Snaha porozumět prostředí, v němž člověk žije, a poznat živé organismy, které s ním okolní svět sdílejí, je hlavním tématem příběhů Liao Chung-ťiho, tchajwanského autora, který v České republice dosud nepublikoval.
Povídky, ověnčené na Tchaj-wanu mnoha literárními oceněními, jsou odrazem zvýšeného zájmu o prostředí a jeho genius loci. Liao Chung-ťi se dá zařadit na jedné straně k autorům, kteří zakládají svou tvorbu na pečlivém, dlouhodobém pozorování, na druhé straně k těm, kteří staví na osobní zkušenosti a praxi. Je příkladem šťastné symbiózy obojího.
Liao Chung-ťi
se narodil v roce 1957 v Chua-lienu na Tchaj-wanu. Jako pětatřicetiletý se rozhodl vyplout na moře a stát se rybářem. Tato zkušenost ho později inspirovala k napsání řady povídek. V roce 1996 se začal intenzivně věnovat pozorování a ochraně velryb. O dva roky později stál u zrodu nadace Kuroshio Ocean Education Foundation, působil v ní pak i jako generální ředitel. Podílel se na akademickém výzkumu a mapování kytovců na východním pobřeží Tchaj-wanu. Vedle literární tvorby, která zahrnuje jak povídky, tak eseje, se věnuje výuce zaměřené na ochranu přírody.
Dosud vydal na dvacet knih a na Tchaj-wanu získal za svou tvorbu řadu významných literárních ocenění.
Patří k nim jak cena tchajwanského deníku China Times v kategorii próza v roce 1993 a 1995, tak Wu Čuo-liouovu cenu za povídkovou tvorbu v roce 1996. V letech 1996 a 1997 byl oceněn deníkem United Daily za nejlepší knihu. V roce 1998 obdržel literární cenu Tchaj-peje, v roce 2003 Laj Cheho literární cenu a v roce 2006 Wu Jung-fuovu cenu. V roce 2011 k nim přibylo ocenění Národní knihovnou Singapuru.
„Rybáři / Liao Chung-ťi / Ilustrace Tomáš Řízek / Přeložila Pavlína Krámská / Edice WEN / Mi:Lu Publishing s.r.o.
Ukázka:
Předchozího večera se mi zdál sen o marlínovi. V tom snu si Vlnotaj rozhořčeně serval z těla košili a hodil ji do moře. Vpíjela do sebe inkoustově modrou vodu, kroutila se,
postupně se proměňovala v marlína. Ukázal jsem na plující rybu a zaječel – probudil jsem se s křikem vsedě na posteli. Moje postel připomínala loď plující a pohupující se v tmách. Seděl jsem na ní, ukazoval do rohu pokoje, kde se mi ve snu zjevil marlín, a přitom jsem bláznivě křičel.Loď pátravě kroužila po moři asi půl dne, přesto jsme nespatřili jedinou stopu po marlínovi. V poledne jsme loď nechali proudu, Vlnotaj na kamnech na palubě vařil nudle a já jsem mu vypravoval svůj sen z předchozího dne. Když si ho poslechl, zavolal dolů Pruďase, který z výšky pozoroval hladinu, odvyprávěl mu můj sen a k tomu i ten svůj. „Spatřil marlína v nohách postele,“ vyprávěl Vlnotaj. „Jeho oči nezvykle plály v koutě pod postelí, plném prachu a pavučin, v tom rybím pohledu byla vychytralost, ale i panika, jako by tam byl lapený a přemýšlel, jak se má vysvobodit.“
