Pier Paolo Pasolini. Zuřivý vzdor člověka, jehož deformuje moc a promluva vlasů

Představ si chlapa, který byl jako ostře řezající nůž. Plný bolesti, hněvu a lásky k lidem. To byl Pier Paolo Pasolini (1922–1975). Italský spisovatel, básník a režisér. Pasolini byl umělec, který nenáviděl, jak se moderní svět (hlavně Itálie) mění v konzumní mašinu, která ničí opravdové lidské hodnoty. Psal o tom s obrovskou vášní, bolestí a odvahou. I když s ním nemusíš vždycky souhlasit, jeho texty tě donutí přemýšlet.

Kniha Korzárské spisy a Luteránské listy je sbírka 21 esejů (kratších zamyšlení).
Když je čteš, máš pocit, jako bys poslouchal zoufalý, rozzlobený a smutný křik. Pasolini byl levicový intelektuál, tedy člověk, který měl levicové (socialistické) názory. Pořád používal slovníček z marxismu, ale už cítil, že v moderním světě 20. století to nestačí. 

O čem psal Pasolini?

Pasoliniho nejvíc zajímal člověk. Obyčejný člověk. Jak žije, jaké má hodnoty, jak vypadá, jak se chová, kde bydlí, co ho formuje a co ho ničí. Chtěl pochopit, jak moc dokáže společnost člověka změnit – často k horšímu.

Jaký byl kritik?

Byl to osamělý bojovník. Kritizoval úplně všechno a všechny. S obrovskou silou a zároveň zoufalstvím bojoval proti své době. Viděl, jak se z chudé rolnické Itálie stala noční můra konzumu – země, kde lidé žijí pro zábavu, peníze, falešné hodnoty a povrchní radosti (hedonismus). Opakoval svoje myšlenky jako litanie (dlouhé nářky), nabíjel si „kritické zbraně“ a střílel kolem sebe. A většinou trefil přesně.

Někteří mu vyčítali, že mluví i o věcech, ve kterých není úplný expert (třeba v sociologii). Ale to mu na síle kritiky nic neubíralo.

Co ještě dělal?

V Česku ho lidé znají hlavně jako skvělého filmového režiséra. Možná jste četli legendární knížky jako Darmošlapové, Zběsilý život nebo Nečisté skutky – Amado Mio.
Ale Pasolini byl nesmírně plodný. Psal romány, básně, scénáře k filmům, točil krátké filmy, psal divadelní hry, překládal a dokonce občas maloval.

Dnes, mnoho let po jeho násilné smrti, se za jeho nejlepší dílo považují hlavně básně a eseje. Jeho styl je zvláštní: dokáže hluboce proniknout do skutečného života a zároveň myslet velmi abstraktně a filozoficky. A pořád se vrací k tomu nejdůležitějšímu – k člověku v dnešním světě.

Pier Paolo Pasolini | Zuřivý vzdor | Fra, Praha 2011, přeložil Tomáš Matras

Pier Paolo Pasolini a jeho filmy:

Pasolini natočil přibližně 12 celovečerních filmů. Jeho filmy nejsou lehké „zábavky“ – jsou drsné, poetické, provokativní a často kritizují společnost, chudobu, náboženství, sex a moc. Používal neherce, natáčel v reálných lokacích a míchal krásu s ošklivostí.

Accattone (1961)
Jeho první film. Příběh mladého římského pasáka a zlodějíčka z chudé čtvrti. Drsný, syrový, jako pokračování italského neorealismu. Velmi silný debut.

Mamma Roma (1962)
Anna Magnani jako prostitutka, která se snaží začít nový život a vychovat syna. Emoční a tragický film o mateřské lásce a společenských hranicích.

Evangelium svatého Matouše (Il Vangelo secondo Matteo, 1964)
Pasolini (komunista a ateista!) natočil jeden z nejlepších filmů o Ježíši vůbec. Černobílý, realistický, bez příkras. Mnoho lidí ho považuje za jeho vrchol.
Za socialismu jeden z nejoblíbenějších klubových filmů. Vždy vyprodáno!

Teorema (1968)
Záhadný mladík (Terence Stamp) přijde do bohaté buržoazní rodiny a sexuálně i duchovně je „zničí“. Provokativní a symbolický film o krizi moderní společnosti.

Dekameron (1971), Canterburyjské povídky (1972) a Arabské noci (1974)
„Trilogie života“ – barevné, veselší, plné nahoty, sexu a lidové zábavy. Adaptace klasických povídek. Pasolini tu oslavuje přirozenou sexualitu a tělo proti konzumní společnosti.

Salò aneb 120 dnů Sodomy (Salò o le 120 giornate di Sodoma, 1975)
Jeho poslední film (natočen krátce před smrtí). Extrémně těžký, brutální a šokující. Kritika fašismu, moci a degradace člověka. Není pro slabší povahy a mnoho lidí ho nedokouká.

Další zajímavé filmy

• Edipus Rex (1967) – adaptace starořecké tragédie.
• Medeea (1969) – s operní zpěvačkou Marií Callas v hlavní roli.
• Ptáci a vrabci (Uccellacci e uccellini, 1966) – komediálnější, s Totò.

Tip pro středoškoláky:
Začni třeba s Accattone, Mamma Roma nebo Evangeliem svatého Matouše. Jsou přístupnější a ukazují, proč byl Pasolini tak výjimečný.
Jeho filmy jsou jako jeho eseje, zuřivě útočí na to, co považoval za špatné v moderním světě.

Pasolini byl představitel nového filmového směru: Italský neorealismus.
Nejznámější režiséři Roberto Rossellini, Vittorio De Sica, Luchino Visconti. Začínal zde i Federico Fellini etc. Všichni režiséři filmovali příběhy jako skutečné životy obyčejných lidí, místo hvězd v ateliérech.

Ukázka z esejů:

Promluva vlasů / Pasolini

Vlasatce jsem poprvé viděl v Praze. Do haly hotelu, kde jsem bydlel, vstoupili dva mladí cizinci s vlasy až na záda. Přešli halu a usedli za stolek v jejím vzdálenějším rohu. Zůstali tam půl hodiny sedět pod pátravými zraky ostatních zákazníků, i já jsem si je prohlížel, a pak odešli. Když míjeli shluk lidí v hale, stejně jako když seděli v odlehlém rohu místnosti, nepromluvili ti dva ani slovo (je možné, přestože si to nepamatuji, že si mezi sebou něco šeptali, předpokládám však, že to bylo něco velmi praktického, neexpresivního).

V té zvláštní situaci, zcela veřejné, společenské, skoro bych řekl oficiální, skutečně nepotřebovali mluvit.
Jejich ticho bylo striktně funkční. Slova by tu byla nadbytečná. Ti dva totiž pro komunikaci s okolím, s těmi, kdo je pozorovali, v dané situaci se svými bratry, užívali jiného jazyka než toho, jenž je tvořen slovy. To, co nahradilo tradiční, na slovech založený jazyk a co si celkem záhy našlo místo v rozsáhlé říši „znaků“, v oblasti sémiologie, byl jazyk jejich vlasů. Šlo o jediný znak, o délku jejich na záda padajících vlasů, v němž se nashromáždily všechny možné znaky artikulovaného jazyka. Jaký byl smysl jejich tiché, výhradně fyzické výpovědi?
Tento: „Jsme dva Vlasatci. Patříme k novému lidskému druhu, který právě v těchto dnech přišel na svět. Své centrum má v Americe, což je hlavní důvod, proč je v provincii jako tato (tedy v Praze) ignorován.

Jsme tedy pro vás Zjevení. Uskutečňujeme svoji apoštolskou misi obdařeni věděním, jež nás naplňuje a zcela vyčerpává naši mysl. Nemáme, co bychom verbálně či racionálně dodali k tomu, co fyzicky a ontologicky říkají naše vlasy. Vědění, jež nás naplňuje, bude díky našemu apoštolství jednou patřit i vám. Prozatím je to novinka, velká novinka, která ve světě vytváří skandální očekávání, jež bude naplněno. Buržoové dělají dobře, hledíli na nás s odporem a nesnášenlivostí, neboť délka našich vlasů je jednoznačným protestem proti nim.
Ať nás však nemají za divochy a nevychovance: jsme si plně vědomi své odpovědnosti. Nestaráme se o vás, stojíme si na svém. Udělejte to také tak a čekejte na Skutky.“

Byl jsem adresátem onoho sdělení a na místě jsem byl schopen je dešifrovat. Ten jazyk beze slov, gramatiky a syntaxe si mohl člověk okamžitě osvojit také proto, že sémiologicky řečeno nebyl ničím jiným než formou „jazyka fyzické přítomnosti“, k němuž jsou lidé vždy s to se uchýlit.Pochopil jsem to a pocítil k těm dvěma okamžitou antipatii.Následně jsem však musel svoji antipatii potlačit a vlasatce bránit proti útokům policie a fašistů. Je přirozené, že jsem byl, z principu, na straně Living Theatre, Beats atd. A tento princip byl principem přísně demokratickým.Vlasatců silně přibývalo, tak jako prvních křesťanů, stále však setrvávali v tajuplném mlčení. Jejich dlouhé vlasy byly jediným opravdovým jazykem, nebylo důležité cokoli dodávat. Jejich řeč splývala s bytím. Nevyslovitelnost byla ars retorica jejich protestu.

Co tedy v letech 1966–1967 vlasatci říkali svým neartikulovaným jazykem, založeným na monolitickém znaku vlasů?
Říkali toto: „Je nám z konzumní společnosti zle. Náš protest je radikální. Naše odmítání je protilátkou proti této společnosti. Zdálo se, že bude vše směřovat k lepšímu, že? Naše generace měla být generací začleněných. A teď se podívejte, jak se věci ve skutečnosti mají. My stavíme bláznovství proti osudu ,výkonných úředníků‘. Vytváříme nové církevní hodnoty právě v okamžiku, kdy se v ovzduší buržoazní entropie stává společnost zcela laickou a hédonistickou. A děláme to s revoluční halasností a násilím (násilím nenásilných!), neboť naše kritika vlastní společnosti je komplexní a nesmiřitelná.“
Myslím si, že kdyby byli odkázáni na systém tradičního jazyka, nebyli by schopni úlohu svých vlasů vyjádřit. Faktem je, že jejich vlasy vyjadřovaly právě tohle.Co se mě týče, přestože jsem měl od začátku podezření, že systém „jejich znaků“ je produktem kultury protestu, jež se staví do opozice vůči kultuře moci, a že jejich nemarxistická revoluce je podivná, ještě nějakou dobu jsem byl na jejich straně a alespoň jsem je přidal k anarchistickému prvku své ideologie.Ten jazyk vlasů, i když nevyslovitelný, vyjadřoval „věci“ levice.
Možná nové levice, zrozené uvnitř buržoazního světa (v dialektice vytvořené možná uměle onou Myslí, jež mimo vědomí jednotlivých partikulárních historických mocí řídí osud buržoazie).Přišel rok 1968, vlasatci byli vstřebáni studentským hnutím a mávali rudými vlajkami na barikádách. Jejich jazyk vyjadřoval „věci“ levice čím dál více (Che Guevara byl vlasatec atd.).

Vlasatci se hojně rozšířili roku 1969, což byl rok exploze v Miláně, mafie, emisarů a řeckých plukovníků, spolčení ministrů, temných pletich a provokatérů. Početně sice ještě netvořili většinu, byli jí však díky ideologické tíze, již na sebe vzali. V té době už nezůstávali zticha a nenechávali veškerou komunikaci a expresivitu pouze na vlasovém systému znaků. Úloha fyzické přítomnosti vlasů byla naopak v jistém smyslu degradována na pouhou rozlišovací funkci. Vrátili se k užívání tradičního, slovního jazyka. A slovního neříkám náhodou, naopak to podtrhuji.

V letech 1968–70 se mluvilo hodně, až moc, skoro bychom se bez toho obešli. Tehdy byly položeny základy mnohomluvnosti a verbalismus se stal novým ars retorica revoluce (levičáctví je verbální nemocí marxismu!). Přestože vlasy, překřičené zuřivostí slov, už k ohromeným adresátům samostatně nepromlouvaly, podařilo se mi během toho povyku ještě zbystřit dešifrovací schopnosti a naslouchat tiché, evidentně nepřerušené promluvě těchto čím dál delších vlasů.Co říkaly tentokrát? Přestože stály po boku vyjádření slovních, říkaly: „Ano, je pravda, že říkáme věci levice, náš smysl je smyslem levice… ale… ale…“

Tady řeč vlasů skončila a doslovit jsem ji musel sám. Oním „ale“ chtěly evidentně říct dvě věci:
1) „Čím dál více se ukazuje pragmatický, iracionální význam naší nevyslovitelnosti, je jím nadřazenost, již tiše přisuzujeme své činnosti a která je subkulturního, a tedy v podstatě pravicového charakteru.“
2) „Přijali nás i fašističtí provokatéři, kteří se mísí s verbálními revolucionáři (verbalismus může však také podněcovat k činnosti, hlavně jeli mytizován). Vytváříme dokonalou masku, a to nejen fyzicky – naše neuspořádané proudění a povlávání má tendenci homogenizovat všechny obličeje, ale také kulturně – kultura pravice může být lehce zaměněna s kulturou levice.“

Došlo mi tedy, že jazyk vlasů již nevyjadřuje „věci“ levice, ale cosi dvojznačného, jakousi pravolevici, která nahrávala provokatérům.
Říkal jsem si, že tak před deseti lety by byl mezi námi, příslušníky předešlé generace, provokatér téměř nemyslitelný (pokud by nebyl výborným hercem). Jeho kultura by byla od té naší odlišitelná také fyzicky. Poznali bychom jej podle očí, nosu, podle vlasů! Okamžitě bychom ho identifikovali a dali mu lekci, jakou zaslouží.
Dnes to však již není možné. Nikdo na světě není s to podle fyzického vzhledu rozlišit revolucionáře od provokatéra. Pravice a levice se fyzicky promísily.
Došli jsme do roku 1972.Tehdy v září jsem byl v městečku Isfahan v samém srdci Persie. Je to, jak se odporně říká, zaostalá země, avšak ve stadiu, jak se rovněž odporně říká, nastartované ekonomiky.
Na Isfahanu, jenž byl před desetiletím jedním z nejhezčích měst světa, pokud ne vůbec nejhezčím, vyrostl nový Isfahan, moderní a strašně ošklivý. V jeho ulicích jsou k večeru k vidění mladí lidé při práci či na procházce, takoví, jaké bylo možno před deseti lety vídat v Itálii, vznešení a zároveň pokorní, s krásnými šíjemi a pěknými obličeji pod hrdými a nevinnými kšticemi.
Jednou večer, když jsem šel po hlavní ulici, jsem mezi všemi těmi překrásnými antickými mladíky plnými starodávné lidské hrdosti spatřil dvě zrůdné bytosti. Nebyli to přímo vlasatci, jejich vlasy však byly ostříhány po evropsku, vzadu dlouhé, vepředu krátké, úpravami suché a zkroucené, uměle nalepené kolem obličeje a nad ušima pak tvořící dva ošklivé chomáče.
Co že to jejich vlasy říkaly? Říkaly: „Nepatříme ke skupině těch hlady umírajících, zaostalých chudáčků, kteří setrvávají v barbarské době. Jsme bankovní úředníci, studenti, děti zbohatlíků pracujících v ropných společnostech. Známe Evropu. Čteme. Jsme buržoové a naše vlasy jsou důkazem naší mezinárodní modernosti privilegovaných.“

Tyto dlouhé vlasy vskutku vyjadřovaly „věci“ pravice.Kruh se uzavřel.
Kultura u moci absorbovala kulturu opozice a přivlastnila si ji. S ďábelským klidem z ní udělala módu, o níž nelze vyloženě říci, že je fašistická v původním smyslu slova, jistě však to, že je skutečně „extrémně pravicová“. Dostáváme se k hořkému závěru. Oněmi odpudivými maskami, jež si mladí, vedeni snad jakousi pochybnou ikonografií, nasazují na obličej a jež je dělají ošklivými jak staré děvky, upravují tito svou fyziognomii v podstatě podle toho, co navždy odsoudili pouze slovně. Na povrch tak vyplouvají staré obličeje kněží, soudců, důstojníků, podvodných anarchistů, šaškovských úředníků, Pletichářů, Donů Ferranteů, žoldáků, podvodníků, konformistů a vyvrhelů.

Ono radikální, unáhlené odsouzení vlastních rodičů, kteří jsou vývojovým článkem a předcházející kulturou, se stalo nepřekonatelnou bariérou a způsobilo izolaci, neumožňující navázat s rodiči dialektický vztah.
A přitom pouze skrze tento, byť dramaticky vyhrocený dialektický vztah by nyní mohli sebe samé nahlížet ve skutečných historických souvislostech, jít dál a rodiče „překonat“. Izolace, v níž jsou uzavřeni jako v separátním světě, v ghettu vyhrazeném mladým, je v jejich nevyhnutelné historické skutečnosti zmrazila a osudově tak předznamenala jejich úpadek. Ve skutečnosti se vrátili dál než na úroveň svých rodičů, oživili v sobě strachy a konformitu a ve svém fyzickém vzhledu pak konvence a ubohost, které se zdály být navždy překonány.

A tak dnes dlouhé vlasy svým neartikulovaným a posedlým jazykem neverbálních znaků s výtržnickou ikoničností jim vlastní hlásají „věci“ televize a reklamních produktů, u nichž je dnes nemyslitelná existence mladého člověka bez dlouhých vlasů: dnes by právě to bylo z pohledu moci skandální.
Pociťuji velkou a upřímnou lítost (vlastně skutečné zoufalství), musímli říct, že se již tisíce, stovky tisíc obličejů italské mládeže čím dál více podobají obličeji Merlina. Ona svoboda nosit vlasy tak, jak chtějí, již není definovatelná, už to není svoboda. Nastal okamžik, kdy je třeba mladým říct, že jejich způsob úpravy vlasů je hrozný, protože servilní a vulgární. Přišla chvíle, kdy by si to měli sami uvědomit a osvobodit se od viny, jíž je úzkostné přizpůsobování se degradujícímu diktátu mas.

Pier P. Pasolini, Corriere della Sera, 7. ledna 1973