Nová pohádková kniha Karla Šiktance je opět lahůdkou pro milovníky krásného jazyka a poezie, protože ani ve svých pohádkách autor básníka nezapře. Dalo by se říci, že má ke svým pohádkám štěstí i na ilustrátory.
Jeho první Pohádky chudé na řádky (SNDK 1962) mu ilustroval Miloslav Jágr a po delší ne dobrovolné odmlce, kdy mu v roce 1994 vyšly v Albatrosu Královské pohádky, v ilustracích pokračoval František Skála jr., který vystudoval u profesora Jágra. Nejnovější soubor pohádek Hora Zlodějka (Karolinum 2016) je navíc již čtvrtou pohádkovou knihou tandemu Šiktanc – Skála, a pokaždé je to událost a skvostné pokračování.
O dobré a zlé moci, Albatros 2000, ilustrace František Skála jr.
Hrad Svícen, Karolinum 2009, ilustrace František Skála jr.
Hora Zlodějka, Karolinum 2016, ilustrace František Skála jr.
Ráda bych také vyzvedla grafickou úpravu Vladimíra Vimra a ocenila Karolinum, že nešetří na vybavení knihy.
Ukázky z knihy:
„Počkej… Jak by někdo zpíval, ne?“
Svatá pravda: jak Barbora podle břízek dotápala na nějakou malou čistinku – znenáhla všude velké svícení, jak by měsíc zakoukal se zrovna sem.
A ten zpěv už byl blízko.
„Zvoní, zvoní konvalinky
na jezinky, na březinky,
zvoní, zvoní, cinkylinky
na víly a lesní žínky,
že je čas jít k tůni.“
Byly tři. Držely se za ruce a půl tančily a půl se oháněly žlutými košťátky – stříbrně zelenavé volné vzdušné šaty jim kroužily kolem boků… smály se, kroutily, natřásaly, pištěly.
...
A NA DRUHÝ DEN RÁNO JE NÁDVOŘÍ i celá Hrabyně už zase plná slunce, dvůr se drobně třpytí, rozusmívá... sám zlacený kočár uprostřed má naleštěno, nastrojeno: koně si semtam dupnou, semtam tence zařičí na celý hrad.
Zpod podloubí přichází kočí Cyril, taky trochu vystrojený, trochu sváteční... od hlavních dveří mu mává Klárka, hrabinka na Hrabyni.
„Cyrile... pojedeme na Zlodějku! K té studánce, odkud bylo devatero kvítí!“
„Ano, milostslečno. A pan hrabě o tom ví? Ty tři dny ve sklepě mi docela stačily!“
Hrabinka Klára si ještě upravuje tříbarevnou sukni a křišťály pod krkem:
„Jen se neboj! Najednou jsi strašpytel... Řekla jsem, že ti dnes budu celý den děkovat – a to platí!“
Kočí Cyril srazí paty, zlehka se ukloní – a nabídne způsobně ruku, aby jí pomohl do kočáru:
„Prosím, milostslečno, váš kočár je připraven.“
„Děkuji...“ vezme ho hrabinka za ruku a stoupá zdlouha do kočárových podušek.
„A teď mě hezky vez... kam ti libo!“
Byl to rozkaz – okamžitě vyslyšený. Koně se zlehka, zčerstva hnuli po hradním dláždění – a pak bránou ven, do tichého podhradí.
„A nespěchej – času máme dost!“ volá Klárka.
„Pojedu tou nejdelší cestou!“ volá Cyril.
„A tou nejpomalejší rychlostí!“ A hedvábný vítr ho první pohladí po rozsvícené tváři – a po chvíli stejně hrabinku, která jen přivírá oči. Oba se smějou. Zároveň. A nemají o tom ani ponětí. Až se kočí ohlídne a zavolá:
„A co kdybych zajel za Apolenou, za babkou babicí?“
A hrabinka kývá.
„Že bychom jí oba poděkovali...“ volá kočí.
„A taky ji poprosili o nějaké čárymáry, co by zařídily, abychom takhle jako teď jezdili ještě dlouho!“
„A jak dlouho?“ chce vědět hrabinka.
„Rok? Dva? Deset?“
A Cyril se směje, až se semtam ohlížejí koně:
„Jak budeš chtít! Třeba do skonání světa!“
A Klárka kývá – a vítr jí cuchá vlasy a žene jí je do očí, do tváře, do křiku... takže jen po kouskách je ji slyšet:
„A no! Do sko ná ní světa ta!“
Jede přes tři lesy,
veze panský kočí
hrabinku svou za zázraky,
co jich na zemi.
Jedou... mají od těšení
celé zlaté oči.
Vezou si svou malou radost,
(co tak čirá, co tak hezká),
že svět oněmí.….
V KŘOVÍ SE TETELÍ LISTÍ, NA NEBI ANI MRAK Kdeco jak čerstvě povlečeno, jabloňový sad ve stráni se, přetížený, barví do žluta a do červena, někde blízko se zalykala, zacinkala na potoce voda.
Ale hodinář kvapí, popobíhá – nevidí a neslyší. A sotva, udýchaný, stane za šípkovým keřem u té íchy: oněmí, strne nevěřícným úlekem… Namouduši: kousek od něj dva lidé klopýtají kamenitou oranicí, dva staří, shrbení lidé, vyzáblí, šediví… dědek vepředu táhne, trhá za popruh, sotva jde. A bába ohnutá v brázdičce nad rádlem, kloužou, smekají se jí staré nohy! Bič práská za nimi jak divý:
„Sotva se hrabete! No, přitlač, stará! A ty se nemotej… Nebo tě naučím jít rovně!“
Ten sporý, hranatý křikloun má sotva polovinu roků, co ti dva. Holínky, vestu přes půl břicha. Stojí na nízkém návršíčku, mává bičem do všech stran.
Hodinář, jako vrostlý do země, zasažen lítostí a hněvem ztratil skoro řeč. Snad zvedl k očím zaťatou pěst… A podsaditý chasník z dálky všeho všimne si.
„Héééj! A co ty tam? Přišel jsi nám pomoct?“
