George Orwell. O člověku, který se vysmívá vlastní zemi

George Orwell si velmi pozorně všímal chování jedinců ve společnosti. Mimo jiné poukazoval na typ člověka, který se často vysmívá své vlastní zemi. Ne proto, že by o něčem hluboce přemýšlel, ale protože si myslí, že samotný výsměch je známkou jeho výjimečnosti a tím i nadřazenosti.
Je to stále stejný druh lidí.
Stejný úšklebek. Stejně falešný výsměch.

“V levicových (progresivních) kruzích je vždy pociťováno, že být Angličanem je něco hanebného a že je povinností se pochechtávat každé anglické instituci, od koňských dostihů po lojové pudinky.
Je to zvláštní fakt, ale je nepochybně pravda, že téměř každý anglický intelektuál by se styděl stát v pozoru, zatímco oslavná píseň God Save the King se hrála chudým, nedovzdělaným, aby nekradli a měli v úctě autority.”
George Orwell, Lev a jednorožec (1941)

Tento jev výsměchu vidíte napříč médiemi, univerzitami, uměním, politikou.
Tento povýšenecký rituál smíchu všemu anglickému: historii, písním, tradicím, průvodům, přízvukům, vesnicím, starým způsobům. Jako by opovržení toho všeho bylo vrcholem sofistikovanosti.

Mezitím se prostý Angličan nezměnil.
Nepředvádí se v tom, jak mluví o své zemi, o domově, o tom, jak se stará o svoji rodinu, o tom, za čím stojí, když je třeba za něčím stát a za něco bojovat. Je někdy tichý, ale vždy skutečný.

Rozpor, o kterém Orwell mluví, je po tisíciletí neměnný:
Jsou tací, kteří cítí povinnost, sounáležitost a ctí historické kořeny svých předků.
A jsou tací, kteří si myslí, že jsou moderní v jedině správném názoru, které jim propaganda vtloukla do hlavy.

Kniha: George Orwell / Eseje
Slavné Orwellovy eseje „Poprava oběšením“, „Jak jsem střílel slona“, „Uvnitř velryby“, „Lev a jednorožec“, či recenze na Obratník Raka Henryho Millera a Mein Kampf Adolfa Hitlera patří mezi 51 textů, které George Orwell napsal v letech 1928 až 1941.

Ve svých publicistických dílech vystupoval nejen jako myslitel a homo politicus, ale především jako člověk vztahující se k druhým, „a fellow human being“; zabýval se sociálními, ekonomickými, a především obecně lidskými otázkami. Jeho eseje dodnes nabízejí příklad, jak lze k životu, myšlení i psaní přistupovat jednoduše a ryze, a staví na přesvědčení, že bez ohledu na ideologie je potřeba zůstat slušným a čestným člověkem.

Plánovaný čtyřsvazkový projekt nakladatelství Argo, nazvaný Eseje I.–IV., bude obsahovat celkem 241 esejí, včetně Orwellových literárních recenzí a proslulých novinových sloupků „As I Please“.
V této podobě se bude jednat o nejúplnější, nejširší a naprosto vyčerpávající souhrn Orwellových esejí v češtině.

Ukázka z knihy: George Orwell – Noviny za šesták
G. K.’s Weekly, 29. prosince 1928 pdf>>

Ami du Peuple (Přítel lidu) jsou francouzské noviny. Vznikly asi před půlrokem a ve světě, kde se to jen hemží „senzacemi“, docílily něčeho skutečně zvláštního a obdivuhodného – tím, že se prodávají po deseti centimech, což je něco jako anglický čtvrťák. Je to solidní formát běžné velikosti, který přináší zprávy, články a kreslené vtipy obvyklé úrovně, zaměřuje se obzvlášť na sport, vraždy, národní cítění a protiněmeckou propagandu. Není na nich nic neobvyklého kromě té ceny.

Není třeba vyjadřovat překvapení nad tímto jevem, neboť vlastníci Ami du Peuple právě všechno vysvětlili prostřednictvím rozměrného manifestu, který je vylepen po pařížských zdech všude, kde to není výslovně zakázáno. Když si člověk tento manifest přečte, s příjemným překvapením zjistí, že Ami du Peuple není jako jiné noviny, k jeho vzniku napomohl čistý veřejný zájem, nezkalený žádnými nízkými vidinami zisku.
Majitelé, kteří se rdí v jakési anonymitě, si tímto vyprazdňují kapsy a činí tak z pouhé rozkoše plynoucí z konání dobra potají. Dozvíme se také, že jejich cílem je válka s mocnými trusty, zápas za nižší životní náklady, a především boj proti mocným novinám, které ve Francii dusí právo na svobodu slova. Nehledě na to, že se tyto noviny zlověstně snaží vyřadit Ami du Peuple z oběhu, bude tento deník bojovat až do posledního dechu – ve všech ohledech, které jeho název naznačuje.

Člověk by tomuto poslednímu zastánci demokracie jistě tleskal ještě o poznání hlasitěji, kdyby náhodou nevěděl, že majitelem tohoto deníku je pan Coty, význačný průmyslník, vedle toho také majitel listů Figaro a Gaulois.
Člověk by též pohlížel na tento bohulibý deník s menší podezíravostí, kdyby se politicky tak vehementně nestavěl proti radikálům a socialistům, kdyby nezastával politiku dobré vůle mezi výrobci a dělníky, poplácávání po zádech a smířlivých postojů. V tuto chvíli je však tohle všechno vedlejší. Důležité otázky pochopitelně zní: Vydělá si Ami du Peuple na sebe? A pokud ano, jak?

Na té druhé otázce skutečně záleží. Jelikož jde pokrok směrem ještě rozsáhlejších a ohavnějších trustů, stojí za povšimnutí každý krok, který nás přiblíží době, kdy noviny budou jednoduše prostředkem reklamy a propagandy, a jen jako takové jemné přislazení té hořké pilulky budou obsahovat jisté množství důkladně cenzurovaných zpráv. Je docela dobře možné, že Ami du Peuple žije z reklamy, ale stejně tak je možné, že vydělává pouze nepřímo tím, že v něm vychází právě ta propaganda, kterou potřebuje pan Coty a jeho společníci.
V tom výše zmíněném manifestu se prohlašuje, že vlastníci se mohou povznést k ještě závratnějším výšinám filantropie a rozdávat noviny zdarma. V Indii jsem viděl deník, který se nějakou dobu rozdával zdarma se zjevným ziskem pro své podporovatele, kterými byla skupina reklamních agentur, jež zjistily, že bezplatné noviny jsou levným a uspokojivým prostředkem, jak vytrubovat vlastní cíle. Jejich noviny dokonce převyšovaly indický průměr, ale poskytovaly samozřejmě pouze takové zprávy, které byly vlastníkům vhod. Ty neznámé indické noviny předpověděly logický cíl moderního žurnalismu – a Ami du Peuple by měl být nazírán jako nový krok stejným směrem.

Nicméně ať už jsou jeho zisky přímé, či nepřímé, Ami du Peuple rozhodně prosperuje. Už teď má značný náklad, a třebaže vznikl jako ranní noviny, nyní vychází i odpolední a pozdně večerní verze. Jeho majitelé mluví čistou pravdu, když prohlašují, že některé jiné noviny se snažily, seč jim síly stačily, aby potlačily tohoto nového zastánce svobody slova. Ony jiné noviny (které samozřejmě také jednají z naprosto lidumilných pohnutek) se udatně pokusily vypudit Ami z trafik a novinových stánků, a dokonce se jim to podařilo, pokud jde o kiosky na nárožích.
V některých krámcích, které vlastní socialisté, je možno dokonce spatřit ve výloze nápis:
„Ici on ne vend pas Ami du Peuple.“ P
rodává se však mohutně na ulicích a v kavárnách, je k dostání také u holičů, trafikantů a všemožných dalších obchodníků, kteří v životě s novinami neměli nic společného. Někdy je prostě nechávají na bulvárech na hromadách, spolu s pokladničkou na dvoucentimové mince, úplně bez dozoru. Člověk vidí, že majitelé jsou rozhodnuti po dobrém či po zlém dosáhnout toho, aby se deník stal nejčtenějším v Paříži.

A pokud se jim to podaří – co nastane pak? Ami du Peuple očividně vystrnadí jedny nebo i vícero méně úspěšných novin – některé z nich už pociťují ztráty. Nakonec je tlak buď zničí, nebo přežijí tím, že napodobí taktiku Ami du Peuple. Z toho plyne, že každé noviny toho druhu, ať mají jakékoli cíle, jsou nepřítelem svobody slova. V současné době je Francie domovem svobody slova, přinejmenším v tisku. V samotné Paříži vycházejí desítky deníků – nacionalistické, socialistické i komunistické, klerikální a antiklerikální, militaristické a antimilitaristické, židovské i antisemitské. Naleznete tu Action Française, royalistický deník, dosud jeden z předních, ale také L’Humanité, což jsou ty nejrudější noviny mimo sovětské Rusko.
Objevuje se zde La Libertà v italštině, která se nicméně v Itálii nesmí prodávat, tím méně vydávat. V Paříži se tisknou noviny ve francouzštině, angličtině, italštině, v jidiš, němčině, ruštině, polštině, i v jazycích, jejichž písmo člověk ze západní Evropy nedokáže číst. Kiosky jsou přímo nacpané všemožnými novinami. Novinářský kartel, do kterého se už francouzští novináři navážejí, vlastně ve Francii zatím neexistuje. Nicméně přinejmenším Ami du Peuple se udatně snaží, aby se stal realitou.

A pokud se zjistí, že něco takového se vyplácí ve Francii, proč to nevyzkoušet jinde? Proč bychom v Londýně neměli mít noviny za čtvrťák, nebo aspoň za půl pence? Pokud je tu novinář pouze jako propagátor velkého byznysu, bude vysoký náklad, ať už dosažený férově, nebo křivácky, jediným cílem novin. Až do nedávné doby různé naše noviny dosahovaly žádoucího prodeje jednoduchou metodou – tím, že občas věnovaly pár tisíc liber na ceny pro výherce fotbalových kvízů.
Nyní jsou fotbalové kvízy zákonem zakázané a nepochybně některé náklady v důsledku toho prudce klesly. Zde tedy předkládám příklad hodný následování pro magnáty našeho anglického tisku. Nechť se pustí cestou Ami du Peuple a prodávají své noviny za čtvrťák. I kdyby z toho neplynulo žádné dobro, veřejnost bude mít aspoň pocit, že dostává za své peníze odpovídající hodnotu.