Bratři Arkadij a Boris Strugačtí byli legendární sovětští autoři, kteří se dnes řadí jednomyslně mezi světovou špičku literatury science fiction. Spolu Jefremovem, Asimovem, Clarkem, Heinleinem. Herbertem etc.
Ve svých knihách geniálně balancují mezi utopií a dystopií, psali neobyčejně poutavé příběhy s hlubokou filozofií a občas i skrytou kritikou socialistické společnosti. To mimochodem způsobilo jejich mimořádnou čtenářskou oblibu.
Bratři Strugačtí a cenzura knih
Už v době socialismu byli Strugačtí velikým zjevem. Jejich knihy často skrývaly různé politické narážky a tak některé z nich vyšly poprvé nebo v plném znění až na konci 80ých let nebo po roce 1989. Mnohé knihy vycházely opisované na psacím strojí s deseti kopiemi. Tak jsem i já poprvé četl Šneka na svahu a následně jsem knihu opsal v deseti kopiích.
Nejznámější knihy, které byla na tzv indexu cenzorů:
Šnek na svahu – vyšel až 1990 (Odeon)
Ošklivé labutě – vyšly až 1991
Pohádka o Trojce – v plném znění po roce 1989
Město odsouzených – poprvé 1990
Dokonce i Obydlený ostrov nebo Je těžké být bohem vycházely v 70. letech jen v okleštěných verzích nebo byly později stahovány z knihoven nebo “zamlčovány”. Podobně jako v době viktoriánské Anglie, německého nacismu, stejně jako dnes, za doby tzv. demokracie.
„Člověk většinou nemůže bojovat se svými kyselými myšlenkami, proto je člověkem — přechodným stupněm od neandrtálce k mágovi. Ale může jednat proti těmto myšlenkám, a pak si zachovává šance.“
Bratři Strugačtí, „Pondělí začíná v sobotu“.
Nejznámější knihou od Strugackých bývá často označován román Piknik u cesty.
Kniha je považována za jejich nejznámější a klasické dílo.
Dalšími populárními knihami jsou např. Odsouzené město a Nezapomenutelné experimenty.
Piknik u cesty: Ústřední tématem v knize je tajemná zóna na planetě Zemi.
Odsouzené město: Hlavní postava zapojí do záhadného “Experimentu” a ocitne se v podivném Městě.
Nezapomenutelné experimenty: Tento název často odkazuje na sbírku jejich povídek a románů, které se zabývají tajemnými a nadpřirozenými jevy.
Bratři Strugačtí – Piknik u cesty
Téma knihy Piknik u cesty (Пикник на обочине, 1972) je o krátké návštěvě mimozemšťanů na Zemi. Strugackým ale v knize nešlo o klasickou sci-fi o mimozemšťanech, ale o mnohem hlubší sdělení lidstvu.
Po odletu mimozemšťanů zůstalo na Zemi šest „Zón“ – nebezpečných oblastí plných podivných fyzikálních anomálií a artefaktů s téměř zázračnými vlastnostmi. Do těchto uzavřených zón chodí tzv. stalkeři, aby vynesli tyto předměty, prodali je na černém trhu, aniž by kdokoliv tušil, co to je. A příběh jednoho z nich, Rodericka Shoehardta, popisuje kniha.
Název„Piknik u cesty“vymysleli bratři Strugackých přímo při psaní knihy v letech 1969–1971 a je to jedna z jejich největších geniálních a nadčasových vychytávek.
Hlavní myšlenka knihy totiž je:
Mimozemšťané se na Zemi vůbec nezastavili kvůli lidem. Pro ně jsou lidé naprosto nezajímaví, stejně jako pro nás nejsou zajímaví mravenci v lese.
Co znamená Piknik u cesty, hezky vysvětluje v knize Dr. Pillman ve svém legendárním monologu:
„Poslouchejte, když se tak dívám na tyhle věci, napadá mě jediné přirovnání. Představte si les, lesní cestu a že po té cestě projíždějí lidé na piknik. Nějaká studentská parta nebo třeba rodina s dětmi.
Přijedou do lesa, najedí se, napijí, pokřičí si písničky, poházejí odpadky a odjedou. A pak přijdou mravenci. A co najdou?
Plechovky od konzerv, lahve, hadry, zbytky jídla, ohryzky, nedopalky…A kdyby mravenci byli schopni přemýšlet, mohli by si to vysvětlovat různě.
Jeden by řekl, že to jsou dary bohů.
Druhý, že to jsou zbraně nepřátel.
Třetí by z toho udělal náboženství.
Čtvrtý by se to pokusil prodat.
Pátý by se z toho zbláznil.
A nikdo by nikdy nepochopil, že to byl prostě piknik. Že někdo přijel, najedl se a odjel. A že pro něj ten les nic neznamenal. Jen taková zastávka na kraji cesty.“„Piknik u cesty… To je přesně to, co se stalo. My jsme ti mravenci. A Zóny – to jsou ty odpadky po pikniku.“
Překlad Libor Dvořák, Odeon 1990
Podle knihy byl natočen světový klubový film Andreje Tarkovského: Stalker.
„Kniha Strugackých je o tom, co lidé dělají s dary bohů.
Můj film je o tom, že bohové nám žádné dary nedali.“
Tarkovskij
Tarkovského Stalker není přesná adaptace Pikniku u cesty.
Je to ale stejně geniální výpověď.
Tarkovskij z Pikniku vybral jen tři témata a vytvořil čistou metaforu víry, naděje, zoufalství v lidském nitru.
Existuje Zóna – zakázané, nebezpečné místo.
Stalker je člověk, který do ní vodí lidi.
Uprostřed Zóny je Místnost, která prý splní nejhlubší, nejskrytější přání.
Tři hodiny mlčení a deště. Musíte se umět hluboko vnořit do poselství Tarkovského a teprve pak budete osloveni.
