Jean Arthur Rimbaud (*20.10. 1854 – 10.11. 1891). Osud mu bohužel nadělil jen 37 let. Své dílo hodlal zničit, ale díky svému milenci Verlainovi, který ho při rozchodu postřelil, se dílo zachovalo. Dál už geniální talent netvořil. Toulal se světem jako voják, cirkusák, obchodní agent. Nakonec umírá na rakovinu nádoru v koleně 10. listopadu 1891 v Marseille.

Rimbauda uvedl do Čech Jaroslav Vrchlický.
Ve své rozsáhlé antologii Moderní básníci francouzští (1894). Zásluhu o skutečnou popularizaci Rimbauda měla na počátku 20. století zejména Moderní revue a také S. K. Neumann.

V české literatuře existuje několik kvalitních překladů, ale dva z nich jasně dominují jak v počtu vydání, tak v citacích: překlad Vítězslava Nezvala a překlad Karla Čapka.

Má bohéma / překlad Lumír Čivrný

Tak jsem šel, pěstičky narvány do kapes,
a z mého svrchníku byl pomalu jen sen.
co lásek vysnil jsem, a jakých, jen jsi v plen
mě vzala, múzo má, a nesla do nebes.

Jediné kalhoty,a díra v nich jak dům.
Já, snivý Paleček, louskal jsem na pochodu
rýmy. A Velký vůz, ten jsem měl za hospodu.
Z mých hvězd tam na nebi snášel se lehký šum.

A já mu naslouchal u cesty, sám a sám
v těch rosných večerech v září, kdy na čelo
jak by mi po kapkách vínečko pršelo;

k tomu jsem rozehrál rej fantastických stínů,
jak jsem si veršoval a drnkal na pružinu
perka, jež o prsa jak lyru opírám.

 

Mé bohémství / překlad Karel Čapek

Tak šel jsem, v děrách kapes ruce sevřeny;
můj svrchník z sebe málem skutečnost už shodil;
tvůj přítel byl jsem, Múzo, pod nebem jsem chodil,
lala! co skvělých lásek znaly moje sny!

Široce roztrženou měl jsem kalhotu,
Paleček zasněný, já louskal jsem si v běhu
rýmy. Ve Velkém voze byl jsem na noclehu.
Mé hvězdy šustěly tam v sladkém šumotu.

A já jim naslouchal u silnic okraje
v ty dobré večery, kdy rosné krůpěje
jsem cítil na čele jak víno sílící,

kdy tiskna k srdci nohu, jako lyru v klínu,
rýmuje prostřed nočních, fantastických stínů
jsem brnkal na gumy v rozbitém střevíci.

 

Má bohéma / překlad Vítězslav Nezval

Chodil jsem po světě a měl jsem ruce v kapse.
Také můj svrchníček už byl jen vidinou.
Múzo, tys spolčila se s pěkným hrdinou.
A přitom snil jsem jen o samé velké lásce.

Mé prasklé kalhoty se splaskly v chumáč děr.
Zasněný Paleček, já louskal jsem si v běhu
rýmy. Ve Velkém voze dlel jsem na noclehu.
Mé hvězdy šuměly, když přišel podvečer.

A já jim naslouchal na kraji u silnice,
za dobrých večerů při svitu večernice,
a rosa stékala mi zvolna po čele,

když s nohou na srdci za fantastické luny
jsem tahal pérka z bot jak povolené struny,
drnkaje do taktu, a básnil vesele.

 

Moje bohéma / překlad Svatopluk Kadlec

Sem tam jsem chodíval, v děravých kapsách pěsti.
Můj kabát taky byl už jenom ideál.
Tvůj vasal, Múzo má, pod nebem jsem se bral.
O jakých láskách já to sníval v tichém štěstí!

Jediné kalhoty mi praskly na noze.
Blouznivec Paleček, já cestou louskal rýmy.
Hospodou Velký Vůz v těch dobrých dobách byl mi.
Mé hvězdy šustily na modré obloze.

A já jim naslouchal za krásných nocí září,
sedaje na mezích a cítě rosu v tváři:
jak víno ohnivé v maličkých kapičkách,

když s nohou na srdci, tak jako se svou lyrou,
jsem brnkal na gumy svých vetchých perek s dírou
a básnil o překot ve fantastických tmách.

 

Mé tuláctví / překlad František Hrubín

Šel jsem a rukama mnul kapsy rozedrané,
svrchník jen iluzí byl málem, přisámbůh.
A šel jsem pod nebem, tvůj, Múzo, věrný druh:
co lásek já však snil, oho, a jakých pane!

A kalhotami též už nebyl jsem si jist.
Dal, snivý Paleček, jsem rýmy louskal vchodě,
pod Velkým vozem byl noc co noc na hospodě.
Hvězdičky na nebi jsem slyšel něžně příst.

Tak jsem jim naslouchal za blahých nocí v září,
sedal jsem po škarpách a chytal horkou tváří
rosu jak vínečko, jež sílí nadmíru;

rýmuje uprostřed těch fantastických stínů,
s kolenem opřeným o srdce, na pružinu
zedraných perek jsem brnkal jak na lyru!

Originál:
Ma bohême / Jean-Nicolas Arthur Rimbaud

Je m’en allais, les poings dans mes poches crevées;
Mon paletot aussi devenait idéal;
J’allais sous le ciel, Muse! et j’étais ton féal;
Oh! là là! que d’amours splendides j’ai rêvées!

Mon unique culotte avait un large trou.
– Petit Poucet rêveur, j’égrenais dans ma course
Des rimes. Mon auberge était à la Grande-Ourse;
– Mes étoiles au ciel avaient un doux frou-frou.

Et je les écoutais, assis au bord des routes,
Ces bons soirs de septembre où je sentais des gouttes
De rosée à mon front, comme un vin de vigueur;

Où, rimant au milieu des ombres fantastiques,
Comme des lyres, je tirais les élastiques
De mes souliers blessés, un pied près de mon cœur!

The post Jean Arthur Rimbaud. Ma bohema a překlady Čapka, Hrubína, Kadlece, Nezvala, Čivrného first appeared on Čítárny.

Dášeňka čili Život štěněte

Jedna z nejoblíbenějších českých dětských knížek vznikla v roce 1933. Karel Čapek si pořídil do domu na Vinohradech nejprve airdala, pak drsnosrstého teriéra Iris, mámu Dášeňky, o které ja tato legendární knížka. Popisuje v ní první dny, týdny a měsíce života štěňátka, foxteriéra Dášenky, s tak neopakovatelným humorem, zaujetím, do té míry vřele a s láskou, že se jeho vyprávění stalo jakousi biblí chovatelů psů.

Přesné postřehy, porozumění, se kterým Čapek sleduje svého milovaného pejska, chytré a vtipné pohádky, které mu vypráví, aby už konečně usnul a přestal se svou neposedností, jsou nejen literárním skvostem, ale i láskyplným vyjádřením onoho podivuhodného vztahu mezi člověkem a jeho psem. Ilustrace a fotografie si vytvořil pro tuto knížku Karel Čapek sám.

Je třeba také připomenout Karla Hogera, který knihu nezapomenutelným způsobem namluvil pro Český rozhlas. Dášeňku také později zpracoval Břetislav Pojar v roce 1979 do seriálu Večerníčku, původní lehkost však překreslené obrázky nemají.

Dášeňka vyšla poprvé v roce 1933, a od té doby již v 28 vydáních v českém jazyce a také pak ve všech možných zemích a jazycích na světě. Slavná kniha Karla Čapka Dášeňka která bezesporu patří do zlatého fondu české literatury.

Tahle knížka kromě Života štěněte obsahuje i kapitoly Jak se fotografuje štěně a Pohádky pro Dášeňku, O psích zvycích nebo třeba O lidech. Půvabné vyprávění i obrázky budou provázet vaše děti po celý život; jednou s nimi seznámí zase svoje děti.

Dášeňka / Karel Čapek / Knižní Klub, 2004, celk. 28. vyd.

Pudlenka aneb Měl jsem psa a kočku

Pokročilejší čtenáři se mohou více dovědět o vztahu spisovatele nejen ke psům ve výboru Pudlenka aneb Měl jsem psa a kočku, kterou doprovázejí nejen obrázky a fotografie Karla Čapka, ale také ilustrace jeho bratra Josefa. Kočka drží vždycky s domem, ale pes s pánem. Platnost tohoto starého přísloví si Karel Čapek mnohokrát ověřil v praxi. Psi a kočky byli nedílnou součástí domova velkého českého spisovatele.

Humorná vyprávění o životě se čtyřnohými přáteli, zařazená do této knihy, vznikala nejdříve ve formě fejetonů, sloupků a črt. Některým je už více než 80 let, přesto jim neublížil zub času a jistě znovu potěší čtenáře a milovníky zvířat bez rozdílu věku. Vtipné vyprávění doplňují fotografie a řada kreseb, jejichž autorem je kromě Karla Čapka i jeho bratr Josef.

Pudlenka / Karel Čapek, fotografie Karel Čapek, ilustrace Josef Čapek a Karel Čapek
Knižní Klub, 2004, (Měl jsem psa a kočku 11. vyd., Člověk a pes – 5. vyd., Olga Scheinpflugová: O Karlu Čapkovi a jeho zvířátkách 3. vyd.)

O pejskovi a kočičce

Čapkovým nejsilnějším zdrojem podnětů a nejstálejší inspirací mu v této době byla jeho dcera Alenka, která právě dorůstala do školních let. Pro svou šestiletou posluchačku napsal a ilustroval knížku Povídání o pejskovi a kočičce s podtitulem jak spolu hospodařili a ještě o všelijakých jiných věcech (1929).
Tato knížka se do dnešní doby dočkala sedmnácti vydání, k čemuž jistě přispělo i to, že se děti s řadou těchto příběhů setkávaly nejen při školní četbě, ale i v televizních, divadelních a rozhlasových úpravách. Původně se jednalo o soubor devíti Čapkových příspěvků, které psal v letech 1927 – 1929 pro Lidové noviny.

V pozdější době k nim přibyl ještě příběh, který je spojen s 10. výročím vzniku ČSR – O pejskovi a kočičce, jak slavili 28. říjen.25)

V této knize Čapek vytvořil nový typ umělé pohádky se zvířecím hrdinou, jejímiž hlavními postavami jsou polidštěná domácí zvířátka, ale bez kouzelných rekvizit. Pejsek s kočičkou a ostatní hrdinové knížky zpodobňují chování, jednání a vztahy současných lidí, zvláště pak dětí. Autor v knize postihl svůj velice hezký vztah k dětem jemným a citlivým přístupem. Dokonale vykreslil dětskou “dušičku” – co ji trápí, ale i dělá radost. Stejně jako děti, jsou i pejsek s kočičkou hraví, naivní a nezbední, mají bohatou představivost a fantazii, smysl pro humor.

Povídání o pejskovi a kočičce / Josef Čapek / Albatros, 2006, celk. 27. vyd.

The post Karel Čapek, Josef Čapek a jejich nejmilejší společníci, Dášeňka, Iris, Pudlenka first appeared on Čítárny.

Karel Čapek byl pro mnohé jedinečným spisovatelem a intelektuálem, pro další měl desítky odporných chyb, které jeho velikost srážely až na úroveň sadisty, který kope do malých psů. Ale tak už to bývá u lidí, když svým psaním provokují hlupáky, kteří nemají schopnost se jasně zamyslet.

Karel Čapek byl bezesporu jedním z nejlepších a nečestnějších novinářů, které česká historie zná a Lidovky od té doby neměly ve svých řadách člověka, tak vzdělaného a literárně činného.

Před příchodem Hitlera do Československa ho víceméně uštvali čeští příznivci nacismu.
Cokoliv Karel Čapek napsal bylo v médiích okamžitě a hystericky napadeno.
Jeho náhla smrt, ještě před příchodem Hitlera, “překvapila” mnohé, že i Národní divadlo nevyvěsilo černý prapor.
Přesto ho na poslední cestě 29. prosince 1938 vyprovodilo tisíce lidí.
Jeho dílo je ale dnes aktuálnější, než knihy naprosté většiny současných autorů, o novinářích nemluvě. Těch opravdu slušných žurnalistů, jak se zdá, je  jak prstů na jedné ruce.

Nedávno jsme se jen tak zamýšleli nad Čapkem v souvislosti s událostmi ve světě, které i on často a břitce komentoval.
Sestavili jsme proto krátké SMS zprávy vycházející z jeho knih a novinových článků, které jsou i v dnešní době víc než aktuální.
Až nás mrazí, jak se svět vůbec nemění nebo si myslíme, že se mění pomocí těch, kteří místo mozku používají míchu, jak vtipně poznamenal o takových lidech Albert Einstein.

Jaké SMS by dnes napsal Karel Čapek všem psychopatům, kteří chtějí války?

MIROVA SPOLUPRACE
SESLI JSME SE V ZAJMU MIRU. DOHODLI JSME SE, ZE BUDEME VALCIT SPOLECNE

DODATEK K MEZINARODNIM SMLOUVAM
ANO MY JSME ZASADNE PRO MIR,  ALE S KYM VALCIME, JE NASE VNITRNI ZALEZITOST

BILATERARNI DOHODA
UZ NEKOLIKRAT JSME VAM NABIDLI OBOUSTRANNE VYHODNOU DOHODU:
MY NEBUDEME KRAST VASI TRAVU A VY NAM ZA TO BUDETE DODAVAT PO DOBREM CO JE POD NI.

NAVRH NA RESENI VALECNEHO KONFLIKTU
JSME OCHOTNI DISKUTOVAT O KONFLIKTU NA MEZINARODNI KONFERENCI, OVSEM S PODMINKOU, ZE BUDE DANO ZA PRAVDU NAM.

NECHCEME VALKU
JEN VAS CHCEME UPOZORNIT, ZE KDYBYSTE SE POKUSILI BRANIT, BYLI BYCHOM NUCENI POVAZOVAT TAKOVE JEDNANI, ZA PORUSENI  SVETOVEHO MIRU

NASE VÍTEZSTVI
NASE CETY DOBYLY SKVELEHO VITEZSTVI NAD TREMI STY POPRAVENYMI
VOJACI, UCINILI JSTE VSE, CO JSTE MOHLI PRO VELIKOST SVEHO NARODA. UZ HO ZBYVA JEN POLOVINA

DUKAZ O DOBRE VULI
NA DUKAZ NASEHO USILI O MIROVE RESENI KONFLIKTU, ODLETELA NAD VASE UZEMI MISE, KTERA ZAHAJILA POKOJNE BOMBARDOVANI VASICH MEST

PROTESTNI ZPRAVA
NEPRITEL ZAKERNE STRILEL NA NASE LETADLA, POKOJNE SVRHUJICI PUMY NA JEHO MESTA

ZPRAVA Z BOJISTE
NASE LETECTVO BOMBARDOVALO S PRONIKAVYM USPECHEM NEPRATELSKE SILY. BYL ZABIT JEDEN VOJAK, SEDMDESAT ZEN A STO DETI.

PROTESTNI ZPRAVA
ZALUJEME CIVILIZOVANEMU SVETU, ZE NAS BARBARSKY NEPRITEL, MISTO TOHO, ABY PRIJAL NASE PODMINKY, NECHAVA DAL OD NASICH LETCU ZABIJET SVE ZENY A DETI.

KONDOLENCE POZUSTALYM
VERIME, ZE SMRT VASICH BLIZKYCH VAS POVZBUDI K RADOSTNE A SPOLECNE SPOLUPRACI ZA MIR NA CELEM SVETE

V letech 1980-1995 vycházelo v nakladatelství Československý spisovatel (později Český spisovatel) nejkompletnější vydání spisů Karla Čapka, které zahrnuje celkem 25 knih, z čehož si dovolujeme upozornit na knihy, kde jsou Čapkovy nejen zveřejněné poznámky, ale také vynikající eseje a úvahy, které dnešní novináři už nejsou schopni psát. Čest vyjímkám.

XIV. Od člověka k člověku I. (1988) – Čapek a jeho společenská publicistika: články, glosy, sloupky, úvahy a studie z let 1905 -1925
XV. Od člověka k člověku II. (1991) – Čapkova společenská publicistika: články, glosy, sloupky, úvahy a studie z let 1926 – 1931
XVI. Od člověka k člověku III. (1991) – Čapkova společenská publicistika: články, glosy, sloupky, úvahy a studie z let 1932 – 1938
XVII. O umění a kultuře I. (1984) – Čapkova novinářská literární a uměnovědná publicistika z let 1907 – 1918
XVIII. O umění a kultuře II. (1985) – Čapkova novinářská literární a uměnovědná publicistika z let 1919 – 1925
XIX. O umění a kultuře III. (1986) – Čapkova novinářská literární a uměnovědná publicistika z let 1926 – 1938
XX. Hovory s T. G. Masarykem (1990)
XXI. Kritika slov, O věcech obecných čili Zóon Politikon (1991)
XXII. Korespondence I. (1993)
XXIII. Korespondence II. (1993)
XXV. O umění a kultuře, Od člověka k člověku – dodatky (1995)

The post Karel Čapek a protiválečné SMS. Války chtějí jen psychopatičtí politici first appeared on Čítárny.

Jan Keller ve svých mimořádně povedených esejích Odsouzeni k modernitě  dobře převyprávěl a interpretoval sadu zdařilých, klasických, literárních příběhů a analogicky je propojil s moderními sociologickými studiemi.

Ty staré dobré romány kupodivu teoretické práce dneška předčí velmi často a bývají aktuální. Bohužel! A dřevní díly oslovují lid dík talentu svých autorů a formě, ale hlavně proto, že světu nepanují teorie. Nevládnou mu esejistické výklady. Svět lidé vnímají skrze příběhy. Koncipované, akční, jaké chcete.

Kellerova práce Odsouzeni k modernitě má podtitul Co hledá sociologie a našla beletrie a shrnula 23 studií.
Pětici už jsem četl (v první verzi) mezi roky 2010-2015 v Salonu Práva a vychází z námětů sedmi děl Hanse Fallady, Émila Zoly, Oscara Wilda, Stendhala, Balzaca a Flauberta.
Ostatních 18 textů je vydáno poprvé.

Odsouzeni k modernitě dokládá, že tu vše bylo. I ty znaky postmoderny. Ve skutečnosti existují dávno. Šlo i o znaky modernity 19. století, ale my to nechceme vidět. Sociální problémy včetně patologických přetrvávají.

ŘADA ÚDAJNĚ NOVÝCH PROCESŮ VE SPOLEČNOSTI JE VE SKUTEČNOSTI STARONOVÁ.

A údajná dysfunkčnost modernity? Je bohužel očividná. Jen domněle nové společenské problémy existovaly vždycky. Jen pozměnily vizáž. Jinými slovy? Denně bychom měli zažívat déjà vu. – ¨¨
Může se zdát, že Keller protentokrát přehnaně akcentoval literaturu na úkor života, může se to tak jevit.
Není to tak. U těch „starých“ knih, s nimiž co sociolog moderně pracuje, je totiž krom formy důležitá i zdařilá reflexe životní materie. Ten materiál tu byl samo sebou už před dotyčnými díly, léta roste po jejich boku a setkáme se s ním dodnes.
Platí to u románu Kmotr, zrovna tak pro Zweigovu biografii Josef Fouché.

Zvlášť tu by bylo možné zaměnit za jiný prospěchářův životopis, ale to už je detail; každé literární dílo je nahraditelné a Jan Keller, nutno uznat, vybral trefně. A vybral klíče. Vedle nich umí zužitkovat také analogickou sérii prací sociologických, filozofických a politologických. Lehkým kladivem je přitlouká k prověřené literární klasice – v počtu jednoho až čtyř titulů na klasikův román. Mám-li být přesný, pracoval s 29 teoretickými knihami. Ty aspoň jmenuje pod eseji, řadu dalších zohlednil v textu.

Charles Dickens
Úvodem nás na Zlých časech upoutá, jak chce (bídácký) politik řídit zem. Jako firmu. Parlament Dickens přirovnal ke smetišti. Ti „popeláři“ (podle něj) se vysmívají abstraktu jménem lid. Lidu se ani necítí být ničím povinováni. A škola? Institut deformující děti v bytosti očekávané surovým trhem práce. Sedí to. Aby ne.

George Orwell
George Orwell, autor ještě levicovější než Dickens, naopak Kellerovu knihu uzavírá. Mýlil se ovšem prekérně, když psal roku 1936 reportáž z hornického městečka. To, co vnímal jako mizející, má svět dodnes v míse na stole. I minimální rozdíl mezi nezaměstnaným a „pracujícím chudákem“ – v mnoha zemích.
Už dvacet let před sociologem Karlem Rennerem Orwell i pochopil, že střední třída slouží buržoazii. Je (vítaný) tlumič nárazů vedených spodinou, tou ozbrojenou i neozbrojenou. Jen občas se z té třídy-tlumítka jedinec vyšvihne, nahoře mu to umožní, ale většina „středu“ celý život čeká a čeká a čeká. Jako v Casablance. No, vlastně ještě také osočuje chuďasy „pod“ sebou, jak jsou neschopní a líní. – Střední třída lpí na své vlastní panskosti v domnění, že se tím udrží nad vodou; možná má pravdu, ale Orwell mnohé další její vlastnosti vypozoroval i na sobě. Mohlo to ovšem být zavádějící.

Lewis Corey
Už počátkem let třicátých se odehrál děsuplný příběh Hanse Fallady, v němž má odpornou, ale klíčovou roli asociální filmový herec. To, co se v tom příběhu stane, je ale pro život typické. V té době psal Lewis Corey knihu Krize střední třídy (1935) a chápal nejméně jedno.
Přestože nižší zaměstnanci bývají – víc než kdo jiný – vystaveni krutostem hospodářských krizí, nikdy si nepřestanou namlouvat, že dál patří ke střední vrstvě. A dnes?
Rádoby ozdravné reformy uskutečněné i předstírané v desetiletích okolo přelomu milénia se na střední třídě podepsaly nejzhoubněji, míní Keller.

John Steinback
Hrozny hněvu (1939) Johna Steinbecka líčí drsný osud americké rodiny v agresivním prostředí tržní ekonomiky nedeformované jakoukoli přítomností sociálního státu. Faktické trestání lidí za jejich život prožívaný v nejistotě působí šokujícím dojmem. Laboratoř onoho skvělého románu předvedla, že válka proti chudým jako jednotlivcům nenahradila válku s chudobou teprve v sedmdesátých letech, ale je vedena dávno. Bez kulometů. Už tenkrát fungovalo i vězení jako nástroj sociální politiky vůči nejchudším a je charakteristické, že tytéž, kteří kritizují výši sociálních dávek, ani málo netrápí výstavba nových věznic. Z daní.
Trestající stát? Existoval i existuje. V místě státu sociálního. Dusí mnohde dodnes lidi i jen za chudobu a dělá z nich jako z hloupých trubců fiktivní viníky. Minimálně v někdejší Americe tomu tak bylo. –

Emil Zola
A Zolův Germinal? Tuto knihu o nesnesitelnosti života francouzských horníků Keller konfrontuje s obsáhlou studií Fracoise Deubeta Galeje: přežívání mladých (1987). Dnešní francouzští nezaměstnaní netrpí ovšem už – na rozdíl od někdejších rubačů uhlí – hlady, to je fakt. Je to někdy ale jedno. Ty životy jsou přežíváním.
Už Zola líčil stejný defétismus v psychice. „Společnost se nedá změnit,“ říkali povětšinou horníci a věří tomu uboze i dnešní mladí. Srovnat Zolovo líčení stávky s jejich – nikam konkrétně necílenou – agresivitou jistě je na diskusi, ale zjistíme, že novodobí zoufalci jako by nenalézali protivníka.
Jejich předchůdci se aspoň vymezovali vůči vládnoucí třídě, ale mladí dneška se chtějí marně stát jejími příslušníky. Všichni tam jistěže nemohou. Být tedy aspoň policajtem! sní. Klidně pak budou pálit do svých někdejších druhů. I tak to chodí. U Zoly však strádající ještě vnímali řešení v kolektivní rovině. Dnes? Panuje individualismus. Ale tam i tady se objevují taky ti a hlavně ty, jimž nezbývá, než se uchýlit k prostituci.

Charles-Louis Phillip
Podnikatelský charakter prostituce předvedla zas knížka Charlese-Louise Phillipa Bubu z Montparnassu (1901, česky 1919), jistěže také zaměnitelná. Až roku 2000 se přitom stalo Nizozemsko první zemí Evropy, v níž byla prostituce legalizována. Aby mohli ideologové prodávání těla přidat k ziskovým aktivitám, vydávají je obvykle za projev svobodné volby. I jím může být, pravda, ale svoboda individuální volby v reálu spíš odpovídá bezvýhradnému uznání práva silnějšího.

Upton Sinclair
Na šokujícím románu Džungle (1906) zas Keller ilustruje tristní skutečnost, že za termínem deregulace se v reálu přečasto skrývají až automatické, striktní akty šikanující nejubožejší. Minimálně v případě někdejších jatek v Chicagu vedla taky k fixlování při výrobě klobás, z něhož lze zdravě zvracet. I k padělání jiných „dobrot“. Upton Sinclair zachytil absenci regulace trhu v krystalické podobě. Pozici námezdních sil na trhu práce rád líčí tento mistr s pobavenou ironií paralelně s osudy porážených prasat a dobytčat. Shora dolů. Propad. Zkáza.
Dehonestace. Filipiky zaměstnavatele. „Stát škodí,“ omílají mezitím magnáti a skupují vliv na řízení věcí veřejných. Bezostyšně usilují o neomezenou politickou moc, ačkoli měli tlít na hřbitovech. Taky na jatkách občas „zpracovali“ člověka.

Další závažný román Sinclaira Lewise Babbitt (1922) lze srovnat s Liessmannovou Teorií nevzdělanosti (2006, česky 2009). Co souvisí s vytvářením flexibilních lidí, se kterým se začalo školními reformami v šedesátých letech, a vše, co má Liessmann (na oko?) za omyl, je dle Kellera metodicky promyšlená realizace snu typického byznysmena. Aktuální pokusy reformovat vysoké školství u nás jsou dobrým příkladem. Plány na to, aby byly školy ovládnuty podniky a firemně nevyužitelné vědění putovalo do hnoje (bylo odbouráno), předčí aktuálně i zničující představivost titulního hrdiny Babbitta! Nicméně taky nejde popřít (říkám si), že skuteční vzdělanci by byli vším jiným, než bezproblémovými figurami na šachovnici.
Vším jiným… než mobilními, týmu oddanými klony. Nevěřím sice, že by používali nějaký ten kalašnikov, ale byli by zrnky písku. Zrny ve stroji, jak říká Graham Greene. Kdo ví. Už podle Babbitta je pravý intelektuál o dost větší hrozba než socialista. – A zobrazení podnikového managementu?

Franz Kafka
Keller ho ne zcela úspěšně zkusil vystříhat z šípkovím zarostlého Kafkova Zámku. Četli jste jej? Dva číhaví zeměměřičovi pomocníci, přidělení právě ze zámku, mu život leda komplikují. Ani svět pracujících dneška pak nepostrádá protimluvy typu „negativní růst“ a „kontrolovaná autonomie“, jak to mapuje kniha Paradoxní kapitalismus (2015).
Autoři mnohdy až komických pravidel „strategického managementu“ fungují jako Kafkovi úředníci. Ne vždy, ale přinejmenším „nikdy neprojít praxí“ bývá občas vydáváno za „komparativní“ výhodu. Kontakt s lidmi manažera odvádí od racionálního rozhodování. Inu: Zámek.

Honore Balzac
Na Balzacově Velikosti a pádu Césara Birotteaua chytrý poslanec Jan Keller demonstruje Revoluci spekulantů. Zní tak i titul kapitoly. Ten titul parafrázuje název knihy politologa Jamese Burnhama Revoluce manažerů (1941). Odhalila, že to bývali právě manažeři, kdo se stal pro chod firem podstatnějším než majitelé, ale již nepředpověděla, že nejpozději od sedmdesátých let začnou firmami brutálně smýkat burzovní spekulanti.
Muži, ale i ženy v pozadí, jak to popisuje sociolog Richard Sennett v Korozi charakteru (1998) nebo v jiné rovině Scorseho pravdivý film Vlk z Wall Street.
Je tomu skutečně tak. – Na pozici kdysi chrabrých manažerů rozhodují investoři, ne-li jejich spekulace. Vidina krátkodobých výsledků a okamžitého zisku katastrofálně převažuje nad systematickým úsilím lidí, mezi jaké náležel snaživý Balzacův Birotteau. Muži jako on nemají šanci. Jde o blázny. Neboť pošetilost je bláznovstvím. Jsou leda k tomu, aby do smrti spláceli dluhy, do nichž je uvrhly bezskrupulózní štiky vyhlížející náhodu; to je i princip „hry“. Nepřestat číhat. Hledat pačesy. Využít šanci. Údajně inovativní kapitalismus se během posledních dvou set let takřka nezměnil. Není na odstřel, ale rovněž spekulant dneška, tedy než je pomyslně odstřelen, provádí docela zákonně tatáž alotria jako číman Balzacův.

Karel Čapek
Díky Válce z mloky pak zvíme i dost o Rizikové společnosti (česky 2004), jak se nazývá hezká knížka sociologa Ulricha Becka, podle které modernitu charakterizuje také to, že i během běžného fungování se před společností vynořují zcela neúměrná rizika. Typu Černobylu, ale i horší. Ohrožující samo její srdce.
A Čapek? Umanutě, i když na poli sci-fi se vracel k situaci, v níž má slibné jednání nezamýšlené negativní dopady. Dle Becka si sami pořizujeme ohrožení, asi jako u Čapka si lidstvo systematicky pěstovalo mloky. Budoucí své hubitele.
Nepřítele lidu alias doktora Stockmanna ze stejnojmenné Ibsenovy hry (1888) hrál kdysi ve filmu působivě i Steve McQueen, dobrý herec. Ono kontroverzní drama – od génia na Dickensově úrovni, kterého by dnes v Norsku hodili psům – je o snaze vzepřít se rituálům, jež deptají moderní společnost.
Pojednává ale rovněž o čelení „nekonečnému růstu“, jenž si žádá jakékoli oběti. Už sto let před ekologickým hnutím stvořil Ibsen ve Stockmannovi eko-aktivistu, nicméně upozornil na víc. Na toxicitu samotné víry v prosperitu a její šance.

Gustave Flaubert
V Paní Bovaryové, románu stojícím na základě skutečných soukromých událostí let 1851-1856, sledujeme předzvěst dnešního těkajícího člověka orientovaného často jako ona. Výhradně na vlastní osobu. Sebestřednost hrdinky i onoho člověka je ovšem chrání před pocity viny. Nakonec mohou být zničeni. Pošetilá, a přece vytrvalá snaha paní Bovaryové napodobit lidi, kteří mohou dle vlastní libosti vyslyšet volání svých tužeb (boháče), se vrací taktéž jako iluze „montující“ z příslušníků středních vrstev marné celoživotní čekatele.

Oscar Wilde
A Doriana Graye má Keller za předchůdce dnešní Společnosti zážitku (1992), již charakterizuje stejnojmenná práce německého badatele Gerharda Schulze. Nebo snad motivy jednání Wildeova hrdiny nejsou normou dnešních nejširších vrstev? Anebo se lidé v modernitě neorientují povětšinou „vnitřně“ a jako by žádali, aby se jejich nezávislému „vnitřnímu voláním“ přizpůsobil celý svět? Děje se to a muži, jakým byl fiktivní Dorian, se stávají programově asociály.
Neprahnout rezonovat v souzvuku s jinými, chtějí být hlavně v souzvuku se sebou. „Užij si to,“ zní typické přání naší doby, ale už Dorianův mentor lord Wotton měl svého mladšího přítele za symbol všeho, co hledala doba tehdejší. Za sobě samému užitečnou bytost, jejímž dílem nejsou výrobky, ale život. Ten vlastní. Jaký? Možná by taky pro lorda Wottona bylo šokem, že se dnes vlastnosti adolescentů staly normou i v chování lidí dosti věkem sešlých. Oni bohužel nemají Dorianův obraz. A jen občas si některý uvědomí, že stejně jako Dorian není vlastním pánem, nýbrž otrokem zážitků.

Ivan Gončarov
Poutavý je i rozbor Oblomova učiněný po ruce s Ehrenbergovou knihou Únava být sám sebou (2000). Je sporu, že dotyčný Gončarovův hrdina trpěl depresí? Neřekl bych – a potíže podobně postižených bývají výsledkem napětí mezi aspiracemi zůstat sám sebou – a uspět mezi ostatními – a mezi neschopností věc realizovat.
Na Oblomova příliš zapůsobil nárazový moment přesunu z agrární společnosti jeho statku do industriálního města a obdobně, míní Keller, se sto let poté – v letech šedesátých – mířilo od industriální společnosti k té postindustriální, charakteristické vlnou liberalizace, při níž autoritu pozbyli otcové, šéfové, učitelé, lékaři i manželé.
Jako by se rozšklebil chřtán. Zbylo po autoritě vakuum? Ano. Bez pravidel. A my ztratili šanci se vymlouvat. Mnozí byli nuceni stanovit nová, soukromější pravidla. Nesedělo jim to. Ne každý to dokáže!
A Oblomov? Ne že nechtěl, ale neuměl se účastnit „krysích dostihů“a světa přetvářky. Soupeření, hrabivosti, samolibosti, lakoty, podrazů, klepů. V tom ona kniha připomíná román Kdo chytá v žitě, dodal bych, „a když nemusel, nikam nešel“. Neuměl ani dospět, jako však většina lidí stižených depresí včetně válkou postiženého Salingera. Taky Oblomov zůstal věčným adolescentem.

„Podobně jako můžeme Doriana Graye mít za pionýra společnosti zážitku a madame Bovaryovou za ranou předchůdkyni postmoderní mentality, lze ho považovat za člověka, který nesnese tempo změn moderní společnosti. Hroutí se pod tíhou jejích požadavků,“ postřehl Jan Keller. Oblomov není s to dostát požadavkům, které ovšem odmítá intuitivně a vnitřně.

Guy de Maupassant
Na románu Miláček se nám pak odvážně předvádí dokonce šance roztříštit celý jeden pilíř sociologie, a totiž tezi o funkční diferenciaci společnosti. Poživačný krasavec Georges Duroy realizuje svou kariéru jen dík charismatu vojáka. Z hlediska sociologického jde o příběh „hluboce deprimující,“ stýská si sociolog Keller.
Finanční spekulace tu jsou tím, co určuje, jak fungují média, a už tenkrát platilo, že co dostačující realita funguje umně konstruované zdání. Miláček je knihou o sebekonstruování a nelze po jeho vzniku tedy už nikdy s vážností charakterizovat tímtéž aktem postmodernu.
V závěru knihy si hrdina uvědomí, jak má blízko k parlamentu, a Keller tedy klidně mohl zmínit i částečně analogického hrdinu Kosinského knihy Byl jsem při tom. Byť se tam jedná o zahradníka impotentního.

Thomas Mann
Jako sociálního konstruktivistu chápe Keller i Mannova hochštaplera Felixe Krulla. Podobní lidé od let osmdesátých hlásali, že jsme – v každém okamžiku – výtvor vlastních představ a máme budovat soukromé reality. Na pomoc a naproti přispěchal internet a nejde jen o filozofie některých podnikatelů, ba naopak.
Konstrukcionisté jako by totiž gumovali rozdíly mezi fikcí a realitou. Zdání je jim něčím víc než skutečnost a simulace, často umožněná i právě technologickým vývojem, jim bývá nejvyšší formou autistní reality. Bytí pak připomíná spíš obrazy, jak dokládá i filozof Guy Debord, a „svůj se Krull cítil, jen když si hrál na někoho jiného. Dobře mu bylo jen v těch šatech, které mu sloužily co převlek,“ čteme. A pohrdal jen těmi, kteří se domnívali, že pochopili, co on sám je zač.

I zde šlo, myslím, připomenout další hrdiny. Toma Ripleyho z románů Patricie Highsmithové. Neffova Humbla.
Pokud bych měl sám jmenovat muže, který si v kvalitním smyslu slova, vytvářel a dál i vytváří specifický vlastní svět, pak bych okamžitě jmenoval Miroslava Zikmunda. Individualistický přístup k životu ale, nic naplat, generuje sociální bezprizornost. Podobní lidé bývají jak narcisy.
Jsou to i hrdinové Kellerovy kapitoly věnované Julienu Sorelovi (Červený a černý), Lucienu Chardonovi (Ztracené iluze) a Frédericu Moreauovi (Citová výchova). Tito tři mladíci připomínají věčné studenty, ale minimálně Sorel je předobrazem dnešní vysokoškolsky vzdělané servisní třídy. Té ve službách mocných. „Co chceš dělat?“ ptá se jej máti. „Nic.“ „Ale čím budeš?“ „Ministrem.“

Je charakteristické, že ani jediný z nich není s to podat skutečný výkon, tedy kromě sexuálního, upozorňuje Keller. Co tedy zbývá? Chtějí-li zbohatnout, protože už se jednou bohatí nenarodili, jde jen o cestu nějakou postelí či politické pletichy, a Keller podobné postoje srovnává i s tzv. Bobos (2000, česky 2002) ze stejnojmenného bestselleru Davida Brookse.

Příslušníci bohémské buržoazie představují ovšem dnes i křížence hippies let šedesátých a yuppies let osmdesát, což byli vysokoškoláci orientování zrovna naopak. A Sorel? A Chardon? Moreau? Rovněž jsou předchůdci flexibilních, ale většinou nuzných intelektuálů jako třeba já.
Často lidí píšících. Svou činností bohužel někdy nechtěně degradují pracovní podmínky skutečných zaměstnanců a stávají se, i když mimořádně, příčinou jejich nižších platů. Samo psaní (anebo jiná tvorba) jim sice dává šanci zapomenout na vlastní deklasované postavení, ale právě jejich existence firmám umožňuje zesilovat tlak na své vlastní lidi a tyto nutit k povolnosti a právě flexibilitě. Právo na to asi ty firmy mají, nevím a jak to berete, neboť vyvraždit všechny šéfy kalašnikovem, jak by možná zavtipkoval president Miloš Zeman, nelze.

Rostou noví. Sám se však nemohu k podobným extrémistům- externistům řadil, nedisponuji totiž prakticky žádným „sociálním kapitálem“ alias dostatečně širokou sítí neformálních vztahů. – To třeba takový Ladislav Klíma jich, pravda, měl i v Praze ještě méně. Naopak jeho současník Lovecraft v Americe víc.
Nejsem Klíma ani Lovecraft, ale z Kellerovy knihy mě nejvíc zaujala kapitola Kmotrův sociální kapitál. Oč jde?
Sociolog Pierre Bourdieu se o tom typu kapitálu zmínil už počátkem „osmdesátých“ a následovali ho James Coleman a Robert Putnam, politolog. Ten jeho prostřednictvím vysvětluje úpadek veřejné angažovanosti Američanů koncem „šedesátých“: Což je sporné. Ale sporu není, že „zdravá“ živnost rodu Corleonů fungovala dávno předtím. Na principu sociálního kapitálu. Jim nechyběl jako mně.

Následky modernity, ke které dnes je značná část lidstva odsouzena, už ovšem předpověděli jiní kmotři a samotný život chameleonů typu Josefa Fouché, druhého nejbohatšího muže Francie.
Byl to mistr kliček, lze jej i obdivovat; tedy kdyby i nevraždil. Ve svém oboru byl Fouché třída, ale až modernita umí dotáhnout jeho prospěchářovu strategii k dokonalosti. Až ona vytváří komplexní aparát holdující jí, anonymní a výkonné neosobní moci. Zabydlet se v tomto aparátu je pro profesionálního oportunistu nakonec i schůdnější, než střídat pány jako pláště. To je pravda. Ale už Fouché, tento muž odborně posluhující sedmi režimům, nepřestal sloužit režimu jedinému.
Kterému? Říká si „krajně centralizovaná politická moc“ a je něčím, nač ani výše zmíněný kalašnikov neplatí. A nevím, zda je na místě vzpomenout i Richelieua, ale určitě si připomeňme nejschopnějšího ředitele FBI Edgara Hoovera. S trochou škodolibosti pak můžeme „flexibilního“ Fouchého mít i za zakladatele informační společnosti, míní Jan Keller. Chameleon a Janus sedmi tváří prvý dokonale pochopil, co pak pochopili „Kmotr“ i Hoover. A to? Skutečná informace je jen ta rozšiřující naši moc.

Tou klíčovou kapitolou ovšem není u Kellera pasáž o Fouchém. Ani sekvence o románu (mistrně píšícího) Maria Puza. Řekl bych, že klíč představuje díl Modernizace podle svatého Marka.
Vychází z prózy Evangelium podle Marka (1954, česky 1989 v knize Zrcadlo a maska) a tato povídka se odehrává roku 1928 jsa odvozena z téže historky jako sekvence Waughova románu Hrst prachu (1934) – o Muži, který měl rád Dickense. Ale liší se.
Jihoameričanům nešťastník předčítá z Bible, a to opakovaně a tak dlouho, až je titulním evangeliem uhrane. Natolik uhrane, že jej ukřižují. Po Ježíšově vzoru. A Keller srovnává onen akt také s tím vším, co by nám mohli už brzy udělat migranti, i když nenosí samopaly.
Připomíná i jasnozřivá slova politologa Freda W. Riggse, jenž už v šedesátých letech upozornil, že jen mechanický přenos ekonomických modelů z bohatých zemí do zemí chudých je… Přinejmenším poněkud naivní. Tam na Jihu, ale i jinde v bídě, vzniknou struktury, které sice vypadají moderně, ale na skutečnou modernitu si jen šikovně hrají; zatímco okolo pokračují kmenové a etnické sváry. Dovezená správa neshodám v podstatě automaticky slouží a je efektivním nástrojem korupce. Tradiční struktury takové země podlehnou rozkladu, asi jako mu může podlehnout Evropa a jako mu podlehl starý Řím. Kdo seje vítr, sklidí občas i bouři. V zemích, kterým bylo jednou „pomoženo“, podivně často nastal chaos. Anebo jen spekulujeme? Ne.
K obdobným závěrům dospěl antropolog Clifford Geertz a izraelský sociolog Samuel Eisenstadt. Toho vyděsilo, že se dotyčné státy nestaly ani moderními v našem slova smyslu, ani se neumějí vrátit k původnímu stavu. Cesta zpět neexistuje. Jde jen o namydlenou šikmou plochu – a vůbec nejprecizněji situaci umí popsat německý ekonom Ernst Friedrich Schumacher v Ekonomii, která by počítala s člověkem (1973, česky 2000).

Cizí banky zadlužují chudé státy, to je známo. (Viz kniha Weapons of Mass Migration / Kelly M. Greenhill, 2011)
Soběstačnost těchto chuďasů posilována nikdy být ani neměla a zprvu méně zadlužené země se bohužel specializují. Každá na laciný vývoz nějaké komodity. Přijde jediná neúroda a stačí k zadlužení v podobě propasti. Hrozny hněvu ve velkém se vracejí a typický africký uprchlík dneška si to sype s batohem a i bez kalašnikova z míst, kde byly v posledních třiceti letech privatizovány podniky.
Kde se vliv státu na ekonomiku minimalizoval, jak to aspoň vidí Jan Keller, ale nejen on.

„Opravdu jen málokdy se stane, aby na realizaci jedné krátké povídky pracoval dlouhodobě tým sociologů, psychologů, antropologů a politologů. Aby ji do života uvedly zástupy předních ekonomů,“ konstatuje nad textem (v podstatě) okrajového Borgese. A léčba modernitou?
Pro dotyčné země znamenala peklo. Skutečné peklo. Ta údajná cesta do ráje (podle Hroznů hněvu byl v Kalifornii), ke které jsme sami vybídli, vede – stejně jako u Borgese – možnáí až k brutálnímu odpravení toho boha, co chtěl ukázat cestu všem tápajícím.

Jan Keller. Odsouzeni k modernitě / Ilustroval Boris Jirků / Vydalo nakladatelství Novela bohemica. Praha 2015. 196 stran. ISBN 978-80-87683-53-8

The post Odsouzeni k modernitě. Jan Keller nahlíží skrze slavné romány na úděsný dnešek first appeared on Čítárny.

Válka. Nejděsivější slovo v lidském slovníku. Nejvarovnější romány s protiválečnou tématikou. Knihy o psychopatech, lidských idiotech i zfanatizovaných lidech, které by měl číst každý rozumný a slušný člověk, který si přeje na světě MÍR A NE VÁLKU!

Válečná literatura není jen o brutálních bitvách a strategických manévrech, ale také o hlubokých úvahách o lidské povaze, utrpení a tichu, když slyšíte tlukot vlastního srdce při pohledu na lidská zvěrstva.
Taková díla nás nutí přemýšlet o tom, proč se lidé nechávají tak lehce zmanipulovat do všech útočných válek.
A na konci každé válečné rovnice zjistíme, že u útočné války jde vždy o zisky, zdroje, moc a nastartování ekonomiky, která kolabuje.

“Vždycky jsem si myslel, že všichni jsou proti válce, dokud jsem nezjistil, že pro válku jsou nejvíce ti, kteří do války nemusí.”
Erich Maria Remarque

„Všichni ti, kteří těží z války a přispívají k jejímu vzniku, by měli být zastřeleni hned první den občany své země.“
Ernest Hemnigway

“Lidé, kteří válku nezažili, ale sami válku vedou nebo ji vyvolávají, netuší, jaké hrozné věci dělají.”
Helmut Schmidt

„Nikdo se zdravým rozumem nedá přednost válce před mírem;
Neboť v jednom pohřbívají otcové své děti a v druhém synové pohřbívají své otce.
Herodot

“Ti, kdo chtějí mír, se musí připravit na mír a ne na válku.”
Robert Jung

„Vy lidé pořád chcete nějaké války nebo co. Strach o peníze, to je to celé. A tomu se říká krize.“ 
Karel Čapek / Válka s Mloky

 

Erich M. Remarque /  Na západní frontě klid
Tento klasický román se stal symbolem války, v níž mladí vojáci bojující na frontě čelí hrůzám, které je vytrhávají z normálního života. Remarque mistrovsky zprostředkovává okamžiky ticha a zamyšlení, kdy se hrdina snaží pochopit, co zbylo z lidských hodnot tváří v tvář nekonečnému násilí. V pauzách mezi bitvami prozkoumává vnitřní obavy a naděje a zanechává ve čtenáři otázky po smyslu existence.
Remarque. Na západní frontě klid Nejpravdivější román o zrůdnosti válek a idiotství lidí

Karel Čapek / Válka s mloky
Čapkův scifi bestseller / podobenství Válka s mloky (1936) jsou ve skutečnosti tři knihy, na sebe navazující. Andrias Scheuchzeri, Po stupních civilizace a Válka s mloky. Přesto, že je mnohými román popisován jako utopistický není tomu tak a Karel Čapek sám píše “…to není utopie, nýbrž dnešek…“
Válka s mloky. Podobenství Karla Čapka není utopie, to je bohužel dnešek

Karel Čapek / Bílá nemoc
Vizionářské dílo, drama Bílá nemoc Karla Čapka z roku 1937 jsme docenili plně až v roce 2020, kdy se světem prohnala mediálně-politická hysterie, později nazvaná pandemie Covid-1984.
Bílá nemoc Karla Čapka. Světové vizionářské dílo o nastupující totalitě

Ernest Hemnigway / Sbohem, armádo
Sbohem, armádo (A Farewell to Arms, 1929) je román, který je reakcí Ernest Hemingwaye na životní zážitky z První světové války.
Román sice neodrývá stupiditu a nadšení lidí umírat za pochybnou ideu tak, jak o tom píše Remarque v knize Na západní frontě klid, ale jedinečně popsaným intimním příběhem dvou mladých zamilovaných lidí ve válce dostatečně zdůrazňuje zrůdnost válečnou i a důvod, proč nepodporovat žádnou válku.
Sbohem, armádo. Protiválečný román Hemingwaye pro ty, kteří rádi umírají pro cizí zájmy a zisky

Jean Malaquais / Válečný deník
Válečný deník je drsné a syrové svědectví o podivné válce mezi Německem a Francií v letech 1939–1940. Vojín Malacki si nebere servítky a navýsost literárním stylem podává obraz válečné mizérie, zbavený všech ilusí o hrdinství.
To v západoevropské literární tradici není vůbec obvyklé a nakolik Malaquais svým Válečným deníkem šokoval Francii, svědčí i skutečnost, že po publikaci v exilovém nakladatelství v USA v roce 1943 se „řádného“ vydání na francouzské půdě dočkal až v roce 1997.
Válečný deník. Čtivý obraz válečné mizérie, zbavený všech iluzí o hrdinství

Joseph Heller / Hlava 22
Hlava XXII se nepodobá žádné knize, kterou jste četli. Má svůj styl, svou logiku, svůj výjimečný charakter a rukopis. Neustále balancuje mezi komikou a hororem. Je výstředně zábavná a působivá až mrazí. Je to kniha, která v plné míře popisuje válečnou mašinérii a zrůdnost zabíjení lidé, ať se děje v kdekoliv.
Hlava 22. Hellerův vynikající román o nesmyslnosti válek, tuposti i stupiditě vojáků

Kurt Vonnegut / Jatka č. 5
V roce 1968, kdy Kurt Vonnegut napsal Jatka č. 5, konečně dozrál natolik, že mohl psát i o vybombardování Drážďan. Byl to největší masakr v evropských dějinách.
Román Kurta Vonneguta není jen protiválečná próza. Je to roztrhaný mechanismus paměti, kde se propojí minulost a přítomnost a realita se rozpadne na úlomky snů a traumat. Příběh o tom, jak člověk ztrácí sám sebe v chaosu a paměť se stává posledním ostrovem přežití.
Kurt Vonnegut a Jatka č.5, které zažil při spojeneckém bombardování Drážďan 1945

Dieter Noll / Dobrodružství Wernera Holta
Dva romány o osudu mladých lidí za druhé světové války a po jejím skončení. Německo ke konci Druhé světové války, kdy do války rukují děti / studenti ze škol, 15tiletí kluci, aby si zničili jednou provždy život. Mezi nimi i Werner Holt.
Dobrodružství a návrat Wernera Holta o nekonečné zrůdnosti války

Viktor Fischl / Dvorní šašci
Krátká próza, která se díky vypravěčskému, spisovatelskému umění a díky neobyčejnému příběhu čte jedním dechem. Patří k těm několika málo knihám o holocaustu, která mají neuvěřitelný přesah až do dnešních dnů. Ojedinělý příběh hrbatého soudce, kejklíře Wahna, hvězdopravce Max a liliputána, které si velitel koncentračního tábora za své dvorní šašky a díky tomu přežili. Viktor Fischl vypráví příběh těch čtyř nejen v koncentračním táboře, ale i v předvečer šestidenní války v roce 1967 v Jeruzalémě.
Viktor Fischl. Dvorní šašci, mistrovská kniha vynikajíícho vypravěče

Jiří Beneš / V německém zajetí
Jiří Beneš, synovec prezidenta Edvarda Beneš, napsal knihu “V německém zajetí” jako jedno z nejsilnějších českých svědectví o holokaustu a zrůdnostech nacistických německých táborech Osvětim, Buchenwald, Dachau a Dora–Mittelbau. V knize autor s mrazivou dokumentární přesností popisuje brutalitu německého gestapa, nelidské zacházení s vězni, jejich týrání a zabíjení i celkovou děsivou atmosféru vyhlazovacích táborů.
Jiří Beneš. V německém zajetí o zrůdnostech Němců za války

William Faulkner / Srpnové světlo
V tomto díle Faulkner zkoumá, jak válka (i když ne vždy otevřeně) ovlivňuje osudy lidí v dobách míru. Vytváří klid mezi konflikty, do kterých se vetkávají osobní dramata a sociální aspekty. Tento kousek je připomínkou toho, jak může být pauza stejně důležitá jako akce samotná.

Michail Šolochov / Tichý Don
Román se zabývá ruskou občanskou válkou a ukazuje, jak se životy donských kozáků mění pod vlivem historických zvratů. Pauzy ve vyprávění umožňují čtenářům vidět každodenní životy a vnitřní konflikty postav – jejich lásku, touhu a smutek. Sholokhov mistrovsky ukazuje, jak válka rozděluje rodiny a ničí osudy.

Svetlana Alexijevič / Doba z druhé ruky
Alexijevič sleduje následky rozpadu Sovětského svazu a jeho dopad na životy obyčejných lidí. V tomto díle slouží pauzy jako chvíle hlubokého zamyšlení nad ztracenými nadějemi a obnovením lidských spojení v době krize.

William Golding / Pán much
Ačkoli nejde o válečný román v klasickém slova smyslu, příběh dětí uvízlých na pustém ostrově slouží jako metafora pro méně ožehavou stránku lidské povahy. Pauzy mezi konflikty odhalují vnitřní strachy a vášně a zdůrazňují, jak rychle se může civilizace zhroutit.

Norman Mailer / Nazí a mrtví
Opravdu strhující obraz války v Tichomoří. Líčí invasi amerických jednotek na ostrovy Anopopei a boj o jeho vyčištění od Japonců, hlavně se však zaměřuje na charakterizaci amerických vojáků a velitelů, zachycení jejich životních osudů, pohnutek a názorů.

Pierre Boulle / Most přes řeku Kwai
Vojevůdci obou válčících stran na japonský zajatecký tábor v asijské džungli a jeho obyvatele již zapomněli, protože válka jim přináší denně nové starosti. Rozkaz však už byl vydán: v džungli roste prakticky nepotřebný most. Pohled do mikrosvěta vězňů a věznitelů tohoto proslulého románu skýtá mnohem širší výhled na absurditu války.

Michail Šolochov / Osud člověka
Legendární příběh válečného hrdinství, známý i z filmového zpracování.
Jeden z nejlépe zpracovaných filmů o druhé světové válce!!!

Lev Nikolajevič Tolstoj / Vojna a mír (1865–1869)
Jedno z největších děl světové literatury – čtyřdílná historicko-filozofická epopej (přes 1200–1600 stran podle vydání), která spojuje osudy několika ruských aristokratických rodin s reálnými událostmi napoleonských válek (1805–1820), zejména s francouzskou invazí do Ruska v roce 1812.

The post Protiválečné romány. Nejpůsobivěji napsané světové a české knihy o válce first appeared on Čítárny.

Fotka, kterou jsme zde zveřejnili, má velkou historickou cenu. Viktor Fischl je na své terase v Jeruzalémě v době, kdy poprvé přiznal, že má v šupliku i knížky pro děti. A tak se stalo, že paní Stáňa Zábrodská a Gabina Dubská (dcera ilustrátorky)  přivezly do Čech poprvé rukopisy knih Říkali mu Sefi a Hrajeme si na sto věcí, které pak vyšly v Albatrosu.

Později se dal přemluvit a v Olympii vydal knihu Modrý kolotoč (s ilustracemi Petra Poše, který za ně získal Zlatou stuhu), a předtím ještě vyšla kniha pro mládež Strýček Bosko, kterou vydal Atlantis.
Ve svých vzpomínkách, které navyprávěl Viktor Fischl, pro Český rozhlas, ale o knížkách pro děti taktně mlčí.
Kdoví proč?

Ten kohout, který je v pozadí je symbolem Fischlova velkého sběratelského nadšení.
Velmi náruživě sbíral kohouty. Jakékoli. Dokonce při jedné ze svých posledních návštěv v Praze obdivoval v pracovně Karla Čapka velkého porcelánového kohouta, který se později nešťastně rozbil. Tu návštěvu hezky okomentovala paní Anna Langerová, manželka Františka Langera (v té době již měla pár let přes devadesátku a Viktor Fischl kolem 88).
Viktor Fischl si totiž sedl křesla, ve kterém u Karla Čapka sedával T. G. Masaryk. Když to na fotce paní Langerová viděla, pravila: “No, co si to ten cucák dovolil, do toho křesla se přece po TGM nesedá!”

Sběratelem kohoutů se stal Viktor Fischl náhodou.
Inspiroval ho jeho kamarád Langer svými těžítky a velbloudy. Prvního kohouta dostal v Polsku, když tam působil jako vyslanec státu Israel. Jak příznačné pro autora knihy Kuropění. Kohouty měl ze všech možných materiálů, ale také na grafikách a obrazech. Několik jich dostal i od přítele Kristoforiho.

Měl však radost i z úplně obyčejných.
Jeho paní Stela si vždy jen povzdychla, když hovořil o své sbírce, neboť na ní pečlivě otírala prach a sbírku udržovala v bezvadné čistotě. Ale jejich vztah byl opravdu mimořádný a Viktor Fischl často a věřím, že i s patřičnou hrdostí připomínal, že Stela znamená hvězda. A ona jeho hvězdou určitě byla.

Viktor Fischl (1912 – 2006)
Vystudoval práva na UK v Praze, pracoval jako novinář, za války žil v exilu v Anglii, kde byl spolupracovníkem Jana Masaryka. Po únoru 1948 odešel do Izraele, věnoval se diplomacii. V Izraeli také přijal jméno Avigdor Dagan.
Mezi jeho přátele patřili např. František Langer s jeho ženou Annou nebo malíř Jan Kristofori.
Psal převážně česky a jeho nedotčená krásná čeština i po dlouhodobém životě mimo české území je skutečně lahůdkou pro čtenáře. V pozdějších letech, kdy už měl velmi slabý zrak, mu velkou oporou byla jako vždy jeho žena Stela.

Přečtěte si!!
Nezapomenutelné jsou jeho vzpomínkové knihy Zátiší s houpacím koněm, Žlutý dům nebo opravdu jedinečná povídková kniha Kafka v Jeruzalémě. Strýček Bosko, Modrý kolotoč. Jedním slovem, knihy od Viktora Fischla umí nejen pohladit po duši.

Viktor Fischl. Dvorní šašci patří k mistrovským knihám velkého vypravěče

The post Viktor Fischl. Okouzlující vypravěč, kohouti, Čapek i knihy pro děti. Nedotčená krásná čeština first appeared on Čítárny.

Budoucnost lidstva velmi zajímavě charakterizoval Edward L Bernays, zakladatel oboru politické propagandy Public relations v USA.
Řekl: “Nejlepší způsob jak lidi přesvědčit je chytit je za jejich emoce. Za jejich podvědomí a pudy. Nepředkládejte masám žádná fakta. Musíte je vyděsit k smrti”.
Na základě této myšlenky jsou napsána všechna velká vizionářská díla, která se v mnoha případech realizují už dnes.

Edward L Bernays ale jen definoval součastnost i minulost. Jak ale víme, moment překvapení však netrvá dlouho a lidé procitnou.
Východiskem jsou vždy dvě cesty.
Dyspotická, o které Jefremov říka, že je bezvýchodným zacyklením vývoje do inferna, odkud už není cesty zpátky a vede k destrukci.
Druhá představuje pochopení podstaty bytí nejen jednotlivce, ale harmonické propojení do kolektivního myšlení.

Stručně řečeno, vždy záleží na příklonu ke zvířecímu, pudovému chování nebo k vyšším duchovním hodnotám.

Budoucnost lidstva. Knihy napsané do roku 1945.

Platón
Zákony” (Nomoi, Leges), Ústava (Politeia, Republica).
Platón obě knihy napsal pod bezprostředním dojmem ze ztroskotání athénské demokracie a snažil se z něho vyvodit velmi podrobné poučení pro budoucnost.

Sebastian Brant
Loď bláznů (1494)
Loď s bláznivou posádkou, která se v naprostém chaosu a jakési nepříčetnosti plaví do ráje bláznů, Narragonie. 500 let stará kniha není jen satirou na tehdější společnost, ale také nepřímou vizi, kam taková společnost směřuje.
Sebastian Brant a Loď bláznů. Neuvěřitelně aktuální, 500 let stará kniha s dřevoryty Albrechta Dürera

Sir Thomas More
Utopie (1516)
Dílo významného anglického právníka sestává ze dvou částí – Kritika společnosti a O ideálním státě. Lidé v této společnosti žijí v hojnosti, a šťastně, skromně a prostě – navštěvují společné jídelny, společně obdělávají půdu a konají řemeslné práce.

Tommaso Campanella
O slunečním státě (1623)
Jeho cílem bylo popsat ideální model společnosti, který, na rozdíl od násilí, nepořádku a iracionalitě skutečného světa, by byl v harmonii s přírodou a chápal božské “umění” a moudrost. Campanella byl ve skutečnosti přesvědčen, že současná společnost je labyrintem nespravedlnosti a neštěstí právě proto, že se odchýlila od tohoto přírodního modelu.

Francis Bacon
Nová Atlantis (1627)
Utopický spis Nová Atlantida. je asi nejslavnější dílo Francise Bacona (1561 – 1626). Na rozdíl od Moora není jeho stát Bensalem naprosto ideální, ale spokojenost obyvatel funguje na základě kritického poznání a rozvoje vědeckých disciplín. Základem společnosti je heterosexuální manželství a rodina. Obyvatelé vykazují nejvyšší míru inteligence a touhy po vzdělávání.
Utopický román Nová Atlantida Francise Bacona vychází až po jeho smrti 1627

Robert Owen
Nový pohled na společnost (1813)
Jako manažer a spoluvlastník mnoha výrobních podniků a společností se pokoušel humanizovat podmínky v anglických továrnách. Ve své továrně vytvářel vhodné prostředí pro dělníky. Stavěl jim školy, knihovny a domy, upravil délku pracovní doby a změnil pohled na práci dětí. Je označován za otce družstevního hnutí a zároveň je na něj pohlíženo jako na představitele předklasické teorie managementu.

Charles Fourier
Nová metamorfóza (1808-1837)
Humanistický podnikatel, který ve svých spisech doporučoval zakládat družstva – falangy (základní jednotka, obec skládající se asi z 1600 lidí), v nichž se společně pracovalo a výsledky práce se dělily v kolektivu. Kniha Velká metarmorfóza je českým výběrem z jeho díla ve třech základních kapitolách. Člověk a dějiny, Kritika civilizace, Harmonická společnost

Bernard Bolzano
O nejlepším státě (cca1832)
Bolzano ve svém díle v mnohém předběhl svoji dobu. Požaduje odstranění majetové nerovnosti, účast lidí na vládě, zrovnoprávnění ženy, odstranění dědického práva, zajištění práva na práci, odstranění meziobchodu, odstranění tříd. rozdílů a mnoha dalších podnětných postřehů z fungování nové společnosti.

Svatopluk Čech
Hanuman (1884)
Svatopluk Čech ve svém podobenství a zvířecím eposu poukázal na věčné problémy, s kterými zápasí lidská civilizace, v kterékoliv době.
Hanuman. Nadčasové podobenství geniálního Svatopluka Čecha o lidském světě

Edward Bellamy
Pohled z roku 2000 na rok 1887 (1888)
Pohled do budoucího ráje. Jaký asi bude svět, až zavládne všude rovnost, volnost a bratrství. O světě řízeném jedinou velkou korporací.
Hlavní hrdina tohoto příběhu v hypnotickém spánku prochází světem roku 2000, v němž žije „ideální“ racionální společnost, kterou bychom mohli nazvat korporátní totalitou. Román byl mocným podnětem pro utopistické hnutí a celou řadu utopických děl jiných autorů.
Edward Bellamy a jeho pohled do budoucího ráje. Vize globální korporatní totality v roce 1888!

Herbert George Wells
Moderní utopie (1905)
Vize o novém uspořádání dokonalejší lidské společnosti. Svoboda jednotlivce je omezena pouze svobodou ostatních a zároveň bezpečností celku. Vědeckotechnický pokrok a jeho správné využití je pro něj prostředkem k maximálnímu využití všech přírodních zdrojů a k osvobození člověka od těžké fyzické práce. Stát se musí stát syntézou všech ras, kultur, politik a náboženství. Zásadně odmítá války jako prostředek dosahování moci.
Stroj času. Wells popisuje budoucnost lidstva, parazity z roku 802 701

Anatole France
Ostrov Tučňáků (1908)
Anatole France (1844-1924) napsal mimořádné a dnes už téměř neznámé dílo, reagující na aktuální společenské šílenství tehdějšího světa. Svatý muž Mael ve své ideové horlivosti omylem pokřtí tučňáky, kteří se pak po nebeském sporu mezi Bohem a anděly stávají částečně lidmi. A jejich dějiny jsou věrnou kopií lidské civilizace, jak s tím dobrým, tak s přemírou chyb, špatností i ukrutností. Přesto, že nám mohou uniknout satirické přesahy na konkretní osoby i události doby na přelomu roku 1900, je dílo velmi nadčasové.
Anatole France. Nadčasový Ostrov Tučňáků o šílenství lidské civilizace

Alfred Kubin
Země Snivců (1908)
Výjimečná a jediná kniha známého malíře Alfreda Kubina. Jeho umění psychologického, ale klidného vyprávění hraničí s groteskou. Čtivá alegorie na hranicích reality a fantazie v utopickém státě někde v Asii, zvaném Země Snivců. Zakladatel této monstrózně úřednické velestavby zve do své země jen snílky. Tito senzitivní a nepraktičtí lidé, zde mohou svobodně vyjádřit svou individualitu, mohou dát průchod jakékoliv své náladě a mohou přiměřeným způsobem ukájet své sklony.
Země snivců. Utopie, sny a dnešní realita. Fantastická kniha slavného rakouského malíře Alfreda Kubina

Karel Čapek
R.U.R (1920)
R.U.R. znamená Rossumovi univerzální roboti a Čapek v tomto scifi románu/hře poukazuje na možné prolémy mezi člověkem a umělou biobytostí – robotem. V této hře vlastně poprvé zaznělo slovo robot, které na Karlovu výzvu navrhl jeho bratr Josef. Karel Čapek původně uvažoval o slově „labor“. Čapkuv robot je montován jako automobil, ale z nikoliv technickych prvků, ale z biologických entit.
První roboti v české i světové literatuře aneb od Tálose po Čapka


Zamjatin Jevgenij Ivanovič
My (1921)
Jeden z prvních utopistických románů. Zamjatinův příběh varuje před odlidštěním, mravním vakuem a umrtvením myšlení.
Jevgenij Zamjatin a vizionářská kniha My, která inspirovala velikány jako Orwell, Huxley, Vonnegut, Boyle etc.

Jaromír Rašín
Sláva strojů a měst (1929)
Rašínova kniha je velmi zajímavá vize o budoucnosti lidstva v podobě rozhovoru u včelaře a včel. Překvapivě aktuální kritika kritizující počínající technokratismus, hektický rozvoj městské civilizace, konzumního způsobu života a tím počínající odlidštění člověka.
Sláva strojů a měst. Dystopická vize odlidštěné civilizace

Jan Barda (vl. jménem Ferdinand Krejčí)
Převychovaní  (1931)
Děj knihy je varováním před nastupem socialistické totality. Děj se odehrává v roce 358 socialistického řádu, tj roku 2276 ve společnosti, která odmítá vše staré. Dokonce i staré knihy se zakazují pod trestem smrti. Lidé jsou označování čísly a symboly.
Převychovaní. Překvapivě přesná vize totalitní budoucnosti Jana Brady z roku 1931

Huxley Aldous
Překrásný nový svět, Konec civilizace (1932)
Budoucnost totalitní civilazace, ke které se společnost rozhodla dobrovolně na základě touhy po pudové rozkoši.
Huxley popsal Překrásný nový svět, kde otroci jsou dobrovolně šťastni

Karel Čapek
Válka s mloky (1936)
Čapkův bestseller Válka s mloky (1936) jsou ve skutečnosti tři knihy, na sebe navazující. Andrias Scheuchzeri, Po stupních civilizace a Válka s mloky. Přesto, že je mnohými román popisován jako utopistický není tomu tak a Karel Čapek sám píše “…to není utopie, nýbrž dnešek…“
Téma ovládnutí lidského světa zotročeným zvířetem – mloky je nejen podobenství se světem Čapkovým a nástupem fašismu, ale v mnohém je i světem naším.
Válka s mloky. Karel Čapek napsal aktuální podobenství, ale ne utopii

Ayn Rand
Chvalozpěv (1937)
Představte si budoucnost a společnost, v níž by každý přemýšlel jen v rámci kolektivu a v každém ohledu by mu sám sebe podřídil. Bez kolektivu by nebylo nic. Člověk by plně patřil a podléhal kolektivu a ten by s ním mohl plně disponovat. Představte si lidskou společnost jako obrovské mraveniště, v němž největším hříchem by bylo použití nebo i pouhé rozpomenutí se na jedno dávno zapomenuté slovo – na slovo “já”.
Ayn Rand. Chvalozpěv o infikované společnosti, kde existuje pouze MY a nikoliv JÁ

Boye Karin
Kallocain (1940)
Kallocain je droga pravdy, po jejímž požití každý vyzradí na sebe i na své nejbližší i ta nejskrytější tajemství. Droga je používána k ovládání společnosti. Dyspotická budoucnost na základě vzestupu Hitlera k moci.
Karin Boye. Kallocain. Proslulý vizionářský román o fašistickém a totalitním státě

George Orwell 
Farma zvířat (1945), 1984 (1949)
Obě knihy popisují budoucnost lidstva jako totalitní společnost, která je postavena na síle a násilí, kde lidé jsou ovládáni strachem z bolesti.
Farma zvířat jako stát prasat. Orwell a jeho popis kolektivní stupidity

——————–
Budoucnost lidstva 1. Nejzávažnější vizionářské knihy do roku 1945

Budoucnost lidstva 2. Nejzávažnější vizionářské knihy po roce 1945

The post Budoucnost lidstva 1. Nejzávažnější vizionářské knihy do roku 1945 first appeared on Čítárny.

Spisovatel Karel Čapek byl známý tím, že nerad mluvil na mikrofon. Existuje pouze jediný záznam jeho hlasu. Bylo to 24.12.1937 v Československém rozhlase, v pásmu “Pozdrav lidem dobré vůle”, v něm se Karel Čapek obracel na Rabíndranáta Thákuru, indického básníka (1861 – 1941).

Šlo o zvláštní mírovou výzvu Karla Čapka, poselství v době nastupujícího německého nacismu v Evropě, protože mnoho lidí si neuvědomovalo nebezpečí holocaustu, které z Německa vyřvával Adolf Hitler všem tzv. neárijským kulturám. Mnozí také za svůj naivismus později položili i své životy.
Karel Čapek se ale odpovědi na svůj rozhlasový apel nedočkal.

Spojené státy mlčely, stejně jako politici celé západní demokracie, kteří po 30tá léta podepisovali smlouvy s Hitlerem v bláhovém domnění, že tak zabrání světové válce, ale ne válce Německa se SSSR.
A pak už se válka naplno rozjela.
11.3. 1938 Rakousko, ozbrojený převrat a připojení k Německu
30.9. 1938 Mnichovská zrada a odevzdání pohraničí ČSR Němcům
14.3. 1939 Okupace celé ČSR, Protektorat Böhmen und Mähren
1.9. 1939 Němci napadli Polsko a za pár krvavých týdnů bylo součástí Německa
3.9. 1939 Francie, Austrálie a Velká Británie vyhlašují Německu válku
10.5. 1940 Němci překročil hranice Belgie, Nizozemska a Lucemburska. Francie kapitulovala 22. června 1940 a do listopadu 1942 německá armáda postupně obsadila celou zemi.
22.7. 1941 Němci napadli SSSR. Akce Barbarossa
Naplno se rozhořela nejhorší světová válka, ve které zbytečně zemřelo cca. 60 miliónů lidí!!!!

Vzhledem k historickým zkušenostem a k tomu co se dělo v roce 2022 na Ukrajině a absolutní pasivitě západních státu o mírové ujednání konfliktu s Ruskem, by mohl ten samý projev zaznít i dnes a západní tzv. demokracie by opět mlčely,  protože rok 1937 se opakuje jako přes kopírák. Jako už mnoho událostí v historii lidstva.

Tento pořad vysílaly na Štědrý večer 24.12.1937 všechny stanice Československého rozhlasu od 23 hodin.
Pořad se předtáčel už 21. prosince 1937. Ve studiu tehdy byli Karel Čapek, jeho překladatel do angličtiny Vincenc Lesný, František Křižík, jeho překladatel do angličtiny profesor Otakar Matoušek a hlasatelka Marie Tomanová.

Za uveřejněný objev hlasu Karla Čapka vděčíme Václavu Cibulovi, který se dlouhodobě věnoval záchraně jedinečných rozhlasových dokumentů a jejich zveřejňování, např. v pořadu Fonogram. V archivech Cibula také nalezl i jediný záznam hlasu Vladislava Vančury.

Paradoxem je, že za přesně za rok 25.12. 1938 Karel Čapek zemřel nenáviděn ze strany mnoha pronacistických smýšlejících žurnalistů, kteří ho kritizovali za jeho antifašistické a antinacistické postoje. Zemřel nejen na oslabený organismus, ale hlavně na český mediální hyenismus, na maloměšťácké chování lidí, kteří nebyli schopni prohlédnout přicházející německý nacismus.
Karel Čapek umřel především na své citlivé srdce a nebojácnou touhu po míru.

Karel Čapek / POSELSTVÍ MÍRU

Hlasatelka:

“Karel Čapek posílá pozdrav míru Rábindranáth Thákurovi do Shantiniketanu v Britské Indii. Rábindranáth Thákur uslyší náš vzkaz svými přijímači.
Poněvadž je velmi vzdálen nejbližší rozhlasové stanici, očekáváme, že odpoví obratem telegraficky a že jeho poselství budeme moci vysílat všemi československými stanicemi zítra 25. prosince ve 12 hodin po poledních zvonech.
Promluví Karel Čapek…”

Hovoří Karel Čapek:

“Mistře Thákure, harmonický hlase Východu, zdravíme Vás z Československa, kde nyní padá sníh, z Evropy, kde je nám teskno, ze západního světa, kde ani ty nejvyspělejší národy si nemohou podat ruce jako rodní bratři.
A přece i přes tu dálku zemí a kultur k Vám vztahujeme bratrskou ruku. K Vám, básníku sladké moudrosti, k Vašemu pokojnému Shantiniketanu, k Vaší veliké Indii, k Vaší nesmírné Asii, i té, která je nyní obracena vniveč zbraněmi, jež vynalezl Západ.

Ve chvíli, kdy na nejzápadnějším i nejvýchodnějším okraji našeho společného kontinentu duní děla, volá Vás na rozhraní roku slabounký hlas západní demokracie.
Ať žije svět, ale budiž to svět rovných a svobodných lidí.”

Audiozáznam ZDE

The post Karel Čapek. Poselství míru Thakurovi. Jediný jeho dochovaný hlasový záznam first appeared on Čítárny.

V roce 1938 byl Karel Čapek uštván Čechy k smrti ve vlastní zemi. Zemřel předčasně ve svých nedožitých 49 letech, když se k jeho chronicky podlomenému zdraví přidal zápal plic. Zemřel nenáviděn ze strany mnoha pronacistických smýšlejících žurnalistů, kteří ho kritizovali za jeho antifašistické a antinacistické postoje. Zemřel nejen na český mediální hyenismus, na maloměšťácké chování lidí, kteří nebyli schopni prohlédnout přicházející německý nacismus, umřel především na své citlivé srdce.

Karel Čapek byl vlastně „uštván poměry, útoky v tisku, dopisy anonymů, výhružkami…“
Olga Scheinpflugová, žena Karla Čapka

V osudových měsících Československa roku 1938 vydal nejvíce ze svých duševních i tělesných sil, začal nápadně hubnout, mluvil, vysvětloval a naléhal, aby Francie a Anglie nedaly zahynout naší zemi…
A potom přišel Mnichov.
Čapkovy věřící i věštící oči vzplanuly zoufalstvím, odmítal jídlo, vysílený, poražený a uštvaný si se zlověstným klidem uvědomoval, že je zbytečný.

“Zdá se mi, že už tu nemám co dělat. Byl bych směšnou figurou, můj svět umřel, věřil jsem totiž v jakési závazky, v takzvanou čest, ve smlouvy a v podobné věci. Myslím, že bych se v téhle tlačenici nevyznal.”

Několik dní před Štědrým večerem se již vysílením neudržel na nohou. Přivolaný doktor Steinbach našel Čapka již v posteli a nařídil mu strávit vánoce v posteli. Karel Čapek se nebránil, jen natáhl ke Steibachovi ruku a zaprosil:

“Buď u mně. Nějak se to ve mně sečetlo, celý ten strašný rok a všechna ta ošklivost, všechna ta práce, námaha i nechuť. Ale já si teď nemůžu dovolit stonat, já musím dopsat…”

Štědrý den přešel bez radosti, v koutě sklepa čekal holý vánoční stromek. K nemocnému nepouštěli nikoho, kromě bratra Josefa. Hleděli na sebe, Karlovy oči prosily: povídej.
Josef přemohl pálení v očích, aby se nerozplakal, Karlův propadlý obličej ho děsil, ale povídal, o společném dětství. Pak vyšel na chodbu a plakal.
“Máte oboustranný zápal plic,” řekl Čapkovi profesor. “Tak chytrému člověku, jako vy, nemohu přece namlouvat hlouposti.” Nevyhověl Olze, aby zamlčel chorobu a řekl naplno, co mu je. Pacient to ostatně věděl a zašeptal: “Myslel jsem si to… Ale já to nevydržím.”

Byly vánoce a okno do pokoje nemocného bylo dokořán, aby mohl dýchat. Plíce však odmítaly pracovat, lapal po dechu a dusil se. Z posledních sil hladil Olze ruku, pak vztačil prostředník a ukazovák.
Vědala, co chce říci – už kdysi, když si řekli, že se vezmou, vztyčil před jejíma očima dva psrty pravé ruky jako k přísaze: Jsme dva, Olgo, na všechno dva. Na lásku, na štěstí i na bolest. Snad chtěl nyní povědět: I na smrt jsme dva… a pomalu se ji vzdaloval. Smrt mu již položila ruku na čelo.
Byl večer, šest hodin čtyřicet tři minuty, 25. prosince 1938. Karel Čapek zemřel.

M. Šulcová: Brána věčnosti (1997) biografie Karla Čapka

Napsal Karel Čapek:

Poslední dopis Karla Čapka:
Milá slečno,
prosím Vás, nepřeceňujte tak divadelní kulturu. Národ se může cítit nesmrtelným jenom tehdy, když se bude cítit mravným, když bude mít své vědomé mravní poslání; na to ovšem nestačí divadlo, i když má být součinitelem toho mravního povědomí.
To musí být v politice, v hospodářství, v knize a škole, denním životě, všude. A obráceně, vemte národu jeho mravnost, a berete mu i jeho nesmrtelnost.
Asi Vás ta odpověď neuspokojí, ale jiná není.
Váš Karel Čapek / Lidové noviny 27. 12.

“Ostatně ať je to socialism, nebo ne: věřím v zespolečenštění výrobních prostředků a omezení soukromého vlastnictví, v organizaci výroby a spotřeby, v konec kapitalismu, v právo každého na život, práci, blahobyt a svobodu ducha, věřím v mír, ve Spojené státy světa a rovnost národů, věřím v humanitu, v demokracii a v člověka, amen.”

Jednou z největších civilizačních pohrom je učený hlupák.

To nejkrásnější na světě nejsou věci, nýbrž chvíle, okamžiky, nezachytitelné vteřiny.

Představte si to ticho, kdyby lidé říkali jen to, co vědí.

Být mladý umí každé tele. Ale umět stárnout, to je kumšt.

Ze dvou mínění vítězí vždy to hlučnější.

Člověk musí jet daleko, hrozně daleko, aby se dostal co nejblíž k domovu.

Kritizovat – to znamená usvědčit autora, že to nedělá tak, jak bych to dělal já, kdybych to uměl.

Ano, mnoho se změnilo, ale lidé zůstali stejní, jenomže teď víme líp, kdo je kdo. Kdo je slušný, byl slušný vždycky. Kdo byl věrný, je věrný i teď. Kdo se točí s větrem, točil se s větrem i dřív. Kdo myslí, že teď přišla jeho chvíle, myslel vždy jen na sebe. Nikdo se nestává přeběhlíkem, kdo jím nebyl dříve a vždycky. Kdo mění víru, neměl žádnou. Člověka nepředěláš, jenom se ti vybarví.

The post Karel Čapek zemřel o Vánocích 1938, uštván nacisty německými i českými. Měl 48 let first appeared on Čítárny.

Karel Čapek napsal fejeton O různých soudcích a zde s humornou nadsázkou dělí lidi na tři skupiny podle toho, jak se chovají k člověku, který v životě chtě nechtě do něčeho šlápnul, udělal hloupost, nešikovný krok, kterým se nějak zamazal. Karel Höger patřil do té třetí skupiny, mezi ty šlechetné a poctivé, kteří vás očistí a vaši nešikovnost hledí zastřít nejen před veřejností, ale i před vámi samotnými.
Byl vždy jako rytíř, urozený v chování, v myšlení a činech; byl nejen herec, ale byl i filozof, napsala o něm dramaturgyně Jaroslava Strejčková.

17. června 2009 uplynulo již sto let od narození českého divadelního, filmového, televizního a rozhlasového herce Karla Högera, který pro propagaci čtení a knih udělal obrovský kus práce, díky čtením mnoha knih v Českém rozhlase.

Karel Höger začal hrát divadlo jako ochotník, ale po studiu na učitelském ústavu a krátkém učitelování na venkově absolvoval hereckou konzervatoř a v roce 1932 byl angažován do Zemského divadla v Brně.

Od svých brněnských let spolupracoval Höger s rozhlasem, zejména s režisérem Josefem Bezdíčkem (Pohádka máje, Stříbrný vítr). Okamžitě zaujal specifickou barvou hlasu, jakož i schopností přizpůsobit se požadavkům “mikrofonového” herectví.

Zkušenosti z brněnského rozhlasu uplatnil Höger v plné míře po svém příchodu do Národního divadla roku 1940 v pražském rozhlase v režiích Ctibora Sonevenda, Miloslava Jareše, Václava Sommera, Jiřího Vasmuta a dalších. Téměř současně s Högerem přichází z Brna do Prahy režisér Josef Bezdíček, roku 1945 dramaturg a autor Dalibor Chalupa.

Za protektorátu i v prvních poválečných letech hraje Höger kromě rolí v dnes už zapomenutých původních rozhlasových hrách především postavy klasického repertoáru: Kalafa z Gozziho Turandot (1941), titulní postavu v dramatizaci Zeyerova románu Jan Maria Plojhar (1941), Ríšu z Mrštíkovy Pohádky máje (1941), zvonaře Jindru v Hauptmannově Potopeném zvonu (1942), Studenta v Nerudově Prodané lásce (1945), Švandu ve Strakonickém dudákovi (1945), Neklana ve stejnojmenné tragédii Zeyerově (1946), Chvojku ve Šrámkově Létu (1948), Jana Husa v historické hře Tylově (1948); v poslední inscenaci se setkává s Přemyslem Pražským, který patří vedle Bezdíčka a Jareše k předním režisérským osobnostem tehdejšího pražského rozhlasu.
Pod jeho vedením nastudoval další klasiku: Jiráska, znovu Tyla, z cizích autorů především Schillera (Úklady a láska, 1953), Shakespeara (Romeo a Julie, 1953), Rostanda (Cyrano z Bergeracu, 1955).

V té době přebírá rozhlas v původním nastudování řadu divadelních inscenací. Höger hrál v Tylově Strakonickém dudáku (král Alenoros), v Burjakovského hře Lidé, bděte! (komisař Böhm), v Ostrovského Výnosném místě (Bělogubov) a v Tylově Tvrdohlavé ženě (Pěnkava).

V padesátých letech také začala výjimečná a plodná spolupráce Karla Högera s mladým režisérem Jiřím Horčičkou, který vzpomínal takto:

“Bylo mi tehdy pětadvacet let, když jsem se odvážil pozvat tohoto Mistra českého jeviště a hvězdu filmového plátna první velikosti do rozhlasového studia a představit se mu jako režisér. Pamatuji si přesně jeho první slova: „Tak jak si tu moji roli představujete a jak bych to měl podle vás hrát, pane Horčičko?” Bylo to řečeno bez ironie, naprosto věcně, ale postřehl jsem, že se vyhnul pojmu „režisér”. Nechal mě chvíli mluvit, potit se, topit se ve vlastních myšlenkách. Několika v pravý čas řečenými slovy a tím, jak soustředěně mě poslouchal, mi pomohl najít pevnou půdu pod nohama. Cítil jsem, že se mnou souhlasí, ale neřekl víc než: „Uvidíme, až začneme zkoušet. Pokusím se udělat to tak, jak si to představujete.”
Pak začala vlastní práce. Zkouška probíhala úporně a těžce. Scéna, která byla na programu, vypadala jednoduše, ale hledal jsem jiný rytmus, než na jaký byli herci zvyklí. Jeden z nich, k jehož práci jsem měl řadu připomínek, se cítil dotčen a podrážděně mi oponoval. V kritickém momentu, kdy atmosféra ve studiu povážlivě zhoustla, Karel Höger lakonicky poznamenal: „Pan režisér má pravdu.” Řekl to klidně, jaksi mimochodem, a decentně — avšak zřetelně — tentokrát podtrhl můj pracovní titul. V tom okamžiku se hladina zklidnila. Högerova autorita zahrála v můj prospěch. A ještě navíc: Karel Höger si ode mne přede všemi herci vyžádal připomínky k svému výkonu, pozorně je vyslechl — a souhlasil s nimi.
To rozhodlo snad o všem, byl to dominantní impuls pro moji další práci. A nevýslovně jsem byl potěšen, že po třech týdnech na konci natáčení mne už nazýval křestním jménem, ačkoliv on sám byl až do konce svého života pro mne vždy „panem Högerem”. (…) Režírovat Högera znamenalo pro mne velké úsilí, jež bylo nutné vynaložit na přípravu natáčení. Když jsem před započetím práce spokojeně odkládal text s pocitem, že už vím o hře všechno, skutečnost, že Höger bude ve studiu, mě přiměla znovu a znovu si prověřovat svůj inscenační plán a připravit varianty pro nečekanou inspiraci, kterou svým dokonalým herectvím přinášel do rozhlasového studia. Herecké umění prý pomíjí nejdříve. Avšak magnetofonové pásky budou stále a stále vydávat svá svědectví o velkém herci a vzácném člověku.”
(J. Horčička, Rozhlas 4. 6. 1979)

Z řady rozhlasových dramatizací a her nelze zapomenout:
Suchovo-Kobylin, Svatba Krečinského (1955); Karel Čapek, Válka s Mloky (1958); Jaroslav Putík, Případ Oppenheimer (1962); Ludvík Aškenazy, Bylo to na váš učet (1964, (Cena italského rozhlasu a televize v mezinárodní soutěži Prix Italia v Janově 1964); Peter Karvaš, Sedm svědků (1967); Ivan Klíma, Ženich pro Marcelu (1969); Arthur Miller, O kočičce a mistru instalatérském, který se nezalekl (1975); Robert Merle, Až delfín promluví (1976); Derek Raby, Tygr (1975); Karel Čapek, Věc Makropulos (1975).

Vzácným uměleckým zážitkem se v roce 1971 staly dramatické variace na motiv Dickensova románu Skvělé vyhlídky. Do osmidílného seriálu je připravil Jaroslav Tafel za dramaturgické spolupráce Josefa Hlavničky. Režisérem byl Josef Henke.

Kromě dramatizací, rozhlasových kompozic, inscenací klasických dramatických textů a původních her, do nichž patří i tituly určené dětem a mládeži (za všechny jmenujme dramatizace Kiplingovy Knihy džunglí a Spáčilovy pohádky O Ječmínkovi), účinkoval Karel Höger v bezpočtu pořadů nejrůznějších žánrů: poezie, povídky, ukázky z románů, literární a dokumentární pásma, fejetony a reportáže, kabarety, cykly redakce humoru a satiry, průvodní slova, vzpomínky a osobní vyznání a nejrozmanitější četby pro děti, od pohádek přes večerníčky Hajaja až po vzdělávací pořady.

Zvláštní kapitolu tvoří samostatné i dramatizované četby na pokračování: Eduard Bass, Klapzubova jedenáctka (1953) ; Karel Poláček, Muži v offsidu (1954); Ernest Claes, Veselí občané sichemští (příhody Bělohřívkovy, 1957); Jan Vrba, Borovice (1960); Rudolf Těsnohlídek, Liška Bystrouška; Karel Čapek, Továrna na absolutno; Gabriel Chevallier, Zvonokosy (1967); Zikmund Winter, Mistr Kampanus (1967); l. S. Turgeněv, Šlechtické hnízdo (1973) ; Josef Toman-Miroslava Tomanová, Sokrates — hledač blaženosti (1975); N. V. Gogol, Mrtvé duše (1976) aj.

Pro děti a mládež to byly mimo jiné tyto tituly, dodnes velmi ceněné.
Kenneth Grahame, Žabákova dobrodružství (1966); Jiří Trnka, Zahrada (1962); Jan Ryska, Anička z I. A; Vítězslav Nezval, Anička skřítek a Slaměný Hubert; Karel Čapek, Dášeňka (1964); A. A. Milné, Medvídek Pú.

Karel Höger často přispíval svými úvahami do tisku a připravoval své herecké paměti, které však vyšly až po jeho smrti (Z hercova zápisníku). V letech 1945-71 byl na konzervatoři i na DAMU učitelem mnoha budoucích českých herců, přednášel i na FAMU. Působení v Národním divadle, které tolik miloval, Högerovi v 70. letech neurvalí normalizátoři české kultury (v čele s Přemyslem Kočím) natolik ztrpčili, že zemřel několik dní nato, co dal sám výpověď ze svazku činohry ND.

Kniha Z hercova zápisníku
Kromě umělcova podrobného životopisu najdeme na stránkách knihy Högerovy úvahy o umění, o povaze a smyslu herectví, o češtině a češství, ale také třeba o významných postavách české historie, např. o Bedřichu Smetanovi, Mikoláši Alšovi či Karlu Čapkovi; a nechybějí ani postřehy o umělcích světového formátu, např. Čechovovi či Goethovi. Karel Höger se ve svých textech vyznává z lásky ke své profesi, k mateřskému jazyku, jenž mu byl nástrojem, s nímž dovedl nad jiné mistrovsky zacházet, a také z lásky životu a lidství. A právě ona lidskost, jež byla charakteristickým znakem nejen Högerova herectví, ale především celé jeho osobnosti, činí z této knihy mimořádný a vskutku nezapomenutelný čtenářský zážitek.

Karel Höger | Z hercova zápisníku | vydal XYZ, 2009

Karel Höger se narodil 17. června 1909 v rodině dělníka z královopolské cihelny v Brně jako poslední z třinácti sourozenců. Nejprve pracoval jako učitel a od roku 1924 byl členem ochotnického divadla. Souběžně s vojenskou službou absolvoval konzervatoř v Brně, roku 1932 se stal členem Zemského divadla v Brně, odkud roku 1940 přešel do Národního divadla v Praze, na jehož scéně vytvořil víc než sto postav. Účinkoval v mnoha rozhlasových hrách, s televizí spolupracoval od jejího vzniku.
Ztvárnil desítky hlavních postav v předních inscenacích, jako například Romeo a Julie na konci listopadu nebo Lístek do památníku, a vystupoval v bezpočtu nejrůznějších pořadů. Nezapomenutelným se stal mimo jiné jeho televizní hlas, jež propůjčil postavám v loupežníku Rumcajsovi.
Ve filmu si zahrál přes šedesát postav, například Turbina, Za tichých nocí, Krakatit, Mikoláš Aleš, Jan Hus, Jan Žižka, Občas Brych, 105 % alibi, Ošklivá slečna, Srpnová neděle nebo  Noc na Karlštejně.
Působil i jako pedagog na konzervatoři v Praze a přes 25 let vyučoval na DAMU. Karel Höger zemřel 4. května 1977 v Praze.

Zpracováno částečně podle článku Přemysla Hniličky: http://mluveny.panacek.com/ 

The post Karel Höger a audioknihy. Dodnes nám přináší lásku k češtině first appeared on Čítárny.