Světový a ve své době velmi populární H. G. Wells. Většina lidí si při tom jméně vybaví stroj času, Marťany nebo neviditelného muže. Málokdo ale ví, že týž autor napsal v roce 1937 ostrý, ironický román o tom, jak se spisovatel snaží ovládnout vlastní veřejnou tvář a přitom ztrácí tu soukromou. Brynhilda (Brynhild, or The Show of Things) je Wellsův pozdní, téměř zapomenutý román. Není to science fiction. Je to satira na literární svět, publicitu a manželství, která je i po téměř 90 letech překvapivě aktuální.
Brynhild není mistrovské dílo. Ale je to chytrý, sarkastický a místy velmi zábavný román o tom, jak se lidé schovávají za své veřejné masky a co se stane, když ty masky začnou praskat.
Právě proto stojí za knihu číst, i když román skoro nikdo nezná.
O čem Wells psal?
Rowland Palace je uznávaný romanopisec. Je citlivý na kritiku, obsedantně sleduje, jak ho vidí veřejnost, a pomalu se odcizuje své o dvanáct let mladší manželce Brynhildě. Když se objeví nepovedená fotografie, na které vypadá jako „méně slušný společník císaře Nerona“, rozhodne se, že už nenechá svůj image náhodě.
Tajně najme publicistu Immanuela Clootea, energického, bezskrupulózního muže, který umí budovat image a likvidovat konkurenci. Palace se začíná chovat jako florentský šlechtic, který má svého „žoldnéře“.
Mezitím se Brynhilda, tichá a inteligentní žena, která dlouho žila ve stínu manželovy slávy, sblíží s mladším spisovatelem Alfredem Bunterem.
Ten jí svěří své největší tajemství: ve skutečnosti je David Lewis z Cardiffu, který opustil manželku a vytvořil si novou identitu. Cloote toto tajemství odhalí. Brynhilda, která se až do té doby cítila „příliš odtažitá od života“, díky krátkému vztahu nabude sebevědomí.
Román končí zprávou, že Brynhilda čeká dítě. Palaceova první reakce je příznačná: „To bude drahé.“
Brynhilda satirizuje především tři věci:
vznikající kulturu literární publicity a image,
falešnost a rivalitu v literárním světě,
manželské odcizení a vzájemné nevidění.
Nejsilnější je právě první linie.
Wells už v roce 1937 popsal mechanismy, které o desítky let později ovládly celý kulturní literární svět:
branding autora, řízení veřejného obrazu a neustálý mediální boj o pozornost.
V tom je kniha i dnes překvapivě živá, přestože ji skoro nikdo nezná.
Proč je kniha tak málo známá?
Wells je dnes skoro výhradně „ten od Stroj času“. Brynhilda je dílo ze sklonku kariéry (autorovi bylo 71 let) a nemá v sobě nic z toho, za co je Wells slavný. Je to společenská satira, ne vědeckofantastický román.
Wells byl extrémně plodný. Napsal přes 50 románů. Literární historie si z něj vybrala jen rané „scientific romances“ a pár sociálních románů typu Tono-Bungay nebo Kipps. Pozdní tvorba z 30. let se považuje za slabší, rozvláčnější a didaktičtější.
Dobové recenze byly slušné (New York Times knihu chválil jako návrat k Wellsovu vtipu), ale nestačilo to. Kniha neměla velký komerční úspěch, nikdy se nedočkala filmového zpracování a téměř se nepřekládala.
Česky nevyšla dodnes. První ruský překlad se objevil teprve nedávno.
K tomu se přidává ještě jeden faktor: modernisté (Virginia Woolf a další) Wellse odsoudili jako staromódního Edwardiána. Po druhé světové válce se jeho pozdní „prorocká“ persona úplně vytratila. Zůstaly jen Marťani a stroj času.
Výpisky z knihy: Wells / Brynhilda
„Spisovatel není to, čím je. Spisovatel, má drahá Bryn, je to, čím se zdá být. Je to efekt – dojem.“
…„Žádná lidská bytost nikdy skutečně neviděla sama sebe. Vyprávějí si o sobě příběhy. Pózují a hrají. Život je bitva předstírání, univerzální bluff.“
…Vypadal „jako jeden z méně slušných a méně draze oblečených společníků císaře Nerona. Plný vína a chtíče.“
…„Můj žoldnéř. Můj bravo. Můj minion. Moje stvoření. Můj henchman. Mimochodem – co to vlastně je hench?
Nějaký kůň, možná? V plné zbroji. Rowland Palace na vysokém henchi a vedle něj jeho věrný henchman.
…„Žert stranou, Cloote je nutný. V tomto rychlém, přeplněném, násilném novém světě, ve kterém žijeme, jsou takoví agenti nutní. S popelářem neobědváte, ale jeho služeb musíte využívat stejně.“
…Člověk. Všechen zdravý rozum v člověku se pořád snaží uniknout minulosti. Pořád. Odpusť nám naše viny! Co to znamená? Po staletí lidé stírají dluhy, jako se stírá špína.“
…
„Buď jsem já posměvačná skeptička, nebo je Rowly urážlivé osmiletý dítě.“
…Závěrečná scéna:
Brynhilda: „Víš, já budu mít děti, Rowly… To je to, k čemu jsem. Příliš dlouho jsem si se sexem jen tak hrála.“
Palaceova první reakce: „To bude drahé.“
…„Stala se skutečnou. Byla jí stržena přezíravost.
Teď byla podvodnice — jako všichni.
Byla pokrytec — jako všichni.
Byla tajemství za fasádou.
A úplně lidská. Konečně vyrostla…Fasádou být musela. Každá sebevědomá, jednající bytost musí být fasádou, musí světu ukazovat tvář a být si sebe vědoma…
Přesto ty šťávy v krvi, které se jí zmocnily a naplnily ji hlubokým, iracionálním uspokojením, měly velmi naléhavé zdání skutečnosti.
Jestli v lidské zkušenosti vůbec něco jako skutečnost zatím existuje.“
