Politické škatulkování – třeba na royalisty, komunisty, demokraty, lidovce, fašisty, liberály, konzervativce a podobně – nikdy nevyjádří to nejpodstatnější kritérium. Jak to? Lidská rasa se - z politického hlediska – člení na ty, co chtějí mít ostatní pod kontrolou, a na ty, co takovou touhu nemají. Ti první jednají z těch nejvyšších pohnutek, aby dosáhli co největší dobro pro co nejpočetnější masy. Ti druzí jsou od pohledu podezřelí a s ostatními špatně vycházejí. Jsou ale mnohem lepšími sousedy než ti první.
Tolik Robert Anson Heinlein (1907-1988), patrně nejvlivnější autor science fiction, autor knihy Cizinec v cizí zemi, která bývá považována za nejznámější sci-fi román, co kdy byl napsán.
Jeho filozofie, dá-li se tak nazvat systém názorů extrahovaných z jeho díla, je kontroverzní, jistěže, ale zrovna tak hodná pozoru. Ano, je vojácká a chcete-li militaristická, ale bohužel často odpovídá životní praxi, se kterou se dřív či později srazí každý, ať už má hlavu v písku nebo venku.
Robert Heinlein připisuje své sentence nejčastěji jistému Lazaru Longovi, svému hrdinovi, který ve svých imaginárních zápisnících hovoří na přeskáčku o ženách, taktice a zkušenostech z míru i války. A který občas provokuje, to je fakt, ale pozoruhodně často vystihne cosi, co se až nebezpečně blíží pravdě!
„Muži jsou sentimentálnější než ženy. Zatemňuje jim to myšlení,“ říká třeba.
„Každý kněz či šaman musí být považován za vinného, pokud neprokáže svou nevinu,“ pokračuje. Dodává: „Falešný věštec se dá tolerovat. Ale pravý by měl být veřejně zastřelen.“
„Vystřel rychle!“ radí také Lazarus Long poněkud westernově. „To ho rozruší na dost dlouho, abys mohl napodruhé vystřelit perfektně.
„Nejsou žádné přesvědčivé důkazy o životě po smrti. Ale nejsou vůbec žádné důkazy proti tomu. Brzo to budeš vědět. Tak proč se tím užírat?“ radí rovněž. Lze jeho rady a názory brát i jako Heinleinovi? Nepochybujme o tom.
„Je zábavné, jak moc se zralá moudrost podobá tomu, být příliš unavený,“ ví oba - a zřejmě pod vlivem Franze Kafky hovoří taktéž o lidské hlouposti, jejíž moc bychom nikdy neměli podceňovat. Nedá se totiž vyléčit penězi, výchovou ani zákony a „není hříchem, neboť její oběť si nemůže pomoci, aby nebyla hloupá,“ míní Heinlein, „ale jde o jediný obecný hlavní zločin, rozsudkem je smrt, není žádné odvolání a k vykonání dojde automaticky a bez soucitu.“ Neřekl však to už opravdu Kafka? Přiznávám, že nevím.
„Žij a uč se,“ dodává guru čtenářů fantastiky. „Nebo nebudeš žít dlouho.“
Na druhé straně však naprosto nezatracuje snění, jak se ostatně dalo čekat od velkého spisovatele, a to je půvabné. I já vzpomínám, že jsem některé nejšťastnější dny či hodiny života zažil jen díky klamnému dojmu, že jsem milován, a naprosto, a jistě se nedivíte, těchto svých omylů nelituji. Také Heinlein však ví, nakolik je fantazie místná. „Falešné představy jsou často funkční,“ říká a cynicky dodává: „Matčin názor o kráse, inteligenci, laskavosti jejich dětí jí zabrání, aby je neutopila hned po narození.
Ještě zajímavější je podle mě následující jeho postřeh:
„Vždycky si poslechni experty. Řeknou ti, co se nedá udělat, a proč. Pak to udělej.“
Nu, a zásadám Sherlockovým se dozajista podobá následující Heinleinovo, promiňte, Longovo zamudrování: „Jaké jsou skutečnosti? Znovu a znovu a znovu – jaké jsou skutečnosti? Vynechej to, co si horoucně přeješ, ignoruj božská zjevení, zapomeň na předpověď hvězd, vyhni se názoru, nestarej se, co si myslí sousedi, nevadí neodhadnutelný verdikt historie – jaké jsou skutečnosti a na kolik desetinných míst? Vždycky se řítíš do neznámé budoucnosti, skutečnosti jsou tvou jedinou stopou. Zjisti skutečnosti!“
„Většina vědců jsou jen vymývači lahví a třídiči tlačítek,“ ví také Mistr. A zda nám poradí i ohledně literatury. Možná!
„Básník, který čte své verše na veřejnosti, může mít i jiné nechutné zvyky.“
„Psaní není nezbytně něco, za co byste se měli stydět, ale dělejte to v soukromí a umyjte si potom ruce.“ Punktum. Raději se tedy zase obraťme k obecnějšímu, spolu s ním.
„Když nemáš rád sebe, nemůžeš mít rád ostatní lidi.“
„Všichni lidé byli stvořeni sobě nerovní.“
Vraťme se k Mistrovým pohledům na ženu a zkusme to nejprve přes mamon:
„Peníze jsou nejupřímnější ze všech lichotek.“ „Jsou mocné afrodisiakum. Ale květiny fungují skoro stejně dobře.“ „Je jen jeden způsob, jak utišit vdovu. Ale pamatuj, co riskuješ.“ „Nejšťastnější způsob, jak vyjít s mužem je, nikdy mu neříkat, co nepotřebuje vědět.“ Nu, to však nejen podle mě platí i pro vycházení se ženou, ne?
Ano. „Můžeš mít mír,“ pokračuje Heinlein. „Můžeš mít svobodu. Ale nikdy nepočítej s tím, že bys měl obojí naráz.“
„Demokracie je založená na předpokladu, že milion mužů je chytřejších než jeden. Jak že to je? Něco jsem přehlédl,“ zakoktá pak. A ví se samozřejmostí, že pravdivost různých tvrzení „nemá co dělat s jejich důvěryhodností - a naopak“.
Ale přerušme již radši tento děsivý tok nebezpečných myšlenek a pokusme se najít nějaké společné motto, kterým by tento muž dejme tomu shrnul vlastní pohled na člověka. Je takové?
Á, již ho mám. MOTTO:
„Lidská bytost by měla být schopná vyměnit plenku, naplánovat invazi, porazit prase, velet lodi, vyprojektovat stavbu, napsat sonet, vyrovnat účty, postavit zeď, napravit kost, zpříjemnit umírání, udržovat pořádek, plnit rozkazy, udílet rozkazy, spolupracovat, jednat samostatně, řešit rovnice, analyzovat nové problémy, vykydat hnůj, naprogramovat počítač, uvařit chutné jídlo, zdatně bojovat, statečně zemřít. Specializace je pro hmyz.“
„Kompletní a sebejisté osoby nejsou v ničem schopné žárlivosti,“ ujišťuje mě taktéž velký mág, asi jako by pravidelně uděloval údery velikému plechovému bubnu, a žárlivost je dle něj samo sebou leda symptomem „neurotické nejistoty“.
Avšak má naštěstí i smysl pro humor. Hle: „Sto dolarů uložených na sedmiprocentní úrok vyrovnávaný čtvrtletně dvě stě let vzroste na víc než sto milionů dolarů – což v té době nebude mít vůbec žádnou cenu.“
„Co se týče sexu, všichni lžou,“ ví taky.
„Jestli je ve vesmíru nějaký důležitější cíl než získat ženu, kterou miluješ, a udělat jí s její srdečnou pomocí dítě, nikdy jsem o něm neslyšel.“
Nu, tento diskutabilní výrok upomíná přinejmenším na jistoty Johna Cartera z Marsu i jiných supermužů knih Edgara Rice Burroughse.
Nicméně Lazarus Long je s to poskytnout i vysoce praktické rady pro styk s veřejností. Tak třeba:
Fráze „my prostě musíme“ označuje něco, co nemusí být uděláno. „Jde to bez řečí“ je vážné varování. „Samozřejmě,“ znamená, že by bylo nejlepší, kdyby sis to zkontroloval sám. Tato mírně odlišná klišé, když se vyloží správně, vám spolehlivě značí cestu...
„Nezatěžuj svoje děti tím, že jim děláš život lehký,“ ví také. A co si myslí o volbách ve vašem městečku i vesmíru?
„Jsi-li součástí společnosti, v níž probíhají, vol.
Možná, že nejsou kandidáti nebo opatření, pro něž bys hlasoval, určitě však jsou takoví, proti nimž bys to udělal. Jestli máš pochybnosti, vol proti; tak se málokdy spleteš; a jestli ti to připadá jako volba naslepo, prokonzultuj volby s nějakým bláznem, co to „myslí dobře“ (vždycky se kolem nějaký takový najde), a požádej ho o radu.
Potom to udělej přesně obráceně.
Umožní ti to být dobrým občanem (pokud si přeješ takovým být) a nemusíš strávit obrovské množství času poctivým a inteligentním výkonem volebního práva.“
Ale do ještě drsnějšího světa a je rozmarné, nakolik Long prokládal úvahy o válce úvahami o ženách. Občas si, pravda, díky své razanci i (nevyhnutelně) odporuje:
„Zabití anarchisty nebo pacifisty by nemělo být definováno jako vražda, ale jako užití zbraně uvnitř města nebo dopravní nehoda se smrtelnými následky.“
„Pokud v rodinné hádce vyjde najevo, že máš pravdu, hned se omluv.“
„Zaznamenala historie vůbec nějaký případ, kdy měla většina pravdu?“
„Pravda je v penězích. Pokud mluví člověk o své cti, přinuť ho platit v hotovosti.“
„Nikdy si netroufej na malého člověka. Zabije tě.“
„Jen sadistický lotr nebo blázen mluví při společenské události otevřeně a pravdivě.“
„Tajnosti jsou počátkem tyranie.“
„Nejproduktivnější síla je lidské bláznovství.“
„Vyvaruj se silných nápojů. Možná tě pak napadne střílet po výběrčím daní – a netrefíš se.“
Nu, a následující úvahu by jistě podepsal i náš Ladislav Klíma:
„Na děvku by se mělo pohlížet podle těch samých měřítek, jako se pohlíží na ostatní povolání, která nabízejí službu za úplatu – jako na zubaře, právníka, kadeřnici, fyzika, klempíře a další. Je ke své profesi kompetentní? Poskytuje služby v dostatečném rozsahu? Chová se ke svým klientům poctivě? Je dost možné, že procento poctivých a kompetentních štětek je vyšší než procento takových klempířů, mnohem vyšší než procento takových právníků a mnohokrát vyšší, než procento takových profesorů.“
Zatímco tohle by nepřítel profesorů Klíma bezesporu podepsal, další Longova moudra se mohou jevit až poněkud záhadná. Třeba: „Sraz na minimum svoje vyzrávání. Zdvojnásobí to tvůj produktivní život a tím získáš čas, aby ses mohl radovat z motýlů, koťat a duhy.“ Nic nepochopitelného naopak nevidím na tomto postřehu:
„Odbornost v jedné oblasti nelze přenést na oblast druhou. Ale experti si často myslí, že ano. Čím užší je pole jejich vědomostí, tím častěji si to myslívají.“
A co se týká Miguela Cervanta? Long jej odnepaměti chápe tak, že nám „boj s větrnými mlýny ublíží víc, než větrné mlýny samy“.
„Bezdůvodné probuzení by se nemělo trestat smrtí. Alespoň ne bez předchozího uvážení,“ dodá briskně a umí být dokonce ještě brutálnější, takže jeden jediný správný způsob, jak přerušit větu, která začíná „nic mi do toho není, ale“, je dle něj umístit za slovo „ale“ tečku. „Na tu činnost ovšem nevynakládejte nadměrnou fyzickou sílu. Proříznout takovému člověku hrdlo by vám přineslo jenom chvilkové potěšení a pak byste o tom museli zbytečně přemýšlet.“ Konec citátu.
„I skunk je lepší společnost než člověk, který se neustále chlubí, jak je otevřený,“ pokračuje náš radil a demagog a co se dumek týká, jednoznačně upřednostňuje tzv. induktivní logiku před logikou deduktivní, která „neprodukuje žádné nové věci“ (jsa tautologická) a manipuluje s nesprávnými tvrzeními natolik obratně, až vypadají pravdivě. „Konstruktéři prvních počítačů tomu říkali vysavačový zákon neboli smetí dovnitř, smetí ven,“ dodává – a přeberme si to, jak nám libo.
A chcete-li ještě jednou do výšin k mudrcům?
„Pokud každý ví, že je to tak, pak to tak není nejmíň deset tisíc ku jedné.“ Long
„Hřích je hřích, jen když zraňuje jiné. Ostatní je výmysl.“ Long
„Štědrost je vrozená. Láska k lidem je naučená perverze. Mezi tím není žádná podobnost.“
Je pravda, že někdy Long upadá i do banalit, jenomže taky je pravda, že bývá na místě si podobnou banalitu čas od času střízlivě připomínat. Například:
„Jsi-li příliš skeptický, můžeš chybit stejně snadno, jako jsi-li moc důvěřivý.“
„Zdvořilost mezi manželem a manželkou je mnohem důležitější než mezi dvěma cizinci.“
„Vše, co je zadarmo, stojí přesně za to, kolik jsi za to zaplatil.“ Což věděli třeba i scenáristé podařeného Hillova westernu Psanci (1980), podle něhož desperát Cole Younger kdysi pravil:
„Jednou napíšu knihu. O všem, co jsem zažil. I v lásce.“
Frank James: „Chci výtisk zdarma!“
Cole Yonger (představovaný Davidem Carradinem): „Nic není zadarmo.“
A to by. myslím, mohlo stačit. Tu další Mistrovu radu (masíruj jí chodidla) ostatně určitě zaslechl kultovní režisér Quentin Tarantino a zohlednil ji v nejslavnějším svém filmu Pulp Fiction. Na ten skutečný závěr jsem si ale nechal ještě jeden výrok týkající se umělecké tvorby:
„Když máš to štěstí, že můžeš náležet k menšině, která dělá tvořivou práci, nikdy se nenuť do nápadů. Nepovede se ti to. Buď trpělivý a nápad se zrodí v pravý čas. Nauč se čekat.“
A co ještě Heinlein dodá? „Nesnaž se mít poslední slovo. Měl bys ho dostat.“
(Citace z Dost času na lásku v překladu Evy Trejbalové.)
