Kniha Celý den drobně prší vychází ze záznamů dochovaných v následující podobě: Švýcarský deník (1920) v sešitku úplně bez desek sešitém jedinou sponou (44 stran), táborový deník z roku 1927 ve formě literárně upravené verze, jejíž originál vlastní sběratel.
S prvním vydáním Foglarových deníků se kladou otázky. Hlavně tři.
1. Co s tím, že nejsou originály veškerých deníků k dispozici?
2. A co s tím, že jsou deníky obsáhlé a že asi nebude všecko hodno zveřejnění?
3. Konečně padla i otázka, JAK pojem deník definovat - a co z „makulatury“ bezpočetných Foglarových rukopisů ignorovat, respektive odložit pro budoucí časy.
Víte to anebo ne, ale Foglarova maminka dlouho vedla papírnicví v jejich činžáku na Vinohradech, a tak se mohla i dotyčná skutečnost stát jednou z příčin následujícího: pokud nám Foglar tvrdí, že životem „proklusal“, lze dodat, že se jím rovnocenně tomu propsal. Ale nejen s ohledem na vydané knihy!
V pozůstalosti zbylo totiž nezveřejněno skutečné kvantum textů, a když je nyní něco z té haldy prvně vydáno, často jde pouze o nízkonákladové publikace pro „skautskou obec“. Je to i příklad tzv. Hromadných dopisů, zveřejněných již dokonce několikrát, anebo Vánočních sešitů. Obě publikace jsem do jisté míry studoval, ale jejich edice pro širou veřejnost nadále není.
Ano, teď namítáte, že by se veřejnost o detaily ani nezajímala. Máte pravdu a možná z valné části nikoli, ale sám vnímám záležitost opačně a vždycky proto budu za takovou edici lobbovat, i když samo sebou chápu, že by obdobný lobbing na půdě parlamentu vzbudil leda oživení v sále. A byl marný. Andrej sice jednou prohodil, že byl i Foglar (vedle Verna) jeho dětskou četbou, obávám se však, že to jen plácl - v rámci pro sebe tak typického a úplně instinktivního populismu. No, ale nechci mu křivdit.
Foglarovkou se jednou asi stane i komplet časopisu, který pro oddíl Hochů od Bobří řeky psal Foglar pod titulem Čigoligo. Za další dojde na - někým znalým komentovaný - knižní soubor představující „Jestřába“ jako zručného kreslíře, což využíval mj. pro „oddílové nálepky“ a „pamětní lístky“. Dočkáme se i několika svazků korespondence, skoro určitě ale jen vybrané. V tom směru totiž „klusal“ s nemenší pečlivostí a důsledností, takže jsem i já žasl nad podrobností listu, jímž mi odpověděl na, dnes již to vidím správněji, banalitu.
Konečně se ale dostávám i k jeho deníkům a kronikám.
Co se toho druhého sortimentu týká, vyšly z nich zvláště díky panu Zapletalovi skvělé výbory, a existuje i objemná publikace, kde můžete sekvence kronik analyzovat jako faksimile. S množstvím fotografií.
Ale… Ani psaní oddílové kroniky tomuto muži během radostné grafomanie nestačilo, takže chci zdůraznit, že kupříkladu „táborová kronika“ není totožná s jeho „táborovým deníkem“. Jde o dvě věci a písmák psal a psal - i při vší své ostatní a praktičtější činnosti - na táborech jak kroniky, tak ryze táborové deníky, který se, a pozor, natolik liší od jeho privátního deníku (vytvářeného v ostatních, neletních částech roku), že je editor svazku Celý den drobně prší z této knihy i jejích pokračování eliminoval. No, věřili byste tomu? A přece se to stalo. Táborové deníky tu nenajdete, anebo s jedinou výjimkou, která mi navíc připadá zhola zbytečná a poněkud záhadná.
„Táborovým deníkům“ mimo to říkával pan Foglar také „táborová třídnice“, a jak plyne už z názvu, neměla soukromý ráz, ale určena byla k prohlížení všem klukům v oddíle Dvojka. A holkám taky? Ehm, těch tu nebylo.
Třídnice je tedy úplně specifická a editor Šulc jen doufá, že se jejich komplet stane samostatnou knižní publikací.
A přece je tu ona výjimka potvrzující pravidlo, takže do naší knihy zařazuje „třídnici“ roku 1927. Proč?
Kdo ví. Ale od roku 1920 až do roku 1934 si Foglar vlastně žádné skutečně regulérní deníky nepsal a je to období čtrnácti let, takže měl editor pocit, že musí mezeru aspoň symbolicky překlenout. Zvolil datum uprostřed oné čtrnáctky, ale v případné knize všech táborových (a jen táborových) deníků vyjdou tyhle zápisky samozřejmě znovu.
Asi jako v této knize vychází - hned úvodem - reedice tenké foglarovky Jestřábova švýcarská dobrodružství (2020), kde pokryl záznamy období mezi 3. zářím 1920 a 6. listopadem téhož roku. Otázkou zůstalo, zda i tyhle cestopisně švýcarské záznamy neměly být z naší knihy nemilosrdně vykopnuty, protože kompaktní s tím, co se pak odehrává od roku 1934, jsou málo.
A ještě něco.
Rovněž výš zmiňovaný táborový deník z roku 1927, respektive ona „třídnice“, už knižně vyšel, a to pod názvem Tábor Svazu Třinácti (1999). A protože sebrané Foglarovy deníky budou mít minimálně tři objemné svazky (možná víc), automaticky se nabízí otázka, proč vlastně Jan Šulc ještě přifukuje masu textu oběma - do úvodu napasovanými - dílky Jestřábova švýcarská dobrodružství a Tábor Svazu Třinácti. I jen prvý svazek Deníků totiž má 584 stran, přičemž kniha vlastně zachycuje především některé osobní (a ne tedy letně-táborové) deníky pouhých čtyř let 1934-1937.
Dalším paradoxem je, že tu toho - i bez Švýcarska a Svazu Třinácti - mohlo být daleko víc.
Vedle svých deníků si totiž grafomaniakální Foglar vedl i ZÁPISNÍKY, DIÁŘE, POZNÁMKOVÉ BLOKY a vůbec rozličné sešity s „pracovními poznámkami“. V posledně zmíněných sešitech přitom ani zdaleka nejsou pouze ony „pracovní“ poznámky, ale i fakta ryze deníkového charakteru! A vidíte, přesto nebyla do naší publikace zařazena.
Jinak obdivuhodný editor Jan Šulc přitom v Ediční poznámce (str. 575) dokonce kompiluje i seznam úplně konkrétních Foglarových prací, které kniha Celý den drobně prší, ano, ignoruje. Oč jde? Jsou to například veškeré zápisy v sešitě z lázeňského pobytu v Piešťanech - na celkem šesti listech. Dále se jedná o zápisník let 1923-24, kde Foglar popsal tři listy. A čím vlastně?
Nejsem, víte, pravý foglarovský badatel jako třeba pan Šantora - a v Památníku národního písemnictví, kde je dnes Foglarova pozůstalost, jsem hodně let nebyl; takže rovnou přiznávám, že nemám ani páru o obsahu těch zápisníků. A neměl bych ostatně ani dost páry na to, co vykonal Jan Šulc. A přece! Přece tento pilný editor ignoruje i školní sešit s Foglarovými zápisy z roku 1925, načež prý i pozdějšími, snad ani nedatovanými. I zde se vyskytují dva Foglarem popsané listy.
Není to, uznávám, mnoho, ale ve „skautském zápisníku“ už z roku 1924 (málem bych jej přeskočil) se jedná dokonce o 16 popsaných listů. Co víc, hned další Foglarův skautský zápisník se záznamy o oddílové činnosti od září 1927 do července 1928 obsahuje nespecifikovaný počet popsaných stránek - a zápisník z roku 1930 k tomu přidá ještě 27 listů. V dalším zápisníku z roku 1931 pak Foglar popsal již 30 listů.
Ve „skautském zápisníku“ z let 1931-32 pak 21 listů a z téhož roku je blok s diářem, ve kterém je dokonce založen list s básní.
Roku 1932 si Jaroslav Foglar vedl rovnou dva diáře naráz. Dohromady mají 133 listů.
Ale přímo k nezaplacení je zápisník z roku 1933 (v zelených deskách), ve kterém objevíme i rozličné zajímavé výpisky, poznámky a - především - taky další a zcela regulérní deníkové záznamy! Jde celkem o pětici popsaných listů.
Tři další listy se honosí dokonce jakýmsi rukopisem, snad Foglarova dosud nezveřejněného literárního díla, a následuje „modrý blok“ s jedenácti listy, dále trhací kalendář - s četnými Foglarovými poznámkami, nato ještě jeden trochu záhadný, nespecifikovaný zápisník a celkem čtyři poznámkové bloky z období, kdy měla Dvojka klubovnu na lodi Skaut (1935-1937).
Kromě toho ale známe ještě „hnědý blok“ - s devíti Foglarem popsanými listy, pak i další zelený blok - s dalšími devíti popsanými listy, dále oranžový blok (20 listů) a tzv. černý zápisník.
V černém zápisníku jsou poznámky a záznamy, popsáno je zde 40 listů a vloženo dalších šest. Není to snad pozoruhodné kvantum materiálu? Avšak v naší knize z toho kvanta nenajdete ani středník a Šulc prostě ultimativně soudí, že „ještě nejde o osobní deníky v pravém slova smyslu“. Ty se podle jeho názoru začínají rodit teprve v diáři a v zápisnících z roku 1934. Ten obsah naštěstí už v naší knize nalézáme, avšak „plně deníkový charakter“ mají prý Foglarovy záznamy teprve od roku 1935, kdy jim dokonce začíná vyhrazovat „pevně vázané knihy“.
Kniha Celý den drobně prší vychází ze záznamů dochovaných v následující podobě: Švýcarský deník (1920) v sešitku úplně bez desek sešitém jedinou sponou (44 stran), táborový deník z roku 1927 ve formě literárně upravené verze, jejíž originál vlastní sběratel, jehož jméno Jan Šulc záměrně neuvádí, ale originál deníku měl či má prý formu vázaného sešitu v pevných deskách.
Inu, roku 1934 si psal Foglar deník do běžného obchodního diáře, a to od začátku roku, ale jen do 1. dubna. Popsal 54 strany. Nato postupně využil dva zápisníky a tady popsal mezi 9. srpnem a 26. zářím 43 stránek, ale mezi posledním listopadem a 8. prosincem už jen 9 stran. Onu absenci záznamů konce roku 1934 vysvětlí další z jeho zápisníků, pokrývající rozmezí 25. až 27. 12. 1934 a od 3. 2. 1935 do konce roku 1936. V tomto jediném sešitě, který Foglar dost možná dostal roku 1934 pod vánoční stromeček, je neuvěřitelných 243 stránek záznamů - a vydržel mu, jak vidíme, přes dva roky.
Další deníky roku 1937 se oproti tomu zachovaly hned v pěti zápisnících a záznamy naprosto plynule navazují s pouhou přestávkou jednoho letního tábora od 1. 7. do 1. 8. Poslední z pěti sešitů končí teprve datem 10. 6. 1938 a obsahují 318 stran zápisků. Ale naše kniha je nepřevzala sakum pakum a pořizuje ze zápisníků let 1934-1937 pouze výbor.
Zdůvodněno je to několikanásobně. Jednak některými nečitelnými místy. Jednak určitou skupinou nedokončených sekvencí textu. Jednak „nesrozumitelnými“ částmi, ale taky, a pozor, záznamy ryze osobního rázu.
Závěrem už jen dvě poznámky.
Existuje tvrzení, a Jan Šulc to tvrzení opakuje, že si člověk píše osobní deník „samozřejmě“ jen pro sebe. Ale ano. A jistěže se to může stát. Ale jednak to nikdy nelze prokázat, a to ani právně, ani jinak, a za druhé je někdy přesně pravý opak nejen pravdou, ale očividnou pravdou. Protože ani běžný člověk většinou nepíše deník „pouze pro sebe“, nu, a je-li povoláním spisovatel, tak se o tom dá pochybovat s ještě výraznějším úspěchem.
Ano, je pravda, že třeba vyšly zápisníky Agathy Christie (jsou i přeloženy do češtiny) a není v jejich případě pochyby, že autorce sloužily ryze při plánování románů a neměla nikdy v plánu je zveřejnit. Teprve po její smrti a pro neskutečný úspěch jejích detektivek se tak stalo, ale pověřený přepisovatel předtím musel vybojovat pernou (a jistě bohatě zaplacenou) válku.
Jak to? Jednak psala Agatha zcela nečitelně. Jednak byly plány na její knihy (často poté stejně pozměněné) vecpány do zápisníků i všelijak napřeskáčku. A jednoznačně šlo o pracovní sešity a nic víc. Je určitě otázkou, zda neměly být raději spáleny! Dědicům teď sice také nějaké příjmy přinášejí, ale už je tyto bonusy věru nevytrhly. A otázka z českých luhů?
Která část Foglarových poznámek je s tímhle srovnatelná?
Zdá se mi, a teď vás možná překvapím, že minimální. A jestliže vyšly po celém světě i výše zmíněné drápaniny kultovní paní Christie, věru není důvod bránit se zveřejnění - daleko lineárnějších a snad i literárnějších - záznamů Jaroslava Foglara.
Ve Slovu úvodem taky Jan Šulc uvádí příklady deníkového „žánru“ a mj. jmenuje Demla, Hanče, Zbyňka Havlíčka, Jana Vladislava, Jana Zábranu, Ivana Diviše, Jiřího Cieslara, Vratislava Effenbergera, Ladislava Hejdánka, Egona Bondyho a Jiřího Kuběnu; přičemž u posledních čtyř nás upozorní, že jejich (rozsáhlé) deníky dosud nejsou zveřejněny.
A jmenuje i Pavla Juráčka. Jehož deník je pověstný a naposled vyšel hned ve čtyřech monumentálních svazcích. Tady je přitom zajímavé, že autor s uveřejněním až poněkud megalomansky počítal a jistě by vám tvrdil, že se pokoušel o absolutní záznam pravdy své doby.
Jenže to je tvrzení autora a váháme. Takřka každý autor deníku se - více anebo méně vědomě - stylizuje a zrovna Juráček byl krajně specifickou osobností. Jistěže proklamuje absolutní upřímnost, ale jeho pohled na ostatní musel zůstat subjektivním i poté, co by snad sám sebe rozkrájel. Miloš Forman jej četl rád a proklamoval to i v televizi, ale ani on nebral za bernou minci vše, na co v těchto svědectvích narazil. Juráček měl svou povahu a taky odsud a z ní se odvíjejí jeho jistě fascinující deníky.
A Foglar? Rovněž „Jestřáb“ měl specifický pohled na svět.
Jedinečné vnímání. Jistě nebudeme tvrdit, že nejsou jeho deníky upřímné, ale dokázat to úplně všude nelze. A jak šel čas, stále víc nemyslel při psaní deníku pouze a jenom už na sebe. Ne, on se nestylizoval, ale…
V osmdesátých letech dokonce uvažoval, že deníky spálí, a to na hezké hromádce navršené v Prokopském údolí. Slavomil Janov dokonce ví, kde přesně to chtěl udělat. Ale neudělal to. A určitě nebyl jako Faulkner (dejme tomu), který vždy tvrdil, že o spisovatelově žití by jeho čtenáři měli znát pouze obrovitou nulu.
Což je názor často sdílený a v podstatě ho má i Milan Kundera. Hovořit má dílo, a když někoho zajímá víc nejpodrobnější Kafkův životopis než kterákoli jeho povídka, něco se porouchalo.
A ještě jedna poznámka. Jaroslav Foglar si psal soukromý deník už v letech 1917 až 1920, kdy mu bylo zhruba devět a dvanáct let.
Musely to být v jeho případě dosti klíčové roky a deník byl - neobezřetně - vystaven roku 1998 v Praze. Kdosi ho dnes patrně má, protože ho z výstavy „čórnuli“. Objeví se tento - možná vůbec nejzajímavější - deník ještě někdy?
A vyjde kniha „o dešti“ doplněna? Proč by se to nemohlo stát?
Pravděpodobnost, že deník zničil nějaký psychopat nebo šílený závistník, tu jistě taky je, ale já tomu nevěřím. Deník dnes má doma buď zloděj, anebo už člověk, kterému ho zloděj výhodně prodal. Tento člověk se možná ani tolik nebojí, a totiž vyjít s deníkem konečně na světlo, protože nebude hloupý a vždycky by se nějak vymluvil (našel jsem to ve strouze). Ale on sám či celá jeho rodina zřejmě chápou, že cena ještě půjde nahoru.
Knize Celý den drobně prší (Foglar se ve svých zápiscích pozoruhodně často obírá počasím) nechybí ani obrazová příloha, která není ani málo od věci, ale dokládá líčené události.
Jde o fotografie, o kresby, o snímky snad ještě neznámých Jestřábových článků, jak je zveřejňoval tisk a časopisy, o reprodukce oddílových písemností.
A taky narazíme na úžasné dobové plagáty i úryvku z Foglarových kronik.
Díky příloze dostal celek další dimenzi, jejíž součástí jsou i pozoruhodné výňatky z korespondence a všechny možné i nemožné další dokumenty. Z těch známějších osobností, kterým je na konci knihy děkováno, jmenujme alespoň Jiřího „Pedra“ Zachariáše, Luboše Trkovského, Milana „Alpína“ Lebedu, Doru Lábusovou a Martina Izeru.
Jaroslav Foglar: Celý den drobně prší. Výbor z deníků 1920-1937. Doplňující texty napsal Roman Šantora. Vybral a edičně připravil Jan Šulc. Ilustrovali Jaroslav Foglar a Ondřej Sekora. Ve společnosti Albatros Media vydaly za spolupráce se Skautskou nadací Jaroslava Foglara Albatros a Památník národního písemnictví zjara 2023 s datem 2022. 584 stran. Doporučená cena 749 korun
PS: Tábor Svazu Třinácti (1999) náleží mezi dvě krátké foglarovky (tou druhou je švýcarský deník z roku 2020), které se v dubnu 2023 staly součástí prvního svazku chystané řady Foglarových osobních deníků. Systémové to zrovna není, protože Tábor Svazu vznikl jako literární adaptace ne osobního, ale ryze táborového deníku. Rukopis je dnes v držení sběratele, jehož identitu svazek Celý den drobně prší utajil.
