Bylo to 12.března 1999, když ČR vstoupila do NATO. Ne, nebyla to náhoda, protože už 24. března 1999 NATO bombarduje Bělehrad a potřebovalo souhlas ČR pro přelety letadel. Operace Allied Force, která byla historicky první bojovou kampaní NATO proti svrchovanému státu, skončí jako nejdelší bombardování v historii za 78 dní s tragickým výsledkem asi 500 civilních obětí.
Celkem bylo na území bývalé Jugoslávie svrženo 23 000 bomb, 2 500 střel s plochou dráhou letu. Zničeny byly důležité mosty i továrny, které nikdy nepracovaly pro ozbrojené síly. Např. most přes řeku Nisavu na dálnici spojující jih a sever Jugoslávie, byl bombardován několikrát. Mnohé cíle byly přímo nařízené Bidenem, jak sám řekl na kamery.
S touto brutální akcí, kterou NATO provedlo bez souhlasu OSN souvisí i jeden stupidní výrok Václava Havla.
Ten v rozhovoru s francouzským novinářem pro Le Monde použil výraz: "Nálety, bomby nejsou vyvolány hmotným zájmem. Jejich povaha je výlučně humanitární."
Česká televize hovoří o zkresleném výroku takto:
„Jeho postoj byl částí veřejnosti kritizován a dodnes se dokonce traduje zkreslený výrok o ‚humanitárním bombardování‘, o kterém však Havel ve skutečnosti nikdy nemluvil a tento termín odmítal.“
Samozřejmě, že ČT říká polopravdy. I z toho výroku je zcela jasné, že humanitární bombardování lze použít, protože zcela přesně vystihuje to, co Havel řekl.
S bombardováním Jugoslávie taky souvisí jeden z velkých mediálních i politických podvodů. Kauza Srebrenica.
Tu velmi pečlivě dokumentuje kniha Alexandera Dorina / Srebrenica. Největší masakr v Evropě od konce 2. světové války.
Srebrenica. Podivný válečný masakr v Jugoslávii a Dorinovo svědectví o manipulacích a lžích
V knize se píše:
V případě údajného masakru, který se měl odehrát po 11. červenci 1995 v okolí města Srebrenica ve východní Bosně, chybí mrtví, pachatelé i písemné rozkazy.
„Chybí vlastně všechno, aby nějaký masakr mohl být dokázán“ konstatuje autor knihy Alexander Dorin. A ptá se: „Tisíce mrtvých volí, OBSE nemá přístup k volebním seznamům, téměř 1 000 osob zemřelo už dlouho před pádem Srebrenice, mrtví získávají novou identitu, příbuzní neznají datum narození svých rodinných příslušníků ... Který samostatně myslící člověk ještě může čemukoli z tohoto vykonstruovaného srebrenického příběhu věřit?“
Prof. Rajko Doleček dlouholetý kritik a v podstatě jeden z nejoprávnějších expertů na celou kauzu se k tomu vyjadřuje takto:
Sága Rajko Dolečka. Populárního lékaře, profesora, dlouhodobého kritika genocidy na srbském obyvatelstvu
Rajko Doleček kriticky nad knihou Deset let s Václavem Havlem
"Albrightová měla totiž v Radě bezpečnosti OSN ukázat poněkud sporné letecké snímky, které měly prý dokazovat údajné masové vraždy bosenských muslimů bosensko-srbským vojskem v červenci 1995. Počty prý popravených muslimských mužů a chlapců postupně dosáhly počtu přes 8 tisíc."
„Kauzu Srebrenica vytvořila paní Madeleine Albrightová v srpnu 1995 (jako velvyslanec USA při OSN), aby odvrátila pozornost světa od krvavých událostí při rozvrácení Republiky Srbská Krajina v květnu a srpnu 1995 chorvatskou armádou, za pomoci bosenských Muslimů a NATO.
Bylo při nich vyhnáno 250 000 Srbů ze svých dávných sídlišť v Krajině v Chorvatsku a přes 1 000 jich bylo povražděno.“„Ale důležité je, že zabíjení nezačali Srbové, nýbrž ti, kteří rozbili ozbrojenou secesí Jugoslávii. Velmi jim pomohlo Kohlovo Německo a Vatikán, když 17. prosince 1991, německý ministr zahraničí H. D. Genscher přinutil v Maastrichtu prodejné Evropské společenství předčasně uznat samostatnost Chorvatska a Slovinska, následované Bosnou a Hercegovinou.“
„Jak je možné, že mezi údajně popravenými (srpen 1995) bylo 3 016 muslimů na volebních seznamech pro rok 1996. Dále se zjistilo (okresní soudy, matriky) u pár stovek pohřbených v mezarji (hřbitov Memoriálního centra v Potočary v Bosně – pozn.red.), že vůbec nebyli popravení, že někteří zemřeli ještě před 1995 a jejich těla byla jen ‚přestěhována‘ do mezarje.“
OMLUVA MILOŠE ZEMANA ZA BOMBARDOVÁNÍ JUGOSLÁVIE 18.5. 2021
Prosím srbský národ o odpuštěníMluvili jsme s panem prezidentem o tradičním česko-srbském přátelství, které se odehrávalo například v roce 1938, kdy jsme byli zrazeni svými západními spojenci, ale i v roce 1968, kdy jsme byli zrazeni východními spojenci. Člověk si nevybere. V obou případech nám srbský národ vyjádřil svoji podporu.
A my jsme se mu odvděčili bombardováním.
Právě proto bych při této příležitosti chtěl za svoji osobu se omluvit za bombardování tehdejší Jugoslávie. Talleyrand by řekl, bylo to horší než zločin, byla to chyba. A já bych chtěl srbský národ jako osoba poprosit za odpuštění.
Celou dobu mě to trápilo.
Ano, v době, když se rozhodovalo o bombardování Jugoslávie, byla Česká republika několik týdnů v Severoatlantické alianci, byli jsme poslední, kdo dal souhlas a zoufale jsme se ohlíželi alespoň po jedné zemi, která by se s námi spojila a byla by proti, ale zůstali jsme sami.
Přesto nás to neomlouvá, přesto to byl nedostatek odvahy.
A touto omluvou a prosbou za odpuštění jsem se zbavil mnohaletého traumatu, protože pokání osvobozuje a, jak říkávají latiníci, dixi et salvavi animam meam, řekl jsem a spasil jsem svoji duši.
Miloš Zeman
prezident republiky
Velmi jasný pohled na celou tragédii přináší i Stephen Karganovic, President of the Srebrenica Historical Project
Srebrenica je nejpodivnější z genocid z několika zajímavých důvodů.
Jednak to zůstalo téměř bez povšimnutí více než dva roky, dokud nebylo nakonec „objeveno“ a zveřejněno na mezinárodní konferenci, která byla za tímto účelem zdánlivě svolána v roce 1997 v Sarajevu.
Údajná genocida zůstala neodhalena i v důvěrných zpravodajských zprávách sarajevských vojenských a civilních úřadů, poškozená strana, která se o ní měla dozvědět jako první. Ty usvědčující zprávy shromáždil, možná neúmyslně, Haagský tribunál, právě ten orgán, jehož tendenční verdikty tyto zprávy diskreditují.Stejně kuriózní je i forenzní situace, která je zcela v rozporu s tím, co by se dalo očekávat, kdyby ke genocidě došlo.
Nepodporuje standardní vyprávění a tvrzení Haagského tribunálu, která na tento příběh úzce navazují. Je třeba považovat za mimořádné, že za dvě a půl desetiletí se fyzické důkazy v podobě 8 000 těl zcela nepodařilo zhmotnit. Zprávy z exhumační pitvy, jediný relevantní ukazatel, poukazují na přítomnost asi 1920 těl v hromadných hrobech souvisejících se Srebrenicí, ale pouze polovina z nich, nebo zhruba tisíc, vykazuje typ zranění odpovídající popravě. Většina zbývajících má nezaměnitelná bojová zranění, která ukazují mimo popravu zajatých vězňů. To je v souladu se známými fakty na místě po 11. červenci 1995. Po pádu Srebrenice provedla velká vojenská síla z údajně „demilitarizované“ enklávy ozbrojený průlom na šedesáti mílovém úseku srbského území. způsob, jak zapojit srbské síly do zuřivého boje a utrpět těžké ztráty.Tiché odkládání důkazů ze Srebrenice na základě pitvy po roce 2001 přišlo v podobě poněkud drzého pokusu Haagského tribunálu nahradit tvrdá forenzní data tekutě definovaným „důkazem DNA“, jakmile bylo jasné, že tradiční metody nepřinesou ani zdaleka požadovaných 8 000 těl.
Z právního hlediska, i kdyby byly údaje o údajných obětech přiznány, „genocida“, jejíž organizátory nelze identifikovat (jak volně připustil soudce ICTY Jean-Claude Antonetti ve svém samostatném stanovisku v případu Tolimir), což za předpokladu něčeho podobného došlo pouze na obecní úroveň a jeho údajný počet obětí byl pouze 8 000 v populaci přes tři miliony, doslova žebrácké přesvědčení.
Ještě více absurdní rozsudek ICTY, že o dva týdny později zabití tří jedinců v sousední enklávě Zepa také představovalo „genocidu“, protože oběťmi byly klíčové osobnosti komunity, bez nichž by byl život přeživších 5 000 obyvatel neudržitelný.Politicky inspirovaná „genocida“ ve Srebrenici vyniká také tím, že jde o jediný známý případ svého druhu, který v procesu údajného vyrovnání se s neúspěchy, které k němu vedly, vyvolal celosvětovou doslova stonásobnou porážku.
...
Celý článek O genocidě v Srebrenici zde
