Světový Roald Dahl, nejoblíbenější autor knih pro děti aneb co o něm určite nevíte

Pokaždé mi přijde divné, jak se může psát v minulém čase o autorovi, se kterým jsem ještě prožil důležitou (ba možná nejdůležitější) část života. Roald Dahl Roald Dahl (13. 9. 1916 - 23. 11. 1990)  je takovým spisovatelem. Na zhoubnou leukémii totiž zemřel, až 23. listopadu 1990. Odmítám ho zaškatulkovat do „tenkrátu“. On bude vždycky můj současník, dál si žije i tady na zemi taktéž s ostatními fandy a dnes tím pádem i s mým synkem. Taky synovi totiž Dahla čtu...

Tento vůbec nejúspěšnější dětský autor všech dob (i když mu Astrid Lindgrenová důkladně šlape na paty) zůstává ovšem i kontroverzní figurou, a to i navzdory tomu, nakolik byl konzervativní.
A konzervativním bezesporu byl, i když na rozdíl od Britů tak rád chodíval na houby. Dahl s oblibou přezíral televizi, ale vystupoval i proti sionismu a zasazoval se dokonce za fatvu vyhlášenou roku 1989 nad Salmanem Rushdie. Byl to bezesporu misogyn, jak je patrno nejen z jeho knížky Čarodějnice, a slavná díla pro děti, která vytvořil, a dokonce ani ta nejslavnější, nijak nemaskují jeho skepticismus, ba odpor k valné většině dospělého obyvatelstva této zeměkoule. Ale také tu ovšem čeká celá fronta dětských hrdinů, která to oněm odporným a zlým dospělým vždy řádně nandá.

Jenže ani slabounké děti neuniknou z dahlovských stránek bez úhony a nějaká ta "hnusárna" zde jen málokdy chybí.
V knize Jakub a obří broskev si můžete aspoň přečíst veršíky vhodné k pozvracení světa o neslýchaně hnusných pokrmech, které zbožňuje jistý Stonožník, a věru že nepohladí ani strohá zmínka o půlročním přežívání pavoučí babičky přilepené bohužel nožičkami k vymalovanému stropu. Přežívání pak končí babiččinou smrtí - a na začátku téže knihy navíc hlavnímu hrdinovi-chlapečkovi zbaští oba rodiče zdivočelý nosorožec.

V jiné Dahlově knize Moc hodný obr se vyskytuje aspoň oslava prdu, i když poněkud zmírněná asociacemi s krkáním, a ve zcela geniálním Karlíkovi a továrně na čokoládu jsou, jak dobře víte, různí nevydaření malí frackové jeden po druhém mrzačeni, a to výhradně jenom díky následkům vlastních slabin.

V už zmíněné knížce Čarodějnice zůstane hodný chlapec na konci myšákem a ve slavné Matildě zavírá zlá ředitelka školy děti do jakési železné panny. Anebo je aspoň roztočí na dvoře a vrhá jimi do dáli jako koulí, a to aniž by jen trošku dávala pozor na ostří ostnů školního plotu.

Tak bychom mohli ještě dlouho pokračovat, ale nemá to cenu. Došli bychom dozajista k týmž závěrům. Mimo jiné i k tomu, že se mezi těmito dětskými knížkami a pověstnými Dahlovými krátkými povídkami tyčí celá řada pararel.
A proč by ostatně ne? Proč by nemohly existovat i přímé spojnice? Tak třeba dětská knížka Danny, mistr světa (1975, zfilmováno 1989, český překlad 1991) ostatně vznikla přímo rozvedením jedné takové povídky známé jako Danny aneb Hon na bažanty a není naprosto žádných pochyb, že Roald Dahl, ať sebevíc geniální, žádným největším romanopiscem světa nebyl. V podstatě totiž... jen do šíře rozváděl další a další nápady a povídky. Moc nám to věru nevadí.



Můžeme ovšem porovnat, jak Dahl zpracovává týž motiv dospělým - i dětem.
Tak například: Základ jeho krátkého vědeckofantastického hororu Zvukový přístroj o hrozném výkřiku stromu najdeme již v Jakubovi a obří broskvi a obdobou gremlinů, tedy skřítků škodících pilotům, jsou bez debaty strašliví Mračouni (také z Jakuba), přičemž tato tematiku netvorů "vyšších vrstev atmosféry" jako obdoby hlubinných ryb byla ovšem zpracována už Conanem Doylem - ve velice působivé povídce Hrůza z výšek.

Připomeňme si však, jak vůbec fenomén Roalda Dahla vznikal... aneb co určitě nevíte z jeho životopisu
Narodil se roku 1916 ve Walesu. Norským rodičům. Dali mu jméno po tehdy nejslavnějším polárním badateli – Roaldu Amundsenovi.
Což je jistě moc vznešené, nicméně Dahlův otec Harald podlehl zápalu plic, když byli Roaldovi čtyři roky. A matka, Haraldova druhá žena? Ta syna umístila v jeho osmi letech do internátní školy, kde zažil hotové peklo – i včetně výprasků.
Uspěl ovšem jak v plavání, tak v kriketu, a taky výuka literatury probíhala úspěšně, takže...
Výsledkem toho všeho, tedy aspoň v mém případě, bylo, že jsem si ve třinácti letech začal uvědomovat, jaké ohromné literární dědictví v Anglii vzniklo za staletí, a také se ze mě stal chtivý a nenasytný čtenář kvalitní literatury.
A četl a četl a jistě také proto, aby unikl realitě. A hltal nejen Conrada a Kiplinga, nýbrž i Marryata a Haggarda...

Ředitelem další Dahlovy školy, do které přešel ve třinácti, byl budoucí canterburský arcibiskup Geoffrey Fisher, který později důstojně odsloužil korunovační mši i za dnešní britskou královnu. Jenže i tento "boží muž" mrskal chlapce do krve a za nocí zase řezali starší chlapci ty mladší, jak Dahl později vylíčil v povídce Foxley s rozběhem.
Na tomto typu soukromých škol jste zkrátka prošli jakousi mazáckou vojnou, ale místo v devatenácti letech už ve třinácti.
Jen jednou prý obdrželi žáci i sladký dárek. Šlo o bonboniéru Cadbury. Co s ní?
Měli ji co ochutnávači vyhodnotit, a právě díky svému rozboru chuti se tenkrát Dahl dostal na exkurzi do jisté čokoládovny. Na to, že o podobné továrně jednou napíše i světový bestseller, to ale zatím rozhodně nevypadalo, ba právě naopak. Do svých literárních vzpomínek Šťastná náhoda opsal později spisovatel hodnocení slohů ze svých vysvědčení z let 1930-1933:

14 let: Ještě nikdy jsem se nesetkal s chlapcem, který by tak vytrvale psal přesný opak toho, co chce říct. Zdá se, že nedokáže na papíře srovnat myšlenky.
15 let: Naprostý packal. Zanedbatelná slovní zásoba, špatně stavěné věty. Připomíná mi velblouda.
16 let: Tento hoch patří ve třídě mezi ty nejnedbalejší a nejnevzdělanější žáky.
17 let: Stále zahálí. Má velmi omezené myšlení a představivost.

Původně vysmívaný a špatně se učící žák rostl jak vnitřně, tak i vnějšně, až dorostl takřka do dvou metrů a ve svých osmnácti opustil školu a odmítl matčinu nabídku, aby šel na univerzitu. Pokud se člověk nechtěl stát lékařem, právníkem, vědcem nebo inženýrem, nemělo podle mého názoru cenu ztrácet tři nebo čtyři roky v Cambridge nebo Oxfordu a totéž si myslím i dnes, napsal už později, po své šedesátce.

Našel si místo vysoké školy práci: začal dělat obchodního zástupce u ropné firmy Shell.
Nebylo snadné místo získat, během konkursu však Dahl uspěl mezi pouhými šesti uchazeči ze dvou set. A přesně podle slibu jej pak firma po třech rocích (1937) vyslala i do světa, a to až do dalekého Dar-es-Salaamu v Tanzanii (1937), kde se naučil svahilsky.
Tehdy také publikoval svou první práci, článek o napadení černošky lvem. V psaní ale nepokračoval, vypukla druhá světová válka.

Roald Dahl odjel autem do Nairobi a přihlásil se k R. A. F. – letectvu a asi šest měsíců se pak tedy učil létat. Nad Keňou, nad zdejšími stády slonů i zeber. Výcvik zakončil až u Bagdádu, odkud ho zase poslali zpátky do Afriky, do Egypta. A pak už následovalo bojové nasazení.
Jediné. Dahl podle všeho dostal špatné souřadnice a také následkem toho byl sestřelen nad Libyjskou pouští. Po pádu mu praskla lebka. Jeho letadlo shořelo.
I popálený ale stačil vylézt z kokpitu a jeho druzi se pro něj poté připlazili pod závojem noci do nepřátelské území.

Další půlrok po tomto těžkém zranění strávil v nemocnici v Alexandrii, aby ho vzápětí vyslali ve stíhačce typu Hurricane do Řecka. Doletěl tam tak tak. Z Řecka putoval na (také řeckou) Krétu a když i tu obsadili Němci, unikl zpátky do Egypta. Potom ještě bojoval v Sýrii a v Libanonu, ale kvůli následkům zranění jej nakonec poslali do Anglie. Doputoval tam lodí okolo Mysu dobré naděje.



Jak začal Dahl psát
Tou dobou vstoupily do války USA, a právě tam se Dahl stal začátkem roku 1942 asistentem leteckého zmocněnce při britském vyslanectví ve Washingtonu. Ve společnosti byl oblíben a již po prvních třech dnech se v Americe setkal se slavným spisovatelem C. S. Foresterem, autorem známé námořní ságy o Hornblowerovi, tehdy ovšem zdaleka nedokončené. Nu, a právě na Foresterův podnět napsal Dahl i svou první povídku Hračka.
Úplně jste mě omráčil, reagoval Forester po přečtení. Vaše povídka je skvělá, je to dílo talentovaného spisovatele... Hned jsem ji poslal svému agentovi a požádal, ať ji nabídne časopisu Saturday Evening Post s mým doporučením. Určitě vás potěší, že ji Post okamžitě přijal a vyplatil za ni honorář tisíc dolarů. Provize mého agenta je deset procent. Přikládám šek na devět set dolarů, jsou vaše. Post se ptá, zda pro ně napíšete ještě něco. Doufám, že budete souhlasit. Věděl jste o sobě, že jste spisovatel? Blahopřeji.

Během dalších dvou let ve Washingtonu napsal Dahl ještě jedenáct povídek a všechny je odkoupily americké časopisy. Částečně dnes představují knížku Přepínám (1946, česky 2007, 10 próz), ale Dahl nelenil a brzy vymyslel i skřítky škodící britskému letectvu, tzv. gremliny, jejich ženy fifinely a děti widgety. Vystupovali v jeho povídce Folklór gremlinů, a tak i vznikla první z dvaceti Dahlových dětských knížek. Práva na zfilmování příběhu Gremlini (1942) odkoupil díky Sidu Bernsteinovi sám Walt Disney, a ten také knihu ilustroval. Její výtisky dnes náleží ke sběratelským raritám a sám Dahl vlastnil pouze jediný.

Historky o gremlinech se pozoruhodně uchytily, hlavně přímo mezi letci - a Dahl tak stvořil mýtus. Skoro na měsíc ho pustili do Hollywoodu, kde mu studio hradilo ubytování v hotelu v Beverly Hills i nablýskaný vůz. Dahlovi bylo šestadvacet. Jeho knížka zaujala i presidenta Roosevelta, ale hlavně jeho paní a jejich vnoučata. Od té doby je navštěvoval a Roosevelt mu prý klidně svěřoval i vojenská tajemství. Vozil také Dahla šílenou rychlostí po svém pozemku ve voze Ford bez pedálů, protože měl nepohyblivé nohy a jinak již žil na vozíčku.

V roce 1944 už měl Roald Dahl vlastní literární agentku.
Vrátil se do Anglie a v roce 1946 si jako třicetiletý, pouze s matkou žijící muž vcelku slušně vydělával jenom tím, že napsal dvě povídky ročně. Na každé pracoval čtyři měsíce. V Anglii jakožto v zahraničí naštěstí žili lidé, kteří za ně byli ochotni platit, nicméně román Sometimes Never (alias verze Gremlinů pro dospělé) propadl. I tak zůstává první knížkou o nukleární válce vydané v Americe pro svržení pum na Hirošimu a Nagasaki.

Povídky ovšem nadále zabíraly, a to zvlášť v USA. Příjmy ze zámoří měl Dahl každopádně větší, a tak se do Ameriky vrátil a později získal i občanství. Ten opravdu světový úspěch nastal ovšem až s vydáním sbírek Někdo jako vy (1954) a Líbej mě, líbej (1959). K vydání té první došlo ovšem až poté, co si vzal o deset let mladší herečku Patricii Nealovou, kterou poznal už roku 1951.

Nealová měla předtím (asi od konce roku 1948) poměr se slavným, i když ženatým americkým hercem Gary Cooperem, kterýžto oba zúčastněné na čas mírně znemožnil, i když, a to je také pravda, jejich rozchod o Vánocích 1951 ovlivnil podle všeho velice pozitivně Cooperův výkon ve westernu V pravé poledne.
Vztah Roalda Dahla k filmu byl ovšem i pracovní. Podle románů Iana Fleminga napsal hned dva scénáře a koneckonců taky v proklínané televizi osobně uváděl seriál Mimo (1961). Byl také dramatik a básník.


Ilustrace z knihy Matylda. Dvorní ilustrátor Dahla Quentin Blake.

Nealová se přátelila i s Ernestem Hemingwayem, jehož Dahl nejednou označil za svůj vzor,
přičemž jiným takovým vzorem mu vždycky zůstal i "krutý" britský povídkář Hector Hugh Munro Saki, který shodou okolností zemřel právě v roce Dahlova narození...
Dahl a Nealová spolu vydrželi třicet let (1953-1983) a měli pět dětí včetně čtyř dcer, z nichž jedna bohužel zemřela na spalničky. Dahl se poté oženil ještě jednou.

Krátké povídky Dahla skutečně celosvětově proslavily, dahlománii však zahájila až roku 1961 dětská knížka Jakub a obří broskev o letícím plodu - sídle velehmyzu, jejíž filmová verze (1996) se později stala jedním z nejpozoruhodnějších animovaných snímků devadesátých let.
Dahlománie pokračovala mimo jiné i slavným Karlíkem a továrnou na čokoládu (1964, dvakrát zfilmováno, poprvé podle Dahlova scénáře) a jeho pokračováním Karlík a velký skleněný výtah (1973) a určitým vrcholem mistrova díla se stala Matilda (1988), která určitými prvky inspirovala i Harry Pottera a nejen jejíž závěr naštěstí rozbíjí tvrzení, že snad v Dahlových knížkách dobro ani neexistuje.

Dahl a ocenění
Za svůj život přijal celkem třikrát cenu Edgara Allana Poea (naposled roku 1980) a roku 1983 mu byla udělena významná Whitbreadova cena a podle mého názoru mu klidně mohli dát i cenu Nobelovu. Jenomže ta se dává jenom někomu.