Ernest Hemingway. Povídky. To nejvybroušenější, co napsal

Ernest Hemingway. Povídky. Nemusíte mít rádi Hemingwaye, jeho styl, vztah k ženám nebo alkoholu, dokonce se vám nemusí líbit ani jeden z jeho románů, ale povídky, ty má excelentní. Jeho povídky právem patří do světové literární klenotnice.

Jeho Povídky (1954) jsou esencí jeho pohledu na psaní, zhutnění příběhu na to podstatné nebo jak sám mnohokrát opakoval:

Psaní je jako ledovec na moři. Vidíte jen to nejdůležitější, co je nad hladinou.

“Pokud autor prózy ví dostatečně o tom, o čem píše, může vynechat věci, které zná, a čtenář, pokud spisovatel píše dostatečně pravdivě, bude mít tyto věci tak silný pocit, jako by je pisatel řekl.
Důstojnost pohybu ledovce je dána tím, že je pouze z jedné osminy nad vodou.”

E. Hemingway / Smrt odpoledne, 1932

Neuvěřitelně pravdivě zachycené příběhy nás zavádějí do Afriky pod zasněžené vrcholky Kilimandžára, do lesů v Michiganu, na italskou frontu, do poválečné Francie, do Španělska na koridu etc..

Hodně povídek těží z jeho osobní zkušenosti s válkou. S tím souvisí jeho citát, který se dá kdykoliv tesat do kamene:

„Věřím, že všichni ti, kteří z války těží a přispívají k jejímu vyvolání, by měli být zastřeleni hned první den akreditovanými zástupci loajálních občanů své země, kteří v ní budou bojovat.“
E. Hemingway / Sbohem armádo / předmluva 1948

Sám Ernest Hemingway v roce 1938 o povídkách píše:

První čtyři povídky jsou poslední, které jsem napsal. Další následují v pořadí v jakém byly uveřejňovány původně.
Jako první jsem napsal povídku Nahoře v Michiganu, v Paříži roku 1921. Poslední byla Stařec u mostu a tu jsem posílal telegraficky z Barcelony v dubnu roku 1938.
V Madridu jsem napsal mimo Pátou kolonu Zabijáky, Dnes je pátek, Deset Indiánů, část I slunce vychází a první třetinu Mít a nemít. Madrid byl pro práci vždycky dobré místo. Stejně tak Paříž, anebo v chladných měsících Key West na Floridě, ranč poblíž Cooke City v Montaně, Kansas City, Chicago, Toronto a Havana na Kubě.
Některá jiná místa tak dobrá nebyla, ale třeba ani my jsme nebyli tak dobří, když jsme tam pobývali.

V této knize je mnoho různorodých povídek. Doufám, že tu najdete některé z těch, jaké se líbí právě vám. Když jsem je znovu pročítal, tak k těm, které mně se líbily nejvíce mimo povídky, jež si už jistou pověst vydobyly, takže učitelé na školách je zahrnují do antologií, které si jejich žáci musí kupovat do kursů o psaní povídek; a přitom v člověku jejich četba budí jisté rozpaky, že se skoro ptá, zdali je opravdu napsal, anebo jestli je ve skutečnosti jenom někde neslyšel –, tedy k těm patří Krátké štěstí Francise Macombera, V jiné zemi, Kopce jako bílí sloni, Takoví nikdy nebudete, Sněhy na Kilimandžáru, Čistý, dobře osvětlený podnik a povídka nazvaná Světlo světa, která se nikdy nikomu jinému nelíbila. Patří k nim ještě některé další. Kdyby se totiž člověku nelíbily, tak by je neuveřejnil.

Když člověk jde tam, kam musí jít, a dělá to, co musí dělat, a vidí vše, co musí vidět, tak se mu při tom ztupí a znecitliví nástroj, s kterým píše. Ale já budu vždycky radši, když ho uvidím ohnutý a otupený a budu si uvědomovat, že s ním musím zase na brus a že ho musím opět kladivem narovnat a znovu ho obrousit brouskem, a když budu vědět, že mám o čem psát, než kdybych měl nástroj celý nablýskaný a zářící a nemel přitom co říci, anebo kdybych ho měl uložený někde v přístěnku, sice hladký a promazaný olejem, ale nepoužitý.
Teď nastal čas, kdy je nezbytné uchýlit se opět k brusu. Chtěl bych žít aspoň tak dlouho, abych mohl napsat ještě tři romány a dvacet pět dalších povídek. Znám některé docela pěkné.

Nově přeložený Hemingwayův autorský výbor povídek přeložil Jiří Hanuš. Navazuje tak na dobrou práci starších překladů Radoslava Nenadála, Rudolfa Pellara, Luby Pellarové, Jana Válka a Jiřího Valji.
Jedná se o poslední svazek z desetisvazkové řady nejvýznamnějších děl amerického nobelisty Ernesta Hemingwaye (1899–1961) a je je dobré, že vydavatel povídky do svazku přidal, i když je původně neaivizoval.
Typografie Martina Peciny jsou jen třešničkou na této jedinečné knize.

Výpisky… Povídky / Ernest Hemingway

Dělostřelecká palba rozbíjela zákop u Fossalty na padrť a on při tom ležel přitisknut k zemi a potil se a modlil ó Ježíši prosím tě dostaň mě z toho. Nejdražší Ježíši prosím tě dostaň mě z toho. Kriste prosím tě prosím tě prosím tě Kriste. Jestli mě jenom ochráníš, aby mě nezabili, udělám všechno, co mi přikážeš. Věřím v tebe a řeknu každému člověku na světe, že ty jsi to jediné na čem vůbec záleží. Prosím tě prosím tě nejdražší Ježíši.
Dělostřelecká palba se posunula dál k frontové čáře. Pustili jsme se do práce na zákopu a ráno vyšlo slunce a den byl horký a dusný a veselý a klidný. Příští noc, když byl zpátky v Mestre, tak tomu děvčeti, co s ním šel nahoru do patra ve Vil a Rossa, o Ježíši neřekl nic. A nikdy nikomu nic neřekl.
xxx

Minarety čněly do výše nad Adrianopolí a do daleka nad rozblácenými pláněmi. Na Karagadžské silnici bylo natlačeno vozů na dobrých třicet mil. Buvoli a dobytek táhli vozy blátem. Žádný konec, žádný počátek. Jen povozy naložené vším, co bylo jejich majetkem. Starci a ženy, promoklí na kůži, kráčeli podél vozů a poháněli dobytek. Marica se řítila kupředu, žlutá a vzedmutá až skoro k mostu. Na mostě se mačkaly povozy jeden vedle druhého a mezi nimi se kolébavým krokem prodírali velbloudi. Na průvod dohlížela po cestě řecká kavalérie. Na vozech vystlaných matracemi a naložených zrcadly, šicími stroji a ranci byly ženské s dětmi.
Seděla tam žena s děckem v náručí a malé děvčátko nad ní drželo deku a plakalo. Při tom pohledu člověk zatrnul. Po celou evakuaci pršelo.
xxx

Byli jsme v jakési zahradě v Monsu. Mladý Buckley sem přišel z druhého břehu s hlídkou. První Němec, kterého jsem spatřil, se vyšplhal na zahradní zeď. Čekali jsme, až přes zeď přehodí nohu, a pak jsme to do něho napálili. Měl na sobě spoustu výstroje a vypadal strašlivě překvapeně a padl dolů do zahrady. Přes tu zeď se sem chtěli dostat ještě tři další. Zastřelili jsme je. Všichni se sem takhle dostávali.
xxx

Sama Cardinel u pověsili v šest hodin ráno na chodbě okresního vezeni Chodba byla vysoká a úzká, s řadami cel po obou stranách. Všechny cely byly obsazeny. Ti lidé sem byli přivedeni na popravu.
Pět odsouzených k trestu smrti provazem bylo v pěti hořeních celcích. Tři z odsouzených k trestu smrti provazem byli černoši. Byli velice vyděšení. Jeden z dvou bílých odsouzenců seděl na pryčně s hlavou v dlaních. Druhý ležel natažen na pryčně s dekou omotanou kolem hlavy. Na šibenici šli dvířky ve zdi. Bylo jich sedm, včetně dvou kněží.
Sama Cardinel u nesli. Takhle to s ním bylo už asi od čtyř hodin od rána. Když mu svazovali nohy, dva dozorci ho drželi ve vzpřímené poloze a dva kněží mu cosi šeptali. „ Vzmuž se, synu, „ řekl jeden z kněží. Když k němu přišli s kuklou, kterou mu měli přetáhnout přes hlavu, povolil Samu Cardinel ovi svěrač. Dozorci, kteří ho drželi, ho oba pustili. Oba byli zhnuseni. „Co takhle židli, Wil e?” zeptal se jeden dozorce. „Radši nějakou přineste, „ řekl jakýsi muž v tvrďáku. Když zase všichni ustoupili zpátky na lešení za propadlem, jež
bylo velice těžké, vybudované z dubového dřeva a oceli a v závěsu na kuličkových ložiscích, zůstal tam Sam Cardinel a sedět sám pevně svázaný a mladší z obou kněží poklekl na zem vedle židle. Sotva uskočil kněz zpátky na lešení, propadlo padlo.
xxx

Šest ministrů, členů kabinetu, zastřelili v půl sedmé ráno u nemocniční zdi. Na dvoře stály kaluže vody. Na dláždění dvora leželo zvlhlé suché listí. Hustě pršelo. Všechny okenice
nemocnice byly zatlučeny hřebíky. Jeden ministr měl tyfus.
Vynášeli ho ven do deště dva vojáci. Snažili se ho postavit a opřít o stěnu, ale posadil se na zem do kaluže. Ostatních pět stálo velice klidně u stěny. Konečně řekl důstojník vojákům, že nemá cenu pokoušet se ho postavit. Když vypálili první salvu, seděl na zemi ve vodě a hlavu měl na kolenou.
xxx

Maera ležel bez pohnutí\ hlavu na rukou, obličejem v písku. Krvácel a oblévalo ho přitom teplo a měl lepkavý pocit. Pokaždé cítil, jak do něho zajíždí roh. Někdy ho býk nabral jenom hlavou.
Jednou jím roh projel skrz naskrz a Maera cítil‘ jak se zabodl do písku. Někdo chytil býka za ocas. Spílali mu a plácali mu pláštěnkou do obličeje. Pak byl býk najednou pryč. Několik chlapů Maeru zvedlo a rozběhli se s ním k bariérám, branou a chodbou dokola pod tribunou na ošetřovnu. Složili Maeru na lůžko a jeden šel pro doktora. Ostatní stáli kolem. Doktor přiběhl z dobytčí ohrady, kde sešíval koně pikadorů. Musel toho nechat a umýt si ruce. Seshora s hlavní tribuny sem doléhal obrovský řev. Maerovi připadalo, jako by se všechno zvětšovalo a zvětšovalo a pak zase zmenšovalo a zmenšovalo. A pak se to zas zvětšovalo a zvětšovalo a zvětšovalo a pak zmenšovalo a zmenšovalo. Potom před ním všechno začlo běžet rychleji a rychleji, jako když v biografu pustí zrychleně film. Pak byl mrtev.
xxx

Byl strašlivé horký den. Most jsme zatarasili naprosto dokonalou barikádou. Byla jedním slovem báječná. Stará obrovská mříž z tepaného železa z průčelí nějakého domu.
Příliš těžká, aby šla zvednout, a člověk skrz ni mohl střílet a oni by přes ni museli přelézat. Byla úplné senzační. Pokoušeli se přes ni dostat, a my jsme to do nich práskali na čtyřicet yardů. Vzali ji ztečí a důstojníci sami vystoupili a pustili se na ní do práce. Byla to naprosto dokonalá překážka. Jejich důstojníci byli skutečně výborní. Strašlivé nás to mrzelo, když jsme se dověděli, že na křídle nevydrželi a že musíme ustoupit.
xxx

Všichni byli opilí. Celá baterie šlapala tmou po silnici a všichni byli opilí. Šli jsme k Champagni. Poručík jel na koni a stále vedl zvíře po polích a opakoval mu: „Já se přece tak zlil\ slyšíš, mon vieux. Já se přece tak namazal. „ Šlapali jsme tou tmou po silnici celou noc a adjutant jel pořád na koni vedle mé kuchyně a pořád mi říkal: „Musíš to uhasit. Je to nebezpečné. Zpozorujou to. „ Byli jsme padesát kilometrů od fronty, ale adjutantovi dělal starosti oheň v mé kuchyni. Bylo to legrační šlapat tak po té cestě. To bylo tehdy, když jsem byl kaprál u proviantu.

Ernest Hemingway / Velice krátká povídka

Kteréhosi horkého večera ho v Padově vynesli nahoru na střechu, a tak se mohl svrchu rozhlédnout po městě. Po nebi se míhali rorýsi. Za chvíli se setmělo a zaplály reflektory. Ostatní odešli dolů a vzali si s sebou láhve. Slyšeli je s Luz dole na balkoně. Luz seděla na lůžku. Byla v horké noci chladivá a svěží.

Luz si brala po tři měsíce noční služby. Rádi ji nechávali. Když ho operovali, připravovala ho na operační stůl; smáli se spolu vtipu o klystýru. Dávali mu narkózu a on si umiňoval, že se bude vší silou držet, aby v té slabé chvilce, kdy člověk má rozpovídáno, něco nevybreptal. Když začal přecházet o berlích, chodil měřit pacientům teplotu, aby Luz nemusela vstávat z postele. Bylo tam jenom několik pacientů a všichni o tom věděli. Všichni měli Luz rádi. Když se vracel po chodbách zpátky, myslel na Luz ve své posteli.

Než šel zpátky na frontu, zašli spolu do Duomo a modlili se. Bylo tam přítmí a ticho a modlili se tam ještě další lidé. Chtěli se dát oddat, ale nebylo dost času na ohlášky a ani jeden neměli křestní list. Připadali si stejně jako svoji, ale chtěli, aby to každý věděl a aby se pojistili, že to všecko neztratí.

Luz mu psala spoustu dopisů, které vůbec nedostal, až teprve po uzavření míru. Patnáct jich přišlo ve svazečku na frontu a on si je roztřídil podle dat a četl je všecky od začátku až do konce. Ve všech psala o nemocnici a o tom, jak velice ho má ráda a jak se bez něho nemůže obejít a jak strašně ho v noci postrádá.

Po uzavření míru se dohodli, že on by měl jet domů a najít si místo, aby se mohli vzít. Luz domů nechtěla, dokud on nebude mít dobré místo a nebude jí moci přijet do New Yorku naproti. Rozumělo se samo sebou, že nebude pít, a on ve Státech netoužil spatřit žádné přátele a vůbec nikoho. Jen dostat místo a oženit se. Ve vlaku z Padovy do Milána se hádali kvůli tomu, že ona nechce domů hned. Když se na nádraží v Miláně museli rozloučit, tak se na rozloučenou políbili, ale s hádkou nebyli ještě hotovi. Z takového loučení mu bylo nanic.

Jel do Ameriky lodí z Janova. Luz se vracela do Pordonone, kde se otvírala nemocnice. Bylo to tam všecko opuštěné a bylo deštivo a byl tam ve městě ubytován batalion arditi. Tu zimu tam v tom rozbláceném deštivém městě prožíval major od toho praporu a přitom se miloval s Luz, a ona ještě doposud žádné Italy nepoznala, a konečně napsala do Států, že to všecko mezi nimi dvěma byla jenom taková chlapecká a dívčí záležitost. Že je jí to líto a prý ví, že on to nejspíš nebude s to pochopit, ale možná že jí jednoho dne odpustí a bude jí ještě vděčen a že ona se asi bude — a přišlo to prý naprosto neočekávaně — na jaře vdávat. Má ho ráda jako vždycky, ale teď si uvědomuje, že to byla jenom taková chlapecká a dívčí láska. Doufá, že on udělá velkou kariéru, a naprosto v něho věří. Ví, že takhle to bude nejlepší.

Major si ji na jaře nevzal, aniž v kterém jiném ročním období. Na dopis, v němž mu o tom psala do Chicaga, nedostala Luz nikdy odpověď. Krátce nato se nakazil kapavkou od nějaké prodavačky z jednotkového obchodního domu, když projížděl v taxíku parkem Abrahama Lincolna.

Přeložil Radoslav Nenadál

xxx

Nejsilnější protiválečná povídka Ernesta Hemingwaye je Vojákův návrat nebo Vojákův domov „Soldier’s Home / 1925“.

Hemingway zde popisuje největší zrůdnost války. Dobu, kdy válka končí a voják se vrací do normálního života. Jeho duše je zničená, nemocná, trpí psychickými problémy a jen těžko se stáva součástí společnosti, která velmi často o něho ztrácí zájem.

Ernest Hemingway / Vojákův návrat.

Krebs odešel do války z metodistické koleje v Kansasu. Je tu fotografie, na níž je mezi svými spolubratry z bratrstva, všichni mají přesně stejný límec a stejnou výšku. V roce 1917 vstoupil do námořní pěchoty a v roce 1918 se vrátil do Spojených států. Vrátil se o dva roky později než ostatní chlapci z Kansasu.

Když se Krebs vrátil, už tu nebyly žádné oslavy na uvítanou. Lidé se už unavili vítáním vojáků. Město, kde žil, mělo příliš mnoho mužů, kteří se vrátili z války, než aby se mohlo zajímat o každého jednotlivce. Krebs přišel domů příliš pozdě. Nikdo už nechtěl poslouchat o válce. Lidé měli dost války. Bylo to před dvěma lety, že skončila.

Krebsovi rodiče ho chtěli mít doma. Matka ho měla velmi ráda. Otec byl v bance a chtěl, aby Krebs šel pracovat. Ale Krebs, který se vrátil domů, když už ostatní chlapci našli práci a oženili se, se necítil dobře. Necítil se doma.

Krebs šel na střední školu s mladší sestrou Helen. Helen ho měla ráda. Vždycky říkala: „Ahoj, Harold!“ a on odpovídal: „Ahoj, Helen!“

Jednoho rána, když seděl na verandě a četl knihu o válce – byla to historie a četl o všech bitvách, v nichž byl –, přišla jeho matka ven na verandu a posadila se vedle něj.

„Haroldi,“ řekla, „tvé otec a já jsme o tobě včera večer mluvili a jsme znepokojeni.“

Krebs se na ni podíval. Matka byla malá žena s unavenýma očima.

„Co je?“ zeptal se.

„Tvůj otec si myslí, že bys měl něco dělat, Haroldi. Myslí si, že bys měl hledat práci.“

Krebs se neodpověděl.

„Nevím, co budeš dělat, Haroldi,“ řekla matka. „Ale musíš něco dělat. Nemůžeš takhle sedět doma.“

„Já vím,“ řekl Krebs. „Ale nechci pracovat ještě.“

„Proč ne, Haroldi?“ zeptala se matka. „Nevíš, jak to bolí vidět tě takhle.“

„Já vím,“ řekl Krebs.

„Tvé sestry se stydí za tebe,“ řekla matka. „Když jdou s kamarádkami, říkají: ‚Můj bratr je doma, ale nic nedělá.‘ To není hezké, Haroldi.“

Krebs mlčel.

„Nechceš se oženit, Haroldi?“ zeptala se matka.

„Ne,“ řekl Krebs.

„Ale dívky jsou tak milé,“ řekla matka. „Všichni chlapci se žení. Podívej se na Charleyho Simmonsa. Oženil se s velmi milou dívkou.“

„Já nechci žádnou dívku,“ řekl Krebs.

Matka se na něj podívala smutně.

„Můj chlapec,“ řekla. „Můj chlapec už nechce dívku.“

Krebs se podíval pryč. Viděl ulici a domy naproti.

„Modlím se za tebe každý den, Haroldi,“ řekla matka.

Krebs neodpověděl.

„Pojď, pomodleme se spolu,“ řekla matka.

„Ne,“ řekl Krebs.

„Nechceš se pomodlit se svou matkou, Haroldi?“

„Ne,“ řekl Krebs.

Matka vstala.

„Dobře,“ řekla. „Pak půjdu dovnitř.“

Vešla do domu. Krebs zůstal sedět na verandě. Pak vstal, vzal knihu a šel dovnitř.

Večer otec přišel domů z banky.

„Ahoj, Krebsi,“ řekl.

„Ahoj, tati,“ řekl Krebs.

„Jak se máš?“ zeptal se otec.

„Dobře,“ řekl Krebs.

„Matka mi říkala, že jste spolu mluvili,“ řekl otec.

„Ano,“ řekl Krebs.

„Myslím, že bys měl něco dělat,“ řekl otec.

„Já vím,“ řekl Krebs.

„Chceš auto?“ zeptal se otec. „Mohu ti půjčit auto, abys jezdil ven a hledal práci.“

„Dobře,“ řekl Krebs. „To by bylo hezké.“

„Tak dobrá,“ řekl otec. „Zítra ti ho půjčím.“

Krebs šel nahoru do svého pokoje. Lehl si na postel a podíval se na strop.

Druhý den ráno si vzal auto a jel ven. Jel pomalu městem. Viděl dívky, které šly do práce. Byly hezké. Ale on nechtěl s žádnou mluvit. Nechtěl trávit čas tím, že by se s nimi seznamoval.

Vrátil se domů k obědu.

„Našel jsi něco?“ zeptala se matka.

„Ne,“ řekl Krebs.

„Musíš hledat,“ řekla matka.

Krebs mlčel.

Odpoledne šel znovu ven autem. Jel do sousedního města. Tam potkal dva chlapce, které znal z války. Mluvili o válce. Bylo to příjemné. Ale když se vrátil domů, byl unavený.

Večer matka řekla: „Haroldi, nechceš jít s Helen na baseball?“

„Ano,“ řekl Krebs.

Šel s Helen na baseball. Helen byla šťastná. Říkala: „Jsi můj velký bratr!“

Krebs se usmál.

Když se vrátili domů, matka řekla: „Teď už budeš v pořádku, Haroldi.“

Krebs neodpověděl.

Druhý den ráno vstal brzy. Sbalil si věci. Nechal na stole vzkaz: „Milá matko, musím pryč. Nechci, abys pro mě trpěla. Harold.“

Vzal první vlak a odjel.