Gobelín podle obrazu Pabla Picassa „Guernica“.
Kopie obrazu nám připomíná zrůdný nálet na civilní obyvatelstvo německou „Legii Condor“ 26. dubna 1937 ve městě Guernica během španělské občanské války.
Bombardování civilistů bylo naplánované na den, kdy se ve městě konal pravidelný trh. Němci shodili na město cca. 30 tun bomb a v jeden den zabili cca 1600 lidí + další zemřeli později na svá zranění. 271 budov bylo zcela zničených tj. 85,22 % zástavby; poškozeno bylo až 99 %. Bylo to jedno z prvních bombardování zaměřené na civilní obyvatelstvo.
O dva dny dobylo město fašistické vojsko generála Franca.
První novinář, který do zničeného města dorazil byl korespondent The Times George Lowther Steer. Bylo to ráno 27. dubna 1937. Jeho reportáž “The Tragedy of Guernica” vyšla 28. dubna 1937 v The Times i The New York Times. Právě jeho text měl obrovský ohlas a pomohl přimět Picassa k malbě. Ve městě má dnes Steer pomník.
Obraz “Guernica” (španělsky Guernica) byl objednán španělskou republikánskou vládou, která jej plánovala jej vystavit na Světové výstavě v Paříži 1937. Picasso původně plánoval jiné téma; po zprávách o bombardování (1. května 1937) změnil záměr.
Obraz maloval od 1. května do 4. června 1937.
V roce 1939 byl obraz převezen do New Yorku s tím, že se do Španělska vrátí. Do Španělska se originál dostal 10. září 1981. Nejprve Prado, dnes Reina Sofía. Do té doby v zemi nikdy nebyl.
Od roku 1985 se gobelín podle obrazu Pabla Picassa „Guernica“ nachází u vchodu do zasedací místnosti Rady bezpečnosti OSN přímo před zraky desítek novinářů a vysílacích kamer.
Majitel Nelson Rockefeller Jr., dílo pronajímá a pravidelně si ho vyzvedává.
Pátého února 2003 byl gobelín zakryt modrou látkou a vlajkami v době vystoupení Colina Powella k Iráku, kde předkládal falešné důkazy.
K obrazu se váže známá anekdota tradičně připisovaná Picassovi (někdy ji cituje i on sám v podobě „Když němečtí vojáci chodili do ateliéru…“). Obvykle se uvádí, že důstojník ukázal na reprodukci / pohlednici, nikoli na originál (ten už byl od roku 1939 v USA).
Paříž byla obsazena v červnu 1940. Historici ji považují za pravděpodobně přikrášlenou nebo apokryfní, ale jako Picassoův výrok se traduje desítky let.
Po obsazení Paříže Němci v roce 1940 navštívil německý důstojník ateliér Picassa a, poukázáním na reprodukci obrazu, se zeptal: “Vy jste to udělal?”
“Ne, vy jste to udělali,” odpověděl velký umělec.
Guernica je také název jedné z nejnásilnějších soch umělce Reného Iché a básně básníka Paula Éluarda (Vítězství Guernicy).
Také existuje krátký film z roku 1950 od režiséra Alaina Resnaise, s názvem Guernica.
Sedmá „Leningradská“ symfonie Dmitrije Šostakoviče.
Symfonie se zrodila díky nesmírnému utrpení těch, kteří zemřeli i těch, kteří přežili německé a finské genocidní obléhání Leningradu za Druhé světové války.
Blokáda Leningradu trvala 872 dní od 8.9. 1941 do 27. 1. 1943. Jen civilních obětí hladem a umrznutím bylo přes jeden milión. Vojáků na obou stranách cca. 2 milióny.
Píseň Jeřábi / Журавли na verše vynikajícího básníka Rasula Gamzatova
V podání Dmitryje Hvorostovského byla inspirována tragédií matek, ke kterým se nevrátili synové z Velké vlastenecké války. Nyní symbol moskevské teroristické tragédie v “Crocus”.
Teroristický ukrajinský útok několika lidí, řízených ze Západu, se stal 22. března 2024 na koncertním místě Crocus City Hall v Moskvě. Bylo zabito přes 130 lidí a další stovky byli zranění. Nejsmrtelnější teroristický útok v Evropě od obléhání školy v Beslanu v roce 2004.
Jeřábi / Журавли
Rasul Gamzatov
(7. září 1923 – 2. listopadu 2003)
Někdy se mi zdá, že vojáci
ti, kteří nepřišli z krvavých polí,
kdysi nezahynuli na této zemi,
a proměnili se v bílé jeřáby.
Jsou ještě z těch vzdálených časů,
létají a dávají nám hlasy.
Není to důvod, proč je to tak často a smutné.
Ztichneme při pohledu na nebesa?
Dnes v podvečer,
vidím v mlze jeřáby,
létají ve své vlastní specifické formaci,
putovali jako lidé po polích.
Letí, dokončují svou dlouhou cestu
a volají něčí jméno.
Není to proto s křikem jeřába
Byla avarská řeč podobná od staletí?
Unavený klín letí, letí po obloze –
Létání v mlze na konci dne,
A v tomto pořadí je malá mezera –
Možná je to místo pro mě!
Přijde den a s hejnem jeřábů
budu plavat ve stejném šedém oparu.
Volání zpod nebe jako pták
Vy všichni, které jsem nechal na zemi.
1965
Francisco Goya / Hrůzy války (Los Desastres de la Guerra)
Cyklus 82 leptů s akvatintou, který Goya vytvářel přibližně v letech 1810–1820 jako bezprostřední reakci na napoleonskou okupaci Španělska a hladomor v Madridu.
Na rozdíl od slavnostních bitevních pláten tu není hrdina ani vítězství:
Goya ukazuje popravy, znásilnění, mrzačení, hromady mrtvol, hlad a později i politickou represí po návratu Ferdinanda VII.
Každý list má krátký, často sarkastický titulek (Já to viděl, A tohle taky, K čemu je šálek), který funguje jako komentář svědka.
Cyklus za Goyova života nevyšel. Byl příliš ostře protiválečný i protirežimní. Na veřejnosti se objevil až roku 1863. Právě proto se dodnes čte jako první velký moderní výtvarný dokument války: ne alegorie slávy, ale inventář toho, co válka dělá s tělem a svědomím.
Z této řady později vyšli Dix, Kollwitzová i Picasso.
Dmitrij Šostakovič: 13. symfonie „Babi Jar“ (1962) na Jevtušenkovy verše
Dva dny, 29. a 30. září 1941, trvaly nejzrůdnější popravy lidí u Kyjeva v rokli zvané Babi Jar (Бабий Яр) během Druhé světové války.
Akci velel vrchní velitel SS a policie na Ukrajině, Obergruppenführer Friedrich Jeckeln. Účastnilo se jí 300 Němců a 1 200 Ukrajinců. Německé Sonderkomandem 4a, dva oddíly policejního praporu, ukrajinská milice a Schutzpolizei. V rokli bylo postříleno 33 771 lidí, většinou Židů.
Bohuslav Martinů: Památník Lidicím (1943)
Památník Lidicím je zhruba osmiminutová orchestrální skladba, kterou Bohuslav Martinů dokončil v srpnu 1943 v newyorském exilu jako hold obětem vyhlazení Lidic (10. června 1942).
Není to programní „obraz“ masakru, ale zhuštěný smuteční oblouk: pomalé Adagio, kratší Andante a návrat Adagia. Martinů do partitury vetkl útržek „osudového“ motivu z Beethovenovy Páté a nápěv chorálu Svatý Václave — česká paměť uvnitř světového hudebního jazyka.
Premiéru měla 28. října 1943 v Carnegie Hall s Newyorskou filharmonií pod taktovkou Artura Rodzińského a patří k prvním velkým uměleckým odpovědím na lidickou tragédii, které okamžitě zazněly na mezinárodní scéně.
