Jaroslav Choltický Tajná láska. Chcete, aby na vás dýchla atmosféra 19. století, pak doporučujeme knihu povídek Jaroslava Choltického Tajná láska. Kniha je krátká (kolem 80 stran), typicky „povídková“ – žádné velké romány, ale milé, úsměvné črty s nádechem nostalgie.
Sbírka humoristických a laskavě ironických povídek z venkovského života – plná svérázných postaviček z jeho rodného kraje, drobných lidských slabostí, lásky, chamtivosti a vesnických intrik.
Jaroslav Choltický jako dobrý pozorovatel svého okolí, humorným způsobem vykresluje svérázné postavy ze svého rodiště v Cholticích, ale také z pedagogického působiště ve Světlé nad Sázavou a Ledče nad Sázavou. Příběhy jsou psány s laskavým humorem, ale také s pochopením a vcítěním pro tragické životní situace a jistě čtenáře zaujmou.
Kniha obsahuje podobných 10–12 povídek, často s motivy lásky, která se skrývá nebo naopak přehání.
Jaroslav Choltický (1869 – 1955) vlastním jménem František Janouch. Pedagog a spisovatel.
Autor tří románů (Zámecký vychovatel, Přebytečný člověk a Dvě zlatá srdce) je autorem mnoha povídek, jež vycházely v dobovém tisku.
Humorná knížka z jeho rodiště: Příběhy z Povedené Lhoty, z níž vyšlo několik povídek, zůstává stále zatím v rukopise.
První kniha povídek „Belhavý kůň“, vyšla v roce 2012.
Kniha je ve stejném formátu a edici jako kniha Belhavý kůň, kterou také Ilustroval známý malíř, grafik a ilustrátor Josef Velčovský.
Kniha vychází v malém, exkluzivním, číslovaném vydání. (100ks). Vydal Ladislav Janouch Praha, 2018.
Ukázka:
Seděl starej Vojta na lavici před chalupou, kouřil fajfku a civěl přes plot na Aničku, jak mele obilí na ručním mlýnku. Anička byla vdova po půl druhýho roku, hezká, buclatá, s tvářema jako jablíčka.
„No jo,“ vzdychl si starej Vojta, „ta by mi slušela. Ale jak to říct? Tajně to mám v srdci už tři roky, a ona nic netuší.“
Najednou se Anička otočila: „Copak, strejdo Vojto, tak smutně koukáte? Zase se vám něco stalo?“
„Ale jo, Aničko,“ zakoktal starej, „já… já bych vám rád něco řek… něco důležitýho.“
„Tak povídejte, já poslouchám.“
Vojta se zvedl, popošel k plotu, zakašlal a najednou to vypadlo: „Víš, Aničko, já tě mám rád. Tajně. Už dlouho. A kdybys chtěla… no, abysme spolu…“
Anička se zarazila, pak se zasmála tak, až jí slzy tekly: „Ale strejdo Vojto, vy jste mi to mohl říct dávno! Já vás taky mám ráda – ale ne tajně! Veřejně! Jenže vy jste furt jen koukal přes plot a nic neřek!“
Starej Vojta zčervenal jako rak: „Tak to… tak to se vezmeme?“
„No jasně,“ řekla Anička a podala mu ruku přes plot. „Ale teď už žádný tajnosti, jo? Lidi musí vědět, že starej Vojta konečně našel svou lásku!“
A tak se na vesnici začalo mluvit o „té tajné lásce“, která nakonec byla nejvíc veřejná ze všech.
