Andělské schody. Knížka o andělech Františka Listopada

Andělské schody. Knížka o andělech Františka Listopada

Básnická sbírka vyšla u příležitosti 91 narozenin Františka Listopada, držitele Seifertovy ceny.

Básník, prozaik, autor divadelních her, esejista František Listopad (nar. 26. 11. 1921)
sice po roce 1948 odešel z komunistického Československa do Portugalska, ale nikdy nepřestal s českým prostředím spolupracovat a žít s ním v symbióze. Dokazují to mj. jeho návraty do literatury (svými nově vydanými básnickými knihami se zařadil do polistopadové poezie), do světa divadla (přednášel v Brně na JAMU) i do povědomí čtenářů. Není jen klasikem v oblasti poezie (kterou píše striktně v češtině), ale je též autorem portugalsky psaných knih pro děti, prozaikem... Vzhledem k tomu, že je na svůj věk mimořádně aktivní a zajímá se o dění v České republice, je nepřehlédnutelnou a významnou postavou české (i portugalské) kultury posledního půstoletí.

Ukázka:

2.
Anděl se konečně uzdravil. Rekonvalescence byla poměrně krátká, jedl zeleninu a hlavně mnoho maličkých pomerančů a také polévku se strouhankou a pil koprový mošt. Popolétal, nedolétával, znovu to zkoušel a trénoval.

Nyní je v naprostém pořádku. Silný jak buk, silný jako dub, pořád štíhlý jako topol. V tomto čase se kamarádí s jedním z nových blahoslavených, ačkoli ten má ještě samozřejmé potíže s letem a relativní všudypřítomností. Všechno potřebuje čas. Čas a míru.

Přirozeně, anděl nemá přirození. To usnadňuje věci, styk jednoho s druhým funguje jiným způsobem. A tak se taky děje mezi andělem a novicem blahoslaveným. Zejména vzájemný dar květin nahrazuje, alespoň do jisté míry, co by se mohlo postrádat v předandělské situaci. Ovšem lehké to není. A co je prosím lehké na světě a ve vesmíru.

Teď jedí společně. Chléb s medem, medu je jeden kbelíček. Pak si myjí společně lepkavé prsty, ruka na ruce v zurčícím prameni, a osušují je velkými listy biblického stromu. Usmívají se na sebe a sami pro sebe. Když se rozlétají každý svým směrem, ještě si mávají. Právě nyní se uskutečnilo poslední gesto, alespoň to viditelné, a potom jen azur, zdánlivě prázdný. Všechno či skoro všechno by se mohlo zapsat pěti sty slovy. A nejen andělům je známo, že přemíra slov škodí, napomáhá klamu, slova zapomínají, co chtěla říct. Někdo řekl nebo napsal: „Buďme struční jak list v pádu.“ Kdo to řekl? Kdo to napsal?

Zatímco přemýšlíme, rozjíždějí se náklaďáky. Svět.

3.
Nehoda. Obruč svatého Soudku, ve kterém se třídí barvy světa a mění se noc v den a den v noc, praskla a zranila vzduch a několik andělských křídel.

Anděl, který byl pouhým svědkem této události, praví: Já jsem katolík. Ale to na druhém místě. A co je na prvém místě? To, co hledám ve volných hodinách své práce.

Všechno je trošičku nehoda, abych se vrátil k tématu. Nebuďme však nevděční. Pokud se můžeme roztékat jako delta řeky do jediného jezera, kterým je moře, vše krásné je v proměnách.

Protože se stmívá, anděl vaří čaj pro mne, pro novice, pro sebe. Máme však jediný koflíček. Tím líp, říká anděl, a my to po něm opakujeme. Ze všech stran se ozývá: Tím líp, tím líp, tím líp.

Anděl si čistil konec křídel mokrým hadříčkem a chtělo se mu mluvit: Ať je nebo není, hlavní je věřit. Chtěl říct ještě něco jiného, případně pokračovat v tomto teologickém monologu, když jej volala studna, že voda je už na dně, že málem vysychá. A když vyschne, Mánička bude muset pro vodu daleko. Voda musí být vždycky blízko, praví anděl. Naplní kotlík svou vodou pro Máničku, kdyby náhodou nehodou studně byla docela na suchu, a potom odlétá do skorotmy. A tak bylo dneska po hodině teologie prvního cyklu.

Vydalo nakladatelství Dauphin >>