Nakladatelství Práh získalo práva od společnosti Hogarth na převyprávěné příběhy Williama Shakespeara současnými tzv. světovými autory.
Ať už tuto zprávu vnímáte jakkoliv, je jasné, že se jedná o obyčejný falzifikát známého klasika a primitivní marketingový tah, který s kvalitní původní literaturou nemůže mít nic společného, neboť i volný autor má právo na ochranu, aby ho neuváděli způsobem snižujícím jeho uměleckou kvalitu. A můžeme vážně pochybovat, že autoři, kteří budou Shakespeara přepisovat jsou lepší než on.
U Martina Vopěnky, nakladatele Práhu a ředitele Svazu českých knihkupců a nakladatelů, to nijak nepřekvapuje, protože obchod s knihami je pro něho především business a kumulování zisku.
O kvalitní literaturu v těchto přístupech jde opravdu sporadicky. Vopěnka to moc dobře ví, a také bez zardění o tomto projektu na IHned tvrdí že: “…Věřím, že jde o ten šťastný případ, kdy vysoká záslužnost a hodnota projektu je doplněna mimořádným prodejním potenciálem. A to je pro nakladatele největší štěstí: když může skvěle prodávat skvělou literaturu,” Do jaké míry je falzifikát skvělým dílem, ale Vopěnka nevysvětluje.
Myslím, že jsem Shakespeara četl dost dlouho, abych mohl tvrdit, že Shakespeare je mistr inteligentního vtipu a sarkasmu, kultivovaného, místy velmi originálního jazyka, který se ale také musí umět kultivovaně přeložit.
Ve svých dílech např. využíval netradiční lingvistický postup, tzv. funkční záměnu. Ta spočívá v tom, že některá podstatná jména používal jako slovesa. Při čtení náš mozek na tento zdánlivý nesmysl reaguje velmi zajímavě.
Velikost Shakespeara je tedy ve formě, nikoliv v obsahu. Vtipně tuto skutečnost glosoval John Gray v knize Slamění psi:
“Shakespearova témata o lásce a vztazích se ve své podstatě odehrávají jen tam dole, pod sukní, halenou či kalhotami. Nic objevné. Proč ho všichni tak milují? Móda, mýtus? Vždyť o těch tématech psali už před nim i po něm skoro všichni průměrní a horší spisovatelé. V obsahu je Shakespeare opravdu jen průměrný.”
A tak Vopěnka za drahé peníze koupil obyčejný podvod na čtenáře pomocí známých jmen jako Jeanette Winterson, Edward St Aubyn, Jo Nesbo, Howard, Jacobson či Margaret Atwood etc. Co mě ale na projektu opravdu zaráží je nedostatečná sebekritičnost zavedených autorů, kteří pro peníze degradují své profesionální umění i jedinečnost a vytvoří ubohý falzifikát, který navíc nemůže přesáhnout úroveň klasika.
Rozhodně nechci kázat, co kdo může vydávat. Nakladatel si převyprávěnými a ryze komerčními knihami vždy najde své publikum.
Ale pan Vopěnka, jako nakladatel, který zasedá v porotách hodnotící tzv. nejlepší knihy, autor, který brojí na podivných sjezdech spisovatelů o velmi špatném postavení českých spisovatelů, kteří nezabezpečení finačními granty nemohou kvalitně psát, by měl raději mlčet a tiše podnikat, což mu nikdo nebere. A hlavně by si měl vyjasnit, o čem na veřejnosti bude mluvit, neboť jeho často mělké názory bývají k pláči. Například tvrdí, že “dobrá kniha pro děti se pozná podle toho, jak ji děti mají rády”… nebo může rozesmát formulace “děti jsou dnes schopny přemýšlet mnohem víc než za nás… mají dnes v hlavě mnohem víc souvislostí, než kdysi”…Více komických názorů ZDE
Kam vedou názory “o skvělém prodeji skvělých knih” vidíme např. na rozšířeném převádění textu klasických autorů do současného jazyka a přiblížení díla mladé generaci, která má údajně problémy se čtením textu delšího než pět minut.
Za tím účelem špatní nakladatelé dílo zkracují, dokonale przní převyprávěním druhořadých spisovatelů a posouvají často výjimečná díla do oblasti braku. Známou firmou v těchto zvrhlostech je Fragment (například spisovatel Dušek pro ně pokrátil a přepsal Babičku Boženy Němcové, jejíž jméno ani v titulu knihy nefiguruje nebo známa je aféra zkrácení klasických děl Dumase až o jednu třetinu, toutéž firmou. Na druhou stranu je třeba objektivně říct, že k úspěchu jim to nepomohlo, a zřejmě i proto se nechali raději koupit firmou AlbatrosMedia, aby vůbec přežili.
