Douglas Adams napsal knihu Stopařův průvodce po Galaxii jako neuvěřitelně vtipné vyprávění Denta Arthura, který se pokouší zastavit dálniční obchvat směřující středem jeho domu a jeho planety Země. Tuto rekonstrukci ve vesmíru připravují mimozemské rasy vogonské. Arthur uniká ze Země jen sekundy předtím, než je roztrhána na kusy, díky kamarádovi Fordu Prefectovi, který je ve skutečnosti intergalaktický cestovatel z planety Betelgeuse.
A začíná neuvěřitelné dobrodružství při kterém budete propukat v huronský smích. Samozřejmě si při tom i vy budete klást otázky o smyslu života vesmíru a vůbec…
„Existuje teorie, která tvrdí, že kdyby jednou někdo přišel na to, k čemu vesmír je a proč tu je, vesmír by okamžitě zmizel a jeho místo by zaujalo něco ještě mnohem bizarnějšího a nevysvětlitelnějšího. Existuje jiná teorie, která tvrdí, že už se to stalo.“
Cokoliv se stane, se stane. Cokoliv, co přitom, jak se děje, způsobí, že se stane něco dalšího, způsobí, že se stane něco dalšího. Cokoliv, co přitom, jak se děje, způsobí, že se samo stane znovu, se stane znovu. Nemusí k tomu docházet nutně chronologicky.
Na cestě stopem napříč vesmírem využívají naši hrdinové tzv. Stopařův průvodce, který Adams vymyslel jako intergalaktický průvodce od Forda Prefecta. Ten vám řekne vše, co potřebujete vědět o vesmíru.
Příručka obsahuje jakékoliv definice mimozemských ras a jejich zvyků, ale také detailní popis pití čaje a čtení poezie.
Planeta Země je zde například popsána jako “Převážně neškodná”.
Douglas Adams přišel s nápadem na Stopařova průvodce v roce 1971.
To mu bylo 18 let. Údajně ležel opilý na poli v rakouském Innsbrucku. V roce 1977 se spojil s producentem Simonem Brettem proměnit myšlenku v realitu. Původně byl koncipován jako rozhlasový pořad, ve kterém Země byla zničena jiným způsobem.
“Na počátku byl stvořen vesmír. Spoustu lidí to naštvalo a většinou se to považovalo za chybný krok.“
“Lodi visely na obloze přesně tak, jak by tam cihly viset nemohly.“
“Život si můžeš hnusit nebo jej můžeš ignorovat. Ale líbit se nemůže nikomu.“
(Marvin, paranoidní android)
První série byla vysílána na BBC Radio 4 s malou fanfárou.
Brzy však získal kultovní pokračování a seriál se objevil na tv v roce 1981. Tím se Stopařův průvodce po Galaxii stává definitivně kultovní záležitostí.
V roce 1980 prodal Adams koncept Columbia Pictures a přestěhoval se do Hollywoodu, aby na něm pracovat s režisérem Ivanem Reitmanem, ale nebyli schopni se dohodnout na scénáři. Nakonec byla stávající filmová verze produkována britskou společností Hammer and Tongs. Scénář více méně zůstává věrný předloze knihy.
Faktem ale je, že i tento film je oproti knížce docela nudný nebo spíš tragédie, jakou ve vesmíru nenajdete. Natočený tv seriál je sice přesnější, ale nudnější snad ještě víc…
Knížka ovšem nemá chybu.
V Česku byla série upravena do vynikající rozhlasové série s Markem Ebenem, Lábusem etc.!!!!
České překlady: Douglas Adams / Stopařův průvodce.
1. Stopařův průvodce Galaxií
Země je zničena kvůli hyperprostorové dálnici. Arthur Dent s Fordem Prefectem stopují vesmírem, potkají prezidenta galaxie a depresivního robota.
2. Restaurant na konci vesmíru
Posádka lodi Zlaté srdce utíká před vesmírnými policajty a navštíví restauraci na konci času, kde se dá jíst a sledovat zánik vesmíru.
3. Život, vesmír a vůbec
Arthur a spol. řeší kriketovou apokalypsu, válku Krikkitů a hledají smysl života, vesmíru a vůbec (42).
4. Sbohem, a dík za ryby
Arthur se vrací na znovuzrozenou Zemi, zamiluje se do Fenchurch a objeví, proč delfíni opustili planetu.
5. Převážně neškodná
Trillian má dceru Random, Arthur dělá sendviče na zapadlé planetě a všechno končí totálně špatně (nebo ne?).
6. A ještě jedna věc… (Eoin Colfer, 2009)
Závěrečný díl: galaxie je v krizi, Arthur a banda se snaží zachránit vesmír před úplným zničením (oficiální pokračování jiného autora).
Douglas Adams / Stopařův průvodce po galaxii >>
Vogonská poezie je ovšem až třetí nejhorší ve Vesmíru.
Druhá nejhorší je poezie Azgothů z planety Kria. Když král jejich básníků Chrochtos Nadýmavý recitoval svou Ódu na malou hrudku zeleného hnusu, již jsem objevil v podpaždí jednoho letního jitra, čtyři posluchači zemřeli na vnitřní krvácení a předseda Středogalaktické komise pro mrzačení umění přežil jen díky tomu, že si uhryzl jednu nohu. Tvrdí se, že Chrochtos byl poněkud „zklamán“ přijetím své básně, a pravě se chystal začít předčítat svou epickou skladbu o dvanácti knihách, nazvanou Mé oblíbené chrochty ve vaně, když vtom jeho vlastní tlusté střevo v zoufalém pokusu zachránit životy a civilizaci mu vyskočilo až do krku a zadusilo mozek.Ó fretná chrochtobuznosti!
Tvé mikturace jsou mi
Co zprudlé žvastopunksery na plzné včele
Škvrrrk, já zapřísahám tě svými frůnícími kvrdlovrzy
A krákorně zafras mě svými scvrknuvšími patlocaráty
nebo tě roztrhám na fidloprčičky svým frkodrťákem,
tak bacha na to!
xxxOh freddled gruntbuggly,
Thy micturations are to me
As plurdled gabbleblotchits on a lurgid bee.
Groop, I implore thee, my foonting turlingdromes
And hooptiously drangle me
with crinkly bindlewurdles,
Or I will rend thee in the gobberwarts with my blurglecruncheon
See if I don’t.
Výpisky: Douglas Adams: Stopařův průvodce Galaxií…
„Běžnou chybou, které se lidé při navrhování blbuvzdorných věcí dopouštějí, je hrubé podcenění vynalézavosti blbců.“
„Vesmír je obrovský. Opravdu obrovský. Prostě neuvěříte, jak nesmírně, neuvěřitelně, ohromujícím způsobem obrovský je.“
„Umění létat spočívá v tom, naučit se vrhnout se k zemi a minout ji.“
„Nic neletí rychleji než rychlost světla, s možnou výjimkou špatných zpráv, které se řídí svými vlastními zákony.“
„Technologie je slovo, které popisuje něco, co ještě nefunguje.“
„Á, paranoidního androida! Jo, toho bereme.“
„Čas je iluze. Oběd je dvakrát takový.“
„Alespoň pro jednou nemusíte mít strach z ranní kocoviny – prostě proto, že žádné ráno už nebude!“
„Většina všech ras ve vesmíru věří, že vesmír stvořil nějaký bůh. Jen jedna rasa si myslí, že vesmír vyfrkl z nosu velký zelený křečopažout.“
„Zajímavé je, že jedinou věcí, která prošla hlavou misky petunií, když padala, bylo: Ach ne, ne zase.“
„Jestli je něco důležitějšího než moje ego, chci to zastřelit.“
Všechno bylo, jak mělo být. Vše bylo připraveno. Věděl, kde má ručník.
„Život? Nemluvte mi o životě.“
Studený pot vyvstával na Fordově čele a kanul po elektrodách, připevněných k jeho spánkům. Od elektrod vedly dráty k celé baterii elektronických přístrojů – zesilovačům metaforiky, rytmickým modulátorům, aliteračním rezidulátorům a zlaciňovačům přirovnání -, zkonstruovaných k prohloubení prožitku básně a k zachycení i těch nejjemnějších odstínů básníkových myšlenek.
Arthur Dent seděl a chvěl se. Netušil sice, co ho čeká, věděl jen, že všechno, co se mu až doposud přihodilo, se mu ani trochu nelíbilo, a nepředpokládal, že by se věci nějak výrazně změnily.
Vogon začal číst – krátkou, leč nechutnou pasáž z vlastní tvorby.
“Ó fretná chrochtobuznosti…,”zarecitoval. Křeče zmítaly Fordovým tělem – bylo to horší, než čekal.
“… Tvé mikturace jsou mi / Co zprudlé žvastopunktsery na plzné včele.”
“Áááááááhhhhh! zavyl Ford s hlavou zvrácenou dozadu pod bušícími poryvy bolesti. Ve vedlejším křesle nezřetelně viděl Arthura, jak se střídavě svíjí a ochabuje. Zaťal zuby.
“Škvrrrk, já zapřísahám Tě,” pokračoval nemilosrdný Vogon, “svými frůnícími kvrdlovrzy.”
Jeho hlas se došplhal k příšerné výšce a vášnivé vřeštivosti. “A krákorně zafras mě svými scvrknuvšími patlocaráty /nebo Tě roztrhám na fidloprčičky svým frkodrťákem, tak bacha na to!”
“Nnnnnnnneeeeeeehhhhh!” zařval Ford Prefect a zhroutil se v posledním poryvu křeče, naplno zasažen do spánku elektronicky zesíleným účinkem posledního verše. Zplihl.
Arthur bezvládně seděl.
“A teď, pozemšťané…,” předl Vogon (nevěděl, že Ford Prefect je ve skutečnosti z jedné malé planety v okolí Betelgeuze, a kdyby to byl věděl, bylo by mu to úplně jedno) “vám dám na vybranou! Možnosti jsou jednoduché… Buď zemřít v kosmickém vzduchoprázdnu, nebo…,” odmlčel se, aby dosáhl melodramatického účinku. “Nebo mi povíte, jak dobrá byla podle vás moje báseň!”
Ukázka z prvního dílu: Douglas Adams: Stopařův průvodce Galaxií…
Kdesi daleko v zaostalých a nezmapovaných končinách onoho cípu Západního spirálního ramene naší Galaxie, který si rozhodně nemůže dělat nároky na módnost, leží jedno malé, bezvýznamné žluté slunce.
Kolem něj zhruba ve vzdálenosti sto padesáti miliónů kilometrů obíhá naprosto zanedbatelná nepatrná modrozelená planeta, na níž formy života vzešlé z opic jsou tak úžasně primitivní, že se dosud domnívají, že digitální hodinky jsou docela šikovný nápad.
Hlavní problém této planety spočívá – nebo spíš spočíval – v tom, že většina lidí, kteří na ní žijí, je povětšinou nešťastná. Vyskytlo se mnoho pokusů o řešení, většinou se však týkaly pohybů malých zelených kousků papíru, což je zvláštní, protože ony malé zelené kousky papíru koneckonců nešťastné nebyly.
A tak problém trval dál. Mezi lidmi byla spousta darebáků a převážná většina jich na tom byla moc špatně – dokonce i majitelé digitálních hodinek.
Stále více lidí se přiklánělo k názoru, že udělali nenapravitelnou chybu, už tehdy, když slezli ze stromů. Někteří dokonce tvrdili, že chybou bylo vůbec na ty stromy lézt, že měli všichni pěkně zůstat v oceánech.
A pak jednoho čtvrtka, téměř dva tisíce let poté, co jednoho člověka přibili na kříž za to, že říkal, jak by bylo ohromně bezva chovat se k sobě pro změnu trochu slušně, si jedna dívka sedící osaměle v malé kavárničce v Rickmansworthu najednou uvědomila, v čem je chyba. Přišla na to, jak by se ze světa dalo udělat docela příjemné místo. Dokonce měla pravdu – tentokrát by to bylo fungovalo, a ani by nemuseli nikoho k ničemu přibíjet.
Jenomže naneštěstí než se stačila dostat k telefonu, aby o tom mohla někomu říct, došlo ke strašně pitomé katastrofě a myšlenka byla nenávratně ztracena.
Toto však není její příběh.
Toto je příběh oné strašně pitomé katastrofy a některých jejích důsledků.
Je to také příběh jedné knihy, knihy zvané Stopařův průvodce po Galaxii. Není to pozemská kniha – na Zemi nikdy nevyšla a až do oné strašlivé katastrofy o ní ani žádný pozemšťan neslyšel, ani ji neviděl. Nicméně je to kniha pozoruhodná.
Možná že jde o nejpozoruhodnější knihu, jakou kdy vydalo mamutí nakladatelství v Malém medvědu, o němž rovněž žádný pozemšťan nikdy neslyšel.
Je to kniha pozoruhodná, ale i velmi úspěšná – je úspěšnější než Nebeský rádce hospodyněk, jde na odbyt lépe než Ještě třiapadesátero, co dělat při nulové gravitaci a je diskutovanější než trilogie filozofických trháků Úlona Kolufida Kde udělal Pámbů chybu, Výběr největších Božích omylů a Co je ten Pámbů zač ?
V mnoha ležérnějších civilizacích na Východním okraji naší Galaxie dokonce Stopařův průvodce nahradil velkou Galaktickou encyklopedii jakožto zdroj veškerého vědění a moudrosti, neboť – ač má mnoho mezer a spousta informací je pochybných nebo přinejmenším hodně nepřesných – má proti starší a prozaičtější příručce dvě nesporné výhody.
Jednak je o něco levnější, a především má na obálce velký vlídný nápis: NEPROPADEJTE PANICE.
Historie onoho strašně pitomého čtvrtka a jeho neuvěřitelných následků a jejich souvislostí s touto pozoruhodnou knihou však začíná velmi prostě.
Začíná jedním domem.
—————— poznámka redakce ——————————-
Ale prosím, nepropadejte panice! Don´t panic, please !
