Císař Marcus Aurelius Antoninus patřil k těm nejvzdělanějším césarům Říma a zapadá důstojně do řady dobrých římských císařů, zvaných Antoniny.

Jejich řada začíná výborným vládcem Trajánem (98–117), který v zájmu říše adoptoval pozdějšího císaře Hadriána (117–138). Ten následoval svého adoptivního otce a vybral si za nástupce Antonina Pia (138–161), který opět adoptoval své nástupce-spoluvladaře: Marka Aurelia (161–180) a Lucia Vera (161–169). Ti si vládu rozdělili tak, že Marcus Aurelius vládl romanizovanému západu, přičemž měl pravomoc císařskou, kdežto L. Verus spravoval helénizovaný východ říše.

Protože otec pozdějšího císaře Marka Aurelia Annius Verus předčasně zemřel ještě v mládí Markově (matka Domitia Lucilla zemřela r. 156), pečoval o dobrou výchovu Markovu jeho děd M. Annius Verus. O jeho vzdělání se už starala i císařská rodina. R. 138 zemřel však jak Markův děd, tak císař Hadrián. Marcus Aurelius byl však pro své schopnosti ihned adoptován nastoupivším císařem Antoninem Piem.

Marcus Aurelius, narozený 26. dubna 121 v Římě, měl tedy v mládí dobré prostředí. Bylo o něj všestranně pečováno a dostalo se mu dobrých učitelů.
Vedle rétora M. Cornelia Frontona (asi 100–175), s nímž žil i později v přátelství – je zachována dokonce část korespondence – měl na něho značný vliv vynikající řečník a státník Herodes Atticus (asi 101–177), jenž tehdy z Athén vytvořil nejskvělejší snad město římské říše. Ve filozofii vzdělávali M. Aurelia, mimo prvního učitele, platónského filozofa Bakcheia, stoikové: Iunius Rusticus, Apollónios z Chalkidy a jiní.

Než se stal Marcus Aurelius císařem, dosáhl řady poct a hodností.
Třikrát byl konzulem (r. 140, 145 a 161), r. 147 mu byla propůjčena moc tribunská a prokonzulská; byv určen za následníka trůnu, byl cézarem a spoluvládcem už za života Antonina Pia, jenž mu dal také svou dceru Faustinu za manželku. Hned po nástupu na trůn r. 161 učinil svým spoluvladařem L. Vera.
Dobře připraven na úkoly mu svěřené, stal se M. Aurelius znamenitým vládcem. Usiloval o zlepšení a upevnění vnitřní správy říše, zvláště správy měst. Sám k sobě přísný a přesně dbalý povinností, byl k jiným mírný a laskavý, a to až příliš – mnozí toho zneužívali.

Bohužel celá doba vlády Marka Aurelia byla naplněna stálými nebezpečnými válkami a pohromami.
V letech 163–166 musel bojovat na východě s Parthy, kteří vpadli do Sýrie. Než mohl oslavit nad nimi triumf, dali se r. 165 do pohybu různé národy na severu říše, kde stále neklidnou hranicí zůstával Dunaj, často už od svého horního toku až k Černému moři. Ohrožovali tu říši římskou kmeny keltské a germánské a zvlášť nebezpeční Sarmaté. Marku Aureliovi se tehdy podařilo zahnat je za Dunaj a uzavřít s nimi r. 168 mír, ale až po značném ohrožení Itálie a po propuknutí hladu a moru, jímž i jeho vlastní vojsko bylo silně zdecimováno. Proto sháněl císař s vynaložením všech obětí silné vojsko žoldnéřské.

Potřeboval je brzy nato proti germánským Kvádům a Markomanům, kteří pronikli až do Benátska. Mimoto povstali dále na východě i Dákové a Jazygové. Když se císaři r. 171 podařilo je zahnat zpět, počal soustřeďovat vojsko v pevném táboře na Dunaji, u Carnunta. V následujících letech opět bojoval se svými stálými nepřáteli, tentokrát na jejich území, když r. 174 sám přešel Dunaj a na ně zaútočil, aby si je natrvalo podmanil.

Prodléval tak i na někdejším československém, resp. slovenském území – první knihu svých Hovorů uzavírá zápisem „Psáno v území Kvádů nad Granuou“, tj. nad Hronem. I při této výpravě byl zaskočen povstáním, a to v Sýrii, takže musel dát přednost míru a teprve r. 176 slaví triumf nad Germány a Sarmaty. Ale už příštího roku se Markomani a Kvádové vzbouřili znova a učinili výpad za Dunaj. Císař je sice opět porazil, ale zanedlouho poté zemřel 17. března r. 180 ve svém táboře u Vindobony (Vídně).
Jeho vítězství z r. 179 hlásá podnes zachovaný nápis na trenčínské hradní skále.

Na památku jeho vítězství stojí na Piazza Colonna v Římě mohutný sloup po vzoru sloupu Trajánova, na jehož reliéfu jsou zachyceny scény z bojů M. Aurelia s Germány.
Papež Sixtus V. dal na jeho vrchol postavit r. 1589 pozlacenou sochu sv. Pavla.

Eugène Delacroix: Poslední slova císaře Marka Aurelia, 1844

Když Marcus Aurelius umírá, uzavírá se řada dobrých císařů.
Po něm totiž se dostal na trůn jeho devatenáctiletý syn, který byl už dříve jmenován spolucísařem (augustem), když M. Aurelius upustil od očekávané adopce. Tento špatný, až ukrutný syn velikého otce vládl pak dvanáct let (180–192) jako císař Commodus (plným jménem M. Aurelius Commodus Antoninus). Byl to poslední z Antoninů, po něm se dostávali na trůn císařové vojenští, tj. vojevůdcové provolávaní za císaře vojskem.

MARCUS AURELIUS / HOVORY K SOBĚ

Vylíčili jsme krátce vnější životní osudy filozofa na trůně. Nás ovšem zajímá Marcus Aurelius jako myslitel a představitel pozdní stoické školy.
Jeho filozofické názory poznáváme z jeho jediného spisu, z aforistických zápisků, jež si pořizoval příležitostně kdekoli, doma i ve vojenských leženích.
Zápisky jsou psány řecky a nadepsány prostě Ta eis heauton, Hovory k sobě samému.
Mají 12 knih. Obsahují mnoho myšlenek, převážně ovšem z praktické filozofie. Jeho úvahy o smyslu lidského života jsou blízké Senekovi i Epiktétovi. M. Aurelius pokládá filozofii za učitelku všech ctností. Učí nás trpělivosti a vede k ušlechtilosti. Poskytuje nám útěchu ve strastech a protivenstvích, má v tom ohledu přímo léčebnou moc.

Taková filozofie je ovšem zaměřena především k praxi. Na praxi je kladen důraz. Jde o dosažení životní rovnováhy, vyrovnanosti, klidu duševního. To předpokládá v duchu stoicismu žít ve shodě s přírodou, s jejími věčnými zákony. Ale ty musíme poznat.
Proto je také úkolem filozofie odstraňovat omyly v lidském poznávání a snažit se o proniknutí k podstatě pojetí boha není tu dost jasné. M. Aurelius jako by kolísal mezi stoickým panteismem a běžným lidovým polyteismem. Ale je zřejmě přesvědčen, že bůh se o svět stará.

Člověk je s bohem příbuzný. Skládá se ze tří částí:
z těla (sóma), jež má schopnost vnímání,
z duše (psyché), jež je sídlem vášní,
z mysli (nús), orgánu myšlení.

Toto trojdělení je nové; stoikové ho nemají, upomíná spíš na Platóna, poněkud i na Aristotela. S bohem souvisí člověk právě svou myslí. Ona je ten duch (daimón), kterého nám dává Zeus jako vůdce na cestu životem. Protivit se tomuto daimónovi znamená tolik jako protivit se bohu. Marcus Aurelius chce stále dosáhnout nejvyššího dobra. V tom se neodchyluje od učení jiných stoiků. Realitu zla neuznává, zlo je jen zdání. Filozof přece zná na jedné straně stálost pravého jsoucna a na druhé straně pomíjivost a stálé proměny věcí smyslových. Jedna věc zaniká, a už je tu zárodek věci jiné, a i ta nová věc zaniká a tak to jde stále.

Co je tedy smrt? Proč bychom se jí měli bát?
Smrt znamená prostý rozklad něčeho, co bylo dočasně spojeno, znamená návrat k zemi, ze které jsme vyšli a která nás živila, zatímco my nevděční ji po celý život šlapeme. Smrt těla je zároveň osvobození duše, a tedy znovuzrození. Lidský život je jako řeka. Je nestálý a krátký. Neboť před naším narozením a po naší smrti je nekonečný proud času. Kdo to pochopí, nebude si stěžovat na krátkost života. Nebude také dbát tolik na pomíjivé věci lidské, ale bude hledět využít života ke konání dobra. Služba ctnosti je naším úkolem a posláním na zemi.
Proto také M. Aurelius neschvaloval sebevraždu jako někteří jiní stoikové. Bylo by to uhýbání povinnosti, tedy slabost, ba zbabělost. Sebevraždy se může dopustit jen ten, kdo nezná smysl života a smrti. Nejvýše lze připustit sebevraždu tam, kde člověk už nemůže sloužit ctnosti.

Z panteismu vyplývala také M. Aureliovi láska k bližnímu a myšlenka všelidského bratrství. Přesto – z důvodů ovšem veřejných – i on pronásledoval křesťany; jeho postoj k nim byl podobný jako Trajánův. V ohledu společenském chtěl M. Aurelius obrodit celé lidské soužití skrze morální obrodu jedinců. Jako vladař se snažil o obrodu své říše zlepšením zvláště zákonodárství a soudnictví. Vládu vykonával tak, že se vždy důkladně radil s odborníky.

Ludvík Svoboda v přemluvě ke knize: Marcus Aurelius / Hovory k sobě

Výpisky z knihy: Marcus Aurelius / Hovory k sobě

Stůj sám zpříma, nikoli zpřimován!

Už dosti toho živoření a skuhrání a pitvoření! Je stejné, zdali sleduješ světové dění sto let či tři léta.

Jestliže tě někdo haní nebo nenávidí nebo kdykoli se lidé tak a podobně o tobě vyslovují, přihlédni k jejich ubohým duším, vnikni do nich a uvědom si, jaké asi jsou! A uvidíš, že se nemusíš pachtit po uznání těchto lidí.

Většina našich řečí i skutků není nutná: jestliže je vyloučíme, budeme mít více volna a méně neklidu.

Chybu, které se dopustil jiný, ponech tam, kde vznikla!

I kdybys měl být živ tři tisíce let a třebas i desetkrát tolik, buď přesto pamětliv toho, že nikdo neztrácí jiný život než ten, který právě žije, a že jiný život nežije než právě ten, který ztrácí. Vyjde tedy nejdelší život najedno s nejkratším; neboť přítomnost je ve všem stejná a ztracená nám nenáleží, a tak se jeví to, co ztrácíme, jenom jako okamžik. Vždyť nikdo přece nemůže pozbýt ani minulosti, ani budoucnosti, neboť jak by ho kdo mohl připravit o to, co nemá? Je tedy potřebí stále mít na paměti toto dvojí: za prvé, že veškeré dění je od věčnosti stejnotvářné3 a v určitých obdobích se opakuje a že je tedy lhostejné, zdali pozoruješ tytéž věci sto či dvě stě let či celou věčnost; a za druhé, že i nejdéle žijící i nejdříve umírající ztrácí stejné, neboť je to právě jen přítomnost, jíž může pozbýt, vždyť přece má jenom ji, a co nemá, to nemůže ztratit.

Pýcha, která se pyšní pokorou, je pýcha nejodpornější ze všech.

Buď jist, že každá řeč a každý čin, které jsou ve shodě s přírodou, jsou tebe hodny, a nedávej se od nich odvrátit ani lidskou hanou, ani pomluvou v budoucnu; neboť zasluhuje-li něco, aby bylo vykonáno nebo řečeno, buď jist, že to není tebe nehodno! Jiní mají patrně svůj vlastní rozum a řídí se svými vlastními sklony; ale po tom se neohlížej, nýbrž zamiř rovnou k svému cíli, poslušen své vlastní přirozenosti i vesmírné přírody. A cesta obou je jedna a táž.

Neutrácej zbytek svého života přemýšlením o jiných (tím se jen připravuješ o možnost jiné činnosti): tedy všelijakým hloubáním o tom, co ten nebo onen dělá a proč asi, co mluví a o čem přemýšlí a co asi má za lubem, a o jiných takových věcech, které způsobují, že se uchyluješ od sledování své vlastní vůdčí části. Dlužno tedy vyloučit z řady našich představ i všechno jalové, jmenovitě pak všetečnost.

Krásný je výrok Platónův: „A chce-li kdo rozjímat o lidech, ať pozoruje, jako by shlížel odněkud shůry.

Každý dosahuje svého cíle v mezích možnosti. „Ale do cesty se mi postaví nějaká překážka!“ – Nuže, pak přejdi jinam, kde ti kyne volnost.

Bedlivě pozoruj minulost, ony nespočetné proměny vládnoucích mocí, a dokážeš předvídat i budoucnost. Bude totiž naveskrz téhož řádu a nebude se moci uchýlit od rytmu přítomného dění. Však proto také je lhostejné, zdali sleduješ lidský život čtyřicet let či tisíce let; neboť co více tu uvidíš?

Žij jako na vysoké hoře. Ať lidé v tobě vidí a poznají člověka, který žije v opravdové shodě s přírodou. A jestliže tě nesnesou, aťsi tě třebas usmrtí! Neboť je to lepší nežli žít jako oni.

Pomysli si, jací jsou, když jedí, spí, když souloží a konají svou potřebu a jiné věci! A potom, jací jsou, když se nadýmají a chvástají a ze své „výsosti“ jiné snižují! Ještě před chvílí – kolika jiným otročili a za jakou odměnu! A za chvíli – v jaké společnosti je najdeš!

Neohlížej se na rozumy lidí, raději se zahleď přímo k cíli, ke kterému ti ukazuje cestu příroda.

Alexander a Gaius Caesar a Pompeius: čím jsou proti Diogenovi a Hérákleitovi a Sókratovi! Neboť tito dospěli k chápání věcí, jejich činné síly i hmotné podstaty, a jejich rozum byl neoblomný; kdežto oni – kolika starostmi se trudili a čemu všemu otročili!

Je třeba mít na mysli nejenom to, že se život každým dnem krátí a že se jeho zbytek zmenšuje, ale je potřebí se zamyslit i nad tím, že i kdyby byl člověk déle živ, je přece jen nejisté, zdali potom i nadále jeho rozum stejnou měrou stačí na chápání všeho dění a na uvažování, které směřuje k poznání věcí. Neboť začne-li člověk na duchu tupět, pak sice ještě nepřestává jeho dýchání, trávení, vytváření představ, funkce jeho pudů a podobná činnost, avšak už předtím v něm uhasíná schopnost sebe sama ovládat, všechny jevy náležitě rozbírat a rozjímat zejména o tom, zdali už je načase ze světa odejít7, a o jiných podobných věcech, které vyžadují dokonale vytříbenou soudnost. Třeba si tedy pospíšit nejen proto, že jsme každou chvílí k smrti blíž, ale také proto, že schopnost sledovat a chápat všechno dění utuchá už dříve.

The post Marcus Aurelius. Stručný životopis vzdělaného římského císaře a jeho jediná kniha Hovory k sobě first appeared on Čítárny.

Konstantin Biebl: Kdyby se mne někdo zeptal, odkud pramení má láska k umění, má touha po kráse, na které se někdy zachraňuji, musil bych říci, nehledě k jiným vedlejším příčinám, že to byl především vliv prostředí, v němž jsem se narodil a žil.

Můj otec býval lékařem ve Slavětíně u Loun.
Co volných chvil psal nebo maloval, někdy také učil mluvit své exotické ptáky, které čas od času kupoval v Hamburku! Dodnes nevím, čím byl můj otec víc, zda lékařem, jenž se noc co noc brodil ve vysokých botách blátem svého okresu, nebo malířem, pod jehož rukou rostl úsměv plavých žen, kterými zakrýval ponuré chodby našeho domu starého šest století, nebo snílkem, jenž tolik miloval svou rezavou opici z Jávy, smutnou a ochočenou. Volně se potulovala po dome, zkoumajíc chuť kobaltu nebo cinobru, a často lámala, žárlíc na otce, jeho malířské štětce. Kdykoli se jí zachtělo, vstoupila do ordinace a tvářila se tam vážné a učené jako jeho asistent.

Otcova lékařská praxe byla praxí dítěte-budoucího básníka. Se zatajeným dechem jsem naslouchal nářku, jenž někdy vycházel z ordinace a mísil se s křikem papoušků.
Byl to nezvyklý pláč dětí, které nikdo netrestal, nic neprovedly, a přece tolik trpěly. Tak záhy jsem poznal, co je to vata a krev, co je to nemoc, smrt a jiná neštěstí. S pocitem hrůzy jsem vdechoval pach jódu, karbolky, nicoty a neznáma, všeho toho, co se později stalo stavebním materiálem mého Věrného hlasu, Zlomu, Nového Ikara a jiné poezie.
Přirozené že i otcovy exotické touhy, jimiž jsem nasákl, vlekly se a jdou ještě stále mým dílem a jsou nejstarší příčinou mých zámořských cest do Afriky a Holandské Indie.

Také stopy matčiny výchovy jsou patrny.
Ještě mi nebylo osm let, když mi prvně předčítala (verše). Věděla, že nemohu rozumět, ale věřila, že pochopím, že jde o krásu. Působilo na mne i to, že sama skládala básně. Svým účesem a obočím se trochu podobala Japonkám, zvláště když vysoko držela pero a úhledným písmem psala verše do černého sešitu.

Všechny své prázdniny u nás trávil strýc Arnošt Ráž, již tehdy básník.
Viděli jsem ho psát, malovat, zkoušet dřevoryty a linolea, viděl jsem, když hnětl sochařskou hlínu a tvořil z ní ženy a bohy a hned je zase ničil, věčně nespokojen. Měl na mne rozhodující vliv.

Básníkovo vyznání třeba doplnit hlavními biografickými údaji:
Konstantin Biebl se narodil ve Slavětíně 26. února 1898. Studoval na reálce v Lounech, roku 1914 přestoupil na malostranskou reálku v Praze. Dva roky nato byl odvelen jako jednoroční dobrovolník do Haliče. Koncem října 1916 umírá jeho otec: sloužil ve vojenském lazaretu, onemocněl tyfem, v období rekonvalescence spáchal sebevraždu.

V té době se u Biebla objevuje podezření z tuberkulózy; léčí se v lounské nemocnici, v únoru je z ní propuštěn, v červnu složí válečnou maturitu a znovu odchází na frontu. Je zajat komity, příslušníky černohorského protirakouského odboje, odsouzen k smrti (o tom ve Wolkerově povídce Ilda).

Po útěku se dostává do nemocnice v Sarajevu, odkud se po skončení války vrací do Slavětína. Roku 1921 skládá na klasickém gymnáziu v Praze doplňovací maturitu a přihlašuje se na lékařskou fakultu Karlovy univerzity — studia nedokončí, později, roku 1931, si zapisuje přednášky na filozofické fakultě.

V létě 1921 se seznamuje Biebl s Jiřím Wolkerem, vzniká důvěrné přátelství.
V květnu 1922 jedou spolu k moři do Bašky v Jugoslávii, vyměňují si své verše, navzájem se ovlivňují, oba mají intimní vztah k věcem, které jim nejsou jen mrtvými předměty. (V dopise ze září 1921 Wolker píše Bieblovi, že se mu líbila jeho básnička o telegrafní tyči „hlavně proto, že oživila pro mě zase jednu věc na našich ulicích”.) Bohužel to je přátelství krátké: 3. ledna 1924 Wolker umírá na nemoc, která ohrožovala i Biebla.
Sborníček In memoriam Jiřího Wolkera rediguje Konstantin Biebl; v téže době vstupuje do Devětsilu. Rok po Wolkerovi, 20. ledna 1925, umírá Bieblův strýc Arnošt Ráž.

Cestovatel:
V roce 1925 podniká Biebl cestu do Francie, 1926 na Cejlon, Borneo, Sumatru, Jávu a Celebes, 1931 přes Marseille do dnešního Alžírska a Tunisu (svatební cesta), v letech 1932, 1935 a 1937 znovu navštěvuje Jugoslávii.

S lodí jež dováží čaj a kávu
Konstantin Biebl

S lodí jež dováží čaj a kávu
pojedu jednou na dalekou Jávu

Za měsíc loď když vypluje z Janova
stane u zeleného ostrova

Pojedem spolu já a ty
vezmeš s sebou jen kufřík a svoje rty

Pojedem okolo pyramid
loď počká až přejde Mojžíš a jeho lid

S vysokou holí a zaprášenými opánky
jde první přes mořskou trávu a rozkvetlé sasanky

Hejno ryb na suchu zvedá svá křídla jako ptáci
letí za vodou a ve vlnách se ztrácí

Od roku 1931 pracuje nějaký čas jako zubní technik v ordinaci své matky v Lounech. Za okupace je zaměstnán ve filmu, od roku 1946 na ministerstvu informací jako stálý poradce filmového odboru a člen Filmové rady. V roce 1949 onemocněl pankreatitidou (zánět slinivky břišní); po pobytu v nemocnici se léčil (rovněž následujícího roku) v Karlových Varech.

Večer 11. listopadu 1951 vyskočil z okna svého bytu v Praze na Výtoni. Den poté zemřel.

Z knihy Zrcadlo času / Klub čtenářů, Odeon 1985
Vladimír Justl
Konstantin Biebl (26.2. 1898 – 12.11. 1951)

Ráno 12. listopadu 1951 mi zvonili do Svazu spisovatelů, kde jsem pracoval jako tajemník, abych okamžitě přijel do Bieblova bytu na Výtoni. V bytě byla jeho žena Marie, autorka několika knih. Okno, z kterého se Biebl v noci vrhl na dlažbu, bylo otevřené. Žádný dopis na rozloučenou ani pro vysvětlení. Jen tichý byt, kde básník žil povětšinou sám, kde formoval své poselství čtenářům.
Jan Pilař / Tvorba, asi 1981

V dlouhé básni Za básníkem, kterou napsal po Bieblově smrti Jiří Taufer, řečník nad rakví na hřbitově ve Slavětíně, čteme:

„Tvůj mučitel neměl srdce, ale nerost.
Ne dýkou, ne revolverem do tebe na sta ran dal.
Ti, co tě uštvali, Kosťo, nebyli caballeros,
ale banda.”

Nezval ve své básni Rozloučení s Konstantinem Bieblem připouští politickou verzi sebevraždy:

„Vím, ze žádná noční můra
ti nehodila rozbušku.
Za oprátku pro MacArthura
si vybrali tě na mušku”…

… Na letišti v Bonnu, kam jsem Kryla dovezl, mi skoro v pozoru a slavnostně řekl, jak jsem si pak poznamenal: „Už jsem měl strach, že můj život bude moc jednotvárný. Bál jsem se, že už znám průběh svých dní až do penze… Že umřu, aniž uvidím své publikum. Že vrahům už nikdo neřekne, že jsou vrazi. Že budou moci stále odhalovat pamětní desky svým obětem, jako nedávno Jiří Taufer Konstantinu Bieblovi.“
Karel Hvížďala / Tigrid, Kryl, já a 17. listopad 1989

The post Básník Konstantin Biebl o sobě. Kdo ovlivnil jeho životní cestu? first appeared on Čítárny.

Grey Owl naspal pro děti jedinou knihu. V češtině vyšla pod názvem Sejdžo a její bobříci. Grey Owl byl velmi populární kanadský autor, který se celý život aktivně zasazoval o ochranu přírody. Byl velmi veřejně činný.

Grey Owl (1888-1938) byl výjimečný člověk, původem Brit, který odjel do Kanady, aby žil podle svých dětských vzorů Indiánů. Což se mu podařilo tak, že ho dlouho považovali za Indiána. 

Musíme si pamatovat, že nakonec příroda nepatří nám, ale my patříme jí.
Grey Owl

Proč Indiáni nazývali zvířata malými bratry?
Indiáni zvířata nazývají malými bratry, protože s nimi sdílejí těžkosti lesního života. Ví, že každé zvíře (i to malé nebo zdánlivě zbytečné) má své místo. Bobři jsou zvláště respektováni pro svou chytrost a pracovitost,  téměř jako samostatný kmen lidí.
Mysli si, že i ti malí tvorové, kteří jsou jejich přátelé, mohou mít pocity velmi podobné lidským.

Závěrečný motiv „Mino-ta-kiyah“ (ojibwajsky “je to v pořádku“): opakuje se jako potvrzení, že vše dopadlo dobře, bobříci jsou v bezpečí a doma.
Např. „Mino-ta-kiyah; kaeget kee mino-ta-kiyah! — “je to dobré, opravdu, je to velmi dobré”.

Jeho proslov v kanadském divadle má dodnes mimořádnou sílu a nenechá nikoho klidným. Bohužel, Grey Owl není dnes známý tak, jak by bylo třeba.

Grey Owl / Sejdžo a její Bobříci / The Adventures of Sajo and Her Beaver People (1935) / Státní nakladatelství dětské knihy, 1967

Předmluva autora:

I když se události, uvedené v tomto skromném vyprávění, neodehrávaly vždy v tom sledu, jak jsou zde zaznamenány, jsou zcela pravdivé. Většinu z nich jsem skutečně zaznamenal podle vlastní zkušenosti či podle vyprávění účastníků samých. Až na několik podrobností, souvisejících s návštěvou indiánských dětí ve městě (kde jsem se opíral toliko o dojmy, jež ve mně zanechal pohled na dvě zmatené děti v městských ulicích), není do tohoto příběhu začleněna žádná okolnost, která by se ve skutečnosti nebyla udála.

Indiánská slova, která se ve vyprávění vyskytují, jsou reprodukována přesně podle místního dialektu indiánského jazyka odžibvej a pro usnadnění výslovnosti jsou psána foneticky. Charakterové vlastnosti zvířat, tak jak jsou načrtnuty, je třeba považovat za autentické, a fyzické a duševní reakce jim připisované jsou vystiženy natolik přesně, nakolik je toho možno docílit po celoživotním těsném styku s životem divočiny, s prostředím, v němž žijí. Tyto povaho-kresby, stejně jako všechny ostatní popisy, byly prováděny velmi pečlivě mladý čtenář nebude přenesen do světa, jenž je veskrz vymyšlený, ale získá nové poznatky, kterých se později nemusí zbavovat jako výtvorů pouhé fantazie.

Mým záměrem bylo napsat dětskou knihu, kterou by bez újmy na důstojnosti mohli číst i dospělí. Je velmi pravděpodobné, že se bobříci Čilaví a Čikaní, hrdinové mého vyprávění, dožili vysokého věku ve svém rodném rybníku, nejen proto, že tato bobří osada byla po událostech zde vylíčených považována lovci, na jejichž lovném území se nacházela, i celým kmenem za nedotknutelnou, ale navíc i proto, že se rybník a celé jeho okolí krátce poté staly součástí dobře známé Státní oblastní rezervace, Řeka žlutých bříz a prakticky celá tato oblast jsou stále stejné jako v dobách, kdy se odehrával náš příběh.
Dnes má sice řeka jiné jméno než za starých indiánských dob, ale přesto ji pozná každý, kdo se náhodou bude plavit po jejích vodách podél nádherných lesů žlutých bříz a javorů, které dosud pokrývají žulové pohoří, jehož středem protéká. Giči Mígvon, česky Velké pero, známý mezi bělochy, kteří později pronikli do tohoto kraje, pod jménem Brko, byl mým dobrým a milovaným přítelem z mladých let, dnes už však není dávno mezi živými.

Svou první loveckou výpravu jsem uskutečnil pod jeho odborným a poněkud přísným vedením. Kůrová kánoe, kterou zhotovil, je doposud vystavena ve školním muzeu v Torontu v Kostelní ulici, nebo alespoň tam byla ještě v roce 1911, kdy jsem muzeum naposledy navštívil. Giči Mígvon měl takovou povahu, že jsem si dovolil nahradit jím skutečného otce Sejdžo a Šepiana, dnes už také mrtvého. Se Sejdžo a Šepianem jsem se již dávno nesetkal, a tak v mých představách nikdy nedospěli, stále si je představuji jako sympatickou dívenku a urostlého, vážného a statečného chlapce, kterými byli za těch krásných minulých dnů.
Město, do něhož podnikli svou dobrodružnou výpravu, nebylo v těch dobách onou ohromnou metropolí, za jakou je měli, a přestože ani dlouho potom nedosáhlo tohoto vyznamenání, uplatnil jsem zde privilegium vyhrazené vyprávěčům nejen u nás, ale i všude na světě, ukazuji je takové, jaké se jevilo jim, a propůjčuji mu čestný titul velkoměsta.

Doufám, že tento příběh dvou indiánských dětí a jejich čtyřnohých přátel poskytne nejen pobavení na hodinku či dvě, ale i vzbudí v některých hloubavých a vnímavých mladých myslích jasnější a bližší porozumění pro radosti, práci, zábavu a každodenní život prostých obyvatel lesa. Autor si dokonce přes riziko, že bude považován za domýšlivce, připouští myšlenku, že toto vyprávění snad dokáže vyvolat, a to i v srdcích čtenářů zralejšího věku, větší dávku snášenlivosti a pochopení pro ty, kteří jsou slabší nebo méně nadaní než oni sami. Především však, nechť je mi dopřáno být provázen na této nedlouhé a pomyslné cestě severskou zemí malou, ale šťastnou skupinkou těch, kteří po tak krátkou dobu meškají v tom čarovném údolí snů, jež nazýváme Mládím.

VA-ŠA-KVON-ASIN Grey Owl Šedá sova V Bobří boudě jezero Ajaván Národní park Prince Alberta Saskatchewan Kanada 25.11. 1934

The post Grey Owl. Sejdžo a její bobříci, jedinečný příběh o přírodě nejen pro děti first appeared on Čítárny.

Válka. Nejděsivější slovo v lidském slovníku. Nejvarovnější romány s protiválečnou tématikou. Knihy o psychopatech, lidských idiotech i zfanatizovaných lidech, které by měl číst každý rozumný a slušný člověk, který si přeje na světě MÍR A NE VÁLKU!

Válečná literatura není jen o brutálních bitvách a strategických manévrech, ale také o hlubokých úvahách o lidské povaze, utrpení a tichu, když slyšíte tlukot vlastního srdce při pohledu na lidská zvěrstva.
Taková díla nás nutí přemýšlet o tom, proč se lidé nechávají tak lehce zmanipulovat do všech útočných válek.
A na konci každé válečné rovnice zjistíme, že u útočné války jde vždy o zisky, zdroje, moc a nastartování ekonomiky, která kolabuje.

“Vždycky jsem si myslel, že všichni jsou proti válce, dokud jsem nezjistil, že pro válku jsou nejvíce ti, kteří do války nemusí.”
Erich Maria Remarque

„Všichni ti, kteří těží z války a přispívají k jejímu vzniku, by měli být zastřeleni hned první den občany své země.“
Ernest Hemnigway

“Lidé, kteří válku nezažili, ale sami válku vedou nebo ji vyvolávají, netuší, jaké hrozné věci dělají.”
Helmut Schmidt

„Nikdo se zdravým rozumem nedá přednost válce před mírem;
Neboť v jednom pohřbívají otcové své děti a v druhém synové pohřbívají své otce.
Herodot

“Ti, kdo chtějí mír, se musí připravit na mír a ne na válku.”
Robert Jung

„Vy lidé pořád chcete nějaké války nebo co. Strach o peníze, to je to celé. A tomu se říká krize.“ 
Karel Čapek / Válka s Mloky

 

Erich M. Remarque /  Na západní frontě klid
tent klasický román se stal symbolem války, v níž mladí vojáci bojující na frontě čelí hrůzám, které je vytrhávají z normálního života. Remarque mistrovsky zprostředkovává okamžiky ticha a zamyšlení, kdy se hrdina snaží pochopit, co zbylo z lidských hodnot tváří v tvář nekonečnému násilí. V pauzách mezi bitvami prozkoumává vnitřní obavy a naděje a zanechává ve čtenáři otázky po smyslu existence.
Remarque. Na západní frontě klid Nejpravdivější román o zrůdnosti válek a idiotství lidí

Karel Čapek / Válka s mloky
Čapkův scifi bestseller / podobenství Válka s mloky (1936) jsou ve skutečnosti tři knihy, na sebe navazující. Andrias Scheuchzeri, Po stupních civilizace a Válka s mloky. Přesto, že je mnohými román popisován jako utopistický není tomu tak a Karel Čapek sám píše “…to není utopie, nýbrž dnešek…“
Válka s mloky. Podobenství Karla Čapka není utopie, to je bohužel dnešek

Karel Čapek / Bílá nemoc
Vizionářské dílo, drama Bílá nemoc Karla Čapka z roku 1937 jsme docenili plně až v roce 2020, kdy se světem prohnala mediálně-politická hysterie, později nazvaná pandemie Covid-1984.
Bílá nemoc Karla Čapka. Světové vizionářské dílo o nastupující totalitě

Ernest Hemnigway / Sbohem, armádo
Sbohem, armádo (A Farewell to Arms, 1929) je román, který je reakcí Ernest Hemingwaye na životní zážitky z První světové války.
Román sice neodrývá stupiditu a nadšení lidí umírat za pochybnou ideu tak, jak o tom píše Remarque v knize Na západní frontě klid, ale jedinečně popsaným intimním příběhem dvou mladých zamilovaných lidí ve válce dostatečně zdůrazňuje zrůdnost válečnou i a důvod, proč nepodporovat žádnou válku.
Sbohem, armádo. Protiválečný román Hemingwaye pro ty, kteří rádi umírají pro cizí zájmy a zisky

Boris Vasiljev / A jitra jsou zde tichá
Autor vypráví o hrdinství pěti mladých dívek, které pod velením staršiny (rotmistra) Fedota Vaskova bojují proti šestnácti po zuby ozbrojeným německým sabotérům hluboko v týlu.
Příběh začíná šokem staršiny Vaskova, sibiřského zvěda a lovce, který už viděl ledacos, ale nikdy ho nenapadlo, že bude bojovat po boku dívek.
A jitra jsou zde tichá. Vasiljevova krutá obžaloba nesmyslnosti a krutosti války

Jean Malaquais / Válečný deník
Válečný deník je drsné a syrové svědectví o podivné válce mezi Německem a Francií v letech 1939–1940. Vojín Malacki si nebere servítky a navýsost literárním stylem podává obraz válečné mizérie, zbavený všech ilusí o hrdinství.
To v západoevropské literární tradici není vůbec obvyklé a nakolik Malaquais svým Válečným deníkem šokoval Francii, svědčí i skutečnost, že po publikaci v exilovém nakladatelství v USA v roce 1943 se „řádného“ vydání na francouzské půdě dočkal až v roce 1997.
Válečný deník. Čtivý obraz válečné mizérie, zbavený všech iluzí o hrdinství

Joseph Heller / Hlava 22
Hlava XXII se nepodobá žádné knize, kterou jste četli. Má svůj styl, svou logiku, svůj výjimečný charakter a rukopis. Neustále balancuje mezi komikou a hororem. Je výstředně zábavná a působivá až mrazí. Je to kniha, která v plné míře popisuje válečnou mašinérii a zrůdnost zabíjení lidé, ať se děje v kdekoliv.
Hlava 22. Hellerův vynikající román o nesmyslnosti válek, tuposti i stupiditě vojáků

Kurt Vonnegut / Jatka č. 5
V roce 1968, kdy Kurt Vonnegut napsal Jatka č. 5, konečně dozrál natolik, že mohl psát i o vybombardování Drážďan. Byl to největší masakr v evropských dějinách.
Román Kurta Vonneguta není jen protiválečná próza. Je to roztrhaný mechanismus paměti, kde se propojí minulost a přítomnost a realita se rozpadne na úlomky snů a traumat. Příběh o tom, jak člověk ztrácí sám sebe v chaosu a paměť se stává posledním ostrovem přežití.
Kurt Vonnegut a Jatka č.5, které zažil při spojeneckém bombardování Drážďan 1945

Dieter Noll / Dobrodružství Wernera Holta
Dva romány o osudu mladých lidí za druhé světové války a po jejím skončení. Německo ke konci Druhé světové války, kdy do války rukují děti / studenti ze škol, 15tiletí kluci, aby si zničili jednou provždy život. Mezi nimi i Werner Holt.
Dobrodružství a návrat Wernera Holta o nekonečné zrůdnosti války

Viktor Fischl / Dvorní šašci
Krátká próza, která se díky vypravěčskému, spisovatelskému umění a díky neobyčejnému příběhu čte jedním dechem. Patří k těm několika málo knihám o holocaustu, která mají neuvěřitelný přesah až do dnešních dnů. Ojedinělý příběh hrbatého soudce, kejklíře Wahna, hvězdopravce Max a liliputána, které si velitel koncentračního tábora za své dvorní šašky a díky tomu přežili. Viktor Fischl vypráví příběh těch čtyř nejen v koncentračním táboře, ale i v předvečer šestidenní války v roce 1967 v Jeruzalémě.
Viktor Fischl. Dvorní šašci, mistrovská kniha vynikajíícho vypravěče

Jiří Beneš / V německém zajetí
Jiří Beneš, synovec prezidenta Edvarda Beneš, napsal knihu “V německém zajetí” jako jedno z nejsilnějších českých svědectví o holokaustu a zrůdnostech nacistických německých táborech Osvětim, Buchenwald, Dachau a Dora–Mittelbau. V knize autor s mrazivou dokumentární přesností popisuje brutalitu německého gestapa, nelidské zacházení s vězni, jejich týrání a zabíjení i celkovou děsivou atmosféru vyhlazovacích táborů.
Jiří Beneš. V německém zajetí o zrůdnostech Němců za války

William Faulkner / Srpnové světlo
V tomto díle Faulkner zkoumá, jak válka (i když ne vždy otevřeně) ovlivňuje osudy lidí v dobách míru. Vytváří klid mezi konflikty, do kterých se vetkávají osobní dramata a social aspekty. tent kousek je připomínkou toho, jak může být pauza stejně důležitá jako akce samotná.

Michail Šolochov / Tichý Don
Román se zabývá ruskou občanskou válkou a ukazuje, jak se životy donských kozáků mění pod vlivem historických zvratů. Pauzy ve vyprávění umožňují čtenářům vidět každodenní životy a vnitřní konflikty postav – jejich lásku, touhu a smutek. Sholokhov mistrovsky ukazuje, jak válka rozděluje rodiny a ničí osudy.

William Golding / Pán much
Ačkoli nejde o válečný román v klasickém slova smyslu, příběh dětí uvízlých na pustém ostrově slouží jako metafora pro méně ožehavou stránku lidské povahy. Pauzy mezi konflikty odhalují vnitřní strachy a vášně a zdůrazňují, jak rychle se může civilizace zhroutit.
Golding. Pán much o ztrátě iluzí o civilizovaném lidstvu

Norman Mailer / Nazí a mrtví
Opravdu strhující obraz války v Tichomoří. Líčí invasi amerických jednotek na ostrovy Anopopei a boj o jeho vyčištění od Japonců, hlavně se však zaměřuje na charakterizaci amerických vojáků a velitelů, zachycení jejich životních osudů, pohnutek a názorů.

Pierre Boulle / Most přes řeku Kwai
Vojevůdci obou válčících stran na japonský zajatecký tábor v asijské džungli a jeho obyvatele již zapomněli, protože válka jim přináší denně nové starosti. Rozkaz však už byl vydán: v džungli roste prakticky nepotřebný most. Pohled do mikrosvěta vězňů a věznitelů tohoto proslulého románu skýtá mnohem širší výhled na absurditu války.

Michail Šolochov / Osud člověka
Legendární příběh válečného hrdinství, známý i z filmového zpracování.
Jeden z nejlépe zpracovaných filmů o druhé světové válce!!!
Michail Šolochov. Osud člověka. Jedno z nejsilnějších protiválečných děl

Lev Nikolajevič Tolstoj / Vojna a mír (1865–1869)
Jedno z největších děl světové literatury – čtyřdílná historicko-filozofická epopej (přes 1200–1600 stran podle vydání), která spojuje osudy několika ruských aristokratických rodin s reálnými událostmi napoleonských válek (1805–1820), zejména s francouzskou invazí do Ruska v roce 1812.
Proč Tolstoj, Vojna a mír a další jeho knihy patří k základnímu vzdělání?

Jakob Christoffel / Simplicius Simplicissimus
Nejznámější knihou Jakoba Christoffela je román Dobrodružný Simplicius Simplicissimus (1668-1671). Prosťáček Nejprostší, jak by se název dal přeložit, je nejen napínavým příběhem z biografickými prvky, ale hlavně neuvěřitelně realistickým obrazem zvrácené společnosti v období 30-leté války (1618–1648). Vyznění celého románu je v podstatě silně protiválečné a humanistické.
Simplicius Simplicissimus. Protiválečný překvapivě čtivý román o válkách ze 17. století

Bedřich Golombek / Co nebude v dějepise
Mimořádná, možná schválně opomíjená kniha /1946/, popisující neobyčejnou dobu předválečnou a hlavně průběh a zrůdnosti okupace německými vojsky v Protektorátu Böhmen und Mähren v letech 1939 – 1945. Syrové svědectví o všedním životě za nacistické okupace v Brně.
Bedřich Golombek. Co nikdy nebude v dějepise o zrůdné německé okupaci ČSR 1939–1945 v Brně

The post Protiválečné romány. Nejpůsobivěji napsané světové a české knihy o válce first appeared on Čítárny.

Vědomosti o současné struktuře světa v knize Tajraga – Cesta světlých, by se měly stát základem pro budoucí civilizaci. Příběh člověka, který se dobrovolně uzavřel před civilizaci uprostřed tajgy.

Román Ivana Andrjuščenka “Tajraga” je vícevrstvý.
Někteří v něm najdou dobrodružství. Jiní znalosti předchozích generací a vyprávění o fungování vesmíru, jeho zákonech, i o existenci Volochů, kteří sehrají významnou roli při existenci lidstva.

Příběh Tajraga, Svetloslava – poustevníka, který se na 16 let dobrovolně uzavřel před civilizací. Odešel do altajské tajgy, aby našel východisko z bezútěšné reality světa. Hledá a nachází budoucnost lidstva.
Z chladné lesní pustiny se před ním vynořuje postava Starce, který mu předává moudrost předků.
Zasvěcuje ho do fungování hmotného světa Javi a nehmotného prostoru Navi, do boje světlých sil s temnými.
V pustině nachází po nehodě na sněžném skútru zraněná a promrzlá dívka a její mrtvého přítele a vynaloží veškeré úsilí, aby ji zachránil. Pomáhá mu nevidomá léčitelka Darja i další přátelé, se kterými čelí útokům temna.

Ivan Andrjuščenko se narodil v roce 1968 na území Altaje.
Byl vychován a vyrůstal v rodině sibiřských lovců. Lov a rybaření nejsou koníčky. jeho života Autor získal vzdělání v rodině, ve které příroda je součástí života. Dokázal ji zachovat a nosit v sobě, aniž by o ni přišel. V roce 1985 absolvoval střední školu v Barnaulu, v roce 1989 absolvoval Permskou vyšší vojenskou velitelskou školu.

Tajgara 1-2 díl, Cesta světlých / Ivan Andrjuščenko / vydal www.torden.sk

Výpisky z knihy Tajraga:

V zemi, kde základní zásadou bylo, že je třeba pomáhat bližnímu, být připraven pomoci a nežít na úkor štěstí druhého, ale žít společně, bok po boku. A v případě potřeby nehledat vlastní blahobyt.
V průběhu let se jakoby z vůle zlého démona vše změnilo. To, co bylo dříve cenné a důležité, se stalo zbytečným a směšným. Základy, na nichž lidé budovali své životy a vychovávali své děti, byly prohlášeny za hloupé. Tehdy ty jedovaté houby začaly růst, zalévané deštěm nové morálky. Vyrostly na zdravém mase a žily jen na jeho úkor, plodily jedy. Lhaní a podlost se staly normou.
Život na úkor druhých se stal základem života.
xxx

Život mimo civilizaci učí člověka šetřit námahu a čas. Na rozdíl od rozmarného obyvatele města, který se vydává do divočiny a touží po nejrůznějších vzrušeních, je člověk žijící v tajze racionální. Jedná intuitivně na základě úvah o rozumném dostatku.
xxx

„Všimli jste si, že život ve světě, který vytvořili lidé, odkud jste přišli, a život zde se liší? Život zde je harmonický a vyvážený. Nic nenarušuje procesy probíhající v přírodě. Vše je v harmonickém vztahu: kameny, tráva, stromy, listí, které z nich opadalo, roční období, která následují jedno po druhém. Nejenže si neodporují, protože v tento svět věří, ale naopak se vzájemně doplňují.
Ptáci a zvířata žijící v tomto světě jsou jeho neoddělitelnou a nepostradatelnou součástí. Každý zde má své místo, svůj účel. Dokonce i život a smrt se zde vzájemně podmiňují. Když vlk sežere srnce nebo zajíce, sežere pouze maso, nikdy se nedotkne duše, aby měla možnost se dále rozvíjet. Žere jen to, co kotě potřebuje, nikdy nejí pro potěšení nebo zábavu. Nikdy se nevydává na lov, když je syté.“
xxx

„Až půjdeš po cestě ke světlu a budeš se v každém okamžiku cítit jako součást obrovské rozmanitosti světa, které dovolíš, aby do tebe pronikla a stala se tvou podstatou, bude to začátek druhého kroku.“
xxx

Svetoslava nikdy netížila samota. Užíval si samoty, aniž by se cítil nepříjemně a aniž by měl potřebu kontaktovat lidi. Poté, co objevil jeho obydlí, spěchal ho už po dvou dnech znovu navštívit. Najednou bylo všechno jinak. Potřeba komunikovat s tímto novým známým, malým suchým mužem, byla jako žízeň.
xxx

„Bratři! Přišel čas, kdy už civilizaci planety nelze udržovat a starat se o ni. Nastal čas, kdy se Lidé musí naučit najít cestu ke světlu, naučit se žít se Zdravým rozumem a Přiměřeným dostatkem.
Cesta našich příbuzným bude dlouhá, obtížná a ne vždy bude pro ně pro ně jasná, ale takové jsou zákony vývoje vesmíru. Na počátku byla tato planeta opuštěna našimi předky z BoGa, kteří nás vychovali a stvořiil Viditelný svět v této části vesmíru.
Při svém odchodu zanechali tuto planetu a lidi v naší péči. Nyní je řada na nás, abychom odešli. Tak to určili bohové.
Nenecháme však ty, kteří kráčejí po světle stezce bez naší podpory, stejně jako Bogovia zanechali nás. V naší nepřítomnosti za sebou zanecháváme ochránce poznání VeRaHa a ty, kteří dostanou dar, aby Lidem pomáhali, aby se neztratili v labyrintu evolučních pokušení. Jste připraveni?
„Proč se ptáš, Svetoslave? Všichni Volochové jsou zde. A to rozhodnutí je naše společné rozhodnutí, učiněné v kruhu. Není to pro nás nic nového, řekl jeden ze starších přítomných.
xxx

Život v tajze je těžký a netoleruje slabé. V každé živé bytosti, která se v jejím rozmezí ocitne se probouzí především ten nejzákladnější instinkt, a to přežít za každou cenu! Tajga učí nechat se vést pouze jím. Po zvládnutí prvních úkolů nás učí žít ve svém vlastním prostoru, aniž bychom narušovali hranice jiným a nedovolily nikomu jinému narušovat své vlastní.
Každé zvíře získává tyto návyky od narození. Kterékoli zvíře, jen člověk ne…

The post Tajraga. Cesta světlých. Tajemný román z altajské tajgy o budoucnosti lidí first appeared on Čítárny.

Autoři knihy Život se stromy, botanik a popularizátor Václav Větvička (13.1. 1938 – 30.7. 2026), specialistka na památné stromy a jejich symboliku Marie Hrušková a další odborníci se dívají na stromy skutečně ze všech stran.
Není to ale suchá encyklopedie, ale soubor čtivých a moudrých esejů, příběhů a faktů, které ukazují, jak hluboce jsou stromy propletené s lidským světem.

Kniha Život se stromy je důležitá právě proto, že připomíná něco, na co v každodenním shonu snadno zapomínáme: stromy nejsou jen „kulisa“ krajiny, ale nepostradatelná součást našeho života.

„Kolik listů má strom?
Inu, jeden až mnoho.
Tak mnoho, že porazí-li se osmdesátiletý buk, nahradilo by jeho listový aparát, onu továrnu na čistý vzduch, teprve 1 500 mladých osmi- až desetiletých boučků.“
Václav Větvička

Stromy jsou jedním z nejúčinnějších nástrojů, které jsou nutné k zachování biodiverzity. Kniha jasně ukazuje, proč jeden dospělý strom nedokáže nahradit ani stovky mladých sazenic – a proč je proto ochrana starých stromů a alejí tak zásadní.

Většina z nás žije ve městech, kde stromy vnímáme spíš jako překážku (spadané listí, kořeny ničící chodníky) než jako živé bytosti.

Kniha vrací úctu a vztah, který měli naši předkové – a který moderní člověk ztratil.

Lípa, dub, jasan… to nejsou jen dřeviny, ale symboly identity, historie a příběhů. V době, kdy se mnoho věcí stává „jednorázových“ a bez kořenů, kniha připomíná kontinuity – že stromy pamatují staletí a spojují generace.

Stručně řečeno, Život se stromy není jen kniha o stromech. Je to kniha o tom, jak žít s nimi,  a jak bez nich žít nemůžeme.

Život se stromy (Marie Hrušková, Václav Větvička a kolektiv, Dokořán 2017 

Ukázka z knihy:

…nemusíte ani do kopců, stačí vyjít z domu, abyste ak všeho moc. Cesta sama přivede ke košatému buku, nejstaršímu v parku. Říkáte mu namyšleně a sami pro sebe, že je to váš strom. Stojí si tu klidně, listy se trochu chvějí, jako by něco povídaly. Zajdete až k němu, rozhrnete převislé větve, abyste se mohli dotknout kmenu. Stojíte chvíli dlouhou – krátkou? Díváte se do koruny stromu.

Lidé mají na všechno definici. Nebo skoro na všechno. Naši botanikové, stromovědci alias dendrologové nedávno hledali dokonce definici stromu. Podle názoru mnoha by strom mohla definovat výška.
A tak si třeba představte, že před 100 lety byly v Krkonoších vysazeny dva smrky… Po 100 letech je ten, co byl vysazen v Labském dole, velikán, vysoký víc než 20 metrů… Jeho stejně starý bratr, vysazený při horní hranici lesa… je ve stejné době vysoký sotva pět metrů, možná jen tři. Je to ještě strom?
…
Čmelák to ovšem neví – a proto létá. Ani stromy se našimi malichernými definicemi nezaobírají – a proto jsou.

Světový, vesmírný strom

Představa stromu držícího na sobě celý tehdejším lidem známý svět, stromu světového, který je sloupem Země či středem planety, anebo dokonce stromu vesmírného, jenž drží celý vesmír i s hvězdnou oblohou a po jehož kmenu by bylo možné se dostat nahoru k bohům i dolů do podsvětí, byla obdobná u různých skupin národů.

Tyto stromy byly v různých částech světa odlišné: jejich druhy závisely na tom, jaký strom v daném místě rostl nejčastěji nebo byl nejužitečnější. Ostatní rysy pak měly tyto stromy shodné, ať byly z míst, která se dnes nazývají Japonsko, Skandinávie, Irák nebo Palestina: byly to stromy výjimečného vzhledu, mohutného vzrůstu a hlavně dlouhověké – skoro „věčné“ ve srovnání s nedlouhými životy lidí.
Jak mimořádný byl takový vesmírný strom a jak na něm bylo všechno uspořádáno, si můžeme představit podle mytického severského jasanu Yggdrasilu. Sdružuje v sobě vlastně celou soustavu představ; je na něm zobrazeno mnoho symbolických zvířecích hrdinů, často s lidskými vlastnostmi, i různých bohů. Jsou v něm skryta i různá podobenství.

Tento mocný strom měl tři kořeny: jeden sahal do světa zemřelých – do podsvětí, druhý dosahoval do středního světa – tedy do Země, sídla lidí, a třetí rostl vzhůru, až do sídla bohů. O kořeny se staraly tři sudičky Norny. Byly to sestry, bohyně minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Měly za úkol příst a přistřihovat vlákna života a zalévat kořeny stromu z pramenu života. V mohutné koruně, která zastře-šovala celý svět, žili bozi, na vrcholu stromu sídlil v podobě orla nejvyšší severský bůh Odin.

Nejstarším žijícím stromem na Zemi je patrně severoamerická borovice dlouhověká, jejíž věk byl v roce 2012 pomocí letokruhů odhadnut na 5 060 let.
Dosud změřené sekvojovce obrovské nejsou starší 2 000 let, ostatní dřeviny se pohybují pod hranicí 1 000 let. Naši současníci se díky lidskému snažení dožijí sotva junáckého věku. Jaký to nevděk.
Vždyť strom do slova a do písmene provázel člověka od kolébky do hrobu. První a poslední schránka, v níž jsme našli útočiště, byla ze dřeva. Kolébka i rakev. Ve službách člověka byl ovšem strom po celý lidský život. Možná jste ani nevěděli, že jabloně jsou patrně nejstaršími ovocnými stromy využívanými člověkem.

Bylo to tenkrát, když byl mezi člověkem a stromem vztah v jiné rovnováze, než je teď.
Strom – ten byl tehdy oním mocnějším. Prales obklopoval osady lidí, vstoupit do něho bylo nebezpečné. A přece do něj lidé pronikali dál a dál, i když je to stálo životy. Tajemnost tvarů a stínů pod hustými větvemi, které nepropouštěly sluneční paprsky, zvláštní pach spojující hnilobný dech s vůní pryskyřice a květů, zrádné bažiny a neschůdné stezky s číhajícími zvířaty – to všechno lidi zastrašovalo, ale i lákalo a vzrušovalo.

Jak mimořádný byl takový vesmírný strom a jak na něm bylo všechno uspořádáno, si můžeme představit podle mytického severského jasanu Yggdrasilu. Sdružuje v sobě vlastně celou soustavu představ; je na něm zobrazeno mnoho symbolických zvířecích hrdinů, často s lidskými vlastnostmi, i různých bohů. Jsou v něm skryta i různá podobenství…

Víme, že se Keltové klaněli mnoha božstvům různých stupňů, v jejich představách měla místo i posvátná zvířata a rostliny, například jmelí. Ze stromů
uctívali hlavně tis, buk a dub. Jan Filip v knize Keltská civilizace a její dědictví uvádí: „Některým stromům byly připisovány božské vlastnosti nebo aspoň magická síla. Doklady o tom jsou i z pozdějších dob v římských nápisech nebo v irských textech.
Jmenují se v nich bohové dubu nebo buku (deus fagus, bůh deus sex arbores, bůh šesti stromů, deus ribus, bůh u)“

The post Život se stromy. Jak žít se stromy a jak bez nich žít nemůžeme first appeared on Čítárny.

Antonín Líman ve své knize 13 esejí Mistři japonského filmu píše také o legendárním filmu Kendži Mizogučiho, Povídky o bledé luně po dešti, v originále Ugetsu monogatari. Tento film z roku 1953 patří mezi skvosty japonské kinomatrografie.

Film je volně postavený na dvou povídkách z klasické sbírky Ugetsu monogatari od Uedy Akinariho z 18. století a přenáší čtenáře rovnou do 16. století, do pekla občanských válek období Sengoku u jezera Biwa. 

Dva chudí rolníci – hrnčíř Genjúró a jeho švagr Tóbei mají společnou chorobnou touhu po bohatství. Genjúró chce prodat svou keramiku za obří peníze, Tóbei bláznivě sní o tom, že se stane samurajem.
A i když je jejich věrné manželky (Mijagi a Ohama) na kolenou prosí a válka už klepe na dveře, nakonec oba odejdou z vesnice.

Genjúró v městě potká tajemnou a neskutečně sexy lady Wakasu, která ho vtáhne do svého přepychového, přízračného sídla. Mezitím se Tóbei čirou lstí a krádeží probojuje k titulu samuraje. A zatímco oni si užívají své “štěstí”, jejich ženy procházejí absolutním peklem. Mijagi je brutálně zabita vojáky a Ohama je znásilněna a donucena stát se prostitutkou.
Když se rolníci nakonec vrátí domů, pochopí, jak marné a zničující byly jejich ambice.

Povídky o bledé luně po dešti* (Ugetsu monogatari / Ugetsu, 1953, režie Kendži Mizoguči).
Tyto citáty z filmu vystihují hlavní témata filmu:
Jak válka a touha po bohatství ničí rodiny a jak se pravé hodnoty, láska, domov, práce, vrací až skrze utrpení a smrt.

„Jak vysoko může člověk vystoupit bez velkých snů? Ambice musí být bezbřehá jako oceán.“

„Peníze jsou všechno, víš? Bez nich je život těžký a veškerá naděje umírá.“
„S penězi není utrpení. Bez peněz naděje mizí.“)

„Rychlé zisky v chaotických časech nikdy nevydrží. Trocha peněz rozdmýchá mužskou chamtivost. Lépe by se měli připravit na válku.“

„Není to kimono, ale tvá laskavost, co mě dělá šťastným. Dokud jsi se mnou, nic víc si v životě nepřeji.“

„Nezemřela jsem. Jsem po tvém boku. Tvá iluze skončila. Jsi opět svým pravým já, na místě, kam patříš. Tvá práce na tebe čeká.“
„Pomáhat ti točit hrnčířským kruhem je mé největší potěšení.“
„Konečně ses stal mužem, v kterého jsem doufala. Ale bohužel už nejsem mezi živými. Tak už to na světě chodí.“

„Zatímco ty ses dostal na vrchol, já si taky udělala jméno… každou noc spím s jiným mužem. Nějaký úspěch pro ženu, že? Jsi teď šťastný? Tohle jsi chtěl. Úspěch vždycky něco stojí a my platíme utrpením. Možná jsem padlá žena, ale tvůj úspěch to všechno smaže. Buď dnes večer mým zákazníkem a oslavíme to. Kup si tu padlou ženu za své peníze.“

„Stín smrti leží na tvé tváři.“

Antonín Líman a jeho mistrovský rozbor filmu 

Čínskému mudrci Čuang c‘ se jednou zdál sen, že je krásným motýlem. Když se probudil, řekl: „Teď nevím – jsem Čuang c‘, kterému se zdálo, že je motýl, anebo jsem motýl, kterému se zdá, že je Čuang c‘?“

V orientální tradici je dělící čára mezi tím, čemu říkáme skutečnost a tím, čemu říkáme sen, velice mlhavá. Už v nejstarší poetické antologii Manjóšú se vyskytuje dvojice slov, jume a ucucu (sen a skutečnost) a lidé často říkají:
„Nevím jestli sním či bdím…“
Velký dramatik Čikamacu k tomu podotýká:
„Umění je to, co se děje v úzkém prostoru mezi snem a skutečností.“
Stejně nejasně je oddělen tento svět od světa onoho, říše živých od říše mrtvých. Ve slavné sbírce duchařských příběhů Ugetsu monogatari od Uedy Akinariho, říká jedno krásné zjevení:
„Mé šaty mají švy a když stojím ve slunci, vrhá mé tělo stín…“

Japonská tradice rovněž nenazývá tyto příběhy horror stories nebo gothic tales a poměrně zřídka se v ní vyskytují spektrální jevy jako průsvitné, zelenavé hnáty, uťaté hlavy a vybělené lebky.

Japonským duchařským příběhům se říká kaidan, což můžeme přeložit spíš jako zvláštní, podivné příběhy.

Tak nazval svou známou sbírku i Lafcadio Hearn a stejně se jmenuje i zajímavý film Kobajaši Masakiho z roku 1963, který byl podle ní natočen.
V západní duchařské literatuře se vše, co se vymyká běžné každodenní realitě řadí k nadpřirozeným jevům, zatímco u Japonců v podstatě všechno, co se na světě může stát, patří do říše přirozeného.

Režisér Kendži Mizoguči se ve filmu UGETSU MONOGATARI (1953) inspiroval několika zdroji.

Především sáhl po Akinariho sbírce a vybral si z ní dvě povídky:
jedna se jmenuje Příbytek v houštinách (Asadži ga jado)
a druhá Chtíč bílého hada (Džasei no in).

První je poměrně jednoduchý příběh o ženské ctnosti a věrnosti až za hrob: manžel odejde na obchodní cestu a zatím, co je pryč, vypukne válka a jeho žena Mijagi v ní přijde o život. Když se muž jednou večer vrátí domů, čeká na něj věrná manželka jako vždycky, ale ráno za rozednění zmizí, a on pochopí, že to byl její duch, který mu z lásky přišel v ústrety.

Druhou povídku o bílém hadovi převzal Akinari částečně z čínských pramenů, částečně ho inspirovala japonská legenda o dívce Kijohime z chrámu Dódžódži.
Povídka o bílém hadovi je stylově i námětově nejzajímavější z celé sbírky a Akinari do ní zabudoval i archetypální motivy z kroniky Kodžiki, sbírky básní Manjóšú a Příběhu o princi Gendžim. Původní čínský příběh se odehrává na Západním jezeře oblasti Han – čou a jmenuje se Paní Bílá bude navždy pohřbena pod pagodou Hromového štítu. I když v legendě o dívce Kijohime z chrámu Dódžódži jde také o motiv žárlivé ženy, která na sebe vezme podobu velkého hada, došlo tu proti přísné moralizaci čínské předlohy k jemnému pojaponštění příběhu. Vypravěč nestojí zásadně na straně mnicha Ančina a sympatizuje do značné míry s rozhněvanou ženou, které bylo ukřivděno. Mladá žena je vdova, u které mnich Ančin zůstal na noc, ráno se chtěl nenápadně vytratit, ale ona ho pronásleduje až do chrámu Dódžódži, kde ho bratři mnichové ukryjí do velkého zvonu. Kijohime se v podobě bílého hada ovine kolem zvonu a žárem své vášně v něm spálí Ančina na prášek.

Tento příběh je všeobecně známý hlavně z divadelního zpracování ve slavné hře divadla nó, Musume dódžódži.
Pánům z Mizogučiho studia se původní scénář zdál příliš pochmurný, a tak režisér sáhl po třetím zdroji inspirace, satirické povídce Vyznamenání (Decoré, 1883) od Guy de Maupassanta, v níž je vylíčen příběh prostého člověka, který se stává důstojníkem Čestné legie, ale promarňuje při tom svůj život. Tento námět přesadil Mizoguči do japonského paralelního příběhu Tóbeie a Ohamy, který vylehčuje tragickou story Mijagi a Gendžuróa. Důležitý je i symbolický význam názvu Ugetsu: U znamená déšť a GETSU měsíc.
Déšť má obvykle konotace zamžené krajiny romantického mládí, zatímco měsíc symbolizuje jasnou krajinu zralého věku s jeho skepsí a moudrostí.
Ve dvou slůvcích je tak naznačen celý průběh lidského života.

Podobně jako SEDM SAMURAJŮ, i tento film se odehrává v období válek, sengoku džidai.
Na rozdíl od Kurosawy ale Mizoguči vypráví svůj příběh z důsledně ženského hlediska. Mizoguči bývá považován za „ženského režiséra“, protože ve všech svých filmech sympatizuje s ženami [1] a vychází z přesvědčení, že japonská kultura vděčí ženám svou hloubku, grácii a ducha; bez ženiny lásky jsou muži ničím.

Poznámka:
(O Mizogučim se vypráví, že když byl malý chlapec, dostal se jeho otec vlastní vinou do finančních nesnází a prodal jeho milovanou starší sestru do nevěstince. Mizoguči nejenže otci nikdy neodpustil, ale tento traumatický zážitek jej trápil po celý život a mnozí kritikové v něm hledají zdroj jeho hluboké sympatie s osudem trpících žen.)

Na první pohled se ve filmu UGETSU jedná o pohádkový příběh o lásce a utrpení žen a o šílených snech mužů, ale když se nad ním zamyslíme, objevíme v něm další zajímavé roviny.

Jak říká Donald Richie, Mizogučiho věčné téma je v tomto filmu vyjádřeno snad nejdokonalejším způsobem: setkáváme se v něm s dvěma ženskými archetypy, s milující matkou Mijagi (hraje ji velká herečka Tanaka Kinujo) a ženou – vampýrem, neodolatelnou svůdnicí princeznou Wakasou (Kjo Mačiko). Jméno Mijagi má konotace se slavnou „Loukou podzimních barev“, Mijagino, a Wakasa znamená mládí.

V západní psychologické tradici vytvořil Carl Jung pojem animy, latentního ženského obsahu mužské psýchy, a rozeznává animu pozitivní a negativní.
Freud tvrdil, že tyto dvě protichůdné představy ženy, stručně řečeno Madona a děvka, pocházejí z erotické touhy po matce, která musí být potlačena a skryta. Proto je projektována do krajně negativní podoby. Tyto archetypy jsou sice universálně platné, ale srovnáním různých příběhů z obou tradic si okamžitě všimneme, že japonská anima nemá tolik negativních vlastností jako ta západní.

Starořecké Sirény lákaly plavce do vražedných vírů a úskalí, německá Lorelei svádí plavce svou nádhernou písní a slibuje jim ráj, ale pak je utopí ve vodách Rýna.
V jedné sibiřské pohádce vyláká krásná dívka muže do hlubokého močálu, pak se změní v ošklivou sovu a chechtá se mu nad hlavou, když začne zapadat do bahna.

Princezna Wakasa ve filmu UGETSU poskytne Gendžuróovi přesně to, co mu slíbila: vidinu ráje na zemi. V japonské tradici nenajdeme biblickou „děvku z Apokalypsy“, snad proto, že pro japonskou kulturu není pomyšlení na krvesmilstvo tak děsivé, jako pro kulturu západní.

To, čemu říkáme „cesta románového (filmového) hrdiny“, nebo Joyceovým termínem hrdinský monomyth, je v japonské mytické tradici o něco zkráceno, či jinými slovy, závěrečná fáze hrdinova návratu může být vypuštěna.
Typický kulturní hrdina bývá nejprve „povolán k úkolu“, pak čelí různým nebezpečím a zkouškám a ocitá se obvykle v jeskyni, hoře, útrobách velké ryby atd., jedním slovem v symbolickém prostoru lůna, kde dojde k jeho přerodu.
Představme si ale Tanhäusera, který se nikdy nevrátí z Venusbergu, nebo Jonáše, který se zabydlel v břiše velryby, či Rip van Winkla, který navěky spí ve své jeskyni. V západní tradici se hrdina musí vrátit v novém vtělení mezi lidi, aby mohl konat heroické a společensky prospěšné činy, v japonské tradici může zůstat v extázi návratu do lůna a už z něj nikdy nevyjít.
Freud tyto fantazie návratu do lůna nazýval regresivní, a považoval je za něco negativního, pro Japonce je fantazie návratu do lůna jednoznačně pozitivní, je to vlastně kýžené zakončení života.

Mizoguči rozvíjí svůj film v sérii záměrných paralel a jemných ironických kontrastů:
Ohama je pod netečným pohledem Buddhy znásilněna ve stejné kapli, kde její muž Tóbei zabil pobočníka zraněného velmože Fuwy a uloupil pánovu hlavu.
Ironie je vystupňována hudebním doprovodem, chórem ze hry nó. V symbolické rovině došlo v kapli k jakémusi ošklivému obchodu: ženská ctnost Ohamy byla vyměněna za Tóbeiův vzestup ke slávě. „Musíš být pyšný, žes samuraj za tuhle cenu!“ říká ironicky svému muži.

K zvláštnímu druhu výměny dojde i mezi princeznou Wakasou a Gendžuróem:
on jí dá krásu své keramické tvorby, ona jemu krásu svého mládí. Gendžuró je prostý venkovský hrnčíř, který neví o kráse svých misek a šálků, teprve šlechtická dcerka Wakasa, která rozumí umění, je poprvé ocení a objeví v něm umělce.
Je zajímavé, jak suveréně tuto proměnu Mizoguči naznačil filmovými prostředky: až do setkání s Wakasou vidíme Gendžuróovy hrníčky jako hrubé, venkovské nádobí s hnědou, zemitou polevou, ale porcelán, který bere Wakasa do ruky, je bez jakéhokoliv přechodu či vysvětlení jemný, tenoučký a průzračně bílý nebo modře glazurovaný. Je takový opravdu, nebo jej Gendžuró tak chce vidět? I tady je hranice mezi snem a skutečností téměř neznatelná.

Další jemnou ironií je, že Mijagi i Wakasa sice vypadají jako protichůdné bytosti, jedna ztělesňuje dobré vlastnosti ženy a matky, druhá démonické vlastnosti svůdnice, jedna pochází z lidových vrstev, druhá ze šlechtických kruhů, a přece v jedné základní věci jsou stejné: oběma byla před smrtí odepřena láska a ony se vracejí na svět, aby si ji získaly. Jistý rozdíl mezi nimi ovšem trvá – Mijagi přichází z onoho světa, aby lásku dávala, princezna Wakasa ji chce především brát.

Jinou subtilní ironií je způsob, jakým Mizoguči prezentuje svého buddhistického mnicha, který potká Gendžuróa na cestě a říká mu:
„Stůj, v tvé tváři je vepsána smrt…! Hledáš nedovolený způsob lásky!“
Pak ho zavede do malé kaple, popíše jeho tělo ochrannými znaky v sánskritu a vysvětlí mu, že se ocitl na samé hranici smrti, a že strašné bytosti, s kterými obcuje, ho zničí.
„Až se probudíš ze svého snu, uvědomíš si, jak strašný ten tvůj duch je…“
Ironie je v tom, že zatímco v Akinariho povídce vidíme, jak se mladá žena mění v odporného, slizkého plaza, a tím vlastně přijímáme názor kněží, Mizoguči neukáže Wakasu ani jednou ve vysloveně ošklivé podobě, i když v několika scénách má její obličej démonický výraz.

Slova osorošii (strašný), jež kněz použil o Wakase, používá její chůva o sanskritských znacích na Gendžuróově kůži, a o stavu jeho srdce:
„Zbav se toho strašného srdce, můj pane“ (Sonna osorošii kokoro o jošite…).
Pak Gendžuróovi vysvětlí, proč se Wakasa vrátila z říše mrtvých:
„Moje paní odešla ze světa, aniž poznala sladkost lásky a mně jí bylo strašně líto, tak jsem chtěla, aby alespoň jednou zažila štěstí ženy. Proto jsem ji přivedla zpátky na svět, moje přání se splnilo a potkaly jsme hodného muže, jako jsi ty…“
Wakasa tedy nepřichází na svět proto, aby se někomu mstila, nebo aby svévolně ničila muže, ale prostě ze zcela pochopitelné a snadno ospravedlnitelné potřeby lásky, na kterou by každý měl mít aspoň jednou za život právo.

A tak v souladu s japonským šintoistickým pocitem, že buddhismus popírá život s jeho vášněmi a protiklady, Mizoguči líčí svého kněze jako kazisvěta, jako chladného posla cizí víry, který s importovanou magií vtrhne do jemného přediva japonských představ o životě a smrti.
Jedním slovem – japonská duše se tu bouří proti dovezené ideologii cizího náboženství.
Není náhodou, že sušinka mnich se svitky súter na hlavě je nejošklivější postavou celého filmu; kamera se ani jednou neztotožní s jeho pohledem na „strašné bytosti“ z onoho světa.

Mizoguči se zcela vážně připravoval na malířskou kariéru a měl pro ni nemalé nadání.
Jeho pečlivá kompozice vždy prozrazuje kumštýřské oko. V souladu s japonskou estetickou tradicí je jeho kompozice většinou diagonální, málokdy symetrická.

Ve scéně, kdy vyhladovělí róninové zabijí Mijagi, vstupuje žena do obrazu po cestě z pravého horního rohu, a muži z chatrče v pravém dolním, odkud přejdou do levého – akce mezi nimi a Mijagi je pak rozehrána podél diagonální osy, kterou tvoří cesta.
Po stejné diagonále se pohybují loďky na jezeře Biwa. Asymetrie je nejen dramatičtější, ale je také méně perfektní či dokončená a divák může svou fantazií snadněji do děje vstoupit.
Leonardova Poslední večeře je tak perfektně vyvážená a „dokončená“, že je vlastně hermeticky uzavřena a divákova fantazie už ji nemůže dotvářet. Mizoguči ve své tvorbě vychází z japonské tradice dřevořezů a svitkových obrazů, nepoužívá montáže a extrémních detailů.
Podobně jako na scéně divadla kabuki, které má značnou šířku, ale postrádá hloubku, i Mizoguči má v oblibě laterální jízdy kamery, např. v dlouhé scéně, kdy Gendžúró s Tóbeiem a Ohamou odjíždějí na loďce a Mijagi běží souběžně s nimi po břehu a loučí se s nimi.
Jednou velice účinnou výjimkou je dramatická scéna, kdy po nájezdu cizího vojska běží Mijagi pro svého chlapečka přímo do kamery.

Málokterý režisér využil dramatického účinu černobílého média tak funkčně jako Mizoguči. Jeho chiaroscuro aktivně dotváří hlubší smysl klíčových scén:

Například když chůva vede Gendžúróa do sídla rodu Kucuki poté, co na trhu koupila se svou paní sadu jeho šálků a talířků, je pozdní odpoledne a my vidíme nejdříve trosky zhrouceného paláce, ve veřejích se kymácí děravá branka. Pak ale Gendžúró projde prvním dvorem, který je ještě v troskách, vstoupí do vnitřního dvora – to už se setmělo – a ve třech otevřených, čistě bílých dveřích šódži v levém křídle paláce stojí tři svícny; přibíhají služebné a přinášejí svíce blíž, palác ožívá světlem a z temnoty se vynoří lesklá podlaha verandy, perfektní tatami uvnitř, malované zástěny atd.
Světlo dává tmě onoho světa zdání skutečnosti, Gendžúró a Wakasa se setkávají na pomezí světla a tmy. V nádherné scéně, kde Wakasa tančí a zpívá pro Gendžúróa a zpoza ocelové samurajské helmy se ozve chraplavý, hluboký hlas jejího otce, začne světlo slábnout a slábnout, tma hrozí pohltit celou místnost a chůva vysvětluje, že otec Wakasy, pan Kucuki, byl zabit tou zrůdou Nobunagou, ale vždycky když jeho dcera zpívá či tančí, vrací se z onoho světa a raduje se.

Ke konci filmu, když Gendžúró pochopí, že má co dělat s duchy, říká Wakasa:
„Pojď, milý, vrátíme se do mé rodné země…“
Její furusato je daleko od tohoto pomezí světla a tmy, kde se setkali. Gendžúró ale vztáhne ruce po tomto světě, vytasí meč a začne po Wakase a její chůvě sekat. Příznačné je, že Mizoguči respektuje hmotnost duchů i v tom, že ostrý meč se ani jednou nedotkne těla obou žen. Západní duchové prostupují stěnami, jejich těly projíždí ocel, nic se jich nedotkne, japonští duchové se při pobytu na světě přizpůsobí jeho fyzickým zákonům.
Když se Gendžúró druhý den ráno probudí v ruinách Kucukiho paláce, zdá se mu, že to všechno byl sen, ale jak to, že drží v ruce nádherný meč a na jednom ze zborcených trámů visí pestrá látka na kimono, kterou ve včerejším snovém životě koupil pro Wakasu na trhu? Poodstoupí dozadu a zakopne o samurajskou přílbici, která mu připomene včerejší příběh; asi to všechno přece jen nebyl sen.

Mizoguči používá velice tvůrčím způsobem přeexponovaných záběrů, např. ve scéně pikniku na louce.
Až do tohoto momentu byl film poměrně tmavý (předešlý záběr je v šeru skalní lázně), tady exploduje záplava světla na sluncem ozářené louce. Aby se zvýšil účin „posvátného prostoru“, spojuje louku se scénou v lázni dlouhý záběr bílých oblázků, kterými bývá vydlážděno jeviště v divadle nó, pokud se předvádí pod širým nebem. Gendžúró volá, že se ocitl v ráji a atmosféra rajského prostoru je tu dokonale navozena.
V lázni mu Wakasa řekla:
„Ty mě podezíráš, myslíš si, že jsem zlý duch – teď už mi patříš tělem i duší.“
A Gendžúró jí na louce odpovídá:
„Je mi jedno, jestli jsi démon, nevěděl jsem, že taková rozkoš existuje – to je božské, jsem v ráji!“

Jedinečná malířská kompozice je použita i ve scéně, kde na cestě do města přejíždějí Tóbei a Gendžúró se svými ženami přes jezero Biwa.
Obraz je téměř transparentní, nad vodou se válejí mlhy a na zádi loďky pracuje Ohama, rybářská dcerka, dlouhým veslem a při tom si zpívá tklivou melodii. Přejezd přes jezero má symbolický charakter, venkované opouštějí své důvěrně známé furusato a směřují do mlhavého, neznámého světa, kde se může stát cokoliv.
A skutečně, vpůli jezera potkají loďku, na jejímž dně leží umírající muž, který vypadá jako duch.
„Ne, nejsem duch, jsem lodník z Kaizu, a po cestě do Azuči mě přepadli piráti…“
Za několik minut už duchem bude a jeho smrt předznamenává neblahou budoucnost pro všechny přítomné. Jezero tu vystupuje jako řeka Léthé, je branou do říše mrtvých a dává Gendžúróovi zapomenout na domov a na rodinu.

Vedle pečlivé malířské kompozice jednotlivých záběrů, vyznačuje se Mizogučiho film i nezvyklou dokonalostí hudebního doprovodu.
Celý film je strukturován podobně jako představení několika her nó (tragický příběh Mijagi a Gendžuróa je vylehčován komickým příběhem Ohamy a Tóbeie), kde mezi kratší tragické hry nó bývá zařazována fraška zvaná kjógen. Vychází to z vyzkoušeného divadelního principu, že totiž příliš mnoho tragedie najednou je neúčinné a divákovi je třeba poskytnout oddech.

Mizoguči zvolil hudbu nó z her, ve kterých vystupují duchové.
Je to především velký a malý bubínek a bambusová flétna, která svým tklivým a syrovým zvukem navozuje mystickou atmosféru. Do toho zaznívá v dramatických momentech mužský chór nó.
Při bližším zaposlouchání si ale všimneme, že se zvuk bubnů a flétny rozdělí a bubny podmalovávají „mužské téma“, zatímco jemný zvuk flétny nese téma žen.
Při přejezdu jezera zní bubny pomalu, po příjezdu do města se jejich rytmus zrychluje. Kdykoliv Wakasa vystupuje z temnot, ohlašuje její příchod melodie flétny. Jenom ke konci, snad aby podtrhl teplou domáckou atmosféru v domku, kde Mijagin duch čeká na manžela, se ozve melodie cella. Cello se tu vlastně potýká s flétnou: za zvuků flétny se Mijagi vrací z říše mrtvých, a jak se zabydlí ve svém starém domově, ozve se měkká melodie cella. Po čase světlo slábne, temnoty ji volají zpět a znovu zazní vtíravý hlas flétny. Mijago rozsvítí svíčku, posadí se k své domácí práci, a cello se znovu rozezní.

Dokonalost Mizogučiho práce se zvukem je neuvěřitelná. Dvakrát použije naříkajících lidských hlasů:
Mijaginu smrt provází hlasitý ženský nářek, bitvu u kaple, kde je sťat pan Fuwa, doprovází chór neartikulovaného, až hysterického mužského křiku, téměř ječení.

Estetika nó výrazně ovlivnila i vizuální stránku filmu.
Divadlo nó bylo od samého začátku spojeno s třídou jeho sponsorů, s japonskou aristokracií, a jeho obsah má blízko k vytříbené estetice urozených vrstev a k jejich životnímu názoru.
Význačná část repertoáru nó je o duchách a zjeveních, mnohé hry jsou jakýmsi psychodramatem na uklidnění duší, jimž bylo ublíženo. Princezna Wakasa je nejen šlechtičnou, je i duchem, kterému bylo krutě ublíženo.
Symbolika výrazových prostředků v nó je nesmírně jemná a náznaková, například křečovitý pláč dívky Macukaze ve stejnojmenné hře je vyjádřen pomalým pohybem hercova vějíře k čelu a mírným náklonem hlavy.

Stejně tak ve filmu UGETSU: vrcholná erotická scéna ve skalní lázni je jemně náznaková, nikdy nevidíme nahá těla, tím méně necudné doteky a podobně.
Málo – a snad co nejméně – znamená pro Mizogučiho vždycky více. Princeznina krása se odráží v rozzářených očích Gendžúróa a je tak mnohem účinnější. Náznak nahoty v kontrastu s elegantním oblečením působí silněji než nahota celá: když Wakasa něžně vezme do ruky Gendžuróovy hrníčky a laská je svým dotykem, nabývá výjev intimní smyslovosti, které se explicitní kopulace současných filmů vůbec nemohou rovnat. Wakasa klouže po zemi stejně ladným krokem jako herec nó, její pohyby jsou stejně elegantní. Když se nakonec zhroutí v záplavě zřaseného roucha Gendžuróovi do náruče a vytříbená forma se naráz rozpadá, je účinek pro současného diváka téměř komický. Wakasin taneční výstup je ve všem všudy formálním tancem z divadla nó, a pokud si neuvědomíme jeho vytříbenou estetiku, mohl by tento výjev být nesrozumitelný.
Ve srovnání s touto aristokratickou elegancí jsou scény s Ohamou a specielně s Tóbeiem čistou fraškou kjógen. A opět, vzhledem k tomu, že kjógen je lidovější zábavou než nó, je Tóbeiova plebejská směšnost zcela organická.

Jedna z mých japonských studentek mi po shlédnutí UGETSU řekla:
„Ale sensei, ten Gendžuró, to byl ale špatný manžel!“
Měla samozřejmě pravdu, Gendžuró je špatný manžel, ale v nejjemnější rovině interpretace je film o něčem zcela jiném. Je to především příměr o poslání umělce, o ceně, kterou umělec musí zaplatit za svůj úspěch.
Jako malíř si Mizoguči dobře uvědomoval, jaký netvor byl v osobním životě například Pablo Picasso, jakou krutou posedlostí se umění může stát.

Je Gendžuró na konci filmu stejný člověk jako byl na začátku?
Zdánlivě se nic nezměnilo: film končí cyklicky stejným panoramatickým záběrem zeshora jako začínal, s tím rozdílem, že v úvodním záběru kamera sjížděla jeřábem dolů, tady odjíždí nahoru.
Poučil se hrnčíř Gendžuró ze svého utrpení?
Když se pozorně zaposloucháme do hlasu jeho zesnulé ženy, která k němu mluví, když na kruh vytáčí své dílo, cítíme, že se opravdu stal „mužem Mijaginých snů“.
Změnila se ale i sama Mijagi: na začátku neviděla krásu jeho tvorby, teď je schopna stejného ocenění jako Wakasa.
Jinými slovy, žena uvnitř, anima jeho duše je teď celistvá, Mijagi i Wakasa jsou konečně jedním hlasem. Gendžuró zaplatil za svou „cestu“, za své hledání strašnou cenu, ale snad je moudřejším člověkem a lidštějším umělcem.

I toto konečné vyznění filmu je v souladu s tradiční japonskou rolí umělce.
Japonský kumštýř se považoval spíš za řemeslníka (podobně jako středověký umělec v Evropě) a moderní západní důraz na výlučné, privilegované postavení umělce ve společnosti by ho nejspíše překvapil, možná šokoval.
Tento vztah k umění se udržel až do dvacátého století .
Vzpomínám si, jak mi mistr Ibuse jednou s obdivem vyprávěl o svém známém sochaři, který odmítá své jméno vytesat do kamene a říká:
„Mé jméno by ten kámen poskvrnilo.“

Rozbor z knihy: Antonín Líman | Mistři japonského filmu | Paseka, 2012

The post Antonín Líman o legendárním filmu Kendži Mizogučiho, Povídky o bledé luně po dešti first appeared on Čítárny.

Málokdy se sejde, že nejprodávanější kniha roku je zároveň kvalitní knihou. Takové jsou Ezopovy bajky. Pravda, jedná se sice o převyprávění Jiřím Žáčkem, ilustrované Adolfem Bornem, nicméně oba počiny autorů jsou nadstandardní. 

Za mimořádnou prodejností knihy je nejen oblíbenost obou autorů u čtenářů a všeobecná znalost kvalitních bajek, ale také talent spojený s mimořádnou pracovitostí, vlastnosti, které jiným, neprodejným autorům chybí.

Ezopovy bajky byly písemně zpracovány už ve 3. století př. n. l.
a do veršované podoby je převedl jako jeden z prvních Demétrios Falerón. Autorem latinského, veršovaného textu se stal Phaedrus.
Později na tyto záznamy navázal známý Jean de La Fontaine nebo Ivan Andrejevič Krylov a další, kteří bajky převyprávěli. U nás to byl např. Jiří Kolář, Pavel Šrut a právě Jiří Žáček.

Ezopovy bajky. Převyprávěl Jiří Žáček, Ilustrace Adolf Born, vydal Slovart 2015

Více o knihách… Ezopovy bajky. Světový unikát s nejpovedenějšími ilustracemi Jágra, Borna, Hollara, Mézla

Jiří Žáček a Adolf Born pracovali spolu i na knize pro děti Hrůzostrašné pohádky

O tom, kdo byl Ezop, píše doslovu knihy Jiří Žáček:

„Podle dějepisce Herodota žil v Malé Asii v 6. století před Kristem otrok Aisopos čili Ezop. Byl prý hrbatý, znetvořený a koktavý, ale hlavu měl bystřejší a myšlení pronikavější než lidé urostlí a zdraví. Uměl pobavit posluchače zvířecími bajkami a vtipnými příběhy, ale zdaleka ne všichni jeho současníci byli jeho obdivovatelé. Traduje se, že byl v Delfách popraven za údajné rouhání bohům. Ezopovi byla připisována většina starověkých bajek, zapsány však byly až po třech stoletích od jeho smrti.
Mnohokrát byly převyprávěny prózou i ve verších a najde se jen málo těch, co by nevěděli, kdo byl Ezop. Ale ať už se ten moudrý muž jmenoval Ezop, nebo jinak, ať už žil v 6. století před Kristem, anebo jindy, ať už byl thráckého původu, nebo jiného, hlavní je, že jeho bajky dodnes nezestárly. Svět se za tu dobu změnil od základu, lidé létají do vesmíru a dorozumívají se přes celou zeměkouli, ale ovládají je tytéž radosti, vášně a zlozvyky jako Ezopovy současníky. Proto jim tak dobře rozumíme – dospělí i děti.
Vzít do rukou převyprávění Ezopových bajek od Jiřího Žáčka a číst si s dětmi moudré a vtipné příběhy, prohlížet si ilustrace Adolfa Borna a povídat si o životě, to může být chvíle, která se nám zapíše do paměti.“

Ukázky bajek:

Bouře na moři aneb Příliš mnoho štěstí škodí

Převozník na svém člunu převážel obyvatele jednoho ostrova na druhý ostrov. Vtom se přihnala bouře; moře se rozběsnilo a neovladatelný člun se zmítal ve vlnách. Vyděšení cestující naříkali, volali bohy na pomoc a loučili se se životem.

Dobří bohové pomohli, bouře se utišila a nešťastníky, kteří si před chvílí zoufali, zaplavila obrovská radost. Jásali, objímali se, dali se do tance, až se rozkymácený člun převrhl a všichni se utopili.

Ach ano, kdyby té radosti nebylo tolik, mohl ten příběh skončit pěkným happy endem!

Poutník a pes aneb Kdo se loudá

Jeden muž se chystal na dalekou cestu. Byl to člověk důkladný a rozvážný, a tak i jeho přípravy byly důkladné a rozvážné.

Oblékl se do cestovního oděvu, zabalil náhradní oblečení, přidal zásobu jídla, nezapomněl na psací náčiní, rozmyslel si, kam ukrýt peníze.

Venku na něj celou tu dobu čekal jeho pes.

„Proč se tu jen tak povaluješ?“ pokáral ho člověk. „Copak musím všechno dělat já? Hoď sebou a přichystej se na cestu!“

„Já jsem připravený,“ štěkl pes a zavrtěl ohonem. „Čekám jenom na tebe!“

Bůh a opice aneb Kdo je nejkrásnější

Boha Dia napadlo odměnit nejkrásnější mládě, proto k sobě sezval všechna zvířata. Přišli živáčkové ze souše, připlavali obyvatelé moří, přiletěli ptáci.

Za zvuků fanfár sestoupil z Olympu Zeus a procházel sem a tam. I bohu se těžko vybírá z tolika roztomilých mláďátek.

Jak si tak lámal hlavu, koho vybrat, padl mu zrak na opici, která chovala v náručí malé ušaté opičátko s vykulenýma očima. Bůh se rozesmál:

„Tvé opičátko je nejošklivější stvoření, které jsem kdy spatřil!“

Pak důležitě odkráčel.

Opice k sobě něžně přivinula své děťátko a řekla mu:

„Je mi jedno, co se líbí mocnému Diovi. Já znám jen jedno nejkrásnější mláďátko na celém světě, a to jsi ty!“

The post Ezopovy bajky, za které Jiří Žáček a Adolf Born obdrželi cenu Český bestseller 2015 first appeared on Čítárny.

Chrám plný květů, výběr ze tří staletí japonských haiku. Výběr a překlad Antonín Líman (*7. 4. 1932, Praha – †2. 5. 2018, Vancouver). Mimořádné dílo, jedna z knih, kterou čtete po celý život. Přečtete si několik haiku, prohlédnete několik maleb haiga, na chvíli se přenesete někam úplně jinam, potěšíte se a knížku zas opatrně dáte do knihovny. A určitě zas přijde chvilka, kdy si celý rituál zopakujete.

Antonín Líman sám v předmluvě píše:

„Tak jako zen, haiku je především „Cesta“, duchovní hledání, kde prvotní je prozření a uvědomění, záznam zkušenosti až druhotný.“…
„Předkládám českému čtenáři výběr z toho nejlepšího, co v Japonsku za více než tři sta let mistři haiku vytvořili…“

Robin Heřman dodává k ilustrační části:

„Je-li haiku verbalizovanou formou vrcholně vybroušeného specificky japonského vnímání světa, pak haiga je jemu analogickou formou grafickou.“

Chrám plný květů je v češtině dosud největší výbor z japonských haiku představuje třistaletý vývoj jedinečného žánru.
V knize najdeme osm set vybraných básnických skvostů od sedmdesáti osmi autorů, počínaje zakladatelem žánru Bašóem(17. století) a konče modernisty (20. století).

Vyd. nakladatelství DharmaGaia a Česko-japonská společnost, 2011

Ukázka z knihy:

Macua Bašó: Na první velkou cestu se Bašó vydal na podzim roku 1684 a nazval ji Poutí počasím ošlehaného kostlivce (Nozaraši kikó). Na cestě z Eda do Kjóta prošel asi dvanáct provincií a navštívil Velkou svatyni v Ise. V roce 1687 se vydal na pouť do svatyně Kašima asi padesát mil od Eda, aby zde obdivoval dožínkový měsíc. V Kašimě též navštívil svého zenového mistra Buččóa, u kterého studoval.

Cestovní deník z této pouti se jmenuje Návštěva v Kašimské svatyni (Kašima kikó). Hned nato se začal připravovat na další pouť, tentokrát do severních provincií. Doprovázen Sorou, vyšel Bašó z Eda na jaře 1689. V Úzké stezce do vnitrozemí (Oku no hosomiči)popisuje básník, jak se s ním ve Fukagawě rozloučili jeho žáci a příznivci. Po cestě navštívili svatyni v Nikkó, lázně v Nasu a na tichomořském pobřeží obdivovali krásu Macušimy. Z Hiraizumi, městě známém poslední bitvou vojevůdce Jošicuneho se vydali na západ do Sakaty na pobřeží Japonského moře.

Tady napsal Bašó jedno ze svých nejznámějších haiku o rozbouřeném moři a Mléčné dráze nad ostrovem Sadó. Deník z této cesty (Úzká stezka do vnitrozemí, česky DharmaGaia 2000). představuje vrchol Bašóovy tvorby a nejlepší příklad jeho hlubokého vcítění do kulturní krajiny a do neosobního majestátu divoké přírody. V devadesátých letech pobýval často v Příbytku padajících tomelů u svého milého žáka Mukaie Kjoraie. Tyto pobyty ho inspirovaly k napsání Deníku ze Sagy (Saga nikki). V roce 1691 vydal svou nejlepší sbírku, která představuje vrchol jeho básnické tvorby, Opičí kabátek (Sarumino).

Jeho poslední cesta vedla do rodného Uena, do Kjóta a posléze do Ósaky, kde též zemřel, obklopen věrnými žáky a příznivci. Na této cestě jej doprovázel syn mnišky Džutei, Džiróbei. Bašóovo poslední haiku je smutné: „Na cestách nemocen, mé sny se toulají pustým močálem.“

Můj letní plášť –
ještě jsem nevychytal
všechny vši

Cikáda zpívá –
o říši smrti nemá
ani potuchy

Jak měkkýš
se skořápkou škeble
loučím se s podzimem

V bílém svítání
blýskla se bílá rybka
cípkem závoje

První ledová sprška –
i opička touží
po slaměném kabátku

Z Eda nesu
na vějíři malý suvenýr –
horský vánek z Fudži

Na lodi v zálivu Akaši:
V hliněném džbánu
sní chobotnice
svůj krátký letní sen

Co chvíli
přitáhne obláček a dá nám
oddechnout od měsíce

Pán z Luny
nemá kde bydlet –
měsíc mu zmizel v dešti

Do stmívání
nad mořem bílý záblesk –
výkřik divoké kachny

Pod sakurou
polévka rybí salát
a na všem okvětní lístky

Jarní vánek
čechrá květy sakur –
usmívají se jako já?

Když rozkvetou
stařenky sakury
vzpomínají na mládí

Jaro už odchází
ptáci pláčou
i ryby mají oči plné slz

Nesnaž se být jako já
jak meloun rozťatý
na dvě stejné půlky

Jak vzácný člověk –
i bez toho šlehnutí blesku
je osvícen

Obsah knihy Antonín Líman: Chrám plný květů:

Předmluva (Antonín Líman)
Haiga neboli obrazové haiku (Robin Heřman)

I. Deset starých mistrů
Macuo Bašó (1644 – 1694), Josa (Taniguči) Buson (1716 – 1783), Kobajaši Issa (1763 – 1827), paní Kawai Čigecu (1634?–1718), paní Den (Kaibara) Sutedžo (1633–1698), Ihara Saikaku (1642–1693), paní Kaga no Čijo (1703 – 1775), Koniši Raizan (1654–1716), Óšima Rjóta (1718–1787), Uedžima (Kamidžima) Onicura (1660 – 1738).
II. Bašóovi žáci
Hattori Ransecu (1654 – 1707), Kagami Šikó (1665 – 1731), Kawai Sora (1649–1701), Morikawa Kjoroku (1656 – 1715), Mukai Kjorai (1651 – 1704), Naitó Džósó (1662 – 1704), Nozawa Bončó (1640?–1714), Oči Ecudžin (1656 – 1736?), Sugijama Sanpú (1647 – 1732), Šida Jaba (1662 – 1740). Tačibana Hokuši (? – 1718), Takarai (Enomoto) Kikaku (1661 – 1707).

III. Zenoví mniši a mistři
Kadžiwara Hašin (1864 –?), Ikkjú Sódžun (1394-1481), zenový mistr Taigu (Jamamoto) Rjókan (1758-1831) .

IV. Busonovi žáci a současníci
Paní Enomoto Seifu (1731–1814), Hajano Hadžin (1677–1742), Hori Bakusui (Ikedaja Heizaburó, 1718–1783), Inoue Širó (Masaharu) (1742-1812), Jamamoto Inan (1736–1795) Jokoi Jajú (1702–1783), Jošida Rjúsui (asi 1691–1758), Jošiwake Tairo (+1778), Kaja Širao (1738–1791), Kató Kjótai (1732–1792), Kurojanagi Šóha (1727–1771), Macumura Gošun (Gekkei) (1752–1811), Miura Čora (1729–1780), Nacume Seibi (1749–1816), paní Tagami Kikuša (1753–1826), Takai Kitó (1741–1789) Takakuwa Rankó (1726–1798), Takebe Sóčó (1761-1814)). Tan Taigi (1709–1771),

V.  Pětatřicet moderních mistrů haiku (19. – 20. století)
Akutagawa Rjúnosuke (1892–1927), Hašimoto Takako (Jamatani Tama, 1899–1963), Hošino Tacuko (1903–1984), Hošino Cubaki (1930 – ), Iida Dakocu (1885–1962), Iida Rjúta (1920–2007), Išida Hakjó (1913–1969), Išihara Jacuka (1919–1998), Jamaguči Seiši (1901–1994), Jošino Jošiko (1915 – ), Kacura (Niwa) Nobuko (1914 – 2004), Kató Šúson (Takeo, 1905–1993), Kawabata Bóša (1897–1941), Kawahigaši Hekigotó (1873–1937), Kubota Mantaró (1889-1963), Masaoka Šiki (1867 – 1902), Majuzumi Madoka (1965– ), Micuhaši Takadžo (1899-1972), Mizuhara Šúóši (1892–1981), Murakami Kidžó (1865–1938), Nacume Sóseki (1867–1916), Nagai Kafú (1879–1959), Nakamura Kusatao (1901–1983), Nakamura Teidžo (1900–1988), Ogiwara Seisensui (Tókiči, 1884–1976), Ozaki Hósai (1885–1926), Saitó Sanki (1900–1962), Sugita Hisadžo (1890–1946), Takahama Kjoši (1874–1959), Takano Sudžú (1893–1976), Takešita Šizunodžo (1887–1951), Taneda Santóka (Šóiči, 1882–1940), Tomita Takuja (1979– ), Kaneko Tóta (1919–), Uda Kijoko (1935–   ).

VI. Od počátku japonské poezie k sedmnáctislabičné básni haiku (Denisa Vostrá a Antonín Líman)
Bibliografické poznámky
Rejstřík autorů haiga (Robin Heřman)

Doporučujeme další knihy Antonína Límana:
Krajina japonské duše
Mezi nebem a zemí
Věčný polštář z trávy
Kouzlo šerosvitu
Paměť století Ibuse Masudži

Antonín Líman ve vzpomínkách bratra Jana Límana.

The post Chrám plný květů, tichá knížka haiku pro občasné začtení v bravurním překladu Antonína Límana first appeared on Čítárny.

Proč by čtyřverší nemohlo být střípkem, v němž se zrcadlí svět? / Jiří Žáček

Návod k použití knížky básní / Jiří Žáček
(Lojzovi Marhoulovi)

Kdo stvořil svět? Bůh, když se božsky opil.
Kdo jsme? Jsme Sisyfové. Běžci od Thermopyl.
Žijeme v pravdě? Hlavně masochisté.
Jsou ženy z Marsu? To je víc než jisté.
Je život sen? Sen, který si sním uvnitř cizí hlavy.
Kdy zmoudříme? Až bude pozdě na opravy.
Je láska věčná? V dětech našich dětí.
Je Bůh muž? Kdeže — žena, božská, samotřetí.
Je náš svět v pořádku? Svět ano — my jsme v nepořádku.
Co bude po smrti? Vše začne od začátku.
Náš nepřítel? Náš přítel rozum — rádce zrádce.
Čemu nás učí básně? Ptát se.

Poezie je permanentní pokus obnovit ztracenou vnitřní harmonii ve světě plném disharmonie. V jejím silovém poli tají ledovce předsudků a z pouště všednosti klíčí zázračná vegetace.
Báseň může vyklíčit z nejbanálnější epizody, z čehokoli.

 

Od nápadu k básni však vede cesta plná oklik a slepých uliček.
Nevěřím, že se dá báseň vysedět v klidu, zkonstruovat chladnou hlavou.
Báseň vzniká pod vysokým napětím.

Nevěřím v božské vnuknutí, věřím v úžasnou schopnost lidského mozku přemýšlet nejen o zadání, které si vědomě dáváme, ale zároveň o mnoha dalších věcech.
Jen tak si vysvětluji, že se nám v mysli jako blesk z čistého nebe zjeví nečekané myšlenky a nápady. Fantazie je zázračný dar, ale ani básník se neobejde bez logiky a systémového myšlení.

 

Od básníků se toho žádá přespříliš.
Ti, co mají hroší kůži, žádají, aby měl básník kůži jako novorozeně.
Básník má mít srdce na dlani, tvrdí ti, co by si rádi hryzli do cizího masa. Vtip je v tom, vážený a milý čtenáři, že to srdce na básníkově dlani je tvoje.

Básník nese svou kůži na trh, i když píše o zkušenosti druhých.

 

I koláče fantazie se musejí zadělávat kváskem zážitků.

Všechno si musí člověk vyvzdorovat — přinejmenším sám na sobě.

 

Možná že veškerá poezie není ničím jiným než hledáním klíčů — k sobě i k blízkým srdcím, ke kořenům lidskosti. Ke třináctým dveřím, za kterými najdeme sami sebe.

Kalkulovat se čtenářským ohlasem se nevyplácí zrovna tak jako kalkulovat s oficiálním uznáním.
Básník by si měl zachovat vnitřní svobodu, nepodléhat žádnému vnějšímu diktátu.
Může se mýlit, neboť mýlit se je lidské, ale nikdy nesmí vlastní integritu nahradit konjunkturální vypočítavostí — ta se neodpouští. Chci najít elementární srozumitelnost, takovou, která není výrazem primitivismu, ale jasného myšlení a otevřené obraznosti a přitom dokáže — třeba i nevysloveným tázáním — vyprovokovat čtenáře k tvořivému uvažování.
Určitá míra srozumitelnosti je podmínkou komunikace — a poezie by měla být příležitostí k dialogu, nikoli k zvěstování neomylných pravd.

 

Smích úspěšně přehazuje výhybky na kolejích stereotypu.
I žert pro žert má svou psychoterapeutickou funkci, ale opravdový humor usiluje o víc.
Cena humoru je v tom, že usvědčuje lež a straní pravdě.

Dějiny přírodních věd jsou plné příkladů, že z nejbláznivějších nápadů klíčí geniální myšlenky.

 

V českém veřejném povědomí platí poezie za změkčilost nehodnou pravých mužů. Kdo ještě ví, že středověcí rytíři byli školeni nejen v boji, ale i v psaní básní?
I rozum by měl občas metat kozelce, aby samou vážností nezatuchl.

Básně se píšou, mimo jiné:
Z vášnivé touhy vzepřít se každé definitivnosti, protože co je definitivní, je mrtvé. Poezie je trvalá vzpoura proti všemu, co život mrzačí a ničí.
A pořád pro mne zůstává zázračnou možností porozumět sám sobě.
A skrze sebe světu.

 

Pro slavného autora gregerií Gómeze de la Serna byl sonet sametovou vestou poezie, ale doba sametových vest je dávno pryč.
Pro mě je sonet daleko spíš barevným tričkem s veselým, něžným, praštěným a třeba i neuctivým nápisem, plandavým tričkem, které nesvírá ani netísní, ve kterém se cítím volně a přirozeně…

Rozhodně jsem tuhle knížku psal nejsvobodněji ze všech, hlavně jsem se oprostil od podvědomého pocitu, že poezie je cosi jako rytířský turnaj, kde slávu sklidí vítězové, kdežto poražení odejdou s hanbou.
Svět patří všem, nejen vítězům.

 

Čím dál víc se mi líbí rozepsat báseň — a nechat ji nedokončenou. Proč by měly být všechny texty fixovány v knihách?

V jedné Bradburyho povídce malíř Picasso kreslí na pláži obrazy do písku a s uspokojením sleduje, jak mořský příliv jeho dílo vzápětí smaže.
Ano, nejlepší básně mají zůstat nenapsané.

Website Jiří Žáček >>

Kresba Jiřího Žáčka od Káji Saudka.

The post Jiří Žáček. Proč se píši básně aneb malé zamyšlení nad poezií a psaním first appeared on Čítárny.