Kam se řítí doba megaškol v době rozvinutého korporátního pseudokapitalismu a levicového liberalismu

Anna Freudová, dcera Sigmunda Freuda, popsala na jednom místě své knihy, určené pedagogům a vychovatelům dítě jako nejodpornější bytost pod sluncem. "Dělá si, co chce, a říká, co je napadne, vrtá se prsty ve všech tělních otvorech a občas klidně i ve společnosti zabzdí…"
Ohromující výčet těchto vlastností končí tím, že jiné děti ovšem nemáme a mít nebudeme, že přes všechno, čím nás někdy znechucují a štvou, jsou to ratolesti naše a milujeme je nade všechno.

Tak nějak bychom se měli dívat i na dnešní děti, na ty, které si přicházejí půjčit do knihovny knížku.
Nejsou jiné než byly děti před padesáti sto lety, ale společnost, okolí a kontext jsou jiné. Nemusíme dlouho hledat vlivy, které dnes škodí dětem i sociálnímu klimatu ve škole a přispívají k jejich prožitkům agrese. Jsou nasnadě a vytváříme je všichni. Jedním z nich je opakovaně a pořád marně zmiňovaný vysoký počet dětí ve třídách. Dvacet dětí je skupina, třicet už je dav, se kterým žádný učitel nemůže pracovat klidně, individuálně a rozumně. Má-li navíc ve třídě dvě nebo tři dětí s LMD a s dalšími (dnes častými) poruchami chování, nemůže s takovou skupinou nebo třídou pracovat žádným rozumným způsobem. Stává se proti své vůli drábem, vykonavatelem vnějšího a povrchního nátlaku, kterým má zajistit požadovanou vnější kázeň. Mnoho nadějných mladých lidí proto odchází z oblasti školství do zaměstnání, kde si mohou vydělat tolik, že se uživí a ještě k tomu si mohou zachovat zdravý rozum. Mnoho jiných starších, unavených a nerudných lidí právě proto ve školách zůstává a jak trefně říkají děti "prudí a prudí“.

Záporný vliv má i dnešní trend budovat na různých místech republiky z "úsporných důvodů“ megaškoly. Velké, bezduché" vzdělávárny“ pro tisíc a více dětí.
Rostou dnes u nás po celé zemi a vzorec je vždy stejný: do ohromné budovy se umístí stovky dětí z několika zrušených pěkných malých škol. Děti místo volného času tráveného s kamarády cestou ze školy okolo rybníka domů tráví denně hodiny u špinavých silnic čekáním na hromadnou dopravu a na cestách. V tisku se hledí vytvořit dojem, jak hospodárně jsme si počali v oblasti školství. V megaškole se nikomu nelíbí. Není možné ji mít rád, je to monstrum. Učitelé tam propadají depresím, prvňáček v labyrintu chodeb bloudí a hledá svoji třídu, svou lavici, tašku, svoje já…

"Lidé jsou pohostinní a přátelští,"
píše Konrad Lorenz nositel Nobelovy ceny za etologii “… když není jejich kapacita pro sociální kontakty stále přetěžována. Natěsnání lidských mas…nese určitě velký díl viny na tom, že ve fantasmagorii lidských podob, jež se věčně mění překrývají a mizí už nedokážeme spatřit tvář bližního. Naše láska k bližnímu se v masách bližních, kteří jsou příliš blízko, rozplyne beze stopy…Čím větší přelidnění, tím naléhavější nutností je pro jedince stranit se citové účasti ….
Nahuštění mnoha lidí v těsném prostoru vede … skrze vyčerpání k rozmělnění mezilidských vztahů… k projevům odlidštění a…bezprostředně také vyvolává agresivní chování…“ (Konrad Lorenz, 8 smrtelných hříchů“ Panorama, Praha 1990, s.15).

Budujeme megaškoly a voláme přitom po redukci sociální patologie, pro níž právě megaškoly vytvářejí nejpříhodnější podmínky.
Je doloženo mnoha výzkumy že v megaškolách je nejvyšší výskyt všech patologických jevů: agresivity, šikany, útoků na dospělé atd. Ty "slušnější“ děti tam obracejí agresivitu proti sobě. Somatizují, mají bolesti břicha, hlavy, deprese, sklony k sebepoškozování. Megavzdělávárny pro mnoho set dětí jsou rizikové i jinak. V případě rozšíření infekční nemoci a při epidemii je tu ohroženo naráz daleko více dětí. Megaškola s kumulací mnoha set bezbranných jedinců je také lákavým terčem pro teroristy a pro agresivní psychopaty, jak jsme viděli v Beslanu. Děti ve školách - kolosech dnes budovaných po celé naší zemi postrádají bezpečí a pocit, že někam patří. Mnohé z nich mají dojem, že se z toho Kafkova zámku už nedostanou ven.

Na nápravu škod, které napáchá megaškola na jejich duševním a tělesném zdraví, zaplatí naše společnost nesrovnatelně více, než kdyby se snažila zachovat některé menší školy s jejich vlídnou, přátelskou a lidskou atmosférou. Škody na dětských duších se nedají finančně vyjádřit. Ministerstvo školství však má řešení: staví pro nadmíru agresivní děti kriminál.

Taková je doba, ve které žijí dnešní děti. Doba megaškol, dramatických a duchaprázdných příběhů plných agrese, doba počítačových her, ve kterých zabíjet je radostí a hrou.
Doba dravé mladé konzumní společnosti, pětapadesáti procentní rozvodovosti ve městech atd. Doba v určitém smyslu děsná, odporná, ale na druhé straně…. je to naše doba a jinou nemáme. Je to naše země a společnost, žijí v ní naši blízcí a děti, které milujeme, jiné nemáme. Nedivme se jim tolik, že jsou někdy vzteklé a nerudné, když si přijdou do půjčovny vypůjčit knížku. Uvažme, do jaké míry k tomu my všichni společně a každý sám přispíváme některou svojí aktivitou nebo "slušnou" pasivitou. Udělejme něco pro ně, alespoň se někdy usmějme a pohlaďme je…!

Z publikace Z.Šimanovského a B. Šimanovské “Hry pro rozvoj zdravé osobnosti“ (vydal Portál r. 2005).

Mgr. et Mgr. Zdeněk Šimanovský, psychoterapeut, lektor a konzultant rozvoje osobnosti a komunikačních dovedností, Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy