Chtěl bych se společně s vámi na chvíli zamyslet nad spoustami peněz promarňovaných ve školství a nad tím, proč vlastně zaměstnáváme takové spousty lidí pletoucích se do cesty vyrůstajícím dětem. A také nad tím, že za tyto peníze všichni ti lidé po celou dobu školní docházky a vzdělávání vlastně okrádají děti o dětství tím, že je odvádějí od jejich domovů a rodin a vlastního poznávání světa.
Já vím, že vám tento pohled bude připadat radikální, vždyť život v moderní technologické společnosti nepochybně znamená spoustu vzdělávání úměrného financím, vynaloženým na dosažení potřebných hodnot. A přesto jsem vloni v St. Louis slyšel viceprezidenta IBM říkat lidem, shromážděným k přepracování procesu certifikace učitelů, že společnost ve Spojených státech se z jeho pohledu stala „počítačově gramotnou“ zásluhou samouků, bez přispění školního vyučování. Řekl, že 45 miliónů lidí dnes umí zacházet s počítači jen proto, že se tomu naučili sami pomocí tuctů nesystematických přístupů, z nichž žádný nebyl moc metodický a dodal, že kdyby měly přednostní právo vyučovat použití počítače školy, nacházeli bychom se dnes v hrůzném zmatku a neřadili se k prvním ve světě.
Podívejme se třeba na Švédsko.
Je to krásná, prospívající a vzkvétající moderní země s velkolepou pověstí kvality všeho, co produkuje. Člověk by si myslel, že s tím musí mít něco společného jejich školy. Jak pak ale rozumět tomu, že dítě ve Švédsku nemůže jít do školy dokud mu není přes 7 let?
Důvod proč nesentimentální Švédi zrušili první a druhé stupně spočívá v tom, že nechtějí platit velký sociální účet, který rychle vyvstane, když jsou děti příliš brzy odtrženy od svých nejlepších učitelů - rodičů. Švédi říkají, že se nevyplatí poskytovat práci učitelům a terapeutům, jsou-li výsledkem nezralé děti, které pak nelze tak snadno dát opět dohromady. Celkově netrvá švédská školní docházka 12, ale jen 9 let. A neobsahuje více, ale naopak méně týdenní výuky.
Přímé úspory by v USA za takového přístupu znamenaly 75 - 100 miliard dolarů ročních úspor a hodně uvolněného času, v němž člověk může usilovat o sebevzdělání.
Kdopak se asi rozhodl odvést pozornost od Švédů k Japoncům?
Japonsko se svým dlouhým školním rokem a státním nátlakem, namísto Švédska s krátkým školním rokem, krátkými vyučovacími hodinami a svobodnou volbou toho kam děcko půjde do školy? Kdo rozhodl, že byste měli vědět spíš o Japoncích, a ne třeba jeho asijských sousedech v Hongkongu s krátkým školním rokem, jejichž děti vysoce překonávají Japonce v matematice i vědě? Čím zájmům slouží skrývání těchto prostých fakt?
Jedním z hlavních důvodů proč jsme se ocitli v této situaci je to, že jsme připustili aby ze vzdělávání vznikl nesmírně ziskový monopol garantovaný státní mocí. Je paradoxní, že systematické vyučování přitahuje investice jen pokud funguje uboze, a protože za mizerný výkon neexistují postihy je zde nepřekonatelné pokušení nedělat to dobře. Významné také je, že školské sbory, jak učitelé tak i vedení, jsou příslušníky jednoho cechovního systému. V této starověké formě asociace nemá žádná z obou stran povoleno převýšit druhou, a proto nikdo nesmí propagovat nebo dokonce zavést novou vyučovací praxi, nebo improvizovat aniž by to předem nebylo schváleno cechem. Přestupky proti tomuto pravidlu jsou krutě sankcionovány - jak zjistila Marva Collins, Jaime Escalante a spousta jiných bývalých brilantních učitelů.
Kontinuitu cechovní reality nelze přerušit bez návratu primárního rozhodování do rukou rodičů, kteří musí mít právo pořídit svým dětem takové vzdělání, které jim pořídit chtějí a podpořit tak podnikatelskou realitu, která zde byla až do roku 1852.
Proto tvrdím, že je věcí každého, aby dvakrát zvážil spolupráci se současnými školami. Taková kooperace totiž vše jen zhorší.
Struktura amerického školství ve stylu 20. století má kořeny v roce 1806.
Tehdy Napoleonovi amatérští vojáci zvítězili nad pruskou profesionální armádou v bitvě u Jeny. Je-li vaším povoláním prodávat vojáky, je ztratit bitvu jako tuto vážná věc. Téměř ihned poté zveřejnil německý filozof Fichte proslulé „Provolání k německému národu“, jenž se stalo jedním z nejvlivnějších dokumentů moderní historie.
V podstatě Prusům sdělil, že flám skončil a celý národ bude muset být reformován pomocí utopické instituce všeobecně povinné školní docházky.
Takto svět poprvé v historii získal nucené vzdělávání nesené na bajonetech státní moci; moderní povinné školní vzdělávání bylo v Prusku zavedeno roku 1819 s jasnou představivou o tom, co musí centralizované školy produkovat:
1. Poslušné vojáky;
2. Poslušné horníky;
3. Správně podřízené státní úředníky pro vládu;
4. Správně podřízené kancelisty do průmyslu;
5. Občany, kteří podobně smýšlejí o významných problémech.
Školy měly vytvořit umělý národní konsensus v záležitostech, které předem vypracovaly vůdčí německé rodiny a hlavy institucí. Státní školství mělo mezi všemi německými státy vytvořit soulad s cílem jejich konečného sjednocení do Velkého Pruska.
Pruský průmysl zpočátku vzkvétal. Mělo úspěchy ve válečnictví a jeho mezinárodní reputace byla velmi vysoká. Dvacet šest let po spuštění této formy vzdělávání byl pruský král pozván do Severní Ameriky u příležitosti vymezení území mezi Spojenými státy a Kanadou.
Třicet tři léta po osudovém vynálezu školy coby centrální instituce, jsme si na příkaz Horace Manna a mnoha jiných předních občanů vypůjčili styl pruského vzdělávání a přijali jej za vlastní.
Je nutné to vědět, protože v prvních 50 letech naše nové školství podle pruského vzoru - určené k zformování státního socializmu - postupně vypudilo tradiční americký způsob, jehož hlavním smyslem bylo připravovat jedince na samostatný život. Ovšem účelem pruské Lidové školy (Volksschule), již navštěvovalo 92% dětí, vůbec nebyl nějaký intelektuální vývoj, ale socializace v poslušnosti a subordinaci. Myšlení bylo ponecháno studentům Reálných škol (Real Schule) navštěvovaných 8% dětí. Na intelektuální vývoj mas pohlížely nadřízené orgány s hrůzou, jako na cosi, co způsobuje, že armády prohrávají v bitvách.
Prusy vyvinutá metoda spočívala v komplexní fragmentaci zajišťující, aby produkty jejich školství zapadly do celospolečenského plánu. Mnohé jejich metody zahrnovaly roztříštění předtím komplexních představ do jednotlivých „předmětů“, z nichž každý byl dále rozdrobitelný. Některé lekce sestávaly z krátkých období rozdělených přestávkami, tak aby ustavičná přerušování potlačila motivaci k vlastnímu studiu.
Podobných školících technik bylo ještě mnohem více, ale všechny stály na předpokladu, že výsledkem izolace od informací z první ruky a fragmentace abstraktních informací v podání učitelů, jsouu poslušní a podřízení absolventi respektující libovolné příkazy.
„Malí lidé“ se měli stát nezpůsobilými zasahovat do výrobní politiky, protože, ačkoli si sice mohli naříkat, nebyli schopni vytrvalého či komplexního myšlení. Správně vyškolená mládež neschopná kritického myšlení nemůže účinně argumentovat.
Jedním z nejzajímavějších vedlejších produktů pruského vzdělávání byly dvě nejpustošivější války moderní historie. Erich Maria Remarque ve svém díle „Na západní frontě klid“ konstatuje, že první světovou válku způsobily triky pedagogů a známý protestantský teolog Dietrich Bonhöffer mínil, že druhá světová válka byla „nezbytným produktem správného vzdělávání“. Je důležité zdůraznit, že to nemínil obrazně, ale doslova - vzdělávání podle pruského modelu totiž vymaže duchovní schopnost myslet sám za sebe. Učí lidi čekat, až jim učitel řekne co je třeba udělat… a zda to, co udělali, je dobré nebo špatné. Pruská výuka paralyzuje morální vůli i intelekt. Je sice pravda, že správně vyškolení studenti někdy zní chytře, jelikož memorují spousty názorů významných myslitelů, ale skutečností je, že jsou těžce poškození tím, že jejich schopnost samostatně uvažovat zůstala zakrnělá.
Nahlédli jsme ze Spojených států do Pruska a teď se můžeme opět vrátit zpět; v první polovině 19. století navštívilo Prusko několik velmi zanícených amerických ideových vůdců, kteří v tamních postupech, poslušnosti a efektivitě pruského systému našli zalíbení a tvrdě získávali stoupence pro přenesení pruské vize k našim břehům.
Zatímco konečným cílem Pruska bylo sjednocení Německa, naším hlavním cílem, jak si tito lidé mysleli, bylo sjednocení hord přistěhovaleckých katolíků pod národní konsens, spočívající na severoevropském kulturním modelu. Aby toho bylo možné dosáhnout, musely být děti vyňaty z nevhodného kulturního vlivu vlastních rodičů.
V tomto stylu bylo nucené školní vzdělání špatný nápad, přinejmenším diskutabilní od dob Platonovy republiky, jenže tentýž špatný nápad, který se v roce 1650 pokoušeli bez jakéhokoliv úspěchu prosadit v Nové Anglii, nakonec roku 1852 prosadila legislativa v Massachusetts.
Zavedli tím pověstnou „ignorantskou“ legislativu, která byla přední frontou famózního tajného společenství, kdysi vzkvétajícího pod názvem „Řád hvězdné vlajky“, jehož heslem byla prostá věta „Nevím nic.“ – odtud i populární označení politického ramene této tajné společnosti – „Americká strana“.
V příštích padesáti letech následoval jejich příkladu jeden stát po druhém, svobodná volba školy skončila a vyklidila pole čerstvému státnímu monopolu. Je zde jen jedna významná výjimka - děti, které si mohou dovolit být vzdělávány soukromě (přičemž NE VŠECHNY soukromé školy jsou schopny poskytnout „reálné vzdělání“, jsou jednoduše většinou stejné jako státní, ale jsou propagovány jako něco vyhrazeného elitě).
Je důležité si povšimnout, že základ pruského školství spočívá na předpokladu, že skutečným rodičem dětí se stává státní systém - suverénním vládcem nad rodinou je tedy stát. Nejextrémnějším pólem tohoto názoru je tvrzení, že biologičtí rodiče jsou v podstatě nepřáteli svých dětí a nelze jim věřit.
Jak se mohl pruský systém dělající z dětí hlupáky uchytit a udržet v amerických školách?
V 19. století do Pruska a dalších zemí Německa cestovaly tisíce a tisíce mladíků z prominentních amerických rodin, kteří pak domů, do země kde takové akademické hodnosti neznali, přicházeli s doktorskými tituly (PhD). Tito muži obsadili vrcholné pozice v akademickém světě, výzkumu a ve vládě do té míry, že ti, kteří v Německu nestudovali nebo nebyli přímými žáky nositelů německého PhD (jako třeba John Dewey, který byl odchovancem G. Stanley Halla na Johns Hopkins) v podstatě neměli šanci se uchytit. Prakticky každý ze zakladatelů amerického školství podnikl pouť do Německa, a mnozí z nich napsali široce cirkulující zprávy vychvalující teutonské metody. Asi nejdůležitější byla proslulá „7. zpráva 1844“ Horace Manna, dosud dostupná ve velkých knihovnách.
Před zhruba stoletím, roku 1889, byla úroda připravena k sklizni. V tomto roce mohl US vládní zmocněnec pro vzdělávání, William Torrey Harris, železničního magnáta Collise Huntingtona ujistit: „Americké školy jsou dimenzovány vědecky, tak aby bylo zamezeno zbytečně velkému vzdělání“. „Průměrnému Američanovi nezbývá, než se pokorně spokojit se svou životní rolí,“ řekl komisař, „protože se ani nepokouší přemýšlet o jiném postavení.“
Domnívám se, že Harris mínil, že o jiné roli vůbec nebude schopen přemýšlet.
Proslulý John Dewey roku 1896 na University of Chicago prohlásil, že samostatní na sebe se spoléhající lidé budou v budoucí kolektivní společnosti kontraproduktivním anachronismem. „V moderní společnosti,“ řekl Dewey, „nebudou lidé charakterizováni svými individuálními, ale společenstvem. Takovému světu jsou například lidé, kteří příliš brzy a hodně čtou nebezpeční, protože je to soukromě posílí, příliš mnoho vědí a dokáží sami zjistit, co ještě nevědí aniž by přitom brali ohled na experty.“
Dewey dále řekl, že největší chybou tradiční pedagogiky bylo učit lidi číst a psát už odpočátku školní docházky. Obhajoval fonetickou metodu, kde bylo vyučování čtení nahrazeno metodou slova, ne snad proto, že by to bylo účinnější (přiznal, že je to méně vhodné), ale protože zde jsou nepříjemné knihy nezávislých myslitelů, kteří nemohli být tak snadno socializováni.
Socializací Dewey mínil program sociálních cílů spravovaných předními společenskými filozofy státní správy. To už byl gigantický krok na cestě k státnímu socializmu prosazovanému Prusy, a právě tato vize nakonec radikálně skoncovala s americkou minulostí, historickými nadějemi i sny.
G. Stanley Hall, Deweyův dřívější profesor a blízký přítel, tehdy prohlásil: „Četba by už neměla být modlou. Měla by jí být věnována jen nevelká pozornost.“
Hall byl jedním ze tří mužů nesoucích lví podíl zodpovědnosti za zbudování gigantické administrativní infrastruktury bdící nad školami. Jak enormní tato struktura ve skutečnosti je, lze pochopit jen z přirovnání:
Jen stát New York zaměstnává více školské administrativy než dříve všechny státy Evropského hospodářského společenství dohromady.
Pokud pochopíte, že školy dělá tím, čím jsou, neustálá kontrola vedením, nabývá slovo „reforma“ velice delikátní smysl. Reforma totiž znamená uzpůsobení této mašinérie tak, aby mládež neždímala a nebyla promyšleně deformovaná ovládáním mysli a osobnosti. Přitom je pomoc dětem, aby se lépe naučily užívat vlastního myšlení, naprosto vedlejší.
Bertrand Russell jednou řekl, že americké školství patří k nejradikálnějším experimentům lidské historie, v jehož průběhu Amerika po zralé úvaze svým dětem upřela nástroj kritického myšlení.
Když chcete děti naučit samostatně uvažovat začnete s nimi jednat vážně už když jsou malé, přidělíte jim povinnosti a přenecháte odpovědnost, hovoříte s nimi upřímně, dopřejete jim soukromí a uděláte z nich čtenáře, aby se hned odpočátku mohly seznamovat s myšlenkami významných myslitelů. Tedy v případě, že je chcete naučit myslet. Neexistuje však žádný důkaz, že by právě toto byl státní záměr povinné školní docházky.
Když v 19. století zakladatel mateřské školy Friedrich Fröbel utvářel v Německu svou myšlenku, neměl na mysli něco jako „zahrádku pro děti“, ale metaforu učitelů jako zahradníků a předškolních dětí v roli okopávané zeleniny.
Mateřská škola vznikla jako způsob umožňující přerušit vliv matek na vlastní děti, ještě dříve než předtím. Se zájmem si všímám přibývajících zařízení denní péče o děti v USA a opakovaného pobízení k rozšíření školní docházky už od věku 4 let. Tento trend k státnímu socializmu není historickou kuriozitou, ale naopak mocnou dynamickou silou v konkrétním světě kolem nás.
Přesun k státnímu socializmu byl bojem za jeho přežití, vedeným vůči všem, jež odporovali státnímu nátlaku požadujícímu ještě větší kontrolu nad dětskými životy, chtěli ho prostřednictvím stvrzenek či daňových dobropisů oloupit o finanční zdroje a další peníze na vydržování prodlouženého školního dne a roku, což kontrola státem vyžaduje. Jelikož trend systému státního školství byl tak viditelně zhoubný pro individualitu, rodinu i společenství, zdálo by se, že vzhledem k bezútěšným výsledkům provázeným stále agresivnějším odíráním daňových poplatníků musí zkolabovat. K tomu však nedošlo.
Vysvětlení lze najít hlavně v transformaci školy z prosté služby rodinám a státu na enormní, centralizovanou kapitálovou společnost. Ačkoli měl tento trend na naše lidi i demokratické tradice značně nepříznivý vliv, udělal ze školství v USA jedinečného a největšího zaměstnavatele a největšího poskytovatele zakázek, hned po Ministerstvu obrany. Oba tyto nepřehledné fenomény zajišťují školství monopol podporovaný vlivnými politickými přáteli, publicisty, právníky a dalšími užitečnými spojenci. Zde je i větší část vysvětlení, proč kvůli žádným, ani těm sebevětším nedostatkům, ve školství nikdy nedochází k žádným změnám. Lidé ve školství mohou přečkat libovolnou bouři a důsledně udržovat pozornost veřejnosti v případě volání po veřejném skrutiniu ve zmatku.
Nemůže být nikdy dostatečně zdůrazněno, že neexistuje žádná teorie přesně definující způsob jak děti učit, anebo jaký druh učení je nejkvalitnější. V důsledku předstírání existence takové teorie jsme se sami odřízli od informací a inovací, které může poskytnout jen skutečně tržní prostředí. Naštěstí byl náš národ po většinu své historie v natolik příznivé, dominantní pozici, takže přípustná tolerance chyb byla obrovská. Budoucnost však není tak jasná. Násilí, narkomanie, rozvody, alkoholismus, osamělost - to vše jsou signály reálné chudoby vzdělání. Kvůli tomu mohou být zajisté volány k odpovědnosti školy, instituce monopolizující denní čas dětství. V demokracii nemohou hrát finální role soudců experti, ale pouze lidé.
Důvěřujme lidem, dejme jim volbu - a noční můra školství se vytratí za jedinou generaci.
Tento článek patrně nevzbudí nadšení učitelů státních škol. Ledaže by skutečně měli opravdový zájem o vyučování, a co je ještě důležitější - učit své žáky tak, aby se z nich staly samostatně myslící lidské bytosti - tak jako pan Gatto, předtím, než tento systém dobrovolně navždy opustil.
Učitelé druhé sorty mají samozřejmě jen velice málo možností než pod byrokratickou školní administrativou přikazovat v diktátorské pozici. V rámci daného systému jsou pak přirozeně nadměrně odškodňováni, zatímco ti, kteří jsou v první řadě učiteli sbírají paběrky. Rodiče by měli uvažovat o spojení svých sil k hledání dobrých učitelů a najímat je k soukromému hromadnému domácímu vzdělávání.
Autor úvahy John Taylor Gatto byl dvakrát jmenován učitelem roku ve státě New York.
Překlad je z webové stránky http://www.gewo.applet.cz
