Jedinečným dílem kyjevského rodáka Michaila Bulgakova byl román Bílá garda (1924). Sám Bulgakov miloval tento autobiografický román více než jiné.
Vynikající, ale nedokončená trilogie Bulgakova (1891-1940) je o revolučních událostechv Rusku po roce 1918 v Kyjevě.
Román o občanské válce, o turbulentní době velkých změn v rusko-ukrajinské společnosti v oblasti Kyjeva (v románu se jmenuje Město). Mění se postoje, názory, lidé odkrývají svou skutečnou tvář ve světle skutečné morálky a ve strachu o přežití.
Realita příběhu obyčejných lidí je prostupována nadčasovými až snovými pasážemi. Lidé jsou neuvěřitelně reální se všemi chybami. Živé popisy konfliktů se náhle proměňují na monotónní dialogy, aby byly nahrazeny živými popisy krajiny.
Román má tři části a kopíruje skutečné historické události v Kyjevě po roce 1918, na pozadí vzniku nového uspořádání Ruska, který vedl ke vzniku SSSR a socialismu.
Středobodem románu je rodina Turbinů a jejich rodinné osudy.
Bratři Turbinovi, 28letý vojenský lékař Alexej, jeho 17letý bratr Nikolka, shromážděni kolem 24leté sestry Jeleny, která představuje jakousi konstantou v této válečné a chaotické době, se společně s rodinnými přáteli důstojníky se snaží zachovat rodinnou stabilitu v této největší ruské revoluci.
Román začíná v roce 1918, kdy se na Ukrajině pod německou okupací formuje loutkový režim hejtmana Skoropadského.
Mnoho ruských carských důstojníků se k němu připojilo, protože ho považují za menší zlo ve srovnání s bolševiky a ukrajinskými nacionalisty Symona Petljury. Poté, co Němci utrpěli porážku na západě a stáhli se z města, se však konzervativní Skoropadskyj mohl spolehnout pouze na ruské důstojníky, kteří ho ochránili před levicovým nacionalistou Petljurou. Zatímco se připravují na obranu města, Skoropadskyj to náhle vzdá a uprchne do Německa . Hromada obránců města, včetně Alexeje a Nikolky, je ponechána svému osudu.
Někteří velitelé dávají přednost beznadějnému boji, jiní nařizují rozpuštění svých jednotek, aby zachránili životy ruských vojáků, kteří se skládali převážně z junkersů (včetně Nikolky). Poté, co Petljurovy jednotky dobyly město, začaly brutální masakry Židů a těch ruských důstojníků a junkersů, kteří se nedokázali dostatečně dobře maskovat jako civilisté. Alexej je při útěku kriticky zraněn, ale zachrání ho žena, která se později stane jeho partnerkou.
Po uzdravení je Petljurovými jednotkami pověřen službou vojenského lékaře, neuznávaného jako důstojník. Při ošetřování plukovníka Leška, proslulého svou brutalitou, Alexej využije příležitosti a zastřelí ho. Po několika dnech útěku se vrací do svého domu, kde potkává Nikolku, která odchází. Chce odejít s rodinou svého zabitého velitele, zatímco Jelena už odjela se svým obdivovatelem. Útulný sdílený domov už neexistuje. Mnoho jeho přátel je mrtvých nebo odešlo k bílým vojskům generála Děnikina v oblasti Donu. Alexej najde svého zachránce a sleduje invazi bolševiků.
Jako červená niť vás románem provází jistota, že čtete dílo vnímavého, geniálního spisovatele.
Bílá garda je první část promýšlené trilogie, kterou Bulgakov bohužel nedokončil. Román byl napsán ještě před Mistrem a Markétkou.
V SSSR byl tento román na “indexu zakázaných knih”, protože příliš realisticky zobrazoval obě bojujícíc strany a vyhýbal se ideologickým popisům a agitce, které byly charakterictické pro romány socialistického realismu.
Pokud chcete mít při četbě kompletnější obraz z té doby, doporučuji před četbou románu studium historickych faktů z té doby. Mnohé vám pak naprosto jasnější.
Výpisky:
“Je to bastard,” pokračoval Turbin nenávistně, “vždyť on sám tímto jazykem nemluví! A? Předevčírem jsem se toho parchanta, doktora Kuritského, zeptal, jestli vidíte, že od listopadu loňského roku zapomněl mluvit rusky. Byl tam Kuritsky a teď Kuritsky… Takže se ptám: jaké je ukrajinské slovo pro „kočku“? Odpovídá: “velryba.” Ptám se: “Jak se má velryba?” A zastavil se, vytřeštil oči a mlčel. A teď se neklaní. Nikolka se hlasitě zasmála a řekla:
“Nemůžou mít slovo “velryba”, protože na Ukrajině žádné velryby nejsou.”xxx
“Byl bych první, kdo by pověsil vašeho hejtmana,” křičel starší Turbin, “za organizaci téhle milé malé Ukrajiny!” Zdravíme živé Vilno Ukrajina pohled z Kyjeva do Berlína! Šest měsíců se vysmíval ruským důstojníkům, posmíval se nám všem. Kdo zakázal vytvoření ruské armády? Hejtman. Kdo terorizoval ruské obyvatelstvo tímto podlým jazykem, který ani ve světě neexistuje? Hejtman”.xxx
Veliký a strašný byl druhý rok revoluce, léta Páně 1918. Léto hýřilo sluncem, zima hlubokými závějemi a vysoko na nebi plály dvě hvězdy: betlémská Večernice a narudlý chvějivý Mars.
Ale čas letí klidnými i krvavými léty jako šíp a než se mladí Turbinové nadáli, přihnal se v tuhých mrazech bílý, huňatý prosinec.
Vítej, pohádkový dědo s vánočním stromkem, zářící sněhem a štěstím!
Maminko, jasná naše Královno, kde jsi?xxx
Ach, Bůh stvořil hračku – ženské oči!…xxx
Němcům se mělo vysvětlit, že od nás jim žádné nebezpečí nehrozí. Tak je to! Válku jsme prohráli, ale teď nám hrozí něco mnohem horšího než válka, Němci a všecko ostatní:
Trockij. Němcům se mělo říct: Potřebujete cukr, potřebujete obilí?
Berte si, nažerte se, nakrmte vojska. Nacpěte se, ale pomozte nám.
Nechte nás zformovat armádu, bude to i pro vás výhodné, pomůžem vám udržet na Ukrajině pořádek, než se naši věrozvěsti nakazí moskevskou nemocí. Mít teď v Kyjevě ruskou armádu, byli bychom od Moskvy spolehlivě chráněni železnou stěnou.xxx
Tak já vám teda něco řeknu: Nic takového nebylo! Ani Simon, ani Turek, kytara pod kovanou lucernou v Bronné ulici, ani zemský svaz… Nic, zhola nic! Všecko je mýtus, který zrodil na Ukrajině zmatený a strašný osmnáctý rok.
Bylo něco jiného: divoká, sžíravá nenávist. Čtyři sta tisíc Němců, kolem nich stošedesátkrát tolik mužiků, jejichž srdce planula neukojenou nenávistí. Hodně se jí nastřádalo za ta léta. Živily ji jezdecké biče poručíků, bubnová palba do povstaleckých vsí, záda, pruhovaná jizvami po nabijácích hetmanských kozáků, i potupná slova na cárech papíru s podpisy majorů a poručíků německé armády:
Vyplatit ruské svini za prodej jednoho prasete – 25 marekxxx
Těžký to mají mužici na Ukrajině. Není pomoci!“
Desetitisíce lidí se vrátily z války a všichni uměli střílet…
Vycvičili je sami důstojníci na příkaz vrchního velení.
Statisíce pušek zakopali do země, poschovávali po stodolách a komorách přes všechny hrozby německých polních soudů…xxx
Ano, smrt na sebe nedala dlouho čekat. Rozlétla se podzimními a brzo nato i zimními ukrajinskými cestami spolu s oblaky zvířeného bodavého sněhu. Štěkala po lesích hlasem kulometů. Nebylo ji vidět, ale předcházel ji pochmurný, divoký hněv mužiků. Pádil vánicí a mrazem v děravých láptích, se zbytky sena ve zcuchaných vlasech, a vyl jako vlk. Mával dubovým kyjem, bez něhož se na Rusi neobejde žádná vzpoura. Na střechy chalup vylétli červení kohouti a v nachovém západu se houpal židovský překupník, pověšený za pohlaví. V nádherné Varšavě zažili zjevení: Henryk Sienkiewicz se
vznášel nad městem v bílém oblaku a ironicky se usmíval. Nastal totální zmatek, vzdouval se ulicemi jako hlízový mor. Rozběsnily se zvony pod zelenými kupolemi vyplašených kostelíků a vedle ve škole s rozstřílenými okny zpívali revoluční písně.xxx
A jaký to všecko mělo vlastně smysl? To vám nikdo nevysvětlí. Kdo zaplatí za všecku tu krev? Nikdo. Znovu roztaje sníh, vyraší mladá ukrajinská tráva a pokryje zemi… Vzejde bujné osení… Nad obilnými lány se rozechvěje horký vzduch a deště spláchnou všechnu krev.
Krev na zlatě rudých polích je laciná a nikdo ji nevykoupí. Nikdo.xxx
Vše projde. Utrpení, muka, krev, hlad a mor. Meč zmizí, ale hvězdy zůstanou, když stín našich těl a skutků nezůstane na zemi. Neexistuje jediný člověk, který by to nevěděl. Proč tedy k nim nechceme obrátit svůj pohled? Proč?
