A jitra jsou zde tichá. Vasiljevova krutá obžaloba nesmyslnosti a krutosti války

Boris Vasiljev (21. 5. 1924 – 11. 3. 2013) vypráví o hrdinství pěti mladých dívek, které pod velením staršiny (rotmistra) Fedota Vaskova bojují proti šestnácti po zuby ozbrojeným německým sabotérům hluboko v týlu.
Příběh začíná šokem staršiny Vaskova, sibiřského zvěda a lovce, který už viděl ledacos, ale nikdy ho nenapadlo, že bude bojovat po boku dívek. A už vůbec nechápe jak tyto mladé ženy dokázaly překonat fyzické překážky, kde by selhalo mnoho mužů. Jak se odvážně postavily proti nesmírné zrůdnosti a nelidskosti v podobě nacistických vrahů. A nakonec jednu po druhé doprovodí na dlouhou, nekonečnou cestu.

Může se zdát, že situace, popsaná v knize, je nepravděpodobná, nicméně si musíme si uvědomit, že Velká Vlastenecká válka byla válka, ve které šlo o všechno. Lidé byli nuceni bojovat o holý život nejen svůj, ale i celého národa, který chtěli němečtí okupanti naprosto vyhladit. Jak lidé přemýšlí za války ví jenom ten, který válku prožil.

Kniha je plná kontrastů mezi krásou přírody (tichá jitra, les, jezero) a nelítostnou realitou války.
Co může být tragičtější než situace, kdy jedna křehká dívka po druhé padne v nerovném boji s německými nacisty a teroristy?

Nejsilnější momenty přicházejí, když Vaskov přemýšlí o všem, co se kolem děje:

„Dívky umíraly jedna po druhé… a každá smrt byla rána do srdce.“

„Zabil jsem vás, všech pět,“ říká Fedot Vaskov. „Ale pro co? Pro tucet fašounů? …
Až přijde mír, co odpovím, až se mě zeptají: Proč jste nemohli zachránit naše ženy, naše matky před kulkami?!“

„Není třeba,“ odpovídá smrtelně zraněná Rita Osjanina. „Bránili jsme vlast. Nemučte se.“

„Ty holky mohly žít, mohly milovat, rodit a vychovávat děti… A ty děti by měly vnoučata a pravnoučata… A teď – nic. Přetrhli nit. S nožem ji přeřízli.
A proč? Kvůli čemu?
Abychom my tady stáli na břehu jezera a dívali se, jak zapadá slunce?
Aby ta jitra byla tichá?“

Kouzlo ženskosti, zranitelnosti, čistoty a nebojácnosti je v knize popsáno s takovou dojemností, že se vám několikrát sevře hrdlo.
Právě v takových chvílích se i nám odhaluje podstata nelidské krutosti války.
Války, kde se vraždí ti, kteří se neznají a ti, kteří se znají, na tom vydělávají moře peněz.

Proč si knihu přečíst?

Kniha „A jitra jsou zde tichá“ naprosto upřímně odhaluje nemilosrdnost války a bez zbytečných gest a pompy ukazuje nesmírné hrdinství, odvahu a obětavost sovětských vojáků, často mladých chlapců i dívek.
Při čtení jasně chápeme, že i oni věděli, za co bojují a proč šli na smrt. A zároveň si klademe otázku: Kdo rozpoutává války?

Kniha (1969) vyvolala obrovskou odezvu hned po vydání v časopise Junost.
Hlavní redaktor Boris Polevoj (autor Příběhu opravdového člověka) ji velmi chválil a pomohl ji prosadit.
Kniha i filmy patří k nejdojemnějším a nejuctívanějším artefaktům sovětské kultury o Velké vlastenecké válce.
Dodnes je příběh považován za symbol nesmírné tragédie a hrdinství sovětských žen ve válce.

Velmi silná kniha (i filmy), která vás donutí intenzivně přemýšlet o zvěrstvech války, o tom, proč nedokážeme včas zastavit tento zrůdný vynález lidstva mírovými cestami.
Na závěr je třeba říct, že po přečtení nebo zhlédnutí zarezonuje v nás jedna myšlenka:
Jen naprostý cynik a psychopat zvedne ruku pro zbrojení a přípravu jakékoliv další války.

„A jitra zde jsou tichá… Tichá, jako by nic nebylo. Jako by nebyla válka. Jako by ty holky ještě žily.“