Knížka Chytrolíni z Hloupětína je inspirovaná příběhy svérázných obyvatel pohádkového městečka Hloupětína, legračních popletů a trumberů, kteří uvěří každému nesmyslu a nechají se napálit kdejakým kuliferdou.
Těm sečtělejším možná připomene legendární knihu Saltykova-Ščedrina: Kronika města Hloupětína, Odeon, Praha, 1990. Ale ta je určena dospělým. I když...
V knize Chytrolíni z Hloupětína se dozvíte, jak pěstovali koláče, jak pytlovali vítr pro případ bezvětří, jak stavěli most na kopci, jak slavili masopust s uprchlým medvědem, jak vynalezli ponorku, jakou medicínu užívali na zmoudření, jak si poradili s bezhlavým rytířem, jak si nechali prodloužit léto a zkrátit zimu, jak chovali v rybníku velryby, jak přemohli čerta, jak se dostalo prase do hloupětínského erbu, a prožijete s nimi řadu dalších dobrodružství.
Ale jak připomíná autor, čím víc bláhovostí provádějí hloupětínští sousedé, tím víc s těmi zoufalci začneme sympatizovat a nakonec nám jejich zápas se zlomyslným osudem začne tak trochu imponovat.
Nejsme vlastně jejich potomci? Stačí se rozhlédnout, otevřít noviny nebo pustit televizor, abychom viděli, že i my žijeme v epoše bláznivin a pošetilostí. Máme se tím jen užírat a trápit? Raději se tomu upřímně zasmějme, ale také pochopíme, proč takové pošetilosti ve světě vznikají.
Po Hrůzostrašných pohádkách pro malé strašpytlíky, Čarodějných pohádkách pro malé kouzelníky, Chytrých pohádkách pro malé rozumbrady a svazku Ezopových bajek
přicházejí tak básník Jiří Žáček a malíř Adolf Born s další knihou pro malé čtenáře.
Ukázka z knihy / Pánbůh to má těžké
Hloupětínští byli lidé bohabojní, ale hašteřiví. Nejen že se hašteřili manželé s manželkami, děti s rodiči, soused se sousedem, ale oni se hašteřili se samotným Pánembohem.
Jednou se v kostelíčku sešel soused Křapáč se sousedem Střapáčem.
„Abys věděl, Panebože,“ modlí se Křapáč, který je vinařem, „když zařídíš, aby bylo tři neděle teplo a slunečno, hrozny budou pěkně zrát a sládnout, a já ti za to přispěju na kostelíček kulatou sumičkou.“
„Dobrotivý Bože,“ drmolí Střapáč, který sedlačí, „je strašný sucho, všechna zeleň usychá a vadne. Když na mý pole každej den sešleš vláhu nebeskou, budu mít pěknou úrodu a rád se ti za to odvděčím hromádkou zlatých.“
„Nenaslouchej mu, Panebože,“ volá Křapáč, „když bude pršet, přijdu na mizinu! A to bych se na tebe musel vážně zlobit!“
„A když bude sucho,“ kontroval Střapáč, „budu mít po úrodě já. Panebože, pořádně si rozmysli, komu pomáháš!“
Druhý den vypukla bouřka, blesky křižovaly oblohu a hromy burácely. Navečer přišel do kostelíčka zamračený Křapáč, před oltářem si stáhl kalhoty, ukázal holou panimandu a zavrčel:
„Na kostelíček ať ti přispěje Střapáč! U mě máš utrum!“
Ano, v Hloupětíně to má Pánbůh těžké. Když vyhoví jedněm, zlobí se na něj druzí, a když se zavděčí druhým, hněvají se třetí. Ale ani Pánbůh není bez viny – kdo stvořil lidské pokolení, ten si nemá co stěžovat!