Ilustrátor Tomáš Řízek o Tchaj-wanu, Tibetu, Číně a vůbec

„Prezident Miloš Zeman v pondělí na setkání s čínským protějškem Si Ťin-pchingem prohlásil, že Česká republika uznává územní integritu Číny včetně Tibetu a Tchaj-wanu. Zeman rovněž deklaroval, že se ČR nehodlá vměšovat do vnitřních záležitostí Číny, a vyslovil naději ve sjednocení Tchaj-wanu s pevninskou Čínou.“

Dnešní prohlášení prezidenta Miloše Zemana v Čínské lidové republice, v němž se v předvečer našeho národního svátku vyjádřil, že doufá v brzké přičlenění Tchaj-wanu pod vládu Pekingu, mě naplnilo smutkem nad vzrůstající osamělostí malého státu ve vodách Tichého oceánu a nad obratem české zahraniční politiky k zištnému pragmatismu. Tento obrat byl zdůvodněn touhou našich politických špiček po diskuzi mimo jiné o lidských či občanských právech. K diskuzi o lidských právech již ovšem nedojde, protože prezident Zeman podepsal Pekingu za naši zemi bianco šek. Nyní je na nás, abychom se nad tím zamysleli zde v naší zemi, o které již tolikrát rozhodovali jiní a jinde, že je až zázrak, že můžeme 28. říjen stále slavit jako samostatný stát, a podle toho v budoucnu volit i naše představitele.

Jsem ilustrátor a malíř, který měl tu čest Tchaj-wan, s kterým již téměř deset let v umělecké oblasti spolupracuje, dobře poznat. Měl jsem možnost seznámit se nejen s historií tohoto ostrova, ale především s jeho přítomností a s lidmi, kteří zde žijí.

Nepovažuji tedy své znalosti o tomto prostředí za znalosti běžného turisty. Naopak si troufám při vhodných příležitostech prohlašovat, že na Tchaj-wanu jsem nalezl svůj druhý domov. Pokud za domov považujeme stát, či oblast, kde máme pocity, že se cítíme jako doma. Kde žijí lidé, které považujeme za blízké. A máme potřebu se tam stále a stále vracet.



Kultura a příroda je zde pestrobarevná tak, jak už to bývá na křižovatkách cest v jižních krajích. Osobně považuji Tchaj-wan za unikátní ostrov. Citlivý na veškeré vnější vlivy. S unikátními ekosystémy, krajinou a samozřejmě i obyvateli, kteří se zde v různých dobách usadili a nakonec zde dokázali vytvořit demokratický stát na principu svobody a občanské společnosti.
Je to pár dní, co jsem se z Tchaj-wanu vrátil a dovolím si konstatovat, že lidé, se kterými se tam setkávám, hledí směrem k budoucnosti opravdu se značnými obavami, neboť systém, který po všech peripetiích úspěšně vybudovali, jim za mlčenlivého přihlížení států jako je Česká republika, mohou mocenské nároky ČLR kdykoliv proměnit v prach.

Tchajwanci s obavami sledují současné události v Hongkongu, které jim připomínají, co je může čekat, pokud opravdu dojde ke sjednocení. Ani dnes však nejsou pasivní a běžní občané na odpovědnost za správu ostrova nerezignovali, jak ukázalo slunečnicové hnutí.
Tchajwanská společnost by podle mne mohla být velkou inspirací i pro naši zemi. Pro naši demokracii. Domnívám se, že jednou z předností současného politického systému na Tchaj-wanu je značná míra samoočišťujících mechanismů. Politik, na kterého se něco nepatřičného provalí, musí ve většině případů opravdu bez milosti z veřejného života odejít. Občané se hned ozvou, zmobilizují se a on nemá šanci svůj post či funkci obhájit. Podle mne pak nedochází k takové relativizaci a rozmazanosti hodnot, jak jsme zvyklí z našeho prostředí. Že politik si většinou obhájí i to, co je v jiných vyspělých zemích neobhajitelné.
Obdivuji v každodenním životě obrovskou míru optimismu běžných obyvatel, kterou si zachovávají i pod značným pracovním tlakem. Jsem vždy ohromen schopností lidí na Tchaj-wanu improvizovat a přizpůsobovat se životním situacím. To je věc, která mne velmi oslovuje.
V době svátků v ČLR je Tchaj-wan zaplavený turisty z pevniny. Tchajwanci rádi ukazují svou dobře fungující zemi cizincům a snaží se o dobré vztahy se všemi zeměmi v regionu.



Myslím, že pokud by někdy v budoucnu mělo ke sjednocení dojít – a pevně doufám, že si to jednou budou moci rozhodnout skutečně svobodně jak obyvatelé čínské pevniny, tak i ostrova Tchaj-wanu – Tchajwanci by z toho měli vyjít bez ztráty možnosti svobodně rozhodovat o své zemi. „Postrčení“ Tchaj-wanu do náruče ČLR, kterého se dnešního dne dopustil náš pan prezident Zeman, mi skutečně vadí. Jako prezident by měl ctít hodnoty, na nichž stojí naše země, kam patří také pocit sounáležitosti se státy jako je Tchaj-wan.