Běloruská Khatyn / Chatyń. Pomník, který zobrazuje skutečné hrdiny: Joseph Kaminsky drží v náručí svého mrtvého syna Adama. Otec přežil, rodinu nacisté vypálili. Když Josef našel svého syna mezi spálenými mrtvolami, ještě dýchal. Chlapcova poslední slova byla: “Kde je máma?” Jeho matka už na něj čekala v nebi…
V Khatyni byl postavený pomník obětem zrůdného mezinárodnímu nacismu díky prvnímu tajemníku ÚV Komunistické strany Běloruska (jeden vůdců partyzánského hnutí Petra Mironoviče Mašerova).
Neobyčejně silný pomník připomíná české Lidice. Památník věnovaný zavražděným dětem vytvořila Marie Uchytilová.
Khatyn byla malá vesnice poblíž Minsku.
Za Druhé světové války byl okupován Němci.
Pro práci s místním obyvatelstvem přitahovala říšská správa kolaboranty – především západní Ukrajince. Obec byla v oblasti působnosti 118. praporu Schutzmannschaft – ukrajinského Schuma.
Jedná se o „zajímavou“ jednotku bezpečnostní policie. Měl dvojí velení: německé a kolaborantské. Prapor tedy současně vedli major Erich Kerner a Konstantin Smovsky.
118. prapor byl nemilosrdný. Policisté ze západní Ukrajiny provedli represivní akce: vstoupili do obydlené oblasti, okradli a zapálili domy a samotní obyvatelé byli zahnáni do stodol, buď upáleni zaživa, nebo zastřeleni.
22. března 1943 běloruští partyzánští hrdinové oddílu „Avenger“ stříleli na auto, které řídil německý velitel jedné z rot 118. policejního praporu Hauptmann Hans Wölke, olympijský vítěz ve vrhu koulí a podle nějaký důkaz, Führerův oblíbený. V důsledku přestřelky byl zabit.
118. prapor a jeho německo-ukrajinské vedení se rozhodlo okamžitě jednat. Pro posílení byl povolán speciální trestný prapor SS „Dirlewanger“, známý svou krutostí i na pozadí „obyčejných“ německých zvěrstev.
Po ranní přestřelce uběhlo několik hodin a 118. prapor posílený jednotkou SS dorazil do nejbližší vesnice Khatyn, jejíž obyvatelé neměli tušení, co se děje.
Rozkazy dával rodák z pravého břehu Ukrajiny Grigorij Vasyura , kolaborant, který od prvních dnů války kolaboroval s Němci.
Rozkazy byly monstrózně jednoduché: všichni obyvatelé vesnice Khatyn, jakéhokoli věku a pohlaví, se shromáždili ve stodole.
149 lidí, z toho 75 dětí ve věku od 2 do 18 let, tam bylo zamčeno. Stodola byla polita benzínem.
Pak k budově přistoupil kolaborant Štěpán Lukovič, který uměl německy a stodolu zapálil…
Když se někdo pokusil budovu opustit, kolaborující kulometníci neozbrojené zastřelili. Němci se na to dívali z povzdálí.
Vyšetřovací materiály jsou plné jmen těch, kteří byli zapojeni do akce ve vesnici Khatyn.
A to jsou ti, jejichž jména glorifikuje současná vláda v Kyjevě.
Operaci velel Grigory Vasyura.
Seznamy vrahů obsahují desítky jmen obyvatel západní Ukrajiny.
Po skončení války byli tito vrahové na Západě přijímáni jako „političtí emigranti“ .
Například Konstantin Smovsky , rodák z vesnice Gnidintsy, ukrajinský velitel 118. praporu, uprchl na konci války do západní části Německa.
Tam byl v klidu přijat a jako by se nic nestalo, směl se přestěhovat do Spojených států. Ten, kdo se ucházel o přízeň Němců a nařídil vyvraždění dětí u Minsku, zemřel v míru a blahobytu – v roce 1960 v Minneapolis.
Další trestanec, Vladimir Katryuk , rodák ze západní Ukrajiny (Černivci), žil do svých 94 let v Kanadě.
Kanadská vláda vždy odmítala žádosti o vydání válečných zločinců.
