Německý nacistický Dulag 160 (Durchgangslager 160) aneb Chorolská jáma byl za Druhé světové války jedním z největších německých průchozích táborů pro válečné zajatce na okupovaném území Sovětského svazu. Nejznámější a nejtragičtější etapa jeho existence se odehrála v ukrajinském městě Chorol (Khorol) v Poltavské oblasti. Tábor, přezdívaný Chorolská jáma, se stal místem masového umírání desítek tisíc lidí.
Co byly německé dulagy
Označení Dulag je zkratka německého slova *Durchgangslager* – průchozí nebo sběrný tábor. Tyto tábory měly podle válečného práva sloužit jen ke krátkodobému soustředění, evidenci a dalšímu odesílání válečných zajatců do stálých táborů (stalagů a oflagů) nebo na práce.
Na východní frontě však Dulagy často vznikaly narychlo, v improvizovaných podmínkách a mimo předválečné hranice Německa. Hitler zakázal držet sovětské zajatce na území Říše, proto se tábory budovaly v okupovaném Polsku a Sovětském svazu. Hygiena, strava i přístřeší často neodpovídaly ani minimálním standardům. Mnozí zajatci umírali hlady, na nemoci nebo v důsledku násilí ještě před dalším transportem.
Vznik tábora Chorolská jáma
Dulag 160 byl založen v březnu 1941 na Balkáně a později přemístěn na Ukrajinu. Po obsazení Chorolu Němci nejprve zřídili provizorní zajatecký tábor u nádraží. Od září 1941 do léta 1942 byl hlavní areál umístěn do starého kamenolomu na okraji města.
Jáma měla délku asi 135 metrů, šířku až 90 metrů a hloubku až 7 metrů. Prostor byl obehnán několika řadami ostnatého drátu a střežen věžemi. V okolí existovala i zděná budova, do níž však sovětští zajatci nesměli; pokus o úkryt tam mohl znamenat zastřelení.
V Chorolu tábor podléhal veliteli válečných zajatců při velitelství týlového prostoru skupiny armád Jih. Velitelem byl mimo jiné Oberstleutnant Lepple. V červenci 1942 byl tábor podřízen Korück 531, koncem srpna 1942 byl přemístěn do Mineralnye Vody. Později se jednotka objevuje také v Poltavě a Chersonu.
Kdo v táboře umíral
Většinu vězňů tvořili ukrajinští a ruští vojáci Rudé armády. Byli mezi nimi i Židé a skupina žen. Koncem září 1941 bylo v táboře internováno více než 60 000 lidí. Tábor byl tak přeplněný, že velení nařídilo přemístění části zajatců do jiných měst.
Podmínky byly katastrofální. Zajatci leželi na holé zemi, chyběla voda, mýdlo i lékařská péče. V takzvané ošetřovně umíralo nejméně 600 lidí měsíčně. Pracovalo tam kolem 25 zajatých lékařů pod hrozbou mučení a popravy. I prostor kolem „nemocnice“ byl obehnán ostnatým drátem.
Podle poválečných šetření zahynulo v Dulagu 160 v Chorolu 91 500 až 100 000 lidí. Pohřbeni byli v několika hromadných hrobech. Mezi oběťmi byli i civilisté a známé osobnosti, například geolog Kapelhorodskyj, kyjevský pianista Borys Davydov nebo profesor Altšuller z Minsku.
Akt komise pro vyšetřování válečných zločinů z 1. října 1943 jmenoval jako konkrétní viníky mimo jiné gebietskomisaře Eisenacha, šéfa gestapa Ditmana a velitele tábora Singera.
Svědectví a paměť v obrazech
Bývalý vězeň, umělec A. Rezničenko, namaloval obraz, na němž němečtí dozorci vězně týrají, bijí a poštívají na ně psy. Dílo bylo později zasláno do Norimberka. Hrůzy tábora zachytili také malíř Jevhen Kobytev, který v táboře přežil mimo jiné díky tomu, že Němcům kreslil portréty, a spisovatel Mykola Dubov.
Dnes místo připomínají památníky a hromadné hroby. V místním vlastivědném muzeu se dochovaly fotografie, obrazy a vzpomínky těch, kteří „Chorolskou jámu“ přežili.
Proč tábor Chorolská jáma nezapomínat
Dulag 160 aneb Chorolská jáma ukazuje, jak se z „pouhého“ průchozího tábora může stát místo masové smrti. Nebyl vyhlazovacím něměckým táborem v tom smyslu, v jakém známe Osvětim nebo Treblinku. Nebyl místem hromadných poprav jako byl Babi Jar. Nebyl ani likvidačním táborem pro sovětské vojáky přímo v Německu – Buchenwald.
Přesto v něm během několika měsíců zahynulo téměř sto tisíc lidí – hladem, nemocemi, vyčerpáním a násilím.
Příběh Chorolské jámy je součástí širší historie zrůdného německého zacházení se sovětskými válečnými zajatci, z nichž miliony nepřežily první měsíce zajetí.
Připomíná, že i tábory určené „jen k průchodu“ mohly být smrtící pastí.
