz beat má také původ u jazzu (bopu Charlieho Parkera a Dukea Ellingtona) – „beat“, rytmus, což ve spojitosti s dalším významem „zbitý“ vytváří onu kombinaci pocitů, kterou prožívá mládež kdekoliv na světě: „Být zbitý“ podle spisovatele Johna Clellona Holmese znamená „být na dně a hledět vzhůru“, Jack Kerouac pak přidává další výrazy beatness a beatific, což v Joskově překladu Kerouakovy knihy Na cestě (On the Road, 1957, česky 1980) vytváří trojjediné „blázen – blaženost – blažený“. Gary Snyder pak přidává význam „bití“ holí zenového mistra.
V r. 1958 sanfranciský novinář Herb Caen vytvořil slovo beatnik,
v nìmž přípona –nik v jidiš neznamená nic lichotivého, ale on měl na mysli spíše nové a neobvyklé, jak je v té době (1957) charakterizovala ruská družice Sputnik.
Norman Mailer zase ve svém eseji Bílej negr (White Negro, 1957, česky 1990)
dává hipsterovi politický podtext, když jej pro své potřeby hip filosofie charakterizuje jako „hrdinského zločince žijícího raději s násilím než v konformitě, protože v totalitní společnosti je násilí jedinou možností vyjádření“. Mailer skutečného hipstera, který by jeho hip filosofii vyhovoval (a snažil se ji naroubovat mimo jiné i na Roberta Kennedyho) nenašel, nicméně hipster se stal synonymem beatnika (lze se setkat i s výrazy beatster a hipnik), jako člověka, který se (teoreticky) snaží ocitnout mimo kulturně-politicko-společenský kontext s jeho materiálně-komerčními a závislostmi a rozumovými vazbami, a plně se spoléhá na své instinkty a spontánní rozhodnutí, jež jej mají dovést k poznání skutečné vlastní identity zbavené všech morálních nánosů.
Někdy v první polovině 60. let již označení hippie opustilo hudební okruh
a je vztahováno na „mladé, vlasaté osoby, které se nekonvenčně oblékají, zastávají různé anti-establishmentové postoje a přesvědčení, včetně žití v komunách, volné lásky, pacifistických či radikálních politických názorů a užívání halucinogenních drog“. V tomto smyslu byl výraz zpopularizován tiskem, která se zabýval drogovou scénou v San Francisku (1965 Michael Fallon v San Francisco Examiner) a v New Yorku (1966). Fenomén charakterizoval z kuturně-sociálního hlediska Charles A. Reich ve své knize The Greening of America (1970).
Název hippie se ovšem pro squary, tedy drtivou, „mlčící většinu“, stal jednotným označením každého, kdo se nějakým způsobem vymykal běžným definicím slušnosti. Tak byl do jednoho pytle házen hippie, pekelný anděl a motorkář obecně, černý panter, student, který se angažoval v hnutí proti válce ve Vietnamu, narkoman i příležitostný uživatel LSD (v r. 1966 užívalo LSD údajně asi jeden milion Američanù) a název se na sklonku 60. let stal postupně synonymem špinavce.
Proti tomu byl učiněn pokus „pohřbít“ hippieho (jeden z obřadù se odehrál již 6. října 1967 v komunitě kolem Grateful Dead na sanfraciském Haight Street) a „zrodit“ freemana (svobodného člověka), ale výraz se nijak neujal.
Za oficiální zrod hnutí hippies se považuje 14. leden 1967,
kdy se na Polo Field v sanfranciském parku Golden Gate uskutečnilo „Human Be-In“ pod názvem „Shromáždění kmenů“. Zrození, kde na bezpečnost shromážděných 30 000 lidí dohlíželi Pekelní andělé v čele s Freewheeling Frankem, asistovaly rockové skupiny The Grateful Dead, Quicksilver Messenger Service, Jefferson Airplane, Janis Joplin a Big Brother and the Holding Company a Sir Douglas Quintet (v publiku byli přítomni i Doors, ale pro jejich málo veselý zvuk nebyli vpuštěni na pódium), jazzový flétnista Charles Lloyd, organizátoři Michael Bowen a vydavatel časopisu Oracle Allen Cohen, vědci Timothy Leary a Richard (Ram Dass) Alpert, básníci Allen Ginsberg, Gary Snyder (který událost zahájil zatroubením na lasturu), Michael McClure, Lawrence Ferlinghetti, Lenore Kandelová a revolucionáři Dick Gregory a Jerry Rubin, plus množství diggerů a pranksterů (ovšem bez Kena Keseyho, který byl v té době ve vězení) a spousta LSD dotovaného undergroundovým velkovýrobcem Owsleym.
Obecně se za vrchol hnutí považuje třídenní hudební festival ve Woodstocku (15. – 18. srpna 1969), pořádaný sice s nadšením, nicméně jak se ukázalo organizačnì vlastně nezvládnutý.
Ve stejné době ovšem proběhly i události, které zároveň hnutí hippies pohřbívají, jelikož je před „mlčící většinou“ znemožnily tím nejhorším způsobem – vraždou herečky Sharon Tateové, těhotné manželky režiséra Romana Polanskiho, a jejích přátel 8. srpna 1969 „rodinou“ Charlese Mansona (*1934). Jeho Spahn Ranch byl policií přepaden a Rodina (viz Ed Sanders) pozatýkána 16. srpna 1969 (v té době ve Woodstocku právě zpívala Joan Baezová).
Poslední ránu hnutí pak v očích veřejnosti zasadil koncert Rolling Stones 6. prosince 1969
v kalifornském Altamontu, který měl být druhým Woodstockem (kromě Stones hráli Jefferson Airplane, Grateful Dead a Crosby, Stills, Nash & Young). Tam Pekelní andělé coby pořadatelská služba přímo před pódiem ubodali černošského posluchače, který měl údajně v rukou pistoli a mířil jí na Mickea Jaggera.
Svůj podíl na potlačení hnutí hippies i protestního hnutí obecně měl i kalifornský guvernér (1967-75) a budoucí americký prezident (1981-89) Ronald Reagan.
Ten nechal protestní shromáždění v berkeleyském Lidovém parku v květnu 1969 rozehnat Národní gardou, při jejímž útoku byl zastřelen jeden ze studentů a která následně i obsadila Kalifornskou univerzitu v Berkeley.
Houstnoucí politická atmosféra vedla v New Yorku v roce 1968 ke vzniku radikálnější odnože hippies – yippies, jejichž název je odvozen od YIP (Youth International Party, viz Jerry Rubin), po Rubinovì „zradě“ si yippies začali říkat zippies.
Frustrace z nenaplněnosti hippiesovských ideálů a cílů, trockistická či maoistická ideologie dovedla počátkem 70. let mnoho stoupenců k militantním a násilnickým postojům a projevům v podobě bombových útoků a teroristických činù (např. Weathermen – viz Mark Rudd – nebo Frakce Rudé armády, známá jako skupina Baader – Meinhofová, v Německu).
Ve vědomí obyvatele Čech a Moravy ovšem hippie a 60. léta v USA vůbec zůstávají synonymem pohodového květinového hnutí, míru a (volné) lásky, svobody, skvělých filmù a skvělé muziky, jak o tom svědčí i nìkolik českých internetových stránek věnovaných tomuto tématu.
Je třeba si však uvědomit, že hnutí hippies ve smyslu vyvázání se z materiálnì-společensko-kulturních šablon bylo v USA vždy spíše marginálií: podle odhadu mohlo být v roce 1968 v USA kolem 200 000 pravých hippies (true hippies), tedy lidí, kterým se podařilo nabýt osobní svobody smysluplným vymaněním se z hierarchických struktur společenského systému, nalezením vnitřní vyrovnanosti (zen-buddhismus), přijetím cesty materiální chudoby a udržet si soběstačnost díky příležitostným zaměstnáním či životem v zemědělských komunách. Drogy (LSD, marihuana, nikoliv alkohol) pro ně byly pomocníky na jejich spirituální cestě, nikoliv cílem.
Literatura a Hippies
Pokud jde o literaturu, pak oproti próze a (veřejně čtené) poezii beatnických autorů, nabývá na významu především poezie zpívaná, reprezntovaná např. Joan Baezovou, Bobem Dylanem či Joni Mitchelovou, anebo v provedení rockových skupin (Jefferson Airplane, Grateful Dead apod.). Za "typického" spisovatele generace hippies, je považován Richard Brautigan.
Existovalo ovšem nepřeberné množství autorů, kteří publikovali v malých, podzemních časopisech a pro média byli nezajímaví: buď nebyli pro média dostatečně excentričtí (anebo byli excentričtí až příliš), anebo o popularitu v médiích prostě nestáli. To je příklad třeba "neviditelné generace", která se zformovala kolem časopisu The Ghost Dance spisovatele Hugh Foxe.
V ironickém kontextu se počátkem 80. let objevil výraz yuppie, což je zkratkou „young upwardly-mobile (nebo urban) professional“, tedy něco jako „mladí na vzestupu“ či „mladí profíci z města“, kteří svůj zájem napřeli na vydělávání peněz a získání společenské prestiže. Pro mládež se stejnými prioritami, avšak pocházející z prostředí afroamerické komunity, se vžilo označení buppie, „black upwardly-mobile (nebo urban) professional“.
V ekologickém kontextu se začátkem 21. století v okolí oregonského Portlandu objevil výraz guppys, „green urban professionals who are young", tedy „mladí profesionálové pro zelené bydlení".
V 90. letech se v souvislosti se svobodou internetu objevily termíny jako web-hippie nebo cyber-hippie.
Přehledný souhrn veškerého politicko-kulturně-společenského dění 60. a 70. let podává kniha Johna Bassetta McClearyho Hippie Dictionary (2004), jejíž českou verzi chystají Levné knihy KMa na rok 2009.
(psáno pro doslov a vysvětlivky knihy Jamese Kunena Jahodová proklamace, Maťa, 2006), aktualizováno v září 2007
Pokud bychom si chtěli udělat stručný přehled příčin vzniku a úpadku ideálů mládeže 60. let 20. století v USA ve filmovém zpracování, pak můžeme doporučit filmy přibližně v tomto pořadí:
Absolvent (The Graduate, r. Mike Nichols, 1967)
Taking Off (r. Miloš Forman, 1971)
Vlasy (Hair, r. Miloš Forman, 1975)
Woodstock (r. Michael Wadleigh, 1970)
Bezstarostná jízda (Easy Rider, r. Dennis Hopper, 1969)
Zabriskie Point (r. Michelangelo Antonioni, 1970)
Jahodová proklamace (The Strawberry Statement, r. Stuart Hagmann, 1970)
Lovec jelenů (Deer Hunter, r. Michael Cimino, 1978)
Čajzni tenhle film (Steal This Movie, r. Robert Greenwald, 2000) název filmu je parafrází na kultovní knihu 60. a 70. let Čajzni tuhle knížku (Steal This Book, 1971) Abbieho Hoffmana
Strach a hnus v Las Vegas (Fear and Loathing in Las Vegas, r. Terry Gilliam, 1998, viz Hunter Thompson)
Modrá Electra Glide (Electra Glide in Blue, r. James William Guercio, 1973)
Psí vojáci (Dog Soldiers, r. Karl Reisz, 1978, jedná se o filmové zpracování románu Roberta Stonea Žoldáci (Dog Soldier)
Flashback (r. Franco Amuri, 1990)
