Magické noci v evropském lidovém podvědomí existují od nepaměti. Právě v těchto okamžicích je podle starých přesvědčení hranice mezi světem lidí a nadpřirozena nejtenčí. Duchové, čarodějnice, rusalky i předkové mají větší moc a lidé se uchylovali k rituálům, věštbám a ochranným praktikám.

Tyto magické noci vycházejí především ze slovanského a germánského folkloru, ale silně se prolínají i s keltskými tradicemi.
Společným jmenovatelem je přechod mezi ročními obdobími, slunovraty nebo “křížové dny“. Oheň, voda, byliny a symbolické očištění patří k jejich nejčastějším prvkům.

Magické noci

Valpuržina noc a Filipojakubská noc (30. dubna / 1. května)

Germánský svátek Valpuržina noc je spojený s představou, že se čarodějnice slétají na Brocken. V českých zemích se proměnil v pálení čarodějnic, symbolické spálení všeho starého a zlého.
Filipojakubská noc je české lidové označení téže noci podle svátku apoštolů Filipa a Jakuba.

Beltane (30. dubna / 1. května)

Keltský svátek plodnosti a ohně. Lidé přeskakovali ohně pro ochranu dobytka a úrody, stavěli májky a slavili probuzení přírody. Velmi blízký Valpuržině noci.

Svatojánská noc (23. / 24. června)

Slovanská i evropská oslava letního slunovratu. Nejsilnější byliny („devatero kvítí“), věštby lásky, skákání přes ohně a rituály s vodou.

Rusalje (kolem Letnic – květen/červen)

Čistě slovanský svátek spojený s rusalkami – vodními vílami. Zahrnoval průvody, topení figurín, zdobení májek a rituály u vody.

Samhain (31. října / 1. listopadu)

Keltský Nový rok a konec světlé poloviny roku. Doba, kdy se duše předků vracejí mezi živé. Původ dnešního Halloweenu – ohně, masky a uctívání mrtvých.

Yule (kolem 21. prosince – zimní slunovrat)

Germánský/Norský svátek nejkratšího dne a noci. Oslava znovuzrození Slunce, Yule log, evergreeny a naděje uprostřed temnoty. Přímý předchůdce Vánoc.

Magické noci / souvislosti

Beltane + Valpuržina / Filipojakubská noc / stejný termín a stejný motiv ohně a plodnosti.

Samhain a Beltane / přesné protiklady v keltském kalendáři.

Yule a Samhain / oba označují začátek „temné poloviny“ roku.

Svatojánská noc a Rusalje / obě letní, plné vody, bylin a ohně.

Roční období a srovnání

JARO 
Valpuržina, Filipojakubská, Beltane | Přechod zimy → jara, očištění, plodnost | Oheň, májky | Keltský vs. germánsko-český původ |

LÉTO
Svatojánská noc, Rusalje | Vrchol slunce, byliny, voda | Oheň + voda, věštby | Rusalje temnější (rusalky) |

PODZIM
Samhain | Konec sklizně, předkové, temnota | Oheň, masky, duše | Nejsilnější kontakt s mrtvými |

ZIMA
Yule | Nejkratší den, znovuzrození světla | Světlo, naděje | 

Jarní a letní noci jsou vesměs radostné a plodivé.
Podzimní a zimní noci jsou spojené s temnotou a předky.
Společný motiv ohně jako očisty se objevuje ve většině jarních a letních nocí.

Nejvýznamnější magické noci, které se dodnes oslavují

Samhain >> celosvětový fenomén Halloween
Yule >> přežil jako Vánoce
Svatojánská noc >> stále živá v mnoha zemích
Valpuržina / Filipojakubská noc >> v Česku velmi živé pálení čarodějnic

Tyto magické noci nejsou jen historickou kuriozitou.
Stále nám připomínají cykličnost přírody, potřebu očištění a respekt k jiným dimenzím světa.

The post Magické noci. Od Valpuržiny po Svatojánskou, když je mezi světy tenká hranice first appeared on Čítárny.

Druhá světová válka. Operace Barbarossa. Útok německých nacistů na SSSR a mnoho dalšího z Druhé světové války. Velmi kvalitní kniha plná faktů na téma Druhá světová válka se jmenuje: Shane Quin / Historie 2. světové války: Operace Barbarossa, spojenecké bombardování německých měst a japonská výboje.

První dvě kapitoly se zaměřují na německé přípravy invaze do Sovětského svazu v roce 1941, nazvanou Operace Barbarossa, která byla naprosto zlomová v celém období, které nazýváme Druhá světová válka.
Akce byla pojmenován po králi Fridrichu Barbarossovi, pruském císaři, který ve 12. století vedl válku proti slovanským národům.
V úvodních dvou kapitolách jsou analyzovány i přípravy Sovětského svazu na konflikt s nacistickým Německem.

Byla to největší vojenská ofenziva v historii, sestávající z téměř čtyř milionů invazních vojáků.
Výsledek této operace měl rozhodnout o tom, že svět po druhé světové válce bude ovládán USA a Německem.
Z toho důvodů byl německý zbrojní průmysl ve velkém financován americkými a britskými bankami, do kterého byly samozřejmě zapojeny velké americké společnosti už od od roku 1933!!!
Jinak by Německo nikdy nemohlo vybudovat takovou vojenskou sílu, protože po prohrané 1. světové válce bylo zcela ekonomicky zdevastování a zatíženo obrovskými dluhy.

Při útocích na východ od června 1941 měli nacisté v úmyslu anektovat Ukrajinu, celé evropské Rusko, pobaltské státy Estonsko, Lotyšsko a Litvu a na severovýchodě vytvořit satelitní finský stát. Vzniklo by tak značně rozšířené Německo, které by sloužilo jako vlast pro stovky milionů příslušníků tzv. germánských a nordických ras. Jak předpokládali nacističtí plánovači, tato expanze by poskytla ekonomickou základnu pro udržení tisícileté říše.

Podle směrnice Adolfa Hitlera č. 18 vydané 12. listopadu 1940 bylo cílem jeho východní invaze obsadit a udržet linii z Archangelu na dalekém severozápadě Ruska do Astrachaně, téměř 1300 mil na jih; dále dobývá Leningrad, Moskvu, Donbas, Kubáň (v jižním Rusku) a Kavkaz.

Zbývající kapitoly se z velké části zaměřují na samotné boje, když nacisté a jejich spojenci z Osy, Rumuni a Finové, se v časných ranních hodinách 22. června 1941 napadli SSSR.
Něměcko-sovětská válka byla v důsledku toho zásadní událostí moderních dějin a její výsledek byl pociťován ještě celá desetiletí poté a vlastně až do současnosti.

Během prvních čtyř týdnů operace Barbarossa, do poloviny července 1941, Němci postoupili o více než dvě třetiny cesty k Moskvě. Jen málo lidí zvenčí by v tuto chvíli dalo Rusům velkou šanci. Sovětské vedení však nepropadalo panice, ani se nezhroutila Rudá armáda jako Francouzi.

Nacistická válka a německá invaze do SSSR byla naprosto nejbrutálnější, jakou kdy svět viděl.
Jen v roce 1941 byly miliony sovětských občanů, vojenského personálu, tak nebojujících, zabity nebo poslány do koncentračních táborů. Vražedná povaha nacistické okupace vedla ke zvýšenému odporu sovětské armády a místního obyvatelstva, z nichž mnozí začali okupanty pohrdat a přidali se k partyzánským skupinám.

Co bylo hlavním důvodem porážky německých vojsk v Sovětském svazu?
Zatímco 22. června 1941, kdy začal útok na Sovětský svaz, bylo horké léto, v prosinci roku 1941 poklesl teploměr náhle na čtyřicet pod nulou…
Všechny předpovědi byly falešné, proroctví se neuskutečňovala. Zbraně a olej zmrzly. Muži umírali v pláštěnkách a v letních botách svého stejnokroje. Sebemenší zranění je odsuzovalo k smrti.
Hitler odmítal věřit, že nastal nesoulad mezi jeho mystikou a skutečností.

Generál Guderian, ač riskoval kariéru, odlétá do Německa, aby informoval Hitlera o situaci, a požádal ho, aby dal rozkaz k ústupu.
„O zimu,“ řekl Hitler, „se postarám sám. Vy útočte.“
A tak celý pancéřový armádní sbor, který zdolal Polsko za 18 dní, Francii za měsíc, všechny slavné armády Guderianova, Reinhardtova a Hoeppnerova, byla spálena mrazem. Německá válka ztrácí  definitivně svůj lesk.
Zbytky armády se vydaly na jih pochodem na Kavkaz. A tam tuto naprosto fatální Hitlerovu chybu oslavili vztyčením praporu na Elbrusu.

Mezitím se Sověti vzpamatovali. Jejich stovky továren přestěhovaných za Ural, za neuvěřitelně krátkou dobu, chrlily tisíce zbraní, tanků a munice na frontu.
A pak přišel hlavní zlom.
Srpen 1942 a vítězství Rudé armády u Stalingradu.
Válka začíná mít opačný spád.

Válka a některé klíčové aspekty Barbarossy.
A to jak z německého, tak sovětského hlediska, jako jsou zpravodajské zprávy varující před nadcházející německou invazí.
Popsány jsou i dopady politických čistek sovětského vojenského velení na Rudou armádu, strategické chyby spáchané nacistickou hierarchií, německá arogance a podcenění ruské bojové kapacity a zdrojů, rozlehlost sovětského terénu a logistické problémy.

Němečtí vojáci byli vedeni k přesvědčení, že válka bude snadná.
Sovětský svaz je přece primitivní, technologicky zaostalý stát. Stejnou rétoriku zvolilo EU vedení i pro válku proti Rusku na Ukrajině.
Překvapení ale bylo o to větší, když narazili na vojenskou techniku ​​lepší než jejich vlastní, jako byly např. sovětské tanky T-34 a později kaťuše.
Rusové vždy něčím překvapí. Něčím naprosto zásadním.

Druhá světová válka měla svůj hlavní zlom. Bitva u Stalingradu.
Ta začala 21.8. 1942, něco málo přes rok po německém útoku na SSSR a trvala do  trvala do 2. 2. 1943. Půl roku nesmírně těžkých bojů a dva milióny mrtvých lidí.
Autor knihy ale tvrdí, že první skutečně kritické boje a vývoj nastal rok před tím, v průběhu Barbarossy, protiútokem Rudé armády dne 5. 12. 1941.
Schopnost Sovětů absorbovat a nakonec překonat útoky Wehrmachtu zachránila lidstvo před noční můrou nacistického vítězství, v takovém případě by Adolf Hitler držel nadvládu nad velkou částí Eurasie a možná i dál.

Poprvé publikováno Global Research dne 8. května 2022
KNIHA ZDARMA KE STAŽENÍ V ČEŠTINĚ >>

SHANE QUINN
Narodil se v irském Dublinu a žije kousek od irského hlavního města. Čtyři roky studoval žurnalistiku na Griffith College v Dublinu a v roce 2010 získal bakalářský titul žurnalistiky. Pracuje v redakci Global research a je plodným autorem článků na internetu, které se zaměřují na témata od rozpínavosti NATO po světové války. Je vědeckým pracovníkem Centra pro výzkum globalizace (CRG).
Zajímá se o životní prostředí a amatérsky se věnuje studiu ornitologie především sledováním místních ptačích populací.

Výpisky…

Při útocích na východ od června 1941 měli nacisté v úmyslu anektovat Ukrajinu, celé evropské Rusko, pobaltské státy Estonsko, Lotyšsko a Litvu a na severovýchodě vytvořit satelitní finský stát. Vzniklo by tak značně rozšířené Německo, které by sloužilo jako vlast pro stovky milionů příslušníků tzv. germánských a nordických ras. Jak předpokládali nacističtí plánovači, tato expanze by poskytla ekonomickou základnu pro udržení tisícileté říše.
x
David Glantz, americký vojenský historik a plukovník ve výslužbě, si uvědomil, že pozice sovětského vládce Josifa Stalina v roce 1941 byla defenzivní . Glantz napsal: „Stalin se provinil zbožnými přáními, doufal, že oddálí válku alespoň o další rok, aby dokončil reorganizaci svých ozbrojených sil. Celé jaro 1941 pracoval v horečce a zoufale se snažil zlepšit obrannou pozici Sovětského svazu a zároveň se snažil oddálit nevyhnutelnou konfrontaci“.
x
Basil Liddell Hart, bývalý kapitán britské armády a vojenský teoretik, napsal: „Hitler souhlasil s tím, že pobaltské státy by měly být ve sféře vlivu Sovětského svazu, nikoli v jejich skutečné okupaci; a cítil, že byl oklamán svým partnerem; ačkoli většina jeho poradců realisticky považovala ruský přesun do pobaltských států za přirozené opatření, inspirované strachem z toho, co by se mohl Hitler po svém vítězství na západě pokusit“.
x
Londýn a Paříž odmítly na jaře a v létě 1939 podepsat pakt s Kremlem – který by postavil Brity, Francouze a Rusy proti nacistickému Německu (6). Stalinovi nezbývalo nic jiného, než ten podzim dokončit dohodu s Hitlerem a tyto nechtěné skutečnosti byly od té doby potlačovány institucemi, jako je Evropská unie vedená Německem.
Nacisticko-sovětský pakt z 23. srpna 1939 sloužil Sovětům dobře, dokud Wehrmacht od května do června 1940 rychle neporazil Francii. Způsob francouzské porážky ohromil a znepokojil Stalina, který očekával dlouhý a vleklý konflikt v na západ, jako v první světové válce.
x
Když se na plán operace Barbarossa, útok Němců na SSSR z června 1941, ohlédneme v období osmi desetiletí zpět, jeho plán invaze prozrazuje patologickou přílišnou sebedůvěru. Strategické plánování postupu v šířce mnoha stovek mil terénu bylo přehnaně ambiciózní až groteskní.
Barbarossovy zpravodajské detaily byly také špatně propracovány. Nacistické odhady o sovětské vojenské kapacitě byly založeny spíše na dohadech než na spolehlivých informacích a toto podceňování nepřítele by je pronásledovalo.
Dne 13. května 1941 v rámci přípravy na invazi vydal blízký kolega Adolfa Hitlera polní maršál Wilhelm Keitel rozkaz, že po zajetí mají být všichni sovětští komisaři okamžitě popraveni. Komisaři byli funkcionáři komunistické strany přičlenění k vojenským jednotkám, aby naplnili jednotky Rudé armády bolševickými principy a loajalitu k sovětskému státu.
Právě kvůli tomu Hitler určil komisaře k likvidaci po tisících. Rozkaz podepsaný 13. května pokračoval, že sovětští civilisté podezřelí ze spáchání přestupků proti Wehrmachtu mohou být zastřeleni na žádost kteréhokoli německého důstojníka. Nejškodlivější ze všeho bylo jasně najevo, že němečtí vojáci, u kterých bylo zjištěno páchaní zločinů proti nebojovníkům, nemusí být stíháni
x
Mezi cíle invaze patřilo zjevné vykořisťování, plenění a anexe.
S tímto vědomím nacisté založili Ekonomický úřad Východ, který byl podřízen říšskému maršálovi Hermannu Goeringovi, druhému nejmocnějšímu muži Třetí říše. Goering informoval zetě Benita Mussoliniho, hrabě Galeazzo Ciano, že „Letos [1941] zemře v Rusku hladem 20 až 30 milionů lidí. Možná je dobře, že by to tak mělo být, protože některé národy musí být zdecimovány. Ale i kdyby tomu tak nebylo, nedá se s tím nic dělat.” Hrabě Ciano, který byl italským ministrem zahraničí od roku 1936, předal Goeringovy komentáře Mussolinimu.
x
Velká ofenziva v moderní době, snad v jakémkoli věku, představuje obrovský hazard ze strany vetřelce, brutální, jak tyto útoky obvykle bývají, a nacistická invaze byla ze všech nejkrutější. V jeho selhání se mohou kombinovat různé faktory: síla invazní síly, strategické chyby, kvalita terénu, podcenění nepřítele, počasí atd. Tyto prvky se zvětšují při útoku na největší zemi světa (Rusko), jako Napoleon objevil a brzy také Hitler.
Přesto existuje několik zdrcujících důvodů, proč by německý útok selhal.
Zaprvé, Hitler postavil německý národ na totální válku až v únoru 1943, příliš pozdě. Nacistická ekonomika na počátku 40. let 20. století produkovala „mimořádnou míru neefektivity a plýtvání“, zjistil anglický historik Richard Overy (20). To mělo za následek nedostatek pracovních sil, méně německých zbraní, letadel a tanků a méně vojáků, zatímco německé ženy z větší části zůstaly doma, spíše než aby pracovaly ve zbrojních továrnách.
x
Šestý den útoku, 27. června 1941, se německá skupina armád Střed již dostala do Minsku, hlavního města sovětského Běloruska. Překvapivě to v této velmi rané fázi znamenalo, že Němci byli blíže Moskvě než Berlínu: vzdušnou čarou byl Wehrmacht nyní 430 mil od hlavního města Ruska oproti 590 mil od hlavního města Německa.
Po týdnu bojů Sověti ztratili asi 600 000 vojáků a tisíce jejich letadel byly zničeny, většina z nich na zemi.
Když 27. června sovětští velitelé Georgij Žukov a Semjon Timošenko ukázali Josifu Stalinovi na operačních mapách, že Němci postupovali na Minsk, byl velikostí katastrofy viditelně šokován .
x
Pod Stalinovým vedením dosáhli Rusové v měsících následujících po německém útoku pozoruhodného přesunu průmyslu na východ. Tato politika byla kritická pro zajištění toho, aby Sovětský svaz mohl pokračovat ve výrobě zbraní en masse a do značné míry byl chráněn před nacistickým náporem.
Irský profesor a geograf John Sweeney napsal :
„Přes 1500 průmyslových podniků bylo jen mezi červencem a listopadem 1941 přemístěno do míst, která byla považována za relativně bezpečná útočiště ve vnitrozemí. Ural (který obdržel 667 těchto podniků), Kazachstán a Střední Asie (308), Západní Sibiř (244), Povolží (226) a Východní Sibiř (78) trvale těžily z této masivní injekce průmyslových investic. právě v této srdeční oblasti se soustředil růst měst během období poválečné obnovy“.
x
Němci vedená invaze do Sovětského svazu začala ve 3:15, 22. června 1941, obrovskou dělostřeleckou palbou podél nacisticko-sovětské hranice. Hierarchie SSSR počítala s tím, že v průběhu roku je příliš pozdě na to, aby německé síly zaútočily, navzdory varováním o opaku.
x
Pokud jde o program Lend-Lease prezidenta Franklina Roosevelta podepsaný v březnu 1941, americké vybavení vstoupilo do murmanského přístavu od prosince 1941. Je třeba zdůraznit, že americká vojenská technika by představovala malý zlomek materiálu, který mělo Sovětské Rusko po celou dobu k dispozici. celou válku – velkou většinu z nich doma vyrobili Rusové.
V době, kdy od konce léta do začátku zimy 1941 probíhaly kritické boje, byl Rudé armádě poslán sotva útržek americké nebo britské vojenské pomoci . To naznačuje, že anglo-americké mocnosti byly docela spokojené sedět a dívat se, jak Němci a Sověti ze sebe srážejí hrudky; zatímco Američané zejména sbírali své síly na okraji konfliktu, o kterém věděli, že brzy vstoupí.
x
Sám Hitler si začátkem srpna 1941 „uvědomil, že jeho plány na kampaň Blitzkrieg na východě selhaly“, napsal německý historik Volker Ullrich ve druhé části své biografie o Hitlerovi. O dva týdny později, 18. srpna, Hitler přímo řekl ministru propagandy Goebbelsovi , že on a němečtí generálové „zcela podcenili sílu a zejména vybavení sovětských armád“.
Například počet ruských tanků byl více než dvakrát větší, než původně nacistická rozvědka odhadovala, a samotná Rudá armáda byla mnohem větší, než se předpokládalo
x
21. dubna 1945, obklíčila sovětská armáda Berlín a rozpoutala svůj konečný útok na nacistické Německo.
Vzhledem k tomu, že Němci od své invaze v červnu 1941 zabili více než 10 milionů sovětských vojáků, byly poslední zbytky Wehrmachtu a SS při obraně Berlína stále v obrovské přesile. Sovětský vládce Josif Stalin , na prahu oslav svého nejvýznamnějšího triumfu, shromáždil kolem 2,5 milionu vojáků Rudé armády pro tento útok na německé hlavní město, podporovaný více než 6 000 tanky a 7 500 letouny. (1)
Pro bitvu o Berlín dokázal starý Stalinův nepřítel Adolf Hitler shromáždit téměř milion vojáků, ale část z nich zažila příliš mnoho zim nebo příliš málo. Smetánku německých armád buď Sověti vyhladili během předchozích měsíců a let, nebo byli v zajetí. 16. dubna 1945 zahájila Rudá armáda útok na Berlín masivním dělostřeleckým ozářením na německou obranu podél linie Odry-Neisse.
x
Jak dále poznamenal Pauwels, skutečný zlom války v Evropě nenastal u Stalingradu, ale ve skutečnosti se odehrál rok předtím na konci roku 1941, kdy se Němcům nepodařilo dobýt Moskvu. V roce 1942 byl Wehrmacht nenávratně oslaben, jejich aura neporazitelnosti zmizela, navzdory všem výše uvedeným vítězstvím.
x
Ruská zima v letech 1941-42 byla mnohem chladnější a delší než obvykle a skutečně byla „jedna z nejkrutějších zim v historii“, jak je uvedeno v článku, jehož spoluautory jsou přední klimatologové (Jehuda Neumann a Hermann Flohn) s Bulletin Americké meteorologické společnosti.
x
Od počátku druhé světové války administrativa Franklina Roosevelta předpokládala, že Amerika vyjde z konfliktu v pozici globální dominance. Spojené státy se chlubily největší světovou ekonomikou od roku 1871, když toho roku předčily Británii, a tento rozdíl se počátkem 20. století a dále zvětšoval.
Diplomatický historik Geoffrey Warner shrnul: „Prezident Roosevelt měl za cíl hegemonii Spojených států v poválečném světě“.
x
Americký generálmajor Curtis LeMay nařídil bombardování Tokia s ohledem na maximální ztráty, čímž splnil svou přezdívku „Bombs away LeMay“.
V roce 1945 Roger Fisher , nadporučík a budoucí profesor práv na Harvardu, byl LeMayovým „povětrnostním důstojníkem“ na ostrově Guam v západním Tichém oceánu. Těsně před výbuchem v Tokiu Fisher prozradil, že LeMay „mi položil otázku, kterou jsem nikdy předtím neslyšel“. LeMay chtěl vědět: „Jak silný musí být vítr, aby se lidé nemohli dostat pryč od plamenů? Bude na to vítr dost silný?”
Fisher koktal a nebyl schopen odpovědět, rychle odešel do své kajuty:
“Tu noc jsem se k němu už nepřiblížil.” Měl jsem s ním dohodu se svým zástupcem. Bylo to poprvé, co mi došlo, že účelem naší operace bylo zabít co nejvíce lidí.”
x
Tokio pod útokem zápalných bomb B-29.” 26. května 1945.
Oficiálně v důsledku náletů, které trvaly jen několik hodin, zemřelo kolem 100 000 civilistů. Nicméně, známí historici, jako je Gabriel Kolko , kanadský akademik narozený v Americe, odhaduje počet těl v Tokiu na 125 000 – což se vyrovná konečnému počtu obětí bombového útoku na Hirošimu.
Tokijský firestorming s kódovým názvem „Operation Meetinghouse“ byl jediným nejsmrtelnějším náletem druhé světové války na poměrně dlouhou vzdálenost. Přibližně milion obyvatel Tokia navíc při útoku utrpěl zranění a jeden milion zůstal bez domova. Více než 250 000 městských budov bylo zničeno, čtvrtina všech staveb v Tokiu v té době, jednom z největších světových měst.
Velikost zničené oblasti (téměř 16 čtverečních mil) byla skutečně větší než zkáza způsobená bombovými útoky na Hirošimu a Nagasaki.
x
1. září 1939, v den , kdy nacisté napadli Polsko a začala válka, americký prezident Franklin D. Roosevelt řekl :
„Nelítostné bombardování civilistů ze vzduchu v neopevněných centrech obyvatelstva… znechutilo srdce civilizovaných mužů a žen a hluboce šokovalo svědomí lidstva… za žádných okolností neprovádějte bombardování civilního obyvatelstva nebo neopevněných měst ze vzduchu. “.
x
Ve skutečnosti to byl Roosevelt, kdo byl klíčovou postavou při formulaci atomové bomby. Dohlížel na jeho pokračující vývoj až do své smrti 12. dubna 1945, a to i poté, co bylo spojencům dávno jasné, že Hitler nemá žádný jaderný program. Roosevelt již dříve řekl, že důvodem k výrobě atomové bomby bylo „to, aby nás nacisté nevyhodili do vzduchu“. V roce 1944 však tato logika již neplatila, jak Roosevelt jistě věděl.
Hitler se jadernému výzkumu vyhýbal z různých důvodů, jak z rasových, tak z pragmatických důvodů, a také předvídal, že tyto zbraně „dovedou lidstvo na cestu k zániku“. Roosevelt, nástupce Harry Truman ani Winston Churchill nevyjádřili tuto zemi otřesnou obavu. V důsledku toho se stín jaderných zbraní vznáší nad lidstvem dodnes.
Mezitím, v únoru 1942, Churchill sám povolil první strategické bombardování městských center ve válce – se skutečným cílem zabít a terorizovat německé civilní obyvatelstvo. Směrnice britského leteckého štábu ze 14. února 1942 nastínila, že letecká válka „by se nyní měla zaměřit na morálku civilního obyvatelstva nepřítele“.
Také v únoru 1942 Británie vypustila slavný těžký bombardér Avro Lancaster, z nichž stovky se v následujícím roce účastnily vražedného požáru Hamburku. Již v letech 1940 a 1941 RAF představilo dva další čtyřmotorové těžké bombardéry, Handley Page Halifax a Short Stirling – oba se zapojily do „vůbec prvního náletu 1 000 bombardérů“ nad Kolínem nad Rýnem v ranních hodinách 31. května 1942. Na Kolín nad Rýnem, město významné velikosti v západním Německu, bylo svrženo téměř 1500 tun bomb.

The post Druhá světová válka, neznámá historie. Operace Barbarossa, bombardování německých měst, Hirošima etc. first appeared on Čítárny.

Když Jerry Mander ve své knize Four Arguments for the Elimination of Television vydané v roce 1978 navrhl , že televizi nelze reformovat bez ohledu na to, kdo ji ovládal, bylo to poprvé, kdy se někdo odvážil navrhnout, abychom televizi úplně skoncovali.

Mander tvrdil, že televize je primárním nástrojem v neustálém zprostředkování lidské zkušenosti , vizuálním opojným prostředkem, který diváka uvede do hypnotického stavu.a tím nahrazuje jiné formy znalostí obrazem svých programátorů. Malým dětem dodává high-tech, vysokorychlostní očekávání od života, takže procházka přírodou by se pravděpodobně zdála nekonečně nudná. Je to nástroj používaný nejen k prodeji zdrojů, které byly vykopány, roztaveny, ukovány a jinak přivlastněny ze země, ale také k prodeji našich pocitů , které vchod zastínil.

Televize kolonizuje své diváky prostřednictvím umělé reality plné vlastních hodnot.
Z politického hlediska je to obzvláště nebezpečné, protože „to je ten, kdo mluví k mnoha“, jak Mander popisuje kohokoli od korporátního sponzora po noční moderátory. A je to špatné i pro naše tělo, protože způsobuje duševní a fyzické nemoci díky fascinující fosforeskující záři jeho umělého světla .

Manderovo poslední dílo In the Absence of the Sacred: The Failure of Technology and the Survival of the Indian Nations mu trvalo deset let, než napsal, třicet let přemýšlel.
Rozšiřuje témata v jeho dřívější knize, včetně přirozené tendence dané technologie předurčit její použití a učinit technologii něčím jiným než neutrálnía snoubení technologií s velkými korporacemi, které mají největší prospěch z jejich manipulace nebo prodeje.

Mander pečlivě analyzuje základní předpoklady, které nás vedly k přijetí téměř každé technologie, která byla uvedena na internet, a připomíná nám cenu, kterou za tyto předpoklady platíme – v ekologických a sociálních katastrofách. Kniha také zkoumá alternativy k technologickému způsobu života – alternativy, které lze nalézt mezi kmenovými národy, které žily tisíce let v harmonickém vztahu se zemí a které existují dodnes.

Mander má tuto vzácnou vlastnost, díky které jsou jeho názory na technologii obzvláště silné – perspektiva zasvěcených.
Jeho zkušenosti s komerční reklamou se v průběhu let posunuly k reklamě pro veřejné zájmové skupiny, především v ekologickém hnutí. Ale poprvé si uvědomil tíživou situaci domorodých národů, když pracoval v komerční reklamě v polovině šedesátých let. Lodní společnost ho vyslala do Mikronésie , aby posoudil její dopad na oblast. Během dvou měsíců v Mikronésii Mander poprvé nahlédl do způsobů tradičních národů. Vrátil se do San Francisca, aby dal klientovi své doporučení: přestěhovat společnost z Mikronésie a nechat ty ostrovy tak, jak jsou.

V této době probíhal u Mandera proces sebezkoumání. Přestože si splnil svůj sen o úspěchu a překonal aspirace svých židovských rodičů přistěhovalců, přestalo ho bavit psát ve dne reklamy na audio zařízení a Land Rovery, aby se v noci věnoval otázkám životního prostředí. Začal pociťovat rozpor mezi prosazováním větší spotřeby a zároveň vnímáním spotřeby jako jedné z hlavních příčin ekologické destrukce.

Mander se také začal cítit osobně odpojený od přírody. Na plavbě u dalmatského pobřeží v roce 1968 si sáhl na „emocionální dno“, když zjistil, že svýma očima „vidí“ nádherné výhledy, ale nedokázal je v sobě zažít. Příroda se stala „irelevantní“ a on se vyděsil, když si uvědomil, že „problémem byl [on], nikoli příroda.

Mezitím si jeho reklamní agenturu najala Sierra Club a později Friends of the Earth, obojí pod vedením Davida Browera, proslulého environmentalisty, který měl na Mandera silný profesionální a vzdělávací vliv. Mander napsal mnoho reklam, které nakonec zachránily Grand Canyon před výstavbou přehrad, zablokovaly rozvoj americké nadzvukové dopravy a založily národní park Redwood a národní park North Cascades. Napsal také reklamu, která způsobila, že Sierra Club ztratil status osvobozeného od daní, a zároveň vytvořil sympatické titulky zpráv a příval podpory. Jak to vysvětluje David Brower, „Lidé v celé zemi, kteří nevěděli, zda se jim Grand Canyon líbí nebo ne, věděli, že nenávidí Internal Revenue Service.

V roce 1972 se Manderova firma rozhodla, že snaha vyvážit komerční a environmentální aktivity nefunguje, a agentura byla rozpuštěna. Mander založil první neziskovou reklamní a public relations agenturu, Public Interest Communications.
O několik let později se několik jejích zakladatelů, včetně Jerryho Mandera, vinulo do Public Media Center (PMC), odnože původní neziskové organizace. PMC od té doby iniciovala téměř všechny velké ekologické reklamní kampaně v zemi, stejně jako kampaně za plánované rodičovství, kontrolu zbraní a zablokování nominace Roberta Borka do Nejvyššího soudu. Jerry Mander napsal mnoho z těchto reklam a jako vedoucí pracovník PMC tam pokračuje ve své práci dodnes. Jak poznamenal David Brower v nedávném rozhovoru,

Ale právě díky jeho knihám se Manderovi podařilo propojit nitky toho, co se naučil při studiu ekologických a sociálních problémů posledních třiceti let. In the Absence of the Sacred vykresluje ucelený obraz toho, jak nadnárodní korporace a velké finanční instituce v kombinaci s novými technologiemi tvoří molocha, kterému nebrání žádná vládní kontrola a který nás den za dnem dále omezuje.

Jak to všechno můžeme napravit? Opravdu Mander navrhuje, abychom se vrátili?
Koneckonců, jsme hodně daleko od loveckých a sběračských komunit z dřívějších dob. Mander říká, že je nepravděpodobné, že se vrátíme a budeme lovit bobry v Hudson Valley. tento proces respektováním jejich práva na existenci. Dále podle Mandera existuje několik základních principů – nejlépe srozumitelných tradičním národům – které budeme potřebovat pro přežití této planety: musíme opustit hodnoty, které zdůrazňují akumulaci komodit a růstovou ekonomiku; musíme snížit světovou populaci; musíme opustit technologie, které jsou neslučitelné s udržitelností a rozmanitostí na planetě, a musíme studovat síly, které způsobily sociální a ekologickou krizi, které nyní čelíme.

“Tohle se nevrátí,” říká Mander. „Směřuje k obnovenému vztahu s nadčasovými hodnotami a principy, které byly pro západní společnost udržovány při životě právě těmi lidmi, které jsme se snažili zničit.“ Mezi těmito lidmi, věří Mander, leží klíč k našemu přežití.

Catherine Ingramová

ROZHOVOR CATHERINE INGRAMOVÉ S JERRYM MANDEREM

Ingram: Amerika měla milostný poměr s každým novým technologickým zázrakem. Naznačujete, že u většiny těchto technologií jsme předpokládali nejlepší možný scénář. Jaké otázky jsme si měli položit, než přišly online?

Mander: Jde o to, jak jsou nám nové technologie zaváděny bez úplné diskuse o tom, jak ovlivní planetu, sociální vztahy, politické vztahy, lidské zdraví, přírodu, naše představy o přírodě a naše představy o nás samých. Každá technologie, která se objeví, tyto věci ovlivňuje. Auta například zcela změnila společnost. Kdyby se vedla debata o existenci aut, zeptali bychom se, zda chceme, aby byla celá krajina vydlážděna? Chceme, aby se společnost přestěhovala do konkrétních městských center? Chceme, aby jeden zdroj – ropa – ovládl lidské a politické vztahy ve světě? Válka v Zálivu vyplynula z našeho výběru auta před sto lety.

Ingram: Ale kdo mohl něco z toho předvídat?

Mander: Když je vynalezena technologie, mnoho z jejích účinků je již známo. Studie na Massachusetts Institute of Technology zkoumala, co se o technologiích říkalo v době jejich vynálezu. Ukazuje se, že většinu efektů technologie ve skutečnosti znají lidé, kteří je vymýšlejí a šíří. Je to logické, protože tito lidé dávají spoustu peněz do vymýšlení všech možných využití těchto technologií. Na základě posouzení pozitivních efektů pak mohou vyvíjet marketingové strategie. Zároveň zjišťují možné negativní dopady a přistupují k jejich bagatelizaci. Auto je propagováno jako svoboda – soukromé a nehlučné cestování, pohodlí a tak dále – bez jakéhokoli náznaku jeho hlubokých vícerozměrných efektů. V naší společnosti neexistuje žádný mechanismus, jak slyšet odvrácenou stranu.

Takže trikem je vyvinout nejhorší scénáře, ty veřejně vysílat a pak rozvinout všeobecnou debatu o tom, zda se společnost chce nebo nechce ubírat těmito směry. Pak bychom měli mít politickou schopnost říci ne technologii, když se rozhodne, že říci ne je nejlogičtější řešení.

Ingram: Svým způsobem máme tuto zkušenost s jadernou energií. Jaderná energie vznikla bez velkých debat, ale pak přišlo období velkých debat a byla sražena na kolena jako životaschopný zdroj energie. Nyní jsme svědky oživení jeho popularity.

Mander: Jaderná energie je výjimkou, která potvrzuje pravidlo nejlepšího/nejhoršího případu. Nejhorší možný scénář byl vidět, když jsme o té věci slyšeli poprvé, protože nikdo nevěděl o jaderné energii, dokud nezabila osmdesát tisíc lidí v Hirošimě. Mělo to ohromující dopad na vědomí každého a lidé byli vyděšeni možnostmi tohoto jediného kusu technologie, bez ohledu na to, kde žili. Nejlepší scénáře přišly ve druhé fázi veřejné debaty. Cokoli, co se vývojáři jaderné energetiky pokusili říci – že bude poskytovat čistou, bezplatnou a neomezenou energii – bylo v kontextu Hirošimy; všichni se toho báli a zděsili. Málokdy zažijeme nejhorší scénář před gigantickou prodejní kampaní. I tak ale pokračuje prodejní kampaň o pozitivním využití jaderné energie. Jaderná energie přežívá jako životaschopná možnost. Používá se na mnoha místech a nyní dochází k velkému pohybu, abychom jej využili ještě více.

Ingram: Pojďme mluvit o biotechnologiích a transplantacích orgánů, protože to jsou některé z dalších hlavních technologií. Právě jsem četla o ženě, která počala dítě, aby měla dárce kostní dřeně pro svou starší dceru, která umírala na leukémii. Tato situace vyžaduje těžké volby. Která matka by nezachránila své dítě, kdyby na to byla technologie? Když se naše orgány stanou zaměnitelnými, možná se budeme muset rozhodnout, zda dáme nebo nedáme ledvinu, oko nebo cokoli, co můžeme ušetřit, příbuznému. Biotechnologie vyvolávají ještě další otázky: existuje-li geneticky upravený lék na AIDS, řekneme tomuto léku ne jen proto, že si myslíme, že biotechnologie je špatná věc?

Mander: Naše kultura postrádá filozofický základ, pochopení odpovídající lidské role na Zemi, která by informovala o tomto vývoji dříve, než k němu dojde. Takové porozumění by nám umožnilo říci, ne, tímto směrem jít nemůžeme, protože stejně jako v případě genetiky jde o přímou desakralizaci života. Název mé knihy In the Absence of the Sacred odkazuje na selhání jakéhokoli smyslu pro zakotvenost v přirozeném světě a na nedostatek jakéhokoli smyslu pro limity. Vidíte, jakmile žijete v průmyslové, technologické společnosti, volby se stávají mnohem obtížnějšími. I když si myslíte, že auta jsou nevhodná, téměř nemůžete fungovat, pokud nemáte auto. Nemůžete fungovat, pokud nemáte telefon, dokud neodstoupíte od účasti.

Ingram: Se spoustou peněz.

Mander: No, ne nutně. Neřekl bych, že na výběr ze systému potřebujete hodně peněz, ale výběr ze systému znamená nechat systém běžet tak, jak je. Pokud máte zájem o změnu nebo ovlivnění systému, neodstupujete.

Můžete však udělat spoustu osobních rozhodnutí o tom, co budete nebo nebudete dělat. Sám počítače nepoužívám. Nevystupuji v televizi. Snažím se žít relativně low-tech módou. Snažím se omezit množství technologií, které používám. A snažím se žít podle určitých zásad. Nyní všichni žijeme podle svých vlastních zásad a já nikomu neříkám, který soubor zásad je pro něj nebo pro ni vhodný. Ale říkám, že děláš rozhodnutí. Tato společnost odrazuje lidi od informovaných rozhodnutí. Tato společnost vám říká, že způsob, jak žít, je hromadit stále více a že technologie jsou řešením našich problémů.

Nyní můžete vymýšlet otázky o genetice, jak jste to právě udělali. Otázky a individuální odpovědi se mohou měnit; co se nemění, je zásadní fakt, že je špatné a nebezpečné pro společnost jít směrem, kde jsou tato řešení.

V této kultuře máme vědu a techniku ​​jako náboženství. Již nemáme náboženský nebo filozofický základ pro rozhodování ohledně vývoje technologie. Všechna tato rozhodnutí se dělají ve světě korporací. Ale existují i ​​jiné společnosti, kde tabu, samotný koncept tabu , stále existují. Tabu je pravděpodobně jediný pojem, který je v této společnosti tabu. Ale v tradičních společnostech vedli staletí dlouhé diskuse o tom, zda sázet nebo zda zůstat kočovníky nebo zda je určitý druh zemědělského vztahu dobrý nápad, nebo ne. Tabu tvoří filozofický rámec.

Ingram: Přesto by lidé v naší společnosti viděli tento druh kontroly – říkat ne něčemu, než se to vyvinulo – jako fašistické.

Mander: Ano, aniž bychom si uvědomovali, že tento postoj nás drží na cestě vývoje, ze které je velmi těžké se vrátit.

Když se nyní zeptáte na konkrétní otázku ohledně transplantací kostní dřeně, řešíte velmi emocionální situaci – člověk by udělal cokoliv, aby zachránil své dítě. Jsem pro zbavení se těch technologických systémů, kde jsou takové otázky adresovány jednotlivým lidem, a jejich nahrazení dohodnutým životním stylem a filozofickým systémem, který má své požitky a hodnoty na jiné úrovni, než jaké máme nyní, a letadlo, kde se takové otázky jen tak neobjevují.

Ingram: Myslím, že lidé mají často tendenci činit svá rozhodnutí z velmi emocionálního a často sobeckého hlediska. To pohánělo lidský druh v celé historii. Možná existují skvělé příklady lidí, kteří nebyli poháněni touto agresivní silou, ale…

Mander: Mohu vás přerušit a nesouhlasit s tímto bodem? Tvrzení, že lidé jsou poháněni svými vlastními zájmy nebo jejich chamtivostí, platí především pro průmyslovou společnost. Může se také vztahovat na ty, kteří byli zbaveni společenství vlivem industriální společnosti, kde byl zničen dříve integrovaný, kooperativní, reciproční způsob bytí v přírodě. Ale od počátku zaznamenané historie existovalo mnoho komunit, které existovaly vedle takzvaných západních historických civilizací a které dodnes vykazují způsob zkušenosti a života ve světě, který je kooperativní, komunitní, konsensuální. “a ne primárně z hlediska vlastního zájmu.

Právě jsem četl článek v The New Yorkero lidu Penan v Indonésii. Byli souzeni za zablokování mostu, který náklaďáky používají k ničení deštného pralesa. Během procesu se ukázalo, že nerozuměli pojmu zločin, protože zjevně neměli zločin. Byli požádáni, aby ve své společnosti uvedli příklad činu, který by ostatní neschvalovali. Trochu se schoulili a diskutovali o tom a pak řekli, že pokud někdo otevřeně nesdílí to, co má, setká se s nesouhlasem. To byl jediný zločin, na který mohli myslet. Takže musím odmítnout myšlenku, že sobectví je instinktivní. Pochopilo se, že sobectví je součástí lidské přirozenosti, ale myslím, že je to v kontextu životů, které nyní žijeme. Jsme tak izolovaní, že máme tendenci jednat pouze ve svém vlastním zájmu.

Ingram: Nějak jsme se dostali k tomuto bodu. Něco uvnitř nás pohánělo a zdá se, že je to docela nakažlivé. Šíří se.

Mander: Souhlasím, že se to šíří. Jakmile pronikání vnějších modelů naruší tradiční struktury, kde lidé jednali ve shodě a jménem celé komunity, pak je to úlovek.

Ingram: Jak potom řešíme chamtivost, agresi, naši neochotu čehokoli se vzdát? Jak to zvrátit? Jak se máme vrátit do přítomnosti posvátna a jak to máme udělat v masovém měřítku?

Mander: Toto je jedna z velkých záhad – jak toho vlastně dosáhnete a jak se ubráníte zoufalství z obtíží při dosahování toho? Nemám přesnou malou odpověď, která by inspirovala slogan, ale je zřejmé, že to, co nyní máme, nefunguje. Fantazie o utopické existenci podporované zastánci technologického, průmyslového způsobu života posledních sto let jsou nyní prokazatelně falešné. To není to, co jsme dostali. To, co jsme dostali, bylo odcizení, dezorientace, zničení planety, zničení přírodních systémů, zničení rozmanitosti, homogenizace kultur a regionů, kriminalita, bezdomovectví, nemoci, rozklad životního prostředí a obrovská nerovnost. Máme nepořádek na rukou. Tento systém nedostál své reklamě; při vývoji strategie, jak lidem říkat, co mají dělat dál, musíme to nejprve uvést. Život je opravdu lepší, když sestoupíte z technologického / průmyslového kola a vymyslíte nějaký jiný způsob. Dělá to lidi šťastnějšími. Možná jim to nevydělá více peněz, ale získat více peněz se nepodařilo. Naplnění života komoditami se neukáže jako uspokojivé a většina lidí to ví.

Ingram: Říkáte, že v případě počítačů, stejně jako u televize, nejde o to, kdo má z toho prospěch, ale kdo má z toho největší prospěch; že zatímco environmentalista má z počítačů určitý prospěch, největší prospěch mají korporace, armáda a finanční instituce. Ale zeptal bych se vás, proč bychom pak neměli mít žádný prospěch? Pokud dokážeme dát pár větviček do hráze, jsme stále o něco napřed, abychom v hrázi neměli žádné větvičky.

Mander: Neříkám dobrodincům nebo jiným lidem pracujícím na aktivitách Public Media Center, aby nepoužívali televizi. Říkám, že bychom neměli mít vůbec žádnou televizi. Totéž by se dalo říci o počítačích. Tvrdím, že život by byl lepší, mocenské systémy by byly více rovnostářské, měli bychom vyrovnanější podmínky, pokud jde o tok informací, a naše média by byla demokratičtější, kdyby neexistovala televize. Měli bychom také méně odcizenou populaci, méně uklidněnou, méně zaplavenou obrazy jiných lidí. Ale také uznávám, že nemůžete jen odstranit televizi a ponechat vše ostatní na svém místě. Je to nervový systém technologického stroje. Je to součást velmi integrovaného systému, takže když mluvíme o televizi, musíme mluvit o všech technologiích.

Nyní můžete do hráze určitě dát pár větviček. Mým argumentem je, že televize nadělá mnohem více škody než užitku. Je idealistickou, utopickou fantazií myslet si, že médium by mohlo být reformováno, vzhledem k povaze technologie. Je nejúčinnější při centralizovaném použití shora dolů, které lidem vnucuje zobrazování a programuje podle toho. Obraznost v nich zůstává a ony pak obraznost napodobují. Je to výkonný stroj na vymývání mozků a homogenizaci. Je směšné si myslet, že ty a já nebo naši přátelé náhle ovládneme toto médium a ze všech uděláme meditující filozofy. Skutečnou otázkou není, zda dokážete v televizi prosadit jednu nebo dvě dobré věci; skutečnou otázkou je, jaké jsou celkové účinky technologie.

Ingram: Pojďme se bavit o virtuální realitě.

Mander: Virtuální realitu jsem nikdy nezažil. Jsem k tomu velmi skeptický. Myslím, že je to jako každá jiná technologie v tom smyslu, že má nějakou hodnotu pro zábavu a možná má nějaké zajímavé využití. Slyšel jsem, že nové využití programů virtuální reality je ve výcviku pilotů bombardérů. Kromě takového využití, které považuji za znepokojivé, mě štve, jak virtuální realitu přijímají a oslavují ti, kteří by měli být dost chytří, aby viděli cestu ven z tohoto technologického bludiště.

Ingram: Máte na mysli dav nové doby.

Mander: Ano, je to takové znamení, že nový věk o sobě něco nepochopil. Zastánci nového věku kladou primární důraz na expanzi lidského vědomí směrem k nějaké zdánlivě vyšší úrovni porozumění. Považují lidské bytosti za konečný výraz evoluce a považují se za průzkumníky nebo astronauty lidského vědomí, kteří se snaží rozvíjet lidské schopnosti a naplňovat svůj maximální lidský potenciál. Takový pohled ospravedlňuje jakýkoli technologický nebo dokonce politický vývoj, pokud nějakým způsobem podporuje snahu o rozšíření lidského vědomí. To je důvod, proč nová doba tak upřednostňuje průzkum vesmíru a téměř jakoukoli jinou technologii, která nabízí nové hry, nové nápady, nové možnosti pro lidské vyjádření bez jakéhokoli pocitu politických nebo sociálních důsledků.

Například mnoho zastánců New Age tvrdí, že oslavují indiány, ale oni skutečně oslavují pouze to, co považují za indickou mystiku, aniž by si uvědomovali, odkud to pochází, jak je to zakořeněno v komunitě, na Zemi. a v rovnostářství. Jejich zájem o indickou spiritualitu nepřikládá žádný význam politické situaci, které domorodci na planetě čelí. Pokud mají být znalosti původních národů zachovány, musíte se politicky zapojit, abyste jim pomohli. A to nové věkové typy nezajímají; zajímají se o to, co považují za smetanu – mystické aspekty, peyotlové rituály nebo možná umění. To je jen osobní povyšující, ego-orientované sebeuspokojování. Je to politicky pravicové a velmi kontraproduktivní ve vztahu k ideálům životaschopného a udržitelného světa, a zdravé lidské vědomí. Udržuje hodnotový systém, který způsobuje problémy. Tento druh myšlení New Age je pro mě odporný.

Ingram: Někteří říkají, že neexistuje nic, co by nebylo posvátné, že veškerá existence je jen velkým projevem života v jeho různých podobách, a i když hraje svou labutí píseň, je součástí posvátného jako studna.

Mander: Říci, že vše je posvátné, znamená, že vše je přijatelné, což pouze dovoluje, aby jakákoli existující situace nadále existovala, a ponechává na jiných silách, aby tuto situaci změnily.

Ingram: Myslíte si, že je možné pracovat na zmírnění utrpení, kdekoli to člověk vidí, a přitom se držet názoru, že vše je posvátné? Že naše práce na změně, zmírnění utrpení a utrpení samotné jsou součástí velkého obrazu života, který se odvíjí – součástí téhož celku?

Mander: No, ptáte se, zda můžeme říci, že jaderná energie je posvátná, protože je dalším projevem stvoření a stále působí proti jaderné energii. já nevím. Z praktického hlediska tento názor nepřijímám. Nepovažuji to za zvlášť užitečný způsob myšlení. Místo toho o tom přemýšlím ve smyslu, který používají indiáni a další domorodé domorodé společnosti: integrované porozumění a vztah s jiným životem, který je ctěn a udržován. Když lidé v deštném pralese narazí na přehradu, nebudou se na ni dívat a říkat: “Toto je další posvátný projev stvoření.” Budou se na ni dívat a říkat: “ €œTohle zabíjí život. Toto ničí život. To je proti zemi. Myslím, že je to mnohem užitečnější způsob, jak se na věc dívat, než říkat, že všechny věci jsou posvátné. Nejvíc mi záleží na tom, jak se lidé dívají na posvátnost ve světle svých činností. Pohled domorodých národů na posvátno zahrnuje hodnotový úsudek o tom, co je v pořádku a co není v pořádku dělat.

Ingram: Randy Hayes, prezident Rainforest Action Network, mi řekl, že domorodí Američané by mohli zaměnit termín „posvátný“ s pojmem „funkční“ nebo „užitečný“.

Mander: Byl jsem na konferenci, která se zabývala relevanci nativní spirituality a domorodých obřadů pro nepůvodní komunity. Víte, jak na začátku konference chodíte v kruhu a říkáte, kdo jste? Naší tendencí je říkat něco jako: “Jsem Jerry Mander a pracuji na tom a tom.”

Ingram: Ano, když jsme požádáni, abychom řekli, kdo jsme, obvykle říkáme, co děláme.

Mander: Že jo. Ženě z jedné z kanadských indiánských skupin trvalo čtyřicet pět minut, než popsala, kdo je. Začala u svých praprarodičů a popsala, kde bydleli. Někteří z nich byli říční lidé, jiní lidé z hor, jiní byli medvědi, někteří přišli z druhé strany hor. Někteří byli oceánští lidé. Pak mluvila o tom, co věděla o ostatních předcích v okolí, kdo byli, jací byli. Pak řekla, že všichni ti lidé jsou ona. To byla jen historická část. Byla tam také duchovní část, která měla co do činění s tím, co právě teď dělá ve světě a jak je to sloučení všech těch předků. Narážím na to, že když se zeptáte, kdo to je, říká vám něco, co souvisí s jejími předky, s přírodou,

Říkala, že o spiritualitě nelze mluvit, jako by to byl kodifikovaný systém, protože spiritualita pochází z podmínek existujících v místě, kde se všechny tyto integrované vztahy projevují. Výsledkem toho všeho je spiritualita. Když se zabývala tím, jak bychom mohli pracovat na vztahu k přirozené spiritualitě, říkala, že práce spočívá v zachování komunitních podmínek, ze kterých spiritualita vzniká. Zdá se, že to máme obráceně. V nepřítomnosti posvátna jde všechno, protože jsme úplně odděleni, nezakořenění, bez pocitu následků, bez rodiny, bez komunity, bez ničeho.

Ingram: No, žijeme v době ohromného odcizení. Život je tak děsivý, že mnoho lidí nachází útěchu ve sledování televize nebo hraní videoher. Některé technologie slouží jako drogy. Jak je máme odebrat a nahradit něčím jiným?

Mander: Tyto technologie fungují jako drogy. Jsou to, co společnost nabízí, aby nahradila to, co bylo ztraceno. Na oplátku za rodinu, komunitu, vztah k větší, hlubší vizi, společnost nabízí televizi, drogy, jídlo, hluk, vysokou rychlost a bezvědomí. Nejen, že to jsou věci, které jsou k dispozici, ale jsou to věci, které vám brání vědět, že je k dispozici ještě něco jiného. Je snadné pochopit, proč lidé po těchto věcech jdou a proč se na nich stávají závislými, protože každá z nich nabízí určitý prvek uspokojení. Sledování televize vám například brání myslet na jiné věci, ubíjí čas, poskytuje „zábavu“ a někdy vás dokáže rozesmát. Řekne vám trochu o tom, co se zdá, že se děje ve světě, i když to odrazuje od jakéhokoli vztahu, který byste k němu mohli mít. Nyní, pokud se ptáte, jak bychom mohli změnit tento vzorec, mohu pouze říci, že musíte vytvořit alternativní vize; musíte lidi přimět, aby zažili to, co ztratili.

Ingram: Ale jak jste popsal ve své knize, během několika let byly kultury Dene a Inuitů zdecimovány zavedením televize. Čím to je, že sledování „Dallasu“ v televizi bylo přitažlivější než tradiční způsoby zábavy?

Mander: Nebylo to tak, že by jejich kultury byly zdecimovány televizí. Dopad televize byl obrovský a požádali mě, abych tam přišel, protože se jich to týkalo. To byla známka vědomí, ne bezvědomí. A bylo to znamení, že pro ně stále existuje alternativní realita. To je rozdíl mezi domorodými národy a západními národy: stále existují lidé, kteří vědí o tom, co bylo dříve, a kteří vědí, že stále existuje divoká příroda a že k ní mají vztah. Mezi původními kulturami světa stále existuje paměť a filozofická základna odporu.

Pokud jde o to, proč někteří lidé neodolají a jsou z toho vyřízeni, řekl bych, že to vyplývá z komplexu faktorů. Politicky jsou přemoženi. Technologie je přemůže; Nejenže je napadá televize, ale napadají je ropné společnosti a v případě Dene i kanadská vláda, která z nich chtěla, aby se proměnili v Kanaďany a stali se dělníky na ropných polích. Neustále se jim říká, že to, jací jsou, není OK a že by měli být jinak. Díváme se na ně a ptáme se, jak se mohli vzdát toho, co mají, ale už jsme to vzdali. Jsme vykořenění, odcizení obyvatelé Západu, kteří se cítí ospravedlněni skutečností, že nyní do toho jdou i Indiáni. Díváme se na ně a říkáme: ‚Jdou pro sněžné skútry a oni shazují psí spřežení,‘

Poslouchejte, technologie má neodmyslitelnou přitažlivost. Je to lesklé, je to nové; lidské bytosti mají genetické naprogramování, které se týká nových věcí s velkou zvědavostí. Když jsme žili ve vztahu k přírodě, potřebovali jsme vědět, kdy přichází něco nového, co nás ovlivní. Existuje tedy vrozená lidská reakce na něco nového. Kromě toho jsou stroje velmi zajímavé: oznámí, že se chystají něco udělat, například přivést zvíře dolů ze čtyř set yardů nebo přesunout vodu odsud tam nebo vás odvézt někam mnohem rychleji, a dělají tyto věci. . Takže je velmi přirozené, když čelíte nové technologii, myslet si: „Jak skvělé; to je skvělé; pojďme to použít. Ale jakmile to použijete, začnete chápat nevýhodu. V naší kultuře trvalo velmi dlouho, než jsme pochopili nevýhodu.

Ingram: Slyšel jsem, že ve Spojených státech byli někteří mladí indiáni, kteří odešli do měst, rozčarováni a vrátili se do rezervací. Dochází mezi mladými indiány k oživení tradičních způsobů?

Mander: Ano, je to skvělý fenomén a je obzvláště povzbuzující vidět to ve Spojených státech, protože to jsou lidé, kteří byli nejvíce ovlivněni vnějšími silami. Ve Spojených státech existuje spolupráce mezi mladými a starými. Je to ten prostředníček, který je jaksi pryč, ti, kteří byli odtrženi od svých rodin, když byli mladí a nuceni do škol Bureau of Indian Affairs , kde jim nebylo dovoleno mluvit jejich rodným jazykem. jazyk, nesměl nosit dlouhé vlasy, musel nosit pouze západní oblečení. To se stalo po celých Spojených státech; byli odděleni od svých rodin, byla jim vštěpována strašná sebenenávist, byli násilně vycvičeni v křesťanství a mormonismu. Mormonismus učí, že bílá je dobrá a že bílým se stanete tím, že se vzdáte indiána.

Ingram: Ve své knize popisujete korporace jako entity, které mají práva jednotlivce, ale ne povinnosti. Rozvedeš to blíže?

Mander: Doposud nebyly korporace kritizovány jako technologické formy nebo z hlediska jejich inherentních charakteristik, které by odhalovaly, proč se chovají tak, jak se chovají. Obecná moudrost říkala, že můžeme přimět korporace, aby se chovaly zodpovědněji, kdyby se lidé v korporacích mohli vzdělávat v lepších hodnotách a zachraňovat zemi a tak dále. To je naivní. Firemní forma předurčuje způsob, jakým se korporace musí chovat. Aby se udržely a byly finančně životaschopné pro bankovní a jiné instituce, musí korporace produkovat zisk a musí růst. Zisk a růst jsou naprosto nezbytné.

Korporace žijí v jakémsi podsvětí, kde mají všechna práva a ochranu, kterou jednotlivcům přiznávají naše zákony. Například nemůžete žádným způsobem regulovat firemní projev, protože se úspěšně staly „fiktivními osobami“, a proto mají stejná práva na svobodu projevu jako jednotlivci. Rozdíl je ale v tom, že jednotlivec je schopen používat pouze příruční listy a možná občas napsat malý článek do časopisu, zatímco korporace jsou schopny utratit miliardu dolarů za reklamu, aby vám řekly, co si máte myslet.

Korporace mají mnoho lidských práv: mohou vlastnit majetek, mohou se stěhovat, mohou svobodně mluvit, mohou žalovat v případě zranění. Ale nemají žádnou z odpovídajících povinností. Komunity je nemohou ovládat, protože se vždy mohou přesunout do jiných komunit. Nemají tělesnost ; nemohou být vykonány. Můžete uvěznit určité lidi v korporaci, pokud se zapojí do kriminálních činů. Samotná korporace však žije mimo lidi v ní.

Existují dva nedávné příklady, kdy vidíte rozdíl mezi lidskou bytostí a korporací a jaké jsou základní problémy, když se lidská bytost snaží chovat zodpovědně. Jedná se o případy Exxon Valdez, kde tanker rozlil ropu po celé nedotčené divoké oblasti Aljašky, a případ Union Carbide, kde chemický výbuch v indickém Bhópálu zabil 2000 lidí a 200 000 zranil. V obou případech byli generální ředitelé korporací zděšeni a učinili veřejná prohlášení vyjadřující svou lítost. Předseda představenstva Union Carbide řekl, že se chystá zasvětit zbytek svého života nápravě této chyby.

Nyní, když tito manažeři učinili tato prohlášení, učinili tak, jako by cítili lidské bytosti. Ale korporace jim nemůže dovolit, aby se chovali jako lidské bytosti, protože aby korporace přežila, potřebuje růst a musí vytvářet zisk. Podle práva Spojených států, pokud se korporace nechová primárně v zájmu zisku, mohou akcionáři žalovat vedení korporací za nerespektování jejich práv akcionářů. V obou případech generální ředitelé svá původní prohlášení stáhli. Řekli, že nebyli zodpovědní a že budou bojovat proti všem soudním sporům. Předseda Union Carbide později řekl, že zpočátku „reagoval přehnaně“. Nejprve se chovali jako lidské bytosti; později si uvědomili, že jsou součástí stroje a že účely stroje se liší od účelů lidské bytosti. Vidíme to každý den v otázkách životního prostředí. Korporace teď mluví zeleně. Ale to všechno jsou jen vztahy s veřejností.

Ingram: Ve své knize říkáte, že korporace lže, když se prezentuje jako ekologická; pokud by cítila velkou odpovědnost vůči přírodě, nemusela by používat drahé reklamy, které by tvrdily, že ano.

Mander: Korporace budou inzerovat cokoli, co není pravda, protože pokud by to byla pravda, neměly by v první řadě problém s image. Pokud by korporace byla dobrým občanem, nemusela by říkat, že je. Pravdou je, že korporace obecně jednají v přímém rozporu s přírodou, protože zisk je založen na transmogrifikaci surovin do nové, prodejnější formy.

Ingram: Promluvme si o globální fúzi ekonomik, jako je GATT [Všeobecná dohoda o clech a obchodu], EHS [Evropské hospodářské společenství] a tak dále.

Mander: Kromě EHS jsou v plánu Dohoda o volném obchodu mezi USA a Kanadou, Dohoda o volném obchodu mezi USA a Mexikem, Dohoda o volném obchodu v Severní Americe, Dohoda o volném obchodu se západní polokoulí, Dohoda o volném obchodu v jihovýchodní Asii a Tichomoří Dohoda o volném obchodu povodí. Nakonec dojde k dohodě o volném obchodu mezi Východem a Západem.

Všechny tyto fúze jsou koordinovány tak, aby maximalizovaly zisky největších korporací. S GATT by místní normy pro zdraví, bezpečnost, mzdy, normy pro mléko, předpisy proti pesticidům nebo radiaci nebo jakákoli úroveň místní kontroly byly obětovány centrální dohodě. Pokud chce Kalifornie zakázat pesticidy, nebude jí to podle obchodních dohod povoleno. V Japonsku existuje zákon, který zakazuje, aby se velké obchodní domy nacházely ve stejném bloku jako sousedské potraviny – maminky a popové obchody. Je to způsob, jak zachovat tradiční malou ekonomiku, která v Japonsku stále existuje. Ale v dohodě GATT Spojené státy usilují o odstranění tohoto zákona, takže pokud chce velký obchodní dům koupit blok, pak necháte trh, aby určil, zda se tak stane nebo ne. Všechny ochrany pro malé, soběstačné hospodářství budou ztraceny. To, co získáte z GATT a všech těchto dalších dohod, je uhlazení cesty pro největší korporátní giganty. Budou mimo kontrolu jakékoli čtvrti, města, státu nebo dokonce národa.

Ingram: Poslední dvě nezmapované divočiny popisujete jako vesmír a genetiku. Zahrnujete také vědomí samotné jako divočinu, která není probádaná?

Mander: Dá se říci, že lidská mysl je jakousi divočinou, která není probádaná. Ale když mluvíme o vesmíru a genetice, mám na mysli, že jsou to poslední, které korporátní svět hodlá proměnit v průmyslové formy, které mohou být ziskové.

Nyní je televize samozřejmě také hluboce zapojena do tohoto „komodifikačního“ procesu, jehož účelem je komodifikovat pocit, vědomí, touhu, vědomí. Lidská mysl už byla šrotem na mlýn ještě před genetickou strukturou a prostorem. Vědomí již bylo přetvořeno tak, aby vyhovovalo a akceptovalo komodifikaci přírody. K invazi mysli došlo už dávno. Přetváření mysli je to, co má reklama dělat. Tohle dělá televize. Média to dělají. Jsou to efektivnější nástroje, než jsme měli dříve. Reklama vstupuje do lidských pocitů a nabízí je v obrazech. Jsi dost hezká? Jsi dost cool? Jste dostatečně čilý?

Ingram: Zavolal jsi dnes osobě, kterou miluješ?

Mander: Že jo. To vše souvisí s vašimi pocity. Jsou prezentovány v obrazech; reagujete pak sami na sebe ; a pak musíte něco zaplatit, abyste získali zpět city, které vám vzali. Je to úžasný proces.

Ingram: Ve svých popisech West Edmonton Mall, EPCOT Center a San Franciscu jako zábavního parku naznačujete, že nástup těchto uměle řízených prostředí – technotopií – je horší než ekologické zhroucení, kterému čelíme.

Mander: Že jo. To, co máte v těchto tematických komunitách životního stylu a mega-nákupních centrech, jsou utopické výtvory života jako syntetické znovuvytvoření. Snažím se o srovnání těchto míst a klenutých existencí ve vesmíru.

Ingram: V knize tomu říkáte terraformování.

Mander: Správně, bublina existuje ve vesmíru. West Edmonton Mall je klenuté město ve vesmíru. EPCOT Center sice nemá střechu, ale každé stéblo trávy a každé zvíře je předem připraveno na to, jak se v něm smísit. Je to konečné předměstí. Představují si život, kde neexistuje vůbec žádný vztah k přírodě a kde bylo uděláno vše pro zničení pocitu spojení s čímkoli mimo to, co může poskytnout korporace a technologický svět. A je to uděláno tak, aby to vypadalo velmi přitažlivě. Kniha EPCOT Center o sobě říká, že jejím účelem je přimět lidi, aby se sžili s vysoce technologickou změnou, ke které v budoucnu dojde. Tyto vize jsou v podstatě prodejním systémem pro budoucnost, kde jsou všechny lidské zkušenosti redukovány na zážitky z tlačítek nebo slavné cestování s batohy na zádech prostorem a časem. Představují si obecnou přeměnu světa, kde by autentická místa, jako je Anglie – stará Anglie nebo staré Norsko – byla znovu vytvořena vlastní zábavou, jako jsou zábavní parky. To je důvod, proč používám frázi „San Francisco, Theme Park“, protože to se již děje zde, ale začíná se to dít i všude jinde; autentická místa začínají propagovat své rysy s cílem podpořit cestovní ruch. Stávají se zkomodifikovanou verzí sebe sama. nebo staré Norsko – by bylo znovu vytvořenou zábavou, jako jsou zábavní parky. To je důvod, proč používám frázi „San Francisco, Theme Park“, protože to se již děje zde, ale začíná se to dít i všude jinde; autentická místa začínají propagovat své rysy s cílem podpořit cestovní ruch. Stávají se zkomodifikovanou verzí sebe sama. nebo staré Norsko – by bylo znovu vytvořenou zábavou, jako jsou zábavní parky. To je důvod, proč používám frázi „San Francisco, Theme Park“, protože to se již děje zde, ale začíná se to dít i všude jinde; autentická místa začínají propagovat své rysy s cílem podpořit cestovní ruch. Stávají se zkomodifikovanou verzí sebe sama.

Ingram: Ironií je, že se snažíme znovu vytvořit to, co jsme celé ty roky zaměstnávali ničením. Je to jako příklad, který uvádíte s reklamami v televizi, které nám prodávají naše pocity spojení. Teď budeme muset koupit zpět Eden – v kupoli.

Mander: Ano, lidé budou mít přírodu uvnitř kopulí, ale venku už málo přírody.

Ingram: V evropském vydání Wall Street Journal jsem viděl článek na titulní straně o nápadu vědce vyhodit do povětří Měsíc, aby se zlepšila atmosféra na Zemi. Ve své knize jste popsal taková technologická řešení, jako je navrhovaný plán podporovaný Národní výzkumnou radou, která radí Kongresu, rozprášit stovky tisíc tun železného prášku do moří, aby se stimuloval růst řas a absorboval oxid uhličitý, jako to dříve dělaly lesy.

Mander: Všechna tato řešení jsou šílená, protože jsou tak odtržená od jakéhokoli smyslu pro důsledky drastické změny ekosystému. Ale jsou poháněny motivem zisku, protože to jsou řešení, která fungují uvnitř kapitalistického systému.

Gary Coates, profesor na Kansas State University, tvrdí, že tyto kroky k znovuvytvoření života v umělých prostředích, genetické inženýrství, vesmírné cestování, bublinové kupole ve vesmíru a parky životního stylu jsou skutečnými příklady toho, že jsme již ztraceni ve vesmíru. Už jsme zmítaní jako astronauti, bez pocitu uzemnění, aniž bychom věděli, odkud jsme přišli, kudy je nahoru, kudy dolů. A to, o co se v tom všem opravdu snažíme, je dostat se zpět do Edenu. Snažíme se vrátit ke zdroji. Ztráta Edenu je operativní mýtus západní společnosti.

Ingram: Promluvme si o některých stereotypech a vzorcích, které ovlivňují vnímání domorodých národů, jako je představa, že mezi sebou neustále bojují a že nejsou schopni si sami vládnout.

Mander: Na Západě se náš pohled na Indy vrací k debatě před několika staletími v katolické církvi o tom, zda Indové byli nebo nebyli vůbec lidmi. Církev se snažila zjistit, zda mají Indové duše, a proto stojí za to je zachránit, nebo zda by z nich měli být pobiti nebo z nich udělat otroci. Nikdy se neuvažovalo o tom, zda mají Indové platnost podle svých vlastních podmínek. Člověk rychle vidí analogii s přírodou, protože právě teď lidé začínají mluvit o tom, zda má příroda platnost podle svých vlastních podmínek, spíše než aby sloužila lidem.

V případě západních průmyslových zemí jsou Indové považováni zásadně za minulost, zastaralou; primitivní v negativním smyslu, což znamená neschopný udržet vlády nebo společnosti, neschopný myslet velké myšlenky, přispívat k západním myšlenkám nebo zanechat krásnou architekturu. Jsou kritizováni ve všech oblastech, o kterých si myslíme, že jsme dobří. Existuje však podstatný důkaz, že filozofický základ americké ústavy pochází z Velkého závazného zákona Irokézů, který sahá přinejmenším do 16. století; Irokézové říkají, že to sahá tisíc let před tím. Velký závazný zákon je systém rovnostářského, federovaného vládnutí s absolutní demokracií a silnými kontrolami a protiváhami a ve skutečnosti v některých ohledech v současnosti přetrvává. Nyní USA Ústava si musela mnohé z těchto principů vypůjčit, protože ve světě v té době neexistovaly žádné jiné demokratické a federativní modely. Ve své knize jsem si dal spoustu problémů, abych mluvil o indických vládních systémech.

Mluvím také o indických ekonomických systémech, protože rétorikou západní společnosti je, že technologie a západní formy rozvoje osvobozují lidi od utrpení a otroctví. Malý průzkum tradičních domorodých ekonomik ukazuje, že lidé byli schopni přežít ve většině částí světa, jistě v mírných pásmech, ale dokonce i v extrémních pásmech, s velmi malou prací, maximálním potěšením a zábavou a minimem technologií.

Ingram: A pracovali jen tři až pět hodin denně.

Mander: V průměru. A tehdy pracovali. Bylo mnoho měsíců, kdy nebyla vůbec žádná práce.

Ingram: Co dělali celé ty hodiny a dny volna?

Mander: Poflakovali se. Flirtovali. Hráli hodně muziky. Spali. Zdálo se, že se dobře bavili. Souviseli. Bylo tam hodně komunitního života. Ale kdo ví? Chci říct, že byste teď museli jít do komunity z doby kamenné, kde jsou některé z těchto aktivit stále živé. Lidé, kteří jdou dovnitř, říkají, že se skvěle baví. Ne všechno je dokonalé. Existují různé druhy intrik a tabu a tak dále, věci, které nesmíte dělat, věci, kterým se snažíte uniknout, a existují odplaty. Ale je to velmi intenzivní osobní zkušenost.

Ingram: Musí cítit zvýšený pocit sounáležitosti.

Mander: To je to, co mají. Vidíte, západní pohled na indiány je založen na žádném kontaktu s indiány. Průměrný Američan nikdy nepotkal Inda, snad kromě opilého Inda ve městě. Indové žijí většinou v oblastech divočiny – v oblastech, kde my nejsme – takže s nimi ve skutečnosti nekomunikujeme a v médiích nejsou zastoupeni žádným přesným způsobem. Všechny mediální prezentace byly stereotypní. Nejprve byli Indiáni prezentováni jako divoši; pak to bylo jako ušlechtilí divoši. Obojí je nepřesné. Jsou to opravdu jen obyčejní lidé žijící v běžné společnosti, která má určité struktury, které byly velmi funkční. Takže naše povědomí o Indiánech je jen fantazie. Opravdu nemáme způsob, jak zjistit, jaké byly jejich společnosti.

Původní tradice je filozofická tradice. Domorodé společnosti se úspěšně udržovaly po tisíce let, protože si vyvinuly filozofický systém zakořeněný v jejich vztahu k přírodě.

Ingram: Jsou to především ústní tradice?

Mander: Jsou to přísně ústní tradice. Nevěří v kodifikaci stejným způsobem jako my. Oren Lyons, vůdce Onondaga , zdůrazňuje důležitost ústní tradice práva. Když byl Velký zákon sepsán, byl plný zkreslení, protože je ve skutečnosti proměnlivější. Všichni se sejdou a promluví si o tom a zjistí, co je v dané situaci správné. Pokud trávíte čas s indiány, zjistíte hodně o tom, jak funguje ústní tradice, protože jejich vzpomínky jsou neuvěřitelné. Pamatují si, co říkáte, velmi jasně, po velmi dlouhou dobu a bez použití magnetofonu nebo poznámek.

Ingram: Co za to stojí?

Mander: Je to proto, že jsou v tomto procesu vzhůru. Poslouchají. Věřím, že ústní tradice trénuje naslouchání. Pokud máte například digitální hodinky, nemusíte čas zjišťovat stejným způsobem. Je to všechno hotovo za vás. Kalkulačky ničí schopnost počítat. Pokud máme systémy zaznamenávání toho, co se děje, pak tomu nevěnujeme tolik pozornosti a nevyužíváme svou paměť. Tak často jsem to viděl. V polovině šedesátých let jsem se účastnil schůzky dole v rezervaci Hopi. Šel jsem tam o něčem diskutovat a všichni seděli v kruhu a schůzka trvala celý den, než se řešilo jedno téma. Když setkání začalo, všichni tito lidé seděli kolem kruhu se zavřenýma očima. Myslel jsem, že spí. Až mnohem později na schůzce mi bylo jasné, že jsou úplně vzhůru, a slyšeli všechno, co bylo řečeno. A nejen to, měli toho hodně co říct ke všemu, co se říkalo, ale vyjadřovali se velmi pomalu, postupně, velmi zdlouhavě a s absolutní, živou vzpomínkou.

Ingram: Ve své knize říkáte, že jedním z důvodů, proč se nám v historii neříká pravda o Indiánech, je to, že nechceme čelit vlastní vině, nepovažuje se za dobrou televizi ukázat, co jsme udělali lidé této země, když jsme sem přišli. Slyšel jsem, že když testovacímu publiku ukázali verzi „Tance s vlky“, která skončila vyvražděním kmene, vyvolalo to hroznou reakci, takže to změnili, aby kmen utekl.

Mander: No, byl jsem vděčný, že ve filmu nedošlo k žádné porážce.

Ingram: Jde mi o to, že nechceme vidět, co jsme dělali v minulosti; navíc to není starý příběh, děje se to po celé planetě – tady a teď.

Mander: Američané jsou nejodolnější vůči přiznání svých chyb. V poslední době se mnoho národů omlouvalo za různé činy. Němci se Izraelcům omluvili. Rusové se Polákům omluvili. Poláci se svým lidem omluvili. To byly formální omluvy; byly vyjednány a vyřešeny. Indiáni žádají, abychom se omluvili za minulost i za současnost a abychom vrátili spoustu zemí, které jsme Indiánům ukradli, protože země je klíčová pro přežití tradičních kultur.

Je načase, abychom to udělali, a pokud ano, určitě by nám to prospělo přinejmenším stejně jako Indiánům. Nemluvím jen o psychické úlevě – o zbavení se té viny – ale co je důležitější, o výhodách udržování kultur a komunit, které mají stále přístup ke starodávným znalostem na Zemi, které jsme ztratili, znalostem. o vhodném způsobu života lidských bytostí na planetě.

The post Jerry Mander. Čtyři argumenty pro zrušení televize. Vynikající rozhovor first appeared on Čítárny.

Legendární režisér Woody Allen. Všechno, co jste nechtěli vědět o jeho povídkách, se teď dovíte. Dokonce i to, jak se jeden z nejslavnějších komiků všech dob proslavil a jak jednoduchá je jeho technika psaní. Ve svých povídkách na sebe Woody Allen prásknul skoro vše.
Mimochodem 30.11. 2025 měl Woody Allen 90 let.

“Profesor Leon Specimen předpokládá ve vesmíru existenci civilizace, která je pokročilejší než naše přibližně o čtvrt hodiny.”
Woody Allen: Hrozba létajících talířů

“V Novém světě vznikne místo jménem Kalifornie a člověk jménem Woody Allen se proslaví.” (Nepotřebuje vysvětlení.)
Woody  Allen: Zamyšlení nad parapsychickými jevy

Kdy a jak psal Woody Allen povídky.
Povídky psal Allen v letech 1966-1980. Většina z nich vyšla v časopise The New Yorker, včetně té první, Korespondence Gossage-Vardebedian. Za mnohé vděčíme Allenově půlročnímu pobytu v Londýně v roce 1966 při natáčení filmu Kasino Royale, ve kterém si zahrál synovce Jamese Bonda. “Byl to naprosto slabomyslný podnik,” vzpomíná Woody Allen, který trávil čas psaním a u karet. Povídky ze sbírky Bez peří jsou z let 1972-1975, kdy Allen natočil filmy Všechno, co jste kdy chtěli vědět o sexu (ale báli jste se zeptat), Spáč a Láska a smrt.

Nechci dosáhnout nesmrtelnosti svým dílem, ale tím, že nezemřu.
Woody Allen zřejmě tento názor zachytil jako názor vědce Raye Kurzweila, že do roku 2030 se nanotechnologie malých robotů zdokonalí tak, že budeme schopni nahradit prakticky libovolnou část našeho těla, a to včetně všech životně důležitých orgánů. K jeho klasickým tématům jako je láska, vztah k umění, náboženství se tak přidává další, nesmrtelnost. Koneckonců tohoto tématu mistrně využil svým nezaměnitelným způsobem v komedii Sólokapr.

Woody Allen a jeho oblíbení autoři.
Nejoblíbenějšími Allenovými humoristy jsou Robert Benchley a S. J. Perelman, jeden ze scénáristů bratrů Marxových. Od obou povídkářů převzal zálibu v mystifikaci i bizarních jménech postav a míst. Váží si také fejetonisty Arta Buchwalda a spisovatele Saula Bellowa. A lituje, že nenapsal žádný z velkých ruských románů (zato natočil velký ruský americký film Láska a smrt, příhody Borise Grušenka za napoleonských válek). Od filmu Vzpomínky na Hvězdný prach (1980) píše zatím Allen jen scénáře.

Světově proslulá technika psaní Woodyho Allena.
Nezbývá než zamyslet se nad tvůrčími postupy člověka, jehož prostou uměleckou ambicí je “ukout v kovárně své duše dosud nestvořené svědomí lidského rodu. A pak zjistit, jestli by se dalo vyrábět z plastiku a ve velkém.”

Joan: “Přiznej se, Harry, byla Amy jediná, s kterou jsi mě podvedl, nebo jich bylo víc?”
Harry: “Ne, Amy byla jediná, ať mě Bůh srazí, jestli lžu.
Joan: “Harry, ale ty jsi přece ateista!”
Harry: “A můžu snad i za to, že jsme ve vesmíru sami?”
x

Doris: “Ty neuznáváš žádné hodnoty. U tebe je všechno jen nihilismus, cynismus, sarkasmus a orgasmus.”
Harry: “No a? Ve Francii bych s tímhle heslem vyhrál volby!”
Z filmu “Pozor na Harryho!” 1997

Jaká je Allenova technika psaní a myšlenkové roviny, ze kterých vychází?
Eric Lax, solidní autor dvou Allenových životopisů, tvrdí, že Allen se pohybuje především v rovině horizontální. Píše většinou vleže na posteli. Na psaní používá tužku a blok barvy bílé nebo žluté. Allenovský badatel Stig Björkman v rozhovorech s mistrem zaznamenal, že své poznámky Allen přepisuje na německém stroji Olympia, který vlastní od šestnácti let. “Vypadá jako tank,” dodává obdivně jeho majitel.
Inspiraci hledá Woody Allen ve sprše, obvykle po dobu třiceti minut. Někdy předtím pojí anglický typ buchty (tzv. muffin). Poté se tvůrce, známý svou neochvějnou sebekázní, odebírá opět na postel. Právě touto metodou vysvětlují odborníci nenapodobitelnost Allenova humoru.
Všichni imitátoři zatím v Allenově tvůrčí poloze usnuli.
Upraveno z doslovu knihy Bez peří od Dany Hábové

Vyřídit si účty / Woody Allen
První povídková kniha Woodyho Allena. V roce 1971 ji sestavil z sedmnácti nejlepších textů (povídek, esejů a jedné krátké hry), které v letech 1966–1971 psal pro prestižní americký časopis The New Yorker.
Jde o typickou Allenovu ranou prózu – sbírku absurdního, intelektuálního a neurotického humoru, který paroduje vysokou kulturu, filozofii, historii, literaturu i každodenní banalitu. Allen tu míchá bláznivé nápady, ironii, pseudovědecké úvahy a bizarní situace do perfektně načasovaných vtipů. Kniha je krátká, svižná a dodnes patří k tomu nejlepšímu, co Allen jako prozaik napsal.
V češtině vyšla poprvé v roce 1997 v nakladatelství Argo (překlad Dana Hábová a Michal Žantovský) a později byla součástí kompletního vydání jeho povídkové tvorby.

Koncem roku 1944 si Göring nechal narůst knír. Hitler se rozlítil a vyčetl mu neloajálnost. „Mezi vůdci naší říše smí být jen jeden knír, a to ten můj!“, křičel. Göring namítal, že dva kníry vnuknou německému lidu větší naději na příznivé ukončení války, s kterou to šlo cugrunt, ale Hitler si to nemyslel.
V lednu roku 1945 se zvrtlo spiknutí několika generálů, kteří chtěli Hitlerovi ve spánku oholit knír a za nového vůdce prohlásit Doenitze. Von Stauffenberg totiž v temnotě Hitlerovy ložnice oholil Führerovi místo kníru jedno obočí. Byl vyhlášen výjimečný stav a náhle se v mém holičství zjevil Goebbels. „Právě došlo k pokusu o atentát na vůdcův knír, ale nezdařil se“, pravil rozechvěle. Goebbels zařídil, abych vystoupil v rozhlase a pronesl projev k německému lidu, což jsem učinil s minimem psaných poznámek. „Führer je v rychtyku,“ ujistil jsem lid. „Pořád má knír. Opakuju. Je to sichr. Führera neoholili. Spiklenci to zfušovali.“
Z povídky „Schmeedovy paměti“ / The Schmeed Memoirs – absurdní memoáry Hitlerova holiče):

Vedlejší účinky / Woody Allen
Nové vydání jedné z Allenových povídkových knih. Povídky v ní obsažené vznikaly v letech 1975 a 1980, než ho film zahltil natolik, že už mu na psaní nezbýval čas. Čestné místo mezi pracemi tohoto souboru patří takovým povídkám, jako je Postava Kugelmasse či sokratovská parodie Obrana Allenova.

Vedlejší účinky (Side Effects) / Allen Woody / Překlad: Dana Hábová, Michal Žantovský / Vydalo Argo, 2003

Šílencův příběh
Šílenství je stav relativní. Kdo může říct, kdo z nás je skutečně šílený? A tak, i když bloudím Central Parkem v šatech prožraných od molů a v chirurgické masce, vykřikuji revoluční hesla a hystericky se směju, napadá mi ještě dosud, jestli to, co jsem udělal, bylo opravdu tak iracionální. Neboť, drahý čtenáři, já nebyl vždycky tím, komu se lidově říká “newyorský pouliční cvok”, a nepostával jsem vždy u popelnic, z nichž plním igelitové pytlíky kousky provázků a uzávěry od lahví.
Nikoli, býval jsem kdysi velice úspěšný lékař, bydlel jsem na vznešené Upper East Side, projížděl jsem se po městě v hnědém mercedesu, švihácky oděn do celé palety tvídů od nejproslulejších módních návrhářů. Je těžké uvěřit, že já, doktor Ossip Parkis, kdysi známá tvář na divadelních premiérách, v luxusních restaurantech, v koncertních síních a na tenisových kurtech, kde všude jsem oslňoval ostrovtipem a nebezpečným backhandem, jsem nyní občas spatřen, jak jezdím na kolečkových bruslích po Broadwayi, neoholen, s ruksakem na zádech a v šaškovském kloboučku.

Dilema, které předcházelo tomuto katastrofálnímu pádu z výšin, bylo prosté. Žil jsem se ženou, na níž mi velmi záleželo a která měla okouzlující a roztomilou osobnost i duši; byla vysoce kulturní, vtipná, takže bylo potěšením trávit s ní čas. Avšak (a za to proklínám osud) sexuálně mě nevzrušovala Ve stejné době jsem každý večer tajně mizel přes celé město na schůzku s fotomodelkou jménem Tiffany Schmeedererová, jejíž úděsná mentální úroveň byla v převráceném poměru k erotickému vyzařování, které dýchalo z každého jejího póru. Nepochybně jste, drahý čtenáři, slyšel výraz “tělo, které bys z postele nevyhodil”. Tiffanino tělo bys nejen z postele nevyhodil, ale ani by se nenechalo. Kůže jako satén či snad jako nejjemnější uzený losos z Nového Skotska, lví hříva kaštanových vlasů, dlouhé nohy jako proutky a tělo tak plné křivek, že přejet rukama po kterékoli jeho části bylo jako svézt se na lochnesce.
Tím nechci říct, že ta, s níž jsem přebýval, brilantní ba dokonce hluboká Olivě Chomská, byla, co se týče fyziognomie, bez půvabu. Vůbec ne. Ve skutečnosti to byla pohledná žena se všemi příslušnými vlastnostmi okouzlující a vtipné hvězdy společnosti a i v posteli si vedla nanejvýš zručně. Možná to bylo tím, že když na Olivě dopadlo z určitého úhlu světlo, začala nevysvětlitelně připomínat mou tetu Rifku. Ne že by Olivě doopravdy vypadala jako sestra mé matky. (Rifka vypadala jako jistá postava ze židovského folklóru jménem gólem.) Byla to jen velmi vzdálená podobnost kolem očí a to jen tehdy, když na ně správně dopadalo světlo. Možná to bylo tímto incestním tabu anebo prostě tím, že tvář a tělo, jaké měla Tiffany Schmeedererová, se vyskytnou jednou za několik miliónů let a obvykle ohlašují příchod doby ledové či světový požár. Zkrátka a dobře, potřeboval jsem od každé z těch dvou to, co v ní bylo nejlepší.

Bez peří / Woody Allen
Druhá sbírka humorných povídek, esejí a dvou jednoaktových her („Smrt“ a „Bůh“) Woodyho Allena.
Patří k jeho nejslavnějším knihám a dlouho se držela na žebříčku bestsellerů New York Times.
Allen zde v typicky neurotickém, absurdním a ironickém stylu paroduje literaturu, filozofii, vědu, každodenní život, smrt i Boha. Název je ironickou narážkou na báseň Emily Dickinsonové „Naděje je věc opeřená“ – u Allena se opeřená věc ukáže být synovcem, kterého musí vzít k specialistovi do Curychu.
Kniha je plná krátkých, brilantních skečů, fiktivních zápisků a parodií, které kombinují intelektuální vtip s hloupým, surreálným humorem. Čtenáři ji milují právě pro ten specifický „allenovský“ koktejl sebeznevažujícího zoufalství, slovních hříček a absurdních situací. Není to pro každého – někdo ji považuje za geniální, jiný za příliš bláznivou.
Allen Woody /Překlad: Dana Hábová a Michal Žantovský / Vydalo Argo, 2000

Ze všech zázraků přírody je strom v létě patrně nejpozoruhodnější; výjimkou je snad jen los v psích dečkách, zpívající „Embraceable You“. Jen si vemte ty listy, tak zelené a listnaté (nejsou-li takové, něco není v pořádku). P/odívejte se, jak se větve vzpínají k nebi, jako by říkaly:
„Ač jsem pouhá větev, ráda bych brala dávky sociálního zabezpečení.“
A ta rozmanitost! Je tenhle strom smrk či topol? Nebo obří sekvoja? Ne, je to bohužel mohutný jilm a zase vypadáte jako blbec. Samozřejmě že byste všechny stromy poznali natotata, kdybyste byli datlem, přírodním tvorem, ale to už by bylo stejně pozdě a taky byste nenastartovali auto.
Proč je však strom o tolik rozkošnější než dejme tomu zurčící potůček?
Nebo cokoli zurčícího, když se to tak vezme? Je to tím, že jeho majestátní vzrůst je němým svědectvím o inteligenci převyšující jakoukoli jinou inteligenci na Zemi, a každopádně tu v současné vládě.
Jak pravil básník: „Strom může stvořit jen Bůh.“ Asi proto, že dá práci vykoumat, jak přidělat kůru.
Kdysi dávno se jeden dřevorubec chystal porazit strom, když vtom si na kmeni povšiml vyřezaného srdíčka s dvěma jmény. Odložil sekyru a uřízl strom pilou. Pointu příběhu nechápu, ovšem o půl roku později dřevorubce pokutovali, že učil trpaslíka římské číslovky.
Esej „Jak vidím strom v létě“

Čirá anarchie / Woody Allen
Čirá anarchie“ je sbírka 18 krátkých humorných povídek Woodyho Allena Jde o jeho první velkou prózu po více než dvaceti letech od „Vedlejších účinků“ a navazuje na klasické sbírky Vyřídit si účty, Bez peří a Vedlejší účinky.
Kniha je protkaná typickým allenovským stylem: absurdním, ironickým, sarkastickým a intelektuálně hravým humorem plným nadsázky, parodie na konzumní společnost, newyorskou smetánku, elitářství, umění, rodinné vztahy, peníze a drobnou lidskou marnost.
Povídky mají často formu dopisů, dialogů nebo absurdních situací (např. hon na vraha, elitní mateřské školky, oscarový trénink, smrtonosná matrace, Disneyho soudní spor). Některé jsou brilantní a mistrovské 
Čirá anarchie (Mere Anarchy) / Allen Woody / Překlad: Dana Hábová / Vydalo Argo, 2007.

“Nechci nikoho jmenovat,” řekl Siminov, “ale jeden známý investiční bankéř před lety neprosadil syna do prestižní školky. Prý kvůli chlapcově skandální neschopnosti zvládnout omalovánky. Ten hoch, kterého zamítla školka, vybraná rodiči, pak musel – musel -““Co? Řekněte mi to, Dimitriji Siminove.”“Zkrátka, když mu bylo pět, byl nucen nastoupit – do státní školy.”“Pak tedy Bůh není,” pravil Boris Ivanovič.“V osmácti začali jeho někdejší druzi studovat na Yaleu a Standfordu,” pokračoval Siminov, “ale ten bídný čáčura, který nezískal doporučující posudek ze školky mající – abych tak řekl – náležitý status, se dostal jen na vysokou holičskou.”“Musel stříhat kníry,” zvolal Boris Ivanovič a představil si nebohého Míšu v bílém kabátku, jak holí boháče.“Vzhledem k tomu, že si důkladně neosvojil zhotovování vystřihovánek a báboviček, nebyl ten chlapec vůbec připravený na krutou realitu života,” pokračoval Siminov. “Zbyla na něj jen podřadná práce, a okrádal zaměstnavatele, aby měl na pití. Stal se z něj beznadějný pijan. Drobné krádeže pochopitelně vedly k větším, a nakonec zavraždil a rozčtvrtil svou bytnou. Než jej oběsili, hoch vše přičetl skutečnosti, že se nedostal do správné školky.”
Povídka „Odmítnutí

Woody Allen, vlastním jménem Allen Stewart Konigsberg (*1.12. 1935 v Bronxu), je světově proslulý režisér, scenárista, spisovatel, herec a komik. Patří k ojedinělým světovým autorům, režisérům, kteří mají jasný autorský rukopis. Nápadité scénáře potvrzují jeho mimořádný talent i intelektuální společenský přehled, ačkoli nedokončil ani první semestr na Newyorské univerzitě.

The post Woody Allen. Povídky, knihy a filmy, čím směšnější, tím lepší first appeared on Čítárny.

Pablo Neruda (1904 – 1973), vlastním jménem Neftalí Richarde Reyes Basualto, je dodnes největším bardem chilské poezie, sociálně soucitný člověk, jehož talent je nezpochybitelný. V roce 1971 získal zaslouženě Nobelovu cenu za literaturu. Angažoval se i politicky v komunistické straně, a proto je dnes víceméně na indexu a v knihovnách nedohledatelný. Paradoxně.

Překlady do češtiny z 50. let 20. století nejsou často v dobré kvalitě, ale najdou se skvélé počiny.

Např. Uličného překlad lyrické sbírky Sídlo na zemi z roku 1976 nebo překlady Adolfa Kroupy.

Narodil se v Parral, na jihu Chile 12.7. 1904. Básně publikoval již jako student a po celý život se jeho forma vyvíjela až k dokonalé hovorové bezprostřednosti. Jeho angažovaná poezie měla v Chile opravdu úspěch.
Jan Kostra se v roce 1954 zúčastnil oslav bardových padesátin v Chile, kde byly jeho básně přednášeny na velikých shromážděních.

“Přiznám se, že mě velmi a radostně překvapilo, jakou působivost má Nerudova poesie na prosté posluchače v Chile. Zdá se mi, že naši překladatelé Nerudových básní nepostihli, nebo nedovedli přetlumočit lidový podtón, který v nich rozhodně je. Ve Valparaísu, velkém přístavním městě, hleděl jsem do tváří námořníků, rybářů a přístavních dělníků, na nejvyšší míru zaujatých přednesem básní. Z těchto tváří ošlehaných větrem Pacifiku vytušil jsem ten rys Nerudovy poesie, který se při překládání ztrácí. Je to její zakotvení v lidové řeči. Jinak bych si neuměl vysvětlit výbuchy nadšení a souhlasných výkřiků, salvy potlesků a vzrušené pohyby, kterými tito posluchači odměňovali svého rodného poetu po každé básni.”
Vyznávám se, že jsem žil, Paměti, Praha 1976

Jméno Neruda má skutečně jméno po českém Janu Nerudovi. Sám o tom píše:

Když mi bylo čtrnáct let, otec vytrvale pronásledoval moji literární činnost. Nechtěl připustit, aby měl ze syna básníka. K tomu, abych skryl své první publikované verše, hledal jsem příjmení, které by ho svedlo z cesty. V jednom časopise jsem našel toto české jméno, a ani jsem netušil, že jde o velkého spisovatele, uctívaného veškerým lidem, autora balad a překrásných romancí, jemuž postavili pomník na Malé Straně v Praze. Když jsem po mnoha letech přijel do Československa, položil jsem k nohám jeho vousaté sochy květ.
(28.12. 1946 byl dosavadní umělecký pseudonym Pablo Neruda soudním výrokem legalizován jako autorovo občanské jméno.)
Vyznávám se, že jsem žil, Paměti, Praha 1976

Významnou roli hrají jeho milostná lyrika, které jsou věnovány jeho ženě:

Moje žena je venkovanka jako já. Narodila se Chillánu, což je město na jihu. Toto město je pověstné ve šťastných dobách lidovou keramikou a v nešťastných dobách strašlivými zemětřeseními. Všechno jsem o ní vypověděl ve Stu sonetech o lásce.
Snad ty verše vyjeví, co pro mě znamená. Země a život nás spojily.
Ačkoliv to nikoho nezajímá, jsme šťastni. Svůj společný čas trávíme dlouhým pobytem na opuštěném pobřeží Chile. Nikoliv v létě, protože v té době sluncem spálený břeh vypadá jako žlutá poušť, ale v zimě, kdy se v podivné květeně odívá deštěm a chladem, zelení, žlutí a purpurem. Občas odjíždíme od divokého a samotářského oceánu do nervózního města Santiaga, kde společně trpíme komplikovanou existencí ostatních.
Matilde zpívá působivým hlasem moje písně.
Já jí věnuji všechno, co napíši a co mám. Není toho mnoho, ale ona je spokojená.

Vyznávám se, že jsem žil, Paměti, Praha 1976

Pablo Neruda napsal mnohé básně, které věnoval svým ženám.
Jedna z nejznámějších je z jeho sbírky “Sto sonetů o lásce” věnované jeho třetí manželce Matilde Urrutie.
Zde je sonet XVII, který je často citován jako jedna z jeho nejkrásnějších milostných básní:

Sonet XVII

Nemiluji tě, jak milují růže,
s květem, který jednou rozkvetne a zvadne,
miluji tě, jak milují tajné věci,
v tichu, mezi stínem a duší.

Miluji tě, jako lásku milují rostliny,
které nekvete, ale v sobě nesesvětlo těch květů, skryté v sobě,
a díky tvé lásce v mé duši tleje ta úzká vůně,
co se zhluboka vznesla z prachu.

Miluji tě, bez toho, abych věděl, jak, kdy nebo odkud,
miluji tě přímo, bez problémů nebo pýchy:
tak tě miluji, protože nevím milovat jinak,
než takhle, v této tvé přítomnosti, v mé nepřítomnosti.

Ukázky z díla…

Ukázka / Sto sonetů o lásce

III (Ráno)

Má drsná lásko, fialko s trny růží,
jak pichlavým trním se prodírám vášněmi,
oštěpe bolesti, který mi drásáš kůži,
jak jsi našla mou duši po cestách bloudění?

Proč jsi najednou vrhla plameny temné
mezi listy mé cesty a zchladila můj sen?
Kdo tě naučil krokům, jež tě dovedly ke mně,
čí květ, čí kámen, čí kouř ti zradil, kde jsem?

Cítil jsem, jak se chvěje kolem bázlivá noc
a úsvit naplňuje svým vínem všechny číše,
jak slunce nastoluje na obloze svou moc,

zatímco krutá láska mě obkličuje tiše,
až meči a ostny drásajíc kůži těla
palčivou cestu mi v srdci otevřela.

IX (Ráno)

Když vlna narazí v svém běhu na skálu,
vystříkne chumáč vod a stvoří bílou růži,
veliký obvod moře se v jednu kapku zúží,
jejíž modrá sůl shůry snáší se pomalu.

Zářivá magnólie, jež taješ v louhu pěn,
potnice magnetická, kvetoucí při zániku,
jež věčně rodíš se a zase mizíš v mžiku:
ty rozprášená soli, s odvěčným pohybem.

Společně ty a já mlčíme, lásko moje,
zatímco tvary soch padají do příboje
a moře kácí věže bělostné jak váza,

protože v osnově neviditelných nití
těch nespoutaných vod a písku, jenž se řítí,
chráníme jedinou něhu, jíž hrozí zkáza.

XI (Ráno)

Hladovím po tvých ústech, po tvých vlasech a řeči
a bloudím nenasycen beze slov ulicemi,
chleba mě nenakrmí, úsvit mě nevyléčí,
hledám tekoucí souzvuk tvých nohou každodenních.

Hladovím po tvém smíchu, nádherně nespoutaném,
po rukou barvy plodů na snědé ošatce,
hladovím po tvých nehtech, co jsou jak bledý kámen,
chci pojídat tvou kůži jak mandli v skořápce.

Chci pojídat i blesk, jenž shořel od tvé krásy,
i ušlechtilý nos, krášlící hrdou líc,
chci jíst i unikavé tvoje temné řasy,

přišel jsem hladový, čichám soumračnou vůni,
tvé teplé srdce hledá, hledám tě stále víc,
jak v poušti Quitratuy větřívají pumy.

XVII (Ráno)

Nemám tě rád jak slanou růži ani topas,
anebo karafiát, z kterého sálá žár:
mám tě rád jako místo, kam vede tajná stopa,
jako věc mezi stínem a duší, jako dar.

Mám tě rád jako kvítek, jenž nekvete a skrývá
světlo tisíci květů v poupěti jediném,
to dík své tajné lásce trvá mi v těle živá
trýznivá vůně, která se vymkla hlubině.

Mám tě rád a sám nevím, odkud, od kdy a jak,
mám tě rád obyčejně bez pýchy, bez rozbroje,
já jinak neumím mít rád než prostě tak,

že mizí já a ty a jsme tělem jediným,
tak blízcí, že tvá ruka na mé hrudi je moje,
tak blízcí, že tvé oči zavřou se spánkem mým.

XXXVII (Poledne)

Lásko má, rudá hrozbo, paprsku šílený,
navštiv mě, po schodech vstup do zámku mého,
jejž ověnčil mlhami čas dávno ztracený,
jen vejdi do bledých stěn srdce zavřeného.

Nikdo se nedoví, že něžnými povely
se začly křišťály tvrdé jak města tvořit,
že proud krve otvírá nešťastné tunely
a ani zima že její moc nepokoří.

Proto tvá ústa, lásko, noha, světlo, tvůj strach
dědictvím života jsou a posvátnými
dary přírody naší a jejích plodných vláh,

jež obtěžkané zrno vloží do vlhké hlíny
a poručí, aby hrozny ve sklepích zkvasily
a z ornic vyšlehly plamínky obilí.

XLIV (Poledne)

Nemiluji tě a miluji, snad víš,
náš život ze dvou polovic se skládá,
i slovo s mlčením jsou si vždy blíž,
vždyť oheň přece chladno předpokládá.

Mám tě rád, abych mohl tě mít rád,
abych zas nekonečno potkal nenadále,
abych tě nepřestal už nikdy milovat:
proto tě ještě nemiluji stále.

Miluji a nemiluji, jako bych
měl v rukou klíče k nejkrásnější sluji
i vratký osud plný předtuch zlých.

Dva životy se v mojí lásce křižují.
Proto tě miluji, když tě nemiluji,
a proto tě miluji, když tě miluji.

XLVIII (Poledne)

Dva šťastní milenci jeden chléb vyválí,
jen jednu kapku luny do trávníku vloží,
když jdou, dva stíny za nimi se objaly,
jen jedno slunce zbylo po nich v jednom loži.

Ze všech rozličných pravd si jasný den zvolili,
vlákny se nespoutali, ale vůněmi,
ani mír ani slova nerozdrobili.
Štěstí je křehká věž a vidíš skrze ni.

Průzračný vzduch a víno jdou s mileneckým párem
a noc jim šťastné růže poskytuje darem
a každý karafiát jim patří zárodečný.

Dva šťastní milenci neznají smrt a zánik,
rodí se, umírají v životě bez přestání,
jak sama příroda zůstávají věční.

XLIX (Poledne)

Je dnešek: včerejšek propadl se již
skrz prsty světla a tvá víčka spící,
zelené kroky zítřka jsou nám blíž:
nikdo nezadrží ráno pod petlicí.

Řeku tvých paží nikdo nezvládne,
ani, má milá, snění ve tvých očích,
jsi chvěním času, jenž se propadne
štěrbinou mezi paprsky a nocí.

Křídla nad tebou uzavírá nebe,
tu bere mi tě, tu přináší tebe
s tajemným gestem do náručí zpět:

proto opěvám dny a měsíce,
tok času, moře, hvězdy, stálice,
tvůj probuzený hlas, tvou noční pleť.

LXII (Odpoledne)

Ach běda mi, i tobě, spanilá,
jen milovat se toužili jsme oba,
a přece si nás vyčíhala zloba
a do srdce nám nehty zaryla.

Já chtěl jen tebe, ty mne přála sis,
žádalas ústa, já zas tajný chleba,
ničeho víc už nebylo nám třeba,
dokud nevlezla oknem nenávist.

Kdo nemiloval, lásku neocení
a nepřeje ji nám a nikomu,
je jako křeslo v prázdném salónu,

dokud se v prach a popel nepromění
a dokud jeho obraz příšerný
nezhasne někde ve tmě večerní.

LXIV (Odpoledne)

Můj život se zbarvil modří po takovém citu,
jak slepí ptáci jsem poletoval sem a tam,
až jsem jednoho dne dorazil k tvému bytu
a tys zaslechla mé srdce bušit na okenní rám.

Takový jsem vyšel ze tmy a vzepjal se k tvé hrudi,
k věži obilí jsem dorazil tušení nemaje
a přiblížil se k tvým rukám nevěda kudy,
vynořil jsem se z moře, abych mohl vstoupit do ráje.

Sotva někdo, má lásko, dnes spočítat může,
všechno to velké, co jsem ti zůstal dlužen,
co se podobá kořenu z rodné Araukánie,

určitě je poseto hvězdami to, co ti dlužím,
jako studánka v lese, kde napjatou kůži
staré krajiny bludný blesk ještě probije.

LXVI (Odpoledne)

Nemiluji tě jen proto, že rád tě mám,
jdu od milování k nemilování tebe,
čekám tě netrpělivě, i když tě nečekám,
srdce mě střídavě ohnivě pálí a zebe.

Nemiluji tě proto, že tě tak miluji,
nenávidím tě i vzývám slovem vroucím,
ideálem té lásky, kterou se sužuji,
je nevidět tě a milovat jak nevidoucí.

Jednou i lednové světlo změní se v nic
a jeho paprsek krutý srdce mi spálí
a uloupí mi navždycky ke klidu klíč.

Až se to přihodí, to jen já se vzdálím,
jen já zemřu láskou, já jako prvý,
neboť tě miluji, lásko, ohněm i krví.

LXXVIII (Odpoledne)

Nemám už nic, jak vždycky. Vítězný pád
zanechal někde v písku ztracené nohy.
Jsem člověk přichystaný své bližní milovat.
Nevím, kdo jsi. Miluji tě. Neprodávám hlohy.

Někdo snad ví, že jsem bojoval nejdříve
s výsměchem a nikoho netoužil ranit,
že se mi naopak duše plnila přílivem.
Holubicemi jsem se nízkosti bránil.

Nemám už nic, protože jsem se k životu
stavěl vždy po svém. Hlásám čistotu
ve jménu svojí lásky, která se mění.

Smrt je jen kamenem zapomnění.
Miluji tě, z úst ti slíbám radost a smích,
snášíme dříví. Rozděláme si oheň na kopcích.

LXXXIX (Noc)

Až vydechnu naposled, své ruce mi na oči přilož:
chci, aby jejich světlo a horoucí obilí
mě ještě jedenkrát svou svěžestí prostoupilo:
abych cítil tvé prsty, jež můj osud změnily.

Chci, abys žila, budu tě čekat v spánku,
abys čichala vůni, co moře ti přivěje,
abys dál naslouchala vichřicím, šumu vánků,
abys chodila v písku, kam vtiskli jsme šlépěje.

Chci, aby to, co miluji, zůstalo živé,
tobě jsem nejvíc zpíval a nejvíce rád tě měl,
a proto, kvetoucí, dál se květy přiodívej,

abys dosáhla všeho, co jsem pro tebe vysnil,
aby můj stín se ti o vlasech procházel,
aby poznali nejlíp prapříčinu mých písní.

XCI (Noc)

Věk zaplavuje nás jak liják běsnící
a nekonečný čas sečítá naše ztráty
a sůl ti rozleptává kůži na lících
a mě už vlhkosti rozežraly šaty.

Čas rozdíl nedělá mezi mou pravicí
a rukou, v níž se pomeranč ti třpytí:
čas život otlouká motykou, vánicí:
tvůj život, který je současně i mým bytím.

Život, jejž jsem ti dal, obrůstá zrny let
tak jako hrozen vína, co na vinici zraje.
Ten hrozen do půdy se vrátí zase zpět.

Neboť čas trvá dál i dole pod zemí
a prší na náš prach, dychtivě vyčkávaje,
až naše šlápoty vymaže z kamení.

XCIV (Noc)

Jestliže zemřu, přežij mě s tak čistou mocí,
že všichni ti závidět budou a chladně se chovat,
zdvihni od jihu k jihu nezničitelné oči,
ať od slunce k slunci zvoní tvá ústa kytarová.

Nechci, aby tvůj smích a tvůj krok byl vratký,
aby se ztratila radost, co nechal jsem na zemi,
nevolej na mé srdce, to už se nevrátí zpátky,
žij v mojí přítomnosti jak v nějakém stavení.

Nepřítomnost je dům tak prostorně vystavěný,
že můžeš volně projít skrz jeho stěny
a pověsit si obrazy do vzduchu pod nebem.

Nepřítomnost je dům průsvitný jak křišťál,
že já, kdo nežiji, tě tam uvidím dozajista,
a budeš-li trpět, lásko, zemřu podruhé pro tebe.

XCVII (Noc)

Teď letět musíme, kdo z nás ví ale kam?
Bez křídel letadla vyletět pod oblohu:
čas kroků přešel již a nevrátí se k nám,
chodec je bez síly a nepozvedne nohu.

Teď letět musíme, proniknout do noci
jak orli, jako dny, které nás nedohoní,
my oči Saturna musíme přemoci,
na jeho zvonicích zavěsit nové zvony.

Cesty a střevíce už nestačí nás chránit,
pevnina bloudícím neslouží k ničemu,
noci nám zkřížily pletence kořenů,

na jiné planetě ty ses teď zjevila mi,
ale jen na chvilku, že ani nevím jak,
aby ses nakonec změnila v rudý mák.

XCIX (Noc)

Nastanou jiné dny a bude pochopeno
mlčení rostlin a planet a nový věk,
tolik čistých věcí poztrácí jméno!
Housle se rozvoní prudce jak úplněk.

Bude ti podoben chléb, pečený v peci,
a bude mít tvůj hlas, tvou vlastnost obilí,
tvou řečí promlouvat budou o jiných věcích:
o kobylách podzimu, které se ztratily.

Kdyby se všechno to nestalo ve víru let,
láska se nashromáždí ve velkých sudech,
do kterých kladou pastýři prastarý med,

a ty se pak vmísíš do prachu srdce mi
(přemnoho zásob tam pro tebe bude)
a na zem se vrátíš jak meloun zelený.

C (Noc)

Do prostředku sadu zasadím zvlášť
smaragdy, abych poznal, kam chodíš,
ty budeš kreslit klasnatý plášť
perem namočeným do zázračné vody.

Jaký to svět! Jaká petržel hluboká!
Jaká loď plující po vlnách slasti!
Stali jsme se asi topasy oba dva!
Naše zvony už nebudou tvořit dvě části.

Už nebude nic, než svobodné vanutí
a jablka, která vítr unáší plání,
šťavnatý letopis na větvích napnutý,

a tam, kde dýchá tisíce hvozdíků,
vytvoříme stěnu, která bude chránit
věčnost našeho vítězného polibku.

Pablo Neruda / Sto sonetů o lásce / Československý spisovatel – Klub přátel poezie, 1985

xxx

Ukázka / Má kniha o Španělsku

Přešel čas. Válka začínala být prohraná. Básníci doprovázeli lid v jeho boji. Federico byl zavražděn v Granadě. Miguel Hernández se z pastýře koz proměnil v bojující slovo. Ve vojenském stejnokroji recitoval své verše v první linii. Manuel Altolaguirre pokračoval ve svém tiskaření. Přímo na východní frontě nedaleko Gerony zřídil tiskárnu ve starém klášteře. Tam byla podivuhodným způsobem vytištěna moje kniha Španělsko v srdci. Myslím, že málokterá kniha v celé dlouhé a podivuhodné historii tolika knih měla tak kuriózní zrod a osud.

Frontoví vojáci se naučili odlévat typografické typy, ale chyběl papír. Objevili starý mlýn a rozhodli se, že ho vyrobí v něm. Byla připravena uprostřed boje a padajících pum skutečně prazvláštní papírovina. Do mlýna bylo sneseno všechno, počínaje nepřátelským praporem a zakrvaveným kabátem maurského vojáka konče. Přes neobvyklost materiálu a naprostou nezkušenost těch, kteří papír vyráběli, vyšlo jim to znamenitě. Těch několik exemplářů knihy, které se ještě zachovaly, udivují svým typografickým zpracováním a záhadným složením listů papíru. Za mnoho let nato jsem viděl jeden z těchto výtisků ve washingtonské knihovně Kongresu, kde jej schovávali pod sklem jako jednu z nejvzácnějších knih naší doby.

Sotva byla moje kniha vytištěna a svázána, zrychlil se pád republiky. Stovky tisíc lidí zaplňovaly silnice vedoucí ze Španělska. Byl to exodus Španělů, nejbolestnější událost španělských dějin.
Mezi těmito lidmi kráčejícími do exilu byli i ti, kdo přežili z východní armády, a mezi nimi Manuel Altolaguirre a vojáci, kteří vyrobili papír na moji knihu a vytiskli Španělsko v srdci. Moje kniha se stala pýchou těch mužů, kteří ji vyrobili s pohrdáním smrtí. Dozvěděl jsem se, že mnozí z nich raději nesli pytle s výtisky než jídlo a oblečení. S těmi pytli na zádech nastoupili dlouhý pochod do Francie.

Nekonečný zástup byl na pochodu do exilu stokrát bombardován. Mnoho vojáků padlo a knihy se cestou ztratily, ale další pokračovali v nekonečném ústupu. Španělé, kteří došli do exilu, byli za hranicemi přijati až brutálně. Na hranici spálili poslední výtisky té horoucí knihy, která se zrodila a zemřela v plném boji.

Miguel Hernández hledal útočiště na chilském velvyslanectví, které během války nabídlo azyl dobře čtyřem tisícům frankistů. Tehdejší velvyslanec Carlos Morla Lynch odmítl azyl velkému básníkovi, ačkoli se prohlašoval za jeho přítele. Několik dní nato ho zatkli a poslali do vězení. Zemřel na tuberkulózu ve své cele tři roky poté. Slavík nesnesl klec.
Moje konzulární poslání skončilo. Za mou účast na obraně Španělské republiky se chilská vláda rozhodla sesadit mě z funkce.

Vyznávám se, že jsem žil, Paměti, Praha 1976

xxx

Ukázka / Ať procitne dřevorubec

VI
Mír pro soumraky, jež nastávají,
mír pro každý most, mír pro vinnou révu,
mír pro slova, jež hledají mne
a stoupají mou krví, spřádajíce
zpěv dávný se zemí a všemi láskami,
mír pro město při ranním rozbřesku,
když probouzí se chléb, mír pro řeku
Mississippi, tu řeku, v níž vše kořenní:
mír pro košili pokrevního bratra,
mír pro knihy jak pečeť povětří,
mír pro obrovský kolchoz u Kyjeva,
mír pro popel všech, kteří umírají
a nepřestanou mřít, mír pro černé
železo v Brooklynu, mír pro listonoše,
od domu k domu jdoucího jak den,
mír pro choreografa, jenž volá
svou hlásnicí na stvoly popínavé,
mír pro mou pravou milující ruku,
jež nechce nic než psáti Rosario:
mír pro bolivijské tajemství
těžké jak kámen cínový a mír,
aby ses mohl oženit, mír pro všechny
parní pily na Bío-Bío,
mír pro bolavé a rozdrásané srdce
Španělska, které vede tvrdý boj:
mír pro malé muzeum ve Wyomingu,
ve kterém je tak dojemný
polštář se srdcem vyšitým,
mír pro pekaře a pro jeho lásky,
mír pro bělostnou mouku: mír
pro všechno obilí, které má vzejít,
mír pro lásku, jež bude hledat háje,
mír pro všechny, kdo žijí: mír
pro všechny země a pro všechny vody.

A já se loučím, abych se zas vrátil
do svého domu, do svých snů,
tam do své rodné Patagonie,
kde vítr buší pěstí do stájí
a ledovou tříšť metá Oceán.

Jsem jenom básník: všechny vás mám rád,
jsem nucen bloudit světem, jejž mám rád:
v mé vlasti vězní nyní havíře
a vojáci tam rozkazují soudcům.
Až ke kořenům já mám ale rád
svou studenou a nepatrnou vlast.
I kdybych stokrát zemřít měl,
tam chci zemříti:
i kdybych narodit se stokrát měl,
tam se chci narodit,
v kraji divokých araukárií,
v náporu větru jižního,
pod zvony právě koupenými.
Ať na mne nikdo nevzpomíná.
Mysleme teď na celou zemi,
bušíce s láskou do stolu.
Já nechci, aby znovu krví
nasákl chléb a fazole
a hudba: já chci, aby šel
teď se mnou havíř, děvčátko,
obhájce a pak námořník,
výrobce hraček pro děti,
abychom vešli do kina a šli
napít se vína nejrudějšího.

Já nepřišel jsem sám nic rozřešit.

Já přišel, abych zazpíval
a abys se mnou zpíval také ty.

Pablo Neruda / Ať procitne dřevorubec / Přeložil Jan Pilař / Československý spisovatel, Praha 1973

xxx

Ukázka / Pražský rozhovor / Juliu Fučíkovi

I.
Můj přítel z ulic

Den co den jsem ulicemi zimní Prahy
chodíval kolem zdí kamenného domu,
ve kterém byl mučen Julius Fučík.
Dům nenapovídá nic, zimně zbarvený kámen,
železné mříže, hluchá okna.
Ale den co den jsem tudy chodil,
díval se, sahal na zdi, hledal ozvěnu,
slovo, hlas, přečistou stopu
hrdinovu.
A tak se jednou událo, že odtud vyvstalo
jeho čelo a jiného dne odpoledne jeho ruce,
a pak už se mnou chodíval celý člověk,
doprovázel mě
jako dávný přítel přes Václavské náměstí,
dál se mnou šel po starém trhu v Havelské,
Strahovskou zahradou, odkud
se celá Praha pozvedá jako šedá růže.

Pablo Neruda / Hrozny a vítr / Praha, Naše vojsko 1959 / Přebásnil Adolf Kroupa za jazykové pomoci Oldřicha Tichého

The post Pablo Neruda. Chilský bard s nobelovkou a českým jménem, na kterého by se mělo zapomenout? first appeared on Čítárny.

V 15 letech se stal Doré nejlépe placeným ilustrátorem v Paříži s ročním platem pěti tisíc franců.

Doré nenakreslil podle skutečnosti — měl fenomenální vizuální paměť. Za čtyři roky u Philipona vytvořil více než dva tisíce ilustrací pro časopisy. V roce 1854 přešel k knižní ilustraci.

Prvním velkým úspěchem byly „Gargantua a Pantagruel“ Rabelaise: jeho obrazy se natolik spojily s textem, že Francouzi začali nazývat skály „Gargantuovým zubem“, zapomínajíc na galští mýty.

V roce 1861 vyšel „Peklo“ z Danteho „Božské komedie“ — sedmdesát šest gravur na tónovaném papíru za cenu sta franků za svazek místo obvyklých patnácti. Vydavatel Ashet to považoval za ztrátu a souhlasil jen proto, že Doré slíbil, že si sám koupí celý náklad. Náklad byl vyprodán za několik dní. Ashet poslal telegram: „Úspěch! Přijď okamžitě! Jsem hlupák!“.

Pak následovaly Perrotovy pohádky, „Don Quijote“, Bible se dvěma sty třiceti gravurami, Miltonův „Ztracený ráj“, „Londýn: poutník“ se sto osmdesáti listy.
Britští kritici ho kritizovali za to, že „spíše vymýšlel, než kopíroval“ londýnskou chudobu a vězení.

V roce 1890, 13 let po smrti, navštívilo výstavu jeho děl v Chicagu za osm měsíců půl milionu lidí.

Svoji vizi Dona Quijota, ušlechtilého humanisty, nikoliv předmětu posměchu, Doré natolik zakotvil v kultuře, že divadelní a filmové inscenace následujícího století reprodukovaly právě jeho interpretaci, často o tom aniž by o tom věděly.

The post Gustave Doré. V 15 letech nejlépe placeným ilustrátorem v Paříži first appeared on Čítárny.

William Butler Yeats (1865—1939) je jeden z nejvýraznějších představitelů irské kulturní renesance na přelomu dvacátého století, dublinský rodák, který se již od mladých let cele věnoval umění. Yeats byl básník, dramatik i esejista, umělec zcela osobitý, vymykající se strohým klasifikacím, především výrazný lyrik se silným sklonem k reflexi, na něhož silně zapůsobila stará keltská mytologie i různé módní nábožensko-filozofické kulty.
Na své tvůrčí cestě zápasil s nejedním rozporem osobním i uměleckým, a tak jeho dílo není prosto výkyvů a krizí. Nejednou však nalezl obrodný zdroj pro svou poezii v prostotě lidového folklóru. A právě především jeho nejprostší lyrika zůstává v jeho díle nejživotnější.

William Butler Yeats je považovaný za jednoho z největších básníků anglického jazyka, obdržel v roce 1923 Nobelovu cenu za literaturu.
Jeho dílo bylo značně ovlivněno dědictvím a politikou Irska.

Z početné řady Yeatsových básnických sbírek připomeňme:
např. „Ossianovo bloudění a jiné básně“ (The Wanderings of Oisin and Other Poems, 1889), „Růže“ (The Rose, 1893), „Vítr v rákosí“ (The Wind among the Reeds, 1899), „V sedmilesí“ (In the Seven Woods, 1904), „Zodpovědnost“ (Responsibilities, 1914), „Divoké labutě v Coole“ (The Wild Swans at Coole, 1919), „Věž“ (The Tower, 1928), „Slova snad pro hudbu“ (Words for Music Perhaps)
Z jeho lyrických dramat alespoň „Hraběnku Cathleen“ (The Countess Cathleen), „Zemi touhy“ (The Land of Heart’s Desire) nebo „Deirdre“.

William Butler Yeats | Slova snad pro hudbu | Přeložil Jiří Val]a  | Odeon, 1961

THE CLOTHS OF HEAVEN
Had I the heavens’ embroidered cloths,
Enwrought with golden and silver light,
The blue and the dim and the dark cloths
Of night and light and the half light,
I would spread the cloths under your feet:
But I, being poor, have only my dreams;
I have spread my dreams under your feet;
Tread softly because you tread on my dreams.

TOUHA PO NEBESKÉM ŠATU
Kdybych měl z nebe vyšívaný šat
vetkaných stříbrných i zlatých svitů,
blankytný, šerý nebo temný šat,
šat noci, šat dne i šat polosvitu,
pod nohama bych ti jej rozprostřel.
Ale já chudák mám jen svoje sny.
Pod nohama jsem ti je rozprostřel.
Našlapuj lehce, šlapeš na mé sny

DRUHÝ PŘÍCHOD
přel. Martin Hilský

Protože krouží v pořád širších kruzích,
nemůže sokol slyšet sokolníka.
Vše rozpadá se, střed se zevnitř hroutí,
chaos a zmatek zaplavily svět,
valí se příliv krví potemnělý
a všude tone obřad nevinnosti.
Ty nejlepší už víra opouští,
ti nejhorší jdou za svou zpupnou vášní.

Cosi se zjeví, brzo dozajista,
brzo se jistě druhý příchod chystá.
Hle, druhý příchod! Sotva jsem to vyřkl,
obrovský obraz duše všehomíra
trápí mé oči: někde v písku pouště
tvor s tělem lva a hlavou muže,
pohled jak prázdné, nelítostné slunce,
pomalá stehna sune, všude kolem
kmitají stíny pobouřených ptáků.
A zase padne tma. Já však už vím,
že dvacet věků kamenného spánku
kolébku proměnily ve zlý sen.
Jaké to zvíře, jehož chvíle přišla,
se plouží k Betlému se narodit?

DIVOKÉ LABUTĚ V COOLE
V podzimní kráse pnou se stromy,
na stezkách uschla zem,
v jezeře nebe zrcadlí se
v příšeří říjnovém.
Tam, kde jsou skalky vodou zality,
je padesát a devět labutí.

Už po devatenáctý podzim
je tu tak počítám.
Dřív nežli jsem je spočítat moh,
zvedly se k výšinám
a rozlétly se v kruzích trhavých
na křídlech pleskavých.

Hledím vždy na ty skvělé tvory,
teď srdce mi to rve.
Vše změnilo se od těch časů,
co zněl tmou poprvé
zvon jejich křídel s mými kročeji,
já kráčel lehčeji.

Za družkou družka neznaveně
veslují v studených
sesterských proudech nebo plují vzduchem.
Nestárne srdce v nich.
 
Ať kamkoli se světem rozlétnou,
neznají touhu nevyplněnou.

Ale teď klidnou vodou plují
v tajemné nádheře.
Kde do rákosí uhnízdí se,
na kterém jezeře
potěší lidské oči, až mé jednou procitnou
a neuvidí ani jedinou?

PO DLOUHÉM MLČENÍ
Po dlouhém mlčení řeč. Správné je,
když všechny lásky zemřou, pominou
a příklop stíní lampu nevlídnou
i závěs nevlídnou noc zakryje,
že žvaníme a pořád žvaníme
o velkém umění a o písni.
Je moudrost sešlost věkem. V mladé dny
jsme milovali hloupě, nevinně.

BLÁZNIVÁ JANA A BISKUP
Tam k prokletému dubu chci,
doveďte mě tam k půlnoci
(Mír člověku dá jenom drn.)
a v kletbách vrahu najdu lék,
protože mrtev je můj Jack.
Poslední slova, co mi řek:
Důstojný pán a fanfarón.

To nebyl ještě biskupem,
když vyřkl kletbu nad Jackem,
(Mír člověku dá jenom drn.)
ba ani farář ještě ne,
a s knihou v ruce zdvižené
křičel, že jak zvěř žijeme:
důstojný pán a fanfarón.

Má biskup kůži svrasklejší,
nežli je pazour u husy,
(Mír člověku dá jenom drn.)
zbožná čerň ukrýt nestačí
jeho hrb skoro volavčí.
Nad Jackem stáli mrskači:
důstojný pán a fanfarón.
 
Jack měl mé tělo poprvé
a teď mě k tomu dubu zve,
(Mír člověku dá jenom drn.)
abych ho vyprovodit šla
a koruna nás přikryla.
Před biskupem bych odplivla:
důstojný pán a fanfarón.

PROČ MI TOLIK BIJE SRDCE?
Proč mi tolik bije srdce?
Nepřešel snad kolem stín?
Přešel, zmizel ve chviličce.
Kdo to šlapal do travin?
Který tulák nocí bloudí?
Říká mnoho starých knih,
že se zmatené sny rodí
z vyschlých kostí zemřelých.
A mně často v noci zdá se,
že sny fantastickými
údolíčko zalévá se.
Zaplaví i výšiny
a tak omamné jsou stíny
jako pohár z nefritu,
jenž je vínem přeplněný,
nebo pohár z achátu.

SVÍTÁNÍ
Chtěl bych být nevědomý jako svítání,
které pohlédne cestou
na starou královnu, měřící město
špendlíkem brože,
nebo na mužská těla svraštělá,
pedantské Babylóňany,
jak pozorují planety, jejích dráhy, sklony,
a když s příchodem luny hvězdy vybledají,
vezmou tabulky a počítají.
Chtěl bych být nevědomý jako svítání,
které jenom stojí v kolébajícím se třpytném voze
nad mračnými bedry koní.
Chtěl bych být — vždyť učenost nemá ceny ani zbla —
nevědomý a lehkověrný jako svítání.

BÍLÍ PTÁCI
Kéž bychom byli, miláčku, bílými ptáky v moři pěn!
Zář létavice omrzí, než prchne prostorem.
Zář večernice modravé, na lemu nebe visící,
probudí v srdci, miláčku, jen nekonečnou tesknici.

Únavu známe od snílků — zrosené růže s lilií.
Ach, nesni o nich, miláčku, zář létavice pomíjí,
zář modré hvězdy nizoučko na ojíněném obzoru.
Kéž jsme jen ptáky bílými v proudu pěn, my dva pospolu!

Sním o nesčetných ostrovech a o dananském pobřeží,
kde zapomene na nás čas a nebude žal přítěží.
Zanech té růže s lilií a záře s rudým plápolem,
jen když se stanem, miláčku, bílými ptáky v moři pěn!

IND O BOHU
Když mezi zmoklým stromovím kol jezera jsem šel,
můj duch se vzdouval v soumraku, rákos mě ovíjel,
můj duch se vzdouval vzdechem, snem. Tu spatřím ve trávě
na břehu mokré tetřevy, ustali v zábavě,
v své honičce kol dokola, nejstarší promluvil:
V zobáku drží celý svět a dárcem našich sil
je věčný otec tetřevů, jenž žije v nebi skryt.
Deště mu kanou ze křídel a z oka luny svit.
Popošel jsem kus opodál a tam zas leknín řek:
Kdo stvořil svět a řídí jej, má dlouhý oddenek.
Jsem zrozen k jeho obrazu, zvonivý vodní proud
mohl jen z plátků leknínu jako déšť ukápnout.
O kousek dále v soumraku hvězdný třpyt spatřil jsem
v zornicích srnce, a ten děl: Jen srnčím kopytem
lze modelovat oblohu, a což kdo stvořit moh
tak jímavou a křehkou věc bez něžných srnčích vloh?
Popošel jsem kus opodál a tam se ozval páv:
Kdo stvořil trávu, žížaly a zářivý náš háv,
byl přece páv zvlášť obrovský a mává za noci
nad námi nyvě paví chvost v jiskrách se lesknoucí.

TRÁVNÍK
Knihy i obrazy
a trávník zbývá mi
pro vzduch a pro pohyb
chabými silami.
A v noci dům se ztiší,
když haraší jen myší.

Už nepokouší nic.
Než život ukončím,
obraznost těkavá,
myšlenky — jejich mlýn
jen staré cucky tráví
a pravdu nevybaví.

V stařectví šíleném
se toužím přerodit
jak Timon nebo Lea
, jak William Blake
bít na zeď, tak tvrdošíjný,
až pravda odpoví mi.
 
Michelangelský duch,
jenž bádá ve mracích
či divě zacloumá
mrtvými v rubáších.
Svět na mne zapomíná,
a orlí duch se vzpíná.

JEZERNÍ OSTROV INNISFREE
Já zvednu se a půjdu, půjdu hned k Innisfree,
tam z haluzí a hlíny chýši si postavím,
abych byl sám jen s úlem, políčkem fazolí
a se včelím rojem bzučavým.

Tam najdu trochu míru, kane mír po kapkách,
při cvrččím zpěvu kane závojem jitra lék.
Tam třpytí se i půlnoc, v polednách září nach
a večer má křídla konopek.

Já zvednu se a půjdu, vždyť ve dne, za noci
z jezerních břehů slyším pleskot vod slabounce.
Na šedé dlažbě stojím, na prašné silnici
a ten zvuk mě bere za srdce.

The post William Butler Yeats. Jeden z mála skutečných irských bardů first appeared on Čítárny.

Ivo Fencl teprve v roce 2026 vydal v definitivní verzi Domek pana Stilburyho. Je to próza o nesamozřejmosti rodinného štěstí. S ní trojice romantických hororů Duel, Dneska ráno výměna a Bagdád na Temži jako hold Robertu Louisi Stevensonovi, Edvardu Valentovi a Richardu Mathesonovi. Ivo Fencl vzdává poctu milované dětské četbě, a jak míní klasik, „duše tříletého zůstane nezměněna do sta let“.

Koncem života se spisovatel Truman Capote v jednom rozhovoru vyjádřil, že veškerá literatura jsou jen klepy. Asi to bude lehce přehnané tvrzení, ale něco pravdy obsahuje a závisí to na způsobu definování klepu. Ten způsob může být široký až báchorečný a jasně, báchorka, to může být klep, ale obyčejně se jedná o pohádku.

Bohuslav Březovský pojmenoval jednu ze svých dětských knih Nepovídej pohádky (1970) a sousloví v titulu bývá užíváno ve smyslu „nevěš mi na nos bulíky“.
Knížku podobných báchorek a bulíků jsem chtěl sestavit a před polovinou roku 2026 se to, zdá se, povedlo sbírkou povídek Domek pana Stilburyho a jiné báchorky. Chtěl jsem ji sice pojmenovat Báchorky admirála Machorky, ale stejně si říká kniha Vladimíra Thieleho (1921-1997) ze šedesátých let, oblíbené literární dílo mého tatínka: jak rád vzpomínám, co jsme se Báchorek v jeho pracovně načetli, když jsem býval kluk, a dokonce jsem tenkrát odhalil, že se vědomě nepotřebuji nic učit a zničehonic umím kapitolu o tom, jak musela maminka uvnitř Ali Babovy jeskyně postupně překračovat všech čtyřicet chrápajících loupežníků, aniž by je probudila.
Tak jsem to vyprávěl a otec to nahrál a co by člověk dneska dal za podobnou paměť; je pryč.

Uplynulo pár desetiletí a vlastní má publikace Domek pana Stilburyho převzala dikci těch starých Thielových vyprávění o jeho kamarádu, cestovateli Edvardu Valentovi, a kopíroval jsem taky podvědomě, ale přiznávám, že i vědomě.

Machorkova ducha jsem si půjčil a velebím ho a Vladimíra Thieleho jsem několikrát i nepomyslně navštívil na Vinohradech, aniž jsem mu to přiznal; nějak jsem na to pokaždé zapomněl, nebo jsem to spíš nepovažoval za podstatné. Všichni se někde inspirujeme – a rozdíl mezi mých a jeho prací ostatně bude značný, nemám se proč stydět a dotvrdil by tu věc každý, kdo by obě díla srovnal.
Ve svém jsem Thielově práci složil mírný hold, a zatímco tam se jedná o vzpomínky na Valentu (1901-1978), já píšu o naší rodině, nesamozřejmosti (právě) rodinného štěstí a pokouším se vyjádřit, že ani vždy nemusíme tušit, na čem všem podobné štěstí „tajně“ a „na kopečku“ závisí.

Celkem dlouhá próza Domek pana Stilburyho knihu letos uvádí, následuje šest dalších příběhů a některé jsou zmiňovány dětským vypravěčem Domku, v jehož kebuli existovaly.
Znal je, tak je rovněž potkáme, a jedna ta báchorka si říká První kluci na Marsu.

Když jsem ji vymýšlel, vzpomněl jsem i na starou knihu Josefa Jahody (1872-1946) Dva nezbedníci (1947), ilustrovanou Františkem Rolečkem, která taky patřila k oblíbenkyním mého otce.
Rovněž odsud mi předčítal a Nezbedníci, to není žádná science fiction, ale hrdinové se utkají s vlastní pověrečnou vírou v hejkala, ohnivého psa, světýlka a další bájné stvůry luhů a hájů. Oproti tomu hrdinové mí objevili skutečné potvory, které se rozhodli vymýtit, až na dalekém Marsu, pro který jsem se mírně inspiroval komiksem Vojtěcha Steklače (1945-2021) Dobrodružství Mořských vlků: v dětství jsem jej vzýval, i když bez lovecraftovského oltáře.
A protože byl ten obrázkový seriál zveřejňován na pokračování a já ještě mrně, nikdy se mi nepovedlo ho zkompletovat, ale taky to našlo smysl a dějové mezery já nad stránkami vyplňoval sněním a vymýšlel, co se asi nejspíš semlelo v mezičasech, pro které mi chybí patřičná čísla čtrnáctideníku Ohníček.

Se Steklačem, od jehož smrti uplynulo pět let, jsem jednou udělal rozhovor pro literární časopis Tvar a on, velký pábitel a tvůrce Boříkových lapálií, se mě taky na cosi zeptal: Zda bych, propána, nechtěl Mořské vlky redigovat jako knihu.
Aby ne. Ale dostal jsem tenkrát ke své škodě strach.
Ani jako dospělý jsem totiž doma ještě neměl uskladněna veškerá pokračování jeho báječného komiksu a on je rovněž neměl nikde zašita a mně navíc známo, že dokonce bývala rozkradena z veřejných knihoven a dle všeho někdo čmajzl i originály, jak je na přelomu šedesátých a sedmdesátých let skvěle nakreslila Věra Faltová (1932-2009). Ne, sám nejsem oním vykradačem, zatímco originály byly buď nenávratně zničeny, nebo je někdo někde má dodnes „založené“ a nejspíš o nich neví, protože by je jinak, říkám si, přece prodal.

Mnou vymyšlená dobrodružství Prvních kluků na Marsu, což je jakási space opera, se ovšem podstatně odklánějí od pánů Jahody i Steklače a záměrně jsou burleskní, i když jsem vyústění naladil pochmurně. Za fanfár se ti hrdinové na konci vracejí na Zem poté, co si na Marsu užili válku s „ďábelským“ doktorem, a pitomé lidstvo si při vítání samozvaných vyslanců ani nevšimne, že borci v rámci elánu marsovskou civilizaci jen tak mimochodem poněkud převálcovali, ba zlikvidovali. Spálili, utopili, pohřbili, i tak to chodí.

Další z příběhů Nudlička a Knížtička (infantilní titul, uznávám, ale schválně) parafrázuje dílo Aleny Munkové (24. září 1926 – 14. dubna 2008) Štaflík a Špagetka.
Kdo ví, třeba jste oba ty „indiány“ měli jako děti taky rádi. Já ano – a zamlouval se mi třeba jejich postup při stavbě domku, který si budovali poté, co jim parní válec přejel boudu. Ale nejde jen o dobrodružství fortelu a ke konci si Munková vysnila surreálnou kapitolu, ve které se mistři spolu s domečkem (ne pana Stilburyho) proletí vysoko nad povrchem Země.
V mé variaci nebojují s vránou, jako to bylo v televizi, ale s krokodýlem – s krokodýlím satanášem jménem Drakisá, přičemž knihu uzavírá povídka Bagdád na Temži. Celý svazek se měl původně tak jmenovat, ale na obálku dali olejomalbou mého kamaráda Ivana Vičara, zachycující titulní domek, a působilo by nejspíš neústrojně, kdyby lidi nad zasněženým baráčkem četli titul Bagdád na Temži.

V případě téhle Temže jsem se nechal inspirovat Stevensonem, který zahajoval literární kariéru cyklem povídek Klub sebevrahů, jehož protagonisty jsou český princ Florizel a oddaný mu podkoní Geraldine, plukovník. Oba jsem převzal a povídka se týká i Jacka Rozparovače, jehož identita je po sto padesáti letech neodhalena, aby došlo na řadu spekulací ohledně toho, kým byl. Zda příslušníkem královské rodiny, královniným lékařem… A zmiňuji teorii, které sám nevěřím, a podle níž psal hodný autor Alenky deník, který se dochoval, a pouze v časech vražd si ho vedl červeným inkoustem.

Humorista O. Henry (1862-1910) užil v několika prózách pro jím líčené americké město synonyma Bagdád nad podzemní drahou a taky Londýn je Bagdád nad podzemní drahou, ba má nejstarší metro na Zemi, které „fungýrovalo“ již za času geniálního profesora Moriartyho a Sherlocka Holmese, ale Londýn je prvořadě Bagdád na Temži.

Domek pana Stilburyho a jiné báchorky – Ivo Fencl | KOSMAS.cz – online knihkupectví

The post Ivo Fencl. Domek pana Stilburyho a jiné Machorkovy báchorky first appeared on Čítárny.

Stupidita je dnes fenomén víc, než kdykoliv jindy. Proto i Británie není už dávno ta ideální Anglie z časů Karla Čapka. Levicově-korporátní kulturní revoluce a´la Mao Ce-Tung jede na plné obrátky. Kancelářský liberální proletariát nové doby propaguje zvrácený gender, LGBT, GreenDeal i zákazy knih a revoluci ve vzdělávání, kde učit se míň, je prý víc. Cíle jsou evidentní. Snížení vzdělávání a IQ populace, rozbití rodiny, státnosti a znesvěcování národnosti. A to vše ve jménu tzv. lepší budoucnosti.

Sověti v Kyjevě kdysi říkali, že mají hlavně dva problémy.
Blázny a silnice.
Když se dnes podíváme do současné Británie, zjistíme, že těch problému mají podstatně víc než v bývalém SSSR. Ale blázni a stupidita zůstávají na prvním místě.

Začátkem roku 2023 pronikl na veřejnost závěry britského programu Prevence, který má údajně chránit britské ostrovy před terorismem.
Ten, mimo jiné, ale islámský terorismus už vůbec nepostihuje, Antifa je v programu Prevence označována jako „jednotlivci a skupiny sjednocené vůči rasismu a krajní pravici“ a fanatici z Extinction Rebelliontam tam nejsou vůbec.
Hlavním teroristickým prvkem v Británii je ale krajní pravice, která se pozná podle toho, že čte klasiky a sleduje nevhodné filmy.
Za krajní pravicí  jsou považování všichni, kteří kriticky myslí a mají jiný názor než levicové vládnoucí liberálně korporátní strany.

Jeden z výstupů programu Prevence je prý fakt, že lidé tzv. extrémní pravice čtou tyto knihy:
Pána prstenů od J.R.R. Tolkiena,
Beowulfa, Chaucera,
v podstatě celého Shakespeara,
Ztracený ráj od Miltona,
Canterburské povídky Geoffreyho Chaucera,
Orwella, zvlášť jeho román 1984,
básně G.K. Chestertona,
Překrásný nový svět Aldouse Huxleyho,
Tajného agenta Josepha Conrada.

Nebezpeční jsou prý i diváci filmů jako:
Most přes řeku Kwai,
Velký útěk a Zulu,
komediálního seriálu Ano, pane ministře.

Proč jsou takoví lidé údajně nebezpeční?
Protože takoví lidé myslí a když myslí, znají historii.
A když znají historii, umí hledat souvislosti.
A pak jím může rychle dojít, o co se snaží loutkoherci v kabátech politiků a nikým nevolené politické neziskovky a korporace.
Tak jednoduché to je.
A psal o tom velmi dávno a dobře i Bradbury.
>>

Naprostá většina lidí jasně vidí, že destrukce západní kultury, náboženství a civilizace vůbec se vede na všech možných frontách.
Ale jen málokdo si uvědomuje skutečné a velmi reálné nebezpečí a realistický návrat do doby Temna. Mnohem horšího Temna než bylo Temno po Bílé hoře, než je fašismus nebo nacismus. Začíná se tomu také říkat korporátní globální totalita.
Je jenom otázka kolik lidí z té většiny je ochotno něco udělat, aby se takový vývoj zastavil.

Pod čarou:
Program Prevent britská vláda financuje ve výši 49 milionů liber (59 milionů dolarů) ročně, a zcela jasně „upřednostňuje boj proti ultrapravicové aktivitě”.
Definici “krajní pravice” ovšem dodávají svoji a diskuse se o tom v podstatě nevede.

A co je ta stupidita?

Co je stupidita. Prof. Koukolík o stupidiním ničení přírody a společnosti Velikonočních ostrovů

Psáno L.P. 2024

The post Stupidita. Jste pravicový extremista? Pak čtete klasiku Tolkiena, Shakespeara, Huxleyho, Conrada, Chestertona etc. first appeared on Čítárny.

Všechny tři knihy pohádkových příběhů napsal herec a spisovatel Michal Gulyáš. Pohádky si poslechla ilustrátorka Marcela Walterová, a protože se jí pohádky líbily, nakreslila k nim krásné obrázky. Přesně takové, jako bychom nakreslili my, kdybychom to uměli. Výtvarnice Diana Delevová pak pohádky poslouchala a koukala na obrázky, hezky je upravila, ozdobila stránky a připravila knížky tak, jak jsou.

Zimní pohádky
Pět původních pohádek o zimě a Vánocích potěší jak děti, tak i rodiče. Příběhy plné lásky, nostalgie a nefalšované vánoční nálady se určitě dotknou vašeho srdce! Štědrý večer nás natahuje na drátky, když čekáme, co bude pod stromečkem. Malý Evžen je ale na drátkách už od léta, protože si přeje dárek pro kluka ten nejlepší. Jaký? To se dozvíte v milém vyprávění o natěšeném Evženovi a jeho Štědrém večeru.

Pan Pohádka
Pojďte si přečíst příběh plný dobrodružství, které prožívá hrdina Karel Pohádka při své cestě za pořádným Ř. Spolu s ním a jeho druhem, koněm Bořivojem potkáte další různé postavy – známé i neznámé, veselé i zasmušilé, roztomilé i nabručené, ale vždycky připravené pobavit vás!

Země Sněhuláků
Země sněhuláků se jmenuje Flokondula a její princ Funfun se narodil u nás… nebo spíše u vás – třeba na zahradě nebo na zasněžené louce, anebo v městské zahradě, kde ho postavil malý chlapec Limo. Za to se mu dostalo té cti doprovodit prince právě do té země, kde je svět sněhuláků.

Michal Gulyáš, herec a spisovatel, publicista. Zimní pohádky, Pan Pohádka, Země Sněhuláků – komplet 3 pohádkových knih spolu s 2 audio CD vánočních písní úplně zdarma

Video s rozhovorem pana vydavatele Jana Buzka s autorem pohádkových knih panem Michalem Gulyášem si můžete pustit zde.

The post Michal Gulyáš. Jeho neuvěřitelné pohádky děti milují. Ověřeno! first appeared on Čítárny.